Listopad 2012

Kde je ta holka?

28. listopadu 2012 v 16:15 | renuška |  Jak to vidím ...
To je název knížky od Alexandry Potter, kterou jsem zatím nečetla, ale napsala jsem si o ni (nebo o jinou od téže autorky)Ježíškovi ... tak snad ... Dnes ji ovšem zmiňovali v rádiu s lehkým popisem tématu, kdy:
Dospělá žena vypráví k sobě samé, ale o deset let mladší, radí ji s ohledem na dosažené životní zkušenosti.
Na základě toho potom právě moderátorka v rádiu jen tak mezi řečí vybídla posluchače, zda si dokáží představit, kdyby tuto příležitost dostali, co by sami sobě sdělili. Tím téma zmizelo, tedy převtělilo se do jiného, ale ona vyřčená otázka mi zůstala v hlavě a já si říkala: "Páni, to je téma na článek!"
Než jsem o tom začala psát. Zjistila jsem totiž, že kdybych se v časoprostoru vrátila o deset let zpět, tak bych:
  • byla tři roky vdaná
  • měla teprve jednoho, t.č. dvouletého syna Ondráška a Honzíček by si zatím ťapal po horách a čekal, až se s tehdejším mužem budeme "mít trochu víc rádi"
  • snila o budování novostavby (realizace proběhla o dva roky později)
  • o návratu do práce po mateřské zdaleka ještě neuvažovala
  • měla jednoho umazleného černého kocoura Čerta, který letos, bohužel, zemřel
  • brojila proti internetu, který jsem považovala za zbytečný!!!
  • řešila každodenní teplé obědy pro chotě
  • čekala, až se můj muž vrátí po jedné i po druhé práci domů
  • řešila hovadiny, protože bych na to měla čas
  • byla stále ta naivní žena, která věří na věrnost a lásku až do smrti
  • atd.
Prostě bych viděla na první pohled šťastnou ženu, která pro lásku a pro harmonii domova udělá vše, ale v duchu ví, že ani to nezaručí, že bude ne navenek, ale uvnitř opravdu a upřímně šťastná. Tenkrát jsem si třeba vůbec nepřipouštěla tu možnost, že bych se kdy mohla rozvést, a přitom ... asi největší mou chybou tenkrát, před deseti lety, v mých pětadvaceti, bylo, že jsem byla příliš málo upřímná sama k sobě. Lhala jsem si a přes veškerou snahu, kterou jsem ze sebe vydávala, jsem nikdy nedosáhla toho, po čem jsem skutečně toužila. Málo platné. A přece jsem tak vydržela žít ještě příštích osm roků ... Věřila jsem v pohádkovou lásku "A žili spolu šťastně až do smrti a jestli neumřeli, žijí ještě dodnes." a nechtěla jsem sama sebe zklamat tím, že bych neobstála ve svazku zvaném "manželství". Ale tak to prostě chodí, život není jedna velká krabice, ale spousta malých krabiček, kdy některé pro nás zůstanou navždy zavřené a některé zkrátka otevřeme, abychom věděli, co je v nich schované. A buď je to přestně to, co nám vyhovuje, nebo nás to baví jen chvíli nebo je to třeba jen obyčejné nic. Pak už jen záleží na každém jednom člověku, kolik bedýnek chce prohlédnout a kolik jich nechá nepoznaných. A já jsem za každou z těch otevřených moc ráda, to mi věřte.

Ale zpátky k začátku a zvláštní úvaze. Kdoví, možná, kdyby to opravdu šlo, našeptávala bych si:
  • měj se ráda
  • mysli víc na sebe
  • ty jsi pro sebe nejdůležitější a když ty se budeš cítit prima, okolí to z tebe nasaje a bude se cítit docela podobně jako ty
  • nechovej se jako oběť
Otázkou ovšem zůstává, jestli bych se vůbec byla ochotna vyslechnout a pochopit. Žila jsem tehdy tak, jak nejlépe jsem uměla. Neznala jsem jiné varianty, protože takové poskytuje život, který mě měl teprve naučit. Mohla jsem čerpat z okolí, ale ne ze své budoucnosti. Ono ve finále je moc dobře, že se všechny ty věci udály, že jsem si musela projít každým z těch 3650 dní. Že jsem měla z čeho růst. Protože nebýt (z mého současného pohledu) mých tehdejších nedostatků, žila bych teď docela něco jiného a nebyla bych tam, kde jsem. A naopak investice, které jsem tehdy učinila (například premiéra při výchově prvního syna, poznávání mé osoby v pozici matky) se mi nyní náramně dobře vrací, protože vím, že jsem tuto úlohu zvládla dle mého na jedničku. Takže je nakonec možná i dobře, že cestování v čase je zatím pro smrtelníka nedostupné a všechen osobní duševní vývin je naše vlastní práce bez pomocníčků. S ohlédnutím zpět se nestydím za nic, co jsem udělala, nelituji jediného, nemám nad čím plakat, protože ať už to bylo dobré nebo ne, posunulo mě to dál a tak to bude i pokračovat. Nebudu vyhledávat tu o deset let mladší renušku, abych jí mluvila do života - nechám ji fungovat po svém, však ona už bude vědět.

PS: No, ale kdyby to jen trošku šlo, tak o tohle bych se v předešlých dvou pětiletkách přimluvila:
  • Když tak krásně zhubneš, nedovol, abys zase přibrala - jde ti to samo, tak neusni na vavřínech!
  • Nenechávej si stříhat vlasy úplně nakrátko, lepší jsou dlouhé.
  • Umělé nehty si nechej dělat u odborníka a ne u amatérky mnoha tváří :-(
... ale to jsou jen takový holčičiny :-) ...

Totalitní ateliérovky

26. listopadu 2012 v 16:45 | renuška |  Snímánky
Když jsem minulý týden vkládala na blog článek o Honzíkových roztomilostech, použila jsem také jednu fotografii z ateliéru, kam mě v mých dvou letech vzali babička s dědou, aby pečlivě zaznamenali, jak něžná a křehká dívenka jsem bývala. Nevím už, co je tenkrát k tomu vedlo, ale to se babičky naštěstí mohu kdykoliv zeptat. Jen vzpomenout. Každopádně ten den vznikla úžasná série snímánků, které s dobou mají stále větší a větší kouzlo a já zcela nepokrytě a bez nosu nahoru říkám, že jsou to jedny z mých nejkrásnějších fotek. Velký podíl na tom jistě mají i puntíkaté šaty, které mi - pokud se tedy nemýlím - šila druhá babi. Byly ostře červené s bílými puntíky. Později jsem do nich navlékala panenky a kde je jim teď konec, netuším. Tak alespoň, že mám památku právě v podobě těchto obrázků:






Aby můj model nebyl na každém obrázku stejný, převlékli mě do šik zvonáčů s laclem a prouhatého svetříku. A i v tomto případě bylo zapotřebí rekvizit v podobě hraček, abych vydržela pózovat (pouze tipuji, ale znám děti, jak podobné šarády nemají v lásce, nejsou-li to extrémně velcí exhibicionisté):




Na závěr vkládám foto narozeninové, kdy jsem - dle výrazu - měla všeho toho tváření se akorát tak po krk. Po krček. Až nyní, zpětně, si blahořečím a pochvaluji, že jsem to tenkrát vydržela! Protože výsledek opravdu stojí za to, což?

PS: Kdyby to někoho zajímalo, je to již 33 let, kdy výše uvedená série snímků vznikla. Dnes jsou fotoateliéry daleko modernější, vybavenější, dokáží vytvořit atmosféru. Tenkrát se spoléhalo na minimum rekvizit, ale přesto ten určitý a konkrétní půvab dnes již nikdo zazamenat nedokáže.

PSS: Třebaže jsem všude k sežrání, nejvíce se sama sobě líbím na fotečce č. 3, kde v oněch puntíkatých šatičkách objímám klauna. Jaká se nejvíce líbí vám?

Ondráškovy malůvky

23. listopadu 2012 v 16:50 | renuška |  Snímánky
Aby to bylo spravedlivé a já svou pozornost věnovala oběma synáčkům nastejno, využívám této chvíle, abych zveřejnila také Ondrovu práci. Od kamarádky dostal památník, aby jí tam něco pěkného namaloval. O tom, že jeho výtvor bude stát za to, nebylo pochyb, neboť Ondra je opravdu v tomto směru velice nadaný. Rozhodl se využít informace, že ona spolužačka jezdí každé léto s rodiči do Egypta a protože měl při ruce zrovínka časopis se zobrazením sarkofágu Tutanchámona, použil ho jako předlohu. Pak stačilo vzít jen tužku a za necelou hodinku vznikl úžasný, do detailu vykreslený obrázek:

Památník měl hodně tenoučký papír, proto bylo lepší použít obyčejnou tužku, i když tenoulinkou černou fixou by to bývalo vypadalo ještě lépe. Nakonec jsem Ondrovi pomohla modrou pastelkou vystínovat obrys "postavy", aby ještě trochu víc vystoupila z papíru, ale to je jen maličký detail. V reálu je to samozřejmě hezčí, fotoaparát nezachytí vše, navíc světlo nebylo nikterak příznivé a i přes úpravy v počítači to není úplně "košer". Ostatně právě proto jsem fotila ještě více zblízka, aby bylo vidět víc:

Horní půlka těla ...

... pokračování včetně pásu s egyptskými znaky.

A teď už se jen těším na zprávy, co malovanému dárku řekne Ondráškova kamarádka ze třídy. Snad se jí bude líbit tak moc jako mně.

Honzíkovy roztomilosti

22. listopadu 2012 v 16:33 | renuška |  Jak to vidím ...
Je zvláštní, jak Honza je někdy dospělý svými názory i svým nadhledem a jindy je to zase zpátky ten roztomilý a upřímný kluk, který zcela nevinně prohodí tu poznámku, tu hlášku a přitom trefí hřebíček na hlavičku, aniž by to nějak předem rozpitvával a plánoval. A tak se stalo i včera, když jsme si prohlíželi má alba z dětství. Hanýsek se těšil na mladou babičku, na mladého dědu, tehdy ještě bez vousů, a hlavně na maminku. Zajímalo ho, jak jsem vypadala coby miminko a byl docela divoký z toho, že jsem do dobrých dvanácti let byla spíš vizuálně klukem než slečnou. Později, v čase mé puberty, už s mým vzhledem byl docela spokojený a povídal: "Teď už to seš ty, mami, a ne žádnej kluk!" Daleko víc ho ale zaujala série fotografií z ateliéru, kam mě v mých dvou letech vzala babička. Honza z nich byl naprosto unešený, prý jsem tam tuze roztomilá a mám ty moje oči. Ovšem nejvtipnější hláška proběhla u tohoto snímku, na kterém jsem z celého pózování už celá rozmrzelá:

Tady se synek zastavil a poukázal konkrétně na má, v ponožkách zaškrcená, baňatá lýtka, načež prohlásil: "No, mami, tohle ti zůstalo až doteď! Ale neboj, buď v klidu, už s tím něco děláš!" Tímto narážel na mé cvičení, do kterého se snažím zapojit i jeho, ale zatím docela bez úspěchu. :-)

O tři mé roky později ho ještě zaujala tato fotka, kdy zmínil, že je dobře, že je to moje kolo, ale že "bych v tý době teda nechtěl žít!" Asi mu můj velociped přišel málo "hustej".


***
A dalším překvapením, kterým mě tento týden Jeník šokoval, byla žádost, aby sám uvařil krupicovou kaši. Pravda, den předtím jsem ji klukům slíbila, ale z mnoha důvodů jsem nestíhala a když Honza viděl, že by se s vidinou sladké dobroty musel rozloučit, navrhl mi, že ji tedy ukuchtí (zatímco já vařila čočku s párkem a cibulkou). Je to velký šikula, protože mi v kuchyni často pomáhá a tak se ke všemu vždy dobře postaví a poradí si. Nejprve si ale důležitě přinesl kartičku a fix, abych mu nadiktovala, co všechno bude potřebovat, aby svou první vlastnoručně ukuchtěnou večeři mohl udělat. A tak jsem mu hlásila jedno po druhém, přičemž psát recept na jídlo, které se běžně dělá tzv. od oka, je docela potíž. Nakonec to ale dopadlo všechno dobře. Snad jen, kdybych onomu odhadovému oku svého syna víc důvěřovala, nebyla by kašička tak hustá (měla jsem totiž pocit, že tam Honza dal krupice příliš málo, tak jsem trochu dosypala a pak jsem měla co dělat, abych výsledek umíchala, Honzík už na to neměl sil.) Přesto si kluci pošmákli, na čemž měly zásluhu především Honzíčkovy šikovné ruce a také připravený recepis:


... a už teď se těším, čím milým roztomilým mě můj mladší synáček zase překvapí ♥ ...

Čtvero ročních období lásky - ZIMA

20. listopadu 2012 v 18:29 | renuška |  Jak to vidím ...
A je to tu. Poslední díl mé vyprávěnky o čtyřech fázích lásky. Psal se mi ze všech nejhůř, protože určoval konec, který může - prada - být startem jiného začátku, ale v tomto případě jsem závěr udělala definitivní. Bolavý, ale bezbolestný, bez ran, které se těžko hojí, ale které patří k životu. Snad mi rozumíte. A snad se vám mé krátké povídání líbilo.
Stejně, jako bych mohla prožívat dva druhy podzimu, mohla bych žít dvě zimy. Nemám ale ráda ani jednu z nich. Ta první, protivná a studená, kdy už vůbec nehřeji a netěším ty dva, kdy jsem vyhaslá jako smutné ohniště v krbu, který už dávno přestal hořet. Kdy jeden k druhému už necítí ani špetku ze mě samotné. Tak tuhle zimu opravdu nenávidím. A přitom vím, že chodí daleko častěji než ta, kterou teď sdílím s tebou.
Zůstal jsi tu sám, i když jí je kolem tebe ještě pořád dost. Skříně plné jejích šatů, mýdly proložené ručníky i oblíbený puntíkovaný hrneček na kafe, které jste si tak rádi dávali. Smutníčků už jsi posmrkal tolik, že z krabičky nestíhám podávat nové a další; prázdnorána se snažím vyplňovat odvarem ze vzpomnínkovky a nezapomnělu, do myšlenek ti přimíchávám obrázky vašich společných úsměvů a příhod. Jen sem tam zahlédnu ve tvé tváři úlevu, ale zatím stále převažují oči plné bolesti a já mám co dělat, abych ty nešťastné vrásky zahladila korekturkou výplňkovou. To aby ostatní neviděli, jak se trápíš. A během celé té naší, o jednu duši zúžené, společnosti ti nenápadně našeptávám, jakého zázraku ses právě dožil. Jaké krásy se Ti dostalo, jíž mnohý za celou svou návštěvu tady na Zemi nepozná.
Teď ještě přes tu čerstvou ránu, přes ten šok ze ztráty milované ženy nevnímáš mou sílu, kterou ti dávám, ale až do přejde, věř mi, že ti uvnitř zase bude dobře. Ty si to třeba ani v té záplavě emocí neuvědomuješ, ale my tři společně jsme pro každého z nás udělali to nejvíc, co umíme. Dali jsme si to nejkrásnější a žili jsme tak až do konce. Ty jsi jí umožnil vrátit se zpátky nahoru tak, že byla šťastná, že mohla vykřičet do každičkého obláčku, do každého chomáčku chlupatých sraženců vody a vzduchu, že byla milovaná. Že milovala. Že prožila většinu svého života s člověkem, který jí byl vším. Je si vědoma toho, že tu teď trpíš stejně tak, jako by trpěla ona, ale to vše je jen proto, že jsi přišel o ten nejvzácnější poklad, jakého se ti kdy mohlo dostat. Vždyť jste si mockrát povídali o tom, že největší cenností je to, pro co po její ztrátě truchlíme.
Slibuji, že tu s tebou zůstanu a budu ti pomáhat. Připomenu ti období navlékání růžových brýlí i stavění vzdušných zámků, připomenu ti celou tu zásobu lechtivek a šimránků, lahvičky s výdržinkou tolinkou i radůstkovou šťávou. Páni, takových pomůcek jsem si na vás připravila, tolik jste jich použili a podívej, kam jste došli! Do cíle, k němuž vedla naprosto fantastická cestička, po které jste ruku v ruce kráčeli. Porazili jste dokonce mého zlého bratra Rozchoda, který se k vám snažil vetřít, ale to by bylo! To by bylo! Zjistil, že jste příliš silná dvojka na to vpustit si ho mezi sebe. Dokázali jste táhnout za jeden provaz a bojovat spolu proti nepřízni okolí, i když i hádaničky se občas přihlásily o slovo. Jenže po bouřce přichází jasná obloha a vaše srdíčka zabalená do láskového kabátku ze sametové něhy upleteného se zase mohla tetelit, že mají pro koho bít.

Až půjdeš spát i ty, poskládám si zbytky plechovek a falštiček, karaf a krabiček, trumpetek a nesmím zapomenout ani na klíče. Všechny své propriety si pěkně doplním, abych jich měla akorát tak dost pro další dva, kteří mi dovolí být s nimi a ukázat jim, jak krásné je mít někoho skutečně a opravdicky rád. A co vím? Třeba jim zrovna, až budou tiše oddechovat po vášnivém milískování za horké letní noci, budu vyprávět o jedné Jí a jednom Něm, pro které mi bylo ctí být jejich společnicí a neviditelnou přítelkyní. Zatím ale nemusíš mít strach … nikam od tebe nespěchám a jsem si jistá, že si tady spolu ještě nějakou tu chvilku pobudeme.

Dvě v jedné

19. listopadu 2012 v 16:33 | renuška |  Přišla Múza
Já se bojím, že už nejsem zamilovaná, že už mi tolik netluče srdce, když ho vidím, že už nemám tu třesavku po celém těle ani rozechvělý hlas. Přestávám být nedočkavá ...
... Co kňouráš? Co blázníš? Spočítej si na prstech, jak dlouho jste spolu! Je jasné, že nikdy, pamatuj si, NIKDY!!!, nemůžeš být donekonečně zamilovaná do jednoho muže ...
... Proč bych nemohla? ...
... Neskákej mi do řeči, ty malá nevychovaná. Podívej se na sebe, jak jsi zhýčkaná, rozmazlená, omámená, dupeš si kolem sebe umanutě, že něco chceš a něco nechceš, ale tak to je, tak nešil!
Proč bych si nemohla dupnout? Proč bych si nemohla přát? Já nechci přijít o tu počáteční lásku ani o růžové brýle, bylo mi krásně, když jsem se těšila, jak spolu prožijeme další ukradený den. Bylo to krásné a já chci, aby to tak pokračovalo. Jenže se bojím ...
... Neopakuj se, to už jsi říkala. Strach je největší nepřítel člověka, to nevíš? Čím víc se budeš bát o ztrátu zamilovanosti, tím spíš o ten pocit přijdeš. A to hodně brzy. Připusť si raději, že láska mění svou podobu a že to, co bylo dřív, už teď být nemůže.
Ale proč?
... Proč, proč, pro slepičí kvoč! Protože to tak funguje už po staletí. Buď ráda, že máš vedle sebe muže, kterého sis sama vybrala, byly na tom dřív holky daleko hůř ...
... Ale to já přece vím, nemluv se mnou jako s malou. Doba je jiná, ale touha po silné a intenzivní lásce je pořád stejně velká. Vytrvalá. Než to, co jsem si vysnila, zmizí ... tedy spíš zevšední. Je to obyčejné, nijaké, bez jiskření, bez vzrušení, stejné.
... Hlupačko! Tohle sis přece přála! Jak můžeš podlehnout lásce a nedovolit jí vyrůst? To abys po půlroce měnila partnery a pak ano, pak věřím, že budeš žít celý život v zamilovanosti, protože nikdy nestihneš přejít do další fáze, která tu opravdou lásku, ten skutečný cit má buď potvrdit nebo zničit.
Já vím. Nechci měnit objekty svého srdce, ale nechci ani měnit ty pocity.
Opravdu jsi rozmazlená! Rozcapínek nevděčný! Nevyzrálý, nedospělý capart. Naivní husička!
Neurážej mě, to si nezasloužím!
Jakto, že ne? Zasloužíš! Pořád nechápeš, že i když přestaneš být zamilovaná, může Tě láska nasytit. Jen bude chutnat jinak! A měla by sis uvědomit, že čím déle si v sobě budeš to krásné uchovávat právě vůči jednomu jedinému, tím víc budeš vděčná životu za to, že Ti ho přivedl do cesty. Mohla jsi ho minout! Nepoznat!
To ne, to mi neříkej! Bez něho bych byla poloviční!!!
No tak vidíš! Připouštíš si to, jaké by to bylo bez něj? Ne! Neumíš si to ani v nejmenším představit!
Ale je to s ním tak stejné!
Jsi jako zaseknutý přehrávač LP desek! Ale uvědom si, že když se jehlička popostrčí, čeká Tě pořád nová a nová písnička, třebaže od stejného zpěváka!
To je hezké přirovnání, to se mi líbí.
Tak vidíš. Objevila jsi ho, zamilovala se do něj, do jeho hlasu, do jeho not a melodií, a teď už je Ti natolik známý, že ho rozeznáš mezi všemi. Nejsi už zblázněná, ale "jen" šťastná, že je to právě On. Až se ho "naučíš", můžeš zpívat s ním, pouštět si ho kdykoliv na gramofonu a on Ti pokaždé dá to, co na něm miluješ. Jeho samotného ...
Mluvíš pořád o zpěvákovi?
Na to si, moje milá, zkus odpovědět sama.
.
.
.
Už se nebojím. Už se usmívám, i když dnešek bude stejný jako včerejšek i zítřek. Ale třeba mě dnes místo na rty políbí do vlasů. Třeba mi dnes před spaním bude hladit tvář. Třeba na mě mrkne nad talířem horké polévky ...
No vidíš. Teď už jsi velká holka. A stačilo pár slov.
Děkuji Ti.
I já ti děkuji. Za to, že jsi byla ochotná mě vnímat a pochopit. Že jsi byla ochotná vnímat a pochopit opravdovou lásku.

Čtvero ročních období lásky - PODZIM

17. listopadu 2012 v 10:27 | renuška |  Přišla Múza
Polovina života lásky je za námi, blíží se doba zrání. Pro mnohé je to stereotyp, ale jen ti chytří vědí, že tohle je to období, na které se během jara a léta připravujeme ...


Hmmmm …. Cítím ji už na dálku, mou známou voněnku kafíčkovou. Jakmile dojde na ni, je jasné, že po jarní zamilovanosti a letní žhavosti a vášni nastalo barevné období podzimu. Ani mi nepřijde, že bych vás dva při tradičním poledním rituálu rušila, vždyť jsem tu s vámi už tak dlouho, že téměř nemám šanci dopočítat se na svých dlouhých prstech. Jsem vaším denním návštěvníkem, který nikam neodejde, dokud ho sami nebudete chtít vyhnat. Já ale moc dobře vím, že zvláště u vás jsem si tuze pečlivě vybrala. Jako bych tušila, že právě vy mi ukážete, že ještě mám naději na dlouhý život a že patřím na zem, mezi lidi.

Mnozí mě nazývají poutem, ale to slovo ve mně probouzí obrázky násilí. Raději mám, jsem-li pro vás měkkou stuhou, jíž máte svázaná svá srdce, ale která vás neřeže a neškrtí. Baví mě pozorovat vás a zjišťovat, jak den ode dne rostete a stáváte se jedním velkým MY. Však ty vaše chvilky, když po obědě postavíte vodu právě na tu voňavou kávu, abyste si ji spolu vychutnali, jsou důkazem, jak je vám spolu dobře. Nenápadně nakukuji za dveřmi, a když si sednete do křesel přistavených těsně vedle sebe, on ji opatrně vezme za ruku, podíváte se po sobě, lehce mezi vás fouknu ticháčkový vločkářník. Tetelím se z těch obláčků, které vám vykouzlí ve tváři vřelý úsměv plný mě samotné, aniž byste museli špitnout. Už dávno víte, že není třeba slov, abyste si dokazovali, že se milujete. Je to tak přirozené, tak samozřejmé! A pro samou vzácnost si toho považujete, toho citu a všeho krásna uvnitř, které vůči druhému pociťujete.

Pomalu mizí časy bouřlivých nocí pod peřinami i na sluncem vyhřátých loukách, toho už jste si užili během "léta" dost. Teď jako by se z vás stali daleko klidnější osoby, kterým se mění život do stále pevnější formy. Šuplík, ve kterém máte schovaný "pochopník" i "nadhledníčky", už ani nemusíte otevírat, protože jste se za tu dobu, co se znáte, naučili včas podchytit náladu toho druhého a podle ní se zachovat. Už víte, že pochopit svého partnera neznamená se mu podřídit, snášet mu modré z nebe, ale především ho vnímat a respektovat. Vše ostatní je bonus, moc milý bonus. A mít nadhled, nenaříkat nad rozlitým mlékem a nerámusit kvůli kdejaké zbytečnosti také umíte báječně. Naučila jsem vás to a vy jste byli skvělými žáky. Tací se málokdy potkají, to mi věřte. Již častokrát jsem se setkala s palicemi dubovými, s tvrdohlavostmi beraními i s ušima na zámek. Takový člověk pak těžko je schopen opravdově milovat, když sám sebe neumí ukočírovat a natož pak přizpůsobit se osobě další. Jémine, to je vždycky nadělení a práce přesčas na spousty dní dopředu a kolikrát ani to všechno mé snažení nemá žádný výsledek.

Ono se říká, že není dobře usínat na vavřínech, ale ve vašem případě se mi tak trochu zachtělo zalenošit. Pojíst si koláčů, které bych si po vydatné práci zasloužím. Nejen tedy já, ale i vy. Je to i vaše zásluha, že tu teď spolu, ve třech sedíme, usrkáváme horký exotický nápoj a na talíři před námi láká naše chuťové buňky čerstvě upečená "metýnka", jakou neumí žádná jiná hospodyňka, viďte, tatínku? Jen ta vaše, jen ta jediná, ta zná, jaké dobroty dělají mile vašemu bříšku a vy zase víte, který kvítek nejlépe voní jejímu nosu. Zeptám-li se jednoho na A, druhý ví, jaké je B, jste jako dva dílky, který nemohou nikdy s nikým jiným pasovat lépe než samy spolu navzájem.

Miluji období podzimu. Jsem klidná jako vy dva, jsem vděčná jako vy dva, dýchám za vás a vy za mě. Díváme se z okna na běh přírody a uvědomujeme si, jak je dobře, že se máme. A sami pro sebe si v nestřežených okamžicích připouštíme, že nic není nekonečné a že zima se blíží … na ni je ale zatím pořád dost času.


Čtvero ročních období lásky - LÉTO

16. listopadu 2012 v 19:25 | renuška |  Přišla Múza
Druhou etapou lásky je logicky léto. Jak ho prožívá? Jak ho prožívají lidé? Zde je mé podání ...

To je tak príma, když nemusím za sebou zavírat dveře a když je nemusím ani otevírat. Jsou stále dokořán a společně s teplým létem Tě zahřívám i já. Ani nevíš, jak moc mě těší, že jsem se s Tebou i s tím druhým nemusela rozloučit, jakmile vás přešlo to pobláznění ujančené, to rozjařené divošení a roztěkané jásání, to rozklepané čekání a nekonečně dlouhé líbání a objímání a vítání a hlazení a všechno to voňavé, co k zamilovanosti patří. Že jste si mě k sobě pustili nejen pro ten špás a … to slovíčko se mi nelíbí, ale asi je hodně moderní, ten adrenalííín … , ale že jste to mysleli docela opravdicky a vážně. Poněvadž někdy se mnou lidičkové zacházejí nehezky, plýtvají mnou, šeredí se mnou a mrhají mou krásou a vzácností , já pak stávám se nedůvěřivější a bojím se, že už nemám pro ně to kouzlo a tu hodnotu, kterou mi právě ti, jež to se mnou myslí upřímně, přisuzují.

Ty patříš do té milé skupinky, to já vycítila už hned, když jsem se zaposlouchala do tlukotu Tvého roztouženého srdce a tajně jsem pozorovala Tvé oči, jak září. Asi teď čekáš, co jsem si s sebou na naše společné letní hospodaření přivezla, viď? Nu, už nepotřebuji tolik lechtivek motýlích ani štípalky do tváří, teď je mnohem důležitější výdrživka, tolinka, lahvička s radůstkovou šťávou a smetáček na potíže. Jo, ještě brýle. Ne ty prázdninové, proti sluníčku, ale čiré, které Ti nasadím na nos místo růžových. Je čas vidět všechno jasněji, víš?

Že neznáš výdrživku ani tolinku? No, abych Ti to objasnila, ono to není vůbec nic divného neznat tohle koření, protože není pravidlem, že se k němu každý dopracuje. Patří až k létu, mému létu, které s člověkem prožiji, a tímto mu pomáhám přijmout fakt, že jeho milovaný(á) není nic jiného než stejný smrtelník jako on sám. Zvláštní na onom sypáníčku je, že není třeba jiných pokrmů; bohatě stačí, když Vám oběma dám nenápadně čichnout pro připomenutí, že má opravdová tvář spočívá v tom navzájem se tolerovat a vydržet spolu i přes malicherné hádanice a hádaničky, kterými vás chce můj nevlastní bratr Rozchod poškádlit a užít si lidské bolesti. On má, pacholek jeden, docela dlouhé prsty a umí člověku navrtat brouka do hlavy, jak vy tady na zemi říkáte, a pak skrze pochybnosti a nedůvěru (brrrr, taková slovíčka vážně nemám ráda) nahlodává náš společný život. Hlupák, asi nikdy nemiloval …

Radůstková šťáva, tu já obzvlášť ráda. Potají vám ji po kapkách dávkuji během společného posedávání na břehu rybníků do teplého kafe v termosce nebo do sklenek naplněných vínem, na jehož hladině se odráží záře svíček. Všimla jsem si, že tohle mají lidé rádi, takhle se těšit a užívat si sebe navzájem. Během mého jara na takové chvilky nemáte čas a pak najednou ta doba přijde, kdy už není nejnutnější šmajchlovní a milískování, ale mnohem více vyhledáváte okamžiky, kdy si spolu můžete povídat a brebentit a hovořit a špitat a … radůstkovat se. A to do té doby, než k vám vtrhne právě můj nevydařený bratříček Rozchod a začne plenit vše, co jsme společně vybudovali. Já se pokaždé spoléhám na výdrživku a tolinku a musím se pochválit, protože se její pravidelné užívání docela osvědčilo a tím pádem má potom přibalený smetáček na potíže jen málo práce. Trocha toho smetí se vždy vysype pryč, vzduch se vyčistí smiřovacím fukárkem (ten nosím s sebou pořád, nějak je ho třeba během celého mého života, během všech čtyř láskových období) a je zase dobře.

Teď už znáš obsah mého košíku. Podělím se s Tebou, s Vámi, o co budete chtít; čím méně bude nutné sahat pro "náplastech" a čím více vyplýtváte třeba radůstkové šťávy, tím teplejší a příjemnější bude druhá fáze života našeho trojlístku, kde budete tak dlouho, jak jen budete chtít. Než poznáte, že je pravý čas pro podzimní rozjímání a zrání. Ale o tom až zase příště …


Čtvero ročních období lásky - JARO

15. listopadu 2012 v 17:22 | renuška |  Přišla Múza
Možná už jsem to tu kdysi prezentovala - píši již mnoho let pro jeden místní časopis a soustřeďuji se na tzv. úvodníky. Pro letošek jsem čtenářům slíbila vyprávět o čtyřech ročních obdobích, jak je mýma očima prožívá láska. Jak se narodí, dospívá, zraje a stárne. Jak pár, který si lásku vpustí do svého života, pracuje a funguje, co s ním ten nejkrásnější cit dělá a naopak jak se cítí právě samotná láska, když je tam, kam právem patří.
Tedy jsem se rozhodla, že by byla možná škoda nedat mé příspěvky i sem, na blog. Po čtyři následující články budete mít i vy, moji milí návštěvníci, možnost přečíst si, o životním cyklu lásky a "jejích svěřenců". Tady je první díl, ten jarní ...
Tak už jsem tady, moje milá. Stavila jsem se ještě cestou pro krabici lechtivek motýlích křídel, pro dvoje růžové brýle, pro klíč od vzdušného zámku a pro přesýpací hodiny s nekonečným množstvím droboučkého písku. Určitě jsem na něco zapomněla, ale to se stává, protože začátky jsou vždycky složité a na věku vůbec nezáleží. Zvláště, když to přijde najednou a já se narodím zcela nečekaně. To je teprve šrumec … jako teď. Ach … zapomněla jsem na růž na tváře a zvedače ústních koutků, ale zkusím si svou brašnu pořádně prohledat; možná tam něco takového objevím.
Je to překvapení, viď? Nikde nic a najednou jsem tady. Čerstvá, voňavá, zajímavá, lahodná, neokoukaná, nepoznaná … kolik jen mám přízvisek? Nespočetně. Mnoho moc. Stejně tolik, kolik má probuzená třešen nových kvítků. Jsem láska a právě spolu prožíváme mé jaro. Zjišťuješ, že nepotřebuješ jíst, protože o práci v břiše se důkladně postarají právě ty lechtivky, co jsem Ti přinesla. Vidíš jen to, co je Ti milé, skrze okuláry, jež Ti dovolují shlížet na svět a hlavně na objekt Tvých citů, jenž stejným způsobem sleduje Tebe. Odháním od vás alespoň na pár chvil vše, co by narušovalo vaši představu ideálu a potají se modlím, aby procitnutí nebylo ostré a řezavé, šokující a plné zklamání. A daří se mi - na podobné činnosti já jsem tuze šikovná! Abych nezapomněla - ten klíček od místa, ve kterém si své sny budete žít, kde nebudou starosti, jen já a vy, mi potom schovej pod rohožku, abych si ho uklidila zpátky do skříňky, až už ho nebudete potřebovat. Nechci Ti kazit náladu, protože jsem sama celá rozechvělá z toho všeho krásna kolem nás tří, ale už jsem si svým jarem párkrát prošla a vím, že se mnohdy ani léta nedočkám a to je mi tolik, tolik líto. Snad proto cítíš občas z mých gest trochu trpkosti, ale já vím …
Co dál? Ty hodiny, ano. Ty si noste s sebou, budou vám připomínat čas, který spolu strávíte fyzicky i v myšlenkách - proto jsou ostatně nekonečné; vždyť já vám oběma vaše hlavinky zamotám natolik poctivě, že na nic jiného nebudete mít ani pomyšlení. To já totiž umím obzvláště dobře, začarovat lidem mysl, aby v ní měli jen mě a toho, do kterého se tolik zamilovali. Jééé … a poslyš, chceš vědět tajemství? Aniž bych se to kdekoliv učila, stala jsem se i - jak se to v člověčím světě říká? - vizážistkou? Proto ta tvářenka, kterou obarvím vypnutou pleť nebo i vrásčité líce, já si nevybírám. Mám-li přijít a být spojníkem mezi dvěma, pak mě nezajímá, koho budu líčit, hlavně, že mám práci J. A musím uznat, že Ti to tuze sluší, celá záříš a vydáváš ze sebe všechnu tu radost, která Tebou prostupuje, tak tak. Tak je to v pořádku.
A na závěr ještě ty zvedače, jistě uhádneš, nač jich je třeba. Těmi Ti totiž oba koutky úst přichytím tak, aby tvořily milou kolébku, jež se bude houpat třeba i bezdůvodně, pouze pro pocit štěstí, pro ty šimránky v oblasti žaludku, pro ty oči, které vidí svět náhle celý zahlcený do pastelových něžných barev, pro prostor, ve kterém není jinak než božsky. A také pro zrníčka písku, která jsou nepatrným důkazem, že i Tobě čas utíká, ale ne nijak obyčejně, nýbrž zaláskovaně. A to je úplně něco jiného. Pak se není čemu divit, když náhle zčervenáš, ať už z počátečního studu nebo ze vzrušení, jež má mnoho důvodů a Ty máš ten dar je teď všechny začít poznávat.
Trochu jsem se při té práci unavila, ale nemusíš mít obavy, já Tě neopustím. Stále mezi vámi budu, prozradila jsem Ti své fígle, podle kterých poznáš, že jsem vzhůru. A budu se těšit, že se s vámi dočkám i léta, to chutná totiž úplně jinak a přitom je to stejná lahůdka jako zamilovanost.
Tak moje milá, zatím nashledanou.
Tvá láska ♥♥♥

Doživotní poslání: "Hrdá matka"

14. listopadu 2012 v 17:13 | renuška |  Jak to vidím ...
V pondělí jsem si prošla poprvé tzv. rodičákem pro žáky druhého stupně. Ondrovým přechodem z páté do šesté třídy skončilo poměrně rychlé popovídání s třídní učitelkou a začal maraton po třídách a kabinetech, kde jednotliví kantoři čekali na rodiče svých svěřenců, aby jim povykládali. Celé dvě hodiny jsem strávila střídavě postáváním po chodbě školy, kdy jsem měla možnost pohovořit si s lidmi, které třeba během roku moc nevídám (zpravidla to byly maminky stejně starých dětí, jako mám já) a nebo jsem vysedávala v lavicích a vnímala každičké slovo, kterého se mi dostávalo od jednotlivých Ondrových učitelů. A věřte mi, vstoupit do třídy a mezi podáním ruky a usedáním slyšet pokaždé: "Ondra je v podstatě premiant třídy, z kluků je nejlepší a i jinak se učí velice dobře, je vnímavý, schopný, inteligentní, hodně toho ví ... ", to byl takový balzám na duši, že snad ani lepšího není. Ať už zeměpis nebo dějepis či přírodopis, což jsou předměty, které Ondřeje doslova "dostaly" a které ho baví nadmíru, nebo "volnější" fyzika, klasika v podobě jazyků českého i anglického či, jak řekla droboučká "pančitelka" matematiky, "tichá voda", která se projevila zcela nenápadně a zapadla do nejlepších počtářů ročníku. Až na drobné detaily jsem skutečně vyslechla samé dobré zprávy, které završil ředitel školy a vyučující výtvarné výchovy v jednom, jenž spokojeně a pochvalně prohlásil, že Ondra má zcela jasno ve svém budoucím povolání a způsob, jakým se nejen výtvarně prezentuje, tomu zcela odpovídá. Jedinými muškami jsou mému staršímu synkovi jeho občas lajdácké chyby, kterých se dopouští s vědomím, že to, co načerpá ve škole, mu dostatečně stačí, aby dostával jedničky. Což je sice fakt nezpochybnitelný, ovšem sem tam dojde na ťafku v podobě, dejme tomu, trojky, protože zkrátka něco se našprtat musí, ať už člověk chce nebo ne. Ale právě až na tento nedostatek je opravdu radost veliká sdělovat pak netrpělivě čekajícímu potomkovi zprávy, ze kterých je potěšen nejen on a já, ale právě i učitelé, kteří mají - zcela logicky - takové žáky v oblibě (byť už jen proto, že se s nimi lépe pracuje).
Proti Ondrovi byl pohovor s Honzíkovou třídní časově titěrné nic, ovšem i do těch pár minut se dalo naskládat zase a opět samé kladné hodnocení na téma studium, pozornost, chování. Jen pár malých upozornění, o kterých já i Jeníček víme, ale výsledek zůstává na svém místě, že i mladší synátor není hlupák a učení mu jde dobře. Jako bonus si potom může připsat pochvalu za dobrý hudební i slovní přednes, čehož škola ráda využívá k prezentaci na různých soutěžích a nebo, jak tomu bude tento víkend, na oslavách, kde Honza dostává prostor k tomu, aby předvedl, jak je šikovný. Nemá obavy předvádět se, i když všude vykládá, že "šašky dělá jen tam, kde všechny zná". Přičemž nás čeká výroba kostýmu pro dešťového panáčka na taneční kroužek a na stole mu leží scénář, ze kterého se má naučit veškeré pasáže určené vodníkovi. Toho zase bude hrát ve vystoupení kroužku dramatického, kam se po doporučení mém i ze strany vedoucí odhodlal přihlásit. No není to nádhera?
Vím, píšu zde o dětech samé hezké věci a možná se i často opakuji, ale ono to zkrátka jinak nejde. Jednak je miluji, což se od maminky očekává a je to naprosto samozřejmé, a druhak je to prostě tak. Oni takoví jsou. Šikovní, vnímaví, nejsou to troubové, které nic nezajímá (třebaže mnohdy od nich slyším, jak je všechno nuda), jsou udělající a chovají se slušně. Mezi kamarády jsou oblíbení a učitelé si je také pochvalují. A proto potom rodičovská sdružení pro nás nejsou stresujícím zážitkem, ale víceméně jen potvrzením toho, co o Ondrovi i Honzovi vím. Že jsou to třeba někdy uličníci a lumpové, lajdáci a neposlechové, ale to je nic proti tomu, že jsou prostě oba dva ZLATÍ NEJZLATĚJŠÍ ♥. A to je na tom to nejlepší :-).

PS: Aby vše nebylo tak nadýchaně růžové, přikládám včerejší historku: Šla jsem se vykoupat a Ondra se ke mně připojil. Mezi řečí jsem si všimla, jak má levou horní paži samou modřinu. Vím, že s Honzou občas hrají naprosto praštěnou hru, že se pěstmi mlátí do jednoho místa pod ramenem a že prý koho to bude bolet víc, ten prohrává. Což mi tedy děsně vadí a také jsem jim za to vyčinila, ale prý je to ohromná zábava ... tak nevím :-(. Každopádně Ondrovi povídám, z čeho ty "hrči" má, zda je to z té jejich podivné hry, a on na to, že ne. Nakonec jsem z něj dostala, že prý mu to udělali čtyři jeho spolužáci, kteří na ONDRŮV NÁVRH!!! bouchali do jeho ruky a Ondřeje to VŮBEC!!!!!! nebolelo. "To je, mami, viď? Ono to fakt nebylo ani cejtit, mám prostě nízkej práh bolesti," konstatoval ještě a usmíval se u toho, že se z té věci tak čílím. Těžko mu vysvětlovat, že žádná správná máma nesnese, aby se jejímu dítěti ubližovalo, byť je to třeba jeho vlastním přáním. V těchto chvílích nakonec docela dost pochybuji o tom, zda je Ondřej skutečně tak vyspělý a inteligentní, jak ho páni učitelé a paní učitelky vidí, poněvadž tohle vědíc, možná by svá slova vzali zpět. Je snad i dobře, že je teď zima a tedy je třeba nosit dlouhé rukávy ... a do léta, doufám, Ondra své nápady trochu poupraví :-D.

Cinky linky

11. listopadu 2012 v 12:56 | renuška |  Snímánky
V sobotu se v družině místní základní školy konala malá dílnička, kde si děti i dospěláci mohli obatikovat trika nebo vyrobit naušničky. Trička jsme s Honzou obarvili, ale zatím ještě musíme čekat, než se barva důkladně zasákne a teprve zítra zjistíme, jak náš výrobek dopadl. Co jsme ale viděli hned na místě, byly vlastnoručně navlečené korálkové ozdoby do uší. Z počátku jsem s dlouhými nehty měla krapet problém, poněvadž bylo třeba na konci každé kovové "hřídelky" udělat jakási očka za pomocí kleští, do kterých se pak navlékl samotný háček do ušní dírky. Pak jen domáčknout znovu kleštičkami a bylo hotovo. Nešikovné prsty mě nakonec poslouchat začaly a já se do práce tak zabrala, že se mi ani nechtělo domů. Pomáhala jsem i menším dívenkám, které si nakombinovaly jednotlivé kuličky a jiné propriety a já pak jen navlékala v určeném pořadí a "háčkovala". Opravdu jsem si tvůrčí dopoledne užila a jsem si jistá, že jsem nebyla sama, viď, mami? :-D Zapojila se totiž i babička Laluš a musím na ní prozradit, že si vyrobila moc moc krásné závěsy!
Mám tu teď pro vás tři snímánky, abyste sami posoudili, jak vypadá premiéra výroby naušniček. Já sama z nich mám ohromnou radost, i když vím, že to třeba není nic světaborného. Mě to ale těší nejen proto, že jsem marnivá parádnice, ale hlavně proto, že jsem se zase naučila něco nového a že jsem prožila dvě hodiny nadšení z titěrné práce, která mě skutečně hodně bavila. Nuže, zde jsou poklady mé klenotnice:



U těchto by do středu bílých průsvitných kvítků měla přijít ještě uvázat mašlička z tenké saténové bledě modré stuhy.

Tyto jsem vyrobila své snaše k narozeninám. Snad jí udělají radost.



Špatný odhad

8. listopadu 2012 v 15:30 | renuška |  Jak to vidím ...
Už je to pár let, co k nám do firmy nastoupil nový kolega a já jsem si o něm, třebaže jsem ho znala z dřívější doby, udělala dost nelichotivý obrázek. Nesedl mi svým chováním, snad mi až vadil svými gesty, slovy, vyjadřováním, pohybem - byla jsem plná averze vůči němu, v čemž mě velice ochotně tehdy podporoval Jarouš. Dala jsem na špatný první dojem a ten se se mnou vezl dobrý rok, možná i dva. Onen pán mi opravdu k srdci nepřirostl. Nevím přesně, kdy se to změnilo, ale dotyčný se zapracoval, následkem určitých okolností na sebe převzal kupu zodpovědnosti, naučil se samostatnosti a, dá-li se to tak říct, "vyrostl" mi před očima a stal se z něho chlap. Sice je mým vrstevníkem, ale do té doby jsem ho vnímala jen jako ňoumu a trdlo, leckdy až okatě aktivního hošíka ... a najednou tu stál mužský se starostmi, s unaveným výrazem, ovšem především pak s rozumem na pravém místě. A já jsem se přistihla, že mi jeho přítomnost nevadí, že si s ním ráda popovídám a že už dávno není tím, za koho jsem ho považovala. Oblíbil si ho i můj milý, kterémužto je blízkým pracovním partnerem a oba si rozumí i po stránce lidské, což je nenahraditelná výhoda. Když už člověk s někým dělá, tak ať je to osoba fajnová a príma, aby byla i taková atmosféra.
Proti tomu zde čerstvě, tedy pár měsíců, pracuje další hoch. Nemá za sebou ještě ani čtvrtstoletí, ovšem chytrosti v sobě nosí jako starý kmet. Všechno ví, všechno zná a sakrovat umí jako málokdo. Hezoun první třídy, jenž o sebe dbá 24 hodin denně a je si vědom toho, že je to pohledný člověk. Uvítala jsem omlazení kolektivu a přišlo mi milé, jak rychle se ten pán zařadil do skupiny lidí, kteří jsou na sebe již léta zvyklí. Z počátku mi nepřišlo nápadné, že se až příliš často zastavoval u mě v kanceláři na pár slov, ale později mi čím dál tím víc začalo vadit jeho věčné "Co děláš?", "Máš hodně práce?", "Co to je?", "Kdo volal?", "Co chtěl?" ..... Měl potřebu být jedním zadkem na ne dvou, ale snad třech místech naráz, aby o nic nepřišel. Ne pro získání vědomostí, ale drbů. Jak jsem z něho byla nadšená, tak mi teď vadí několikanásobně víc než jeho o pár let starší, výše popisovaný kolega. Nevím, jak přichází k určitým informacím, jejichž začátek i konec mají totožné centrum, jen oblast zájmu je daleko širší a já se tedy pak dozvídám věci, které jsou založené na něčem, co je možná jen smyšlenkou. Nebo třeba také faktem, který ale má zůstat na svém místě a ne se posouvat šeptandou dál a dál. Nelíbí se mi takové chování a nelíbí se mi ani styl, jakým se snaží dosáhnout své oblíbenosti.
Čekám teď na jednu odpověď, která by mě měla ujistit v mé intuici ohledně dosti osobní záležitosti, ve které má prsty právě asi náš "hezoun". Pokud se vše potvrdí, nebudu litovat jen jednou, že jsem se spletla v odhadu člověka, ale rovnou dvakrát. Odhadovala jsem pokaždé příliš rychle, nechala se unést okolím a nedala na varování i čas. Na druhou stranu mohu být ráda, že vše přišlo dříve než později a že mám ještě příležitost si své mínění poupravit. V duchu se omlouvám tomu, komu jsem křivdila a současně s tím doufám, že zmetek, jež se jevil přítelem, dostane spravedlivě přes prsty. Třebaže to nebude hned. A snad se i poučím vlastními chybami a příště neunáhleně a správně rozeznám dobré(ho) od zlého.

Hřbitovní dušičkování

5. listopadu 2012 v 17:48 | renuška |  Snímánky
V jednom malém městečku v Krkonoších je hřbitov. Ten hřbitov stojí v kopci blízko centra, je odtud úžasný výhled do krajiny. Ten hřbitov je plný malých i velkých hrobů, luxusních i obyčejných, opečovávaných i osamělých. Na tom hřbitově je zvláštní to, že dobrá třetina pomníků patří lidem německé národnosti, kteří v městečku kdysi žili. Už dávno za nimi nikdo nechodí, po živé květině nebo zapálené svíčce není ani památky. Kámen pomalu ztrácí na půvabu a obrůstá tenkou vrstvou mechu, skleněné desky se jmény těch, kteří odešli na druhý břeh, nemají pamětníky a chybí jim oči, které by vyryté texty četly. Přesto je z torz hrobek cítit majetnost těch, kteří je kdysi pro své předchůdce pořizovali. Ten hřbitov má své zvláštní duchovní kouzlo a právě tyto hroby jsou toho velkou příčinou. Snad se mi alespoň trochu té zvláštní atmosféry a tajemna podařilo zachytit ...





















Skrýší

5. listopadu 2012 v 13:13 | renuška |  Přišla Múza
Třebaže se o pravidelném verši nedá ani za mák uvažovat, je psaná s láskou.
S tou největší, jaké jsem schopna.
S tou největší, kterou umím milovat.
Tomu, který je mi vším.

Má lásko s přetěžkými víčky,
namotej lokny na malíčky
si prstů svých a přitáhni
si ústa má k svým a líbej.
Líbej, líbej co to dá, co sil máš,
co svět náš
nám dovolí a my jemu být tím,
čím nám je.
Skrýší pro lásku,
kde od stěn odráží se uši rvoucí
tlukot našich srdcí.

Do svého nitra Tě zabalím
a svým teplem pomalým
Tě hýčkat budu od hlavy k patě
pravé i levé ... a líbat,
líbat, líbat Tě budu, co to dá.
Dokud rty mi nezabrní
a ozvěna nepošeptá:
"Buch buch,
buch buch,
buch buch ... "
Náš svět je velký dobrodruh.

Počítáš hvězdy jasných nocí?
Kolik jich mají moje oči?
Proč svítí, ptáš se?
Ty můj ...
Vzpomeň, co v rukou máš!
Vlasy omotané na malíčcích
Ti samy povědí,
linky namalují a ty hvězdy,
z nich jiskrné písmo Ti do řádků
lásku vepíše.
Tajnosti ze skrýše.

Klíčové slovo: ***

2. listopadu 2012 v 10:55 | renuška |  Jak to vidím ...
Čím více se blížil první listopad, tím více mi stoupala návštěvnost blogu, která dosahovala skutečně rekordních čísel (pro mnohé, úspěšnější blogaře, jsou třímístná numera normální denní hodnotou vyjadřující počet lidí, kteří jejich webovky shlédnou, pro mě je to však extrém nad extrémy). Spokojena s běžnou cifrou kolem č. 40 žasla jsem, jak žebříček míří ke stovce a dokonce ji i míjí!!! A za vším tím "úspěchem" stálo jedno jediné slovo, které jsem onehdy použila v titulku svého článku, a sice "Helouvín". Ani jsem to nenapsala gramaticky správně, jen jaksi počeštěle, ale přece se denně našla slušná skupinka lidí, kteří právě pod tímto termínem vyhledávali informace, které jim měly k čemusi posloužit. No nevím, zda-li mé názory, víceméně negativní, přispěly svou troškou do mlýna, ale docela dost o tom pochybuji. To by spíš v dobrém narazili na obrázky v článku "Dlabeme na to", kde jsem tehdy popisovala a následně zveřejnila fotky, kterak jsme s dětmi vyráběli Helloweenskou dýni. Tam se ale moc zvědavců nedívalo, on je tam také žádný chytrý vyhledávač neposlal, protože článeček neobsahoval jimi zadané klíčové slovo.
A protože se první listopad přesunul do druhého, téma ztrácí na atraktivitě a na chvíli se ke mně budou zase vracet mí skalní (ne)příznivci a věrní návštěvníci. Jistě, občas se zatoulá i někdo cizí, ale to jsou spíš jen vygůglované :-) náhody, než ... než nastane čas vhodný na shánění adventních kalendářů. I toto krátké slovní spojení je mnohdy internetovými pátrači zadáváno do kolonky čekající na indicii vhodnou k pátrání po celém netovém světě. V těsném závěsu je pak ještě zvýšená návštěvnost v období únorového svátku zamilovaných, ale kam se všechna ta čísla hrabou na výše zmiňovaný Helouvín! Zajímavostí pak už jen zůstávají často vyhledáváné vyprávěnky o hornících a šufáncích, tyto ale přisuzuji například aktivním studentům, kteří dostávají ve školách všelijaká zadání a tehdy se jim právě hodí moje zmínky. Ovšem, kdo ví?
Tak si jen říkám, jak málo stačí k tomu, abych byla populární. Aby o mé názory někdo stál, byť je to člověk neznámý a já jsem pro něj jen shluk písmen a troška grafiky. Ale přece jen je to příjemné vědět, že můj blog je k něčemu dobrý. Třebaže to není encyklopedie vědomostí a nezbytně nutných dat a informací, třebaže je to pouze deníček jedné obyčejné maminky z vesnice, kterou tuze náramně baví psát a fotit a básnit a snít a ... žít. A dělit se o své zážitky a názory. A povídat si, i když jen skrze komentáře. Největší legrace na tom všem je, že někdy k tomu stačí opravdová maličkost, to pravé klíčové slovo. A jaké to bude příště? To se teprve uvidí :-).