Druhou etapou lásky je logicky léto. Jak ho prožívá? Jak ho prožívají lidé? Zde je mé podání ...
To je tak príma, když nemusím za sebou zavírat dveře a když je nemusím ani otevírat. Jsou stále dokořán a společně s teplým létem Tě zahřívám i já. Ani nevíš, jak moc mě těší, že jsem se s Tebou i s tím druhým nemusela rozloučit, jakmile vás přešlo to pobláznění ujančené, to rozjařené divošení a roztěkané jásání, to rozklepané čekání a nekonečně dlouhé líbání a objímání a vítání a hlazení a všechno to voňavé, co k zamilovanosti patří. Že jste si mě k sobě pustili nejen pro ten špás a … to slovíčko se mi nelíbí, ale asi je hodně moderní, ten adrenalííín … , ale že jste to mysleli docela opravdicky a vážně. Poněvadž někdy se mnou lidičkové zacházejí nehezky, plýtvají mnou, šeredí se mnou a mrhají mou krásou a vzácností , já pak stávám se nedůvěřivější a bojím se, že už nemám pro ně to kouzlo a tu hodnotu, kterou mi právě ti, jež to se mnou myslí upřímně, přisuzují.
Ty patříš do té milé skupinky, to já vycítila už hned, když jsem se zaposlouchala do tlukotu Tvého roztouženého srdce a tajně jsem pozorovala Tvé oči, jak září. Asi teď čekáš, co jsem si s sebou na naše společné letní hospodaření přivezla, viď? Nu, už nepotřebuji tolik lechtivek motýlích ani štípalky do tváří, teď je mnohem důležitější výdrživka, tolinka, lahvička s radůstkovou šťávou a smetáček na potíže. Jo, ještě brýle. Ne ty prázdninové, proti sluníčku, ale čiré, které Ti nasadím na nos místo růžových. Je čas vidět všechno jasněji, víš?
Že neznáš výdrživku ani tolinku? No, abych Ti to objasnila, ono to není vůbec nic divného neznat tohle koření, protože není pravidlem, že se k němu každý dopracuje. Patří až k létu, mému létu, které s člověkem prožiji, a tímto mu pomáhám přijmout fakt, že jeho milovaný(á) není nic jiného než stejný smrtelník jako on sám. Zvláštní na onom sypáníčku je, že není třeba jiných pokrmů; bohatě stačí, když Vám oběma dám nenápadně čichnout pro připomenutí, že má opravdová tvář spočívá v tom navzájem se tolerovat a vydržet spolu i přes malicherné hádanice a hádaničky, kterými vás chce můj nevlastní bratr Rozchod poškádlit a užít si lidské bolesti. On má, pacholek jeden, docela dlouhé prsty a umí člověku navrtat brouka do hlavy, jak vy tady na zemi říkáte, a pak skrze pochybnosti a nedůvěru (brrrr, taková slovíčka vážně nemám ráda) nahlodává náš společný život. Hlupák, asi nikdy nemiloval …
Radůstková šťáva, tu já obzvlášť ráda. Potají vám ji po kapkách dávkuji během společného posedávání na břehu rybníků do teplého kafe v termosce nebo do sklenek naplněných vínem, na jehož hladině se odráží záře svíček. Všimla jsem si, že tohle mají lidé rádi, takhle se těšit a užívat si sebe navzájem. Během mého jara na takové chvilky nemáte čas a pak najednou ta doba přijde, kdy už není nejnutnější šmajchlovní a milískování, ale mnohem více vyhledáváte okamžiky, kdy si spolu můžete povídat a brebentit a hovořit a špitat a … radůstkovat se. A to do té doby, než k vám vtrhne právě můj nevydařený bratříček Rozchod a začne plenit vše, co jsme společně vybudovali. Já se pokaždé spoléhám na výdrživku a tolinku a musím se pochválit, protože se její pravidelné užívání docela osvědčilo a tím pádem má potom přibalený smetáček na potíže jen málo práce. Trocha toho smetí se vždy vysype pryč, vzduch se vyčistí smiřovacím fukárkem (ten nosím s sebou pořád, nějak je ho třeba během celého mého života, během všech čtyř láskových období) a je zase dobře.
Teď už znáš obsah mého košíku. Podělím se s Tebou, s Vámi, o co budete chtít; čím méně bude nutné sahat pro "náplastech" a čím více vyplýtváte třeba radůstkové šťávy, tím teplejší a příjemnější bude druhá fáze života našeho trojlístku, kde budete tak dlouho, jak jen budete chtít. Než poznáte, že je pravý čas pro podzimní rozjímání a zrání. Ale o tom až zase příště …