19. listopadu 2012 v 16:33 | renuška
|
Já se bojím, že už nejsem zamilovaná, že už mi tolik netluče srdce, když ho vidím, že už nemám tu třesavku po celém těle ani rozechvělý hlas. Přestávám být nedočkavá ...
... Co kňouráš? Co blázníš? Spočítej si na prstech, jak dlouho jste spolu! Je jasné, že nikdy, pamatuj si, NIKDY!!!, nemůžeš být donekonečně zamilovaná do jednoho muže ...
... Proč bych nemohla? ...
... Neskákej mi do řeči, ty malá nevychovaná. Podívej se na sebe, jak jsi zhýčkaná, rozmazlená, omámená, dupeš si kolem sebe umanutě, že něco chceš a něco nechceš, ale tak to je, tak nešil!
Proč bych si nemohla dupnout? Proč bych si nemohla přát? Já nechci přijít o tu počáteční lásku ani o růžové brýle, bylo mi krásně, když jsem se těšila, jak spolu prožijeme další ukradený den. Bylo to krásné a já chci, aby to tak pokračovalo. Jenže se bojím ...
... Neopakuj se, to už jsi říkala. Strach je největší nepřítel člověka, to nevíš? Čím víc se budeš bát o ztrátu zamilovanosti, tím spíš o ten pocit přijdeš. A to hodně brzy. Připusť si raději, že láska mění svou podobu a že to, co bylo dřív, už teď být nemůže.
Ale proč?
... Proč, proč, pro slepičí kvoč! Protože to tak funguje už po staletí. Buď ráda, že máš vedle sebe muže, kterého sis sama vybrala, byly na tom dřív holky daleko hůř ...
... Ale to já přece vím, nemluv se mnou jako s malou. Doba je jiná, ale touha po silné a intenzivní lásce je pořád stejně velká. Vytrvalá. Než to, co jsem si vysnila, zmizí ... tedy spíš zevšední. Je to obyčejné, nijaké, bez jiskření, bez vzrušení, stejné.
... Hlupačko! Tohle sis přece přála! Jak můžeš podlehnout lásce a nedovolit jí vyrůst? To abys po půlroce měnila partnery a pak ano, pak věřím, že budeš žít celý život v zamilovanosti, protože nikdy nestihneš přejít do další fáze, která tu opravdou lásku, ten skutečný cit má buď potvrdit nebo zničit.
Já vím. Nechci měnit objekty svého srdce, ale nechci ani měnit ty pocity.
Opravdu jsi rozmazlená! Rozcapínek nevděčný! Nevyzrálý, nedospělý capart. Naivní husička!
Neurážej mě, to si nezasloužím!
Jakto, že ne? Zasloužíš! Pořád nechápeš, že i když přestaneš být zamilovaná, může Tě láska nasytit. Jen bude chutnat jinak! A měla by sis uvědomit, že čím déle si v sobě budeš to krásné uchovávat právě vůči jednomu jedinému, tím víc budeš vděčná životu za to, že Ti ho přivedl do cesty. Mohla jsi ho minout! Nepoznat!
To ne, to mi neříkej! Bez něho bych byla poloviční!!!
No tak vidíš! Připouštíš si to, jaké by to bylo bez něj? Ne! Neumíš si to ani v nejmenším představit!
Ale je to s ním tak stejné!
Jsi jako zaseknutý přehrávač LP desek! Ale uvědom si, že když se jehlička popostrčí, čeká Tě pořád nová a nová písnička, třebaže od stejného zpěváka!
To je hezké přirovnání, to se mi líbí.
Tak vidíš. Objevila jsi ho, zamilovala se do něj, do jeho hlasu, do jeho not a melodií, a teď už je Ti natolik známý, že ho rozeznáš mezi všemi. Nejsi už zblázněná, ale "jen" šťastná, že je to právě On. Až se ho "naučíš", můžeš zpívat s ním, pouštět si ho kdykoliv na gramofonu a on Ti pokaždé dá to, co na něm miluješ. Jeho samotného ...
Mluvíš pořád o zpěvákovi?
Na to si, moje milá, zkus odpovědět sama.
.
.
.
Už se nebojím. Už se usmívám, i když dnešek bude stejný jako včerejšek i zítřek. Ale třeba mě dnes místo na rty políbí do vlasů. Třeba mi dnes před spaním bude hladit tvář. Třeba na mě mrkne nad talířem horké polévky ...
No vidíš. Teď už jsi velká holka. A stačilo pár slov.
Děkuji Ti.
I já ti děkuji. Za to, že jsi byla ochotná mě vnímat a pochopit. Že jsi byla ochotná vnímat a pochopit opravdovou lásku.