Třeba se Ti bude stýskat
23. října 2012 v 9:39 | renuška | Přišla Múza... povídka ...
"Třeba se Ti bude i stýskat!", prohodila jsem ke Kamilovi během zapínání zipu na kufru, ve kterém jsem měla naskládané oblečení na celý týden pobytu na Šumavě. Žijeme spolu už pět let, děti zatím nemáme, protože oba - jak je to teď jen moderní říkat? - budujeme kariéru? No, po pravdě, ono nám nic jiného nezbývá. Kamil je učitel na odborném učilišti; často říká, že ti výrostci ho jednou zničí. Ale svou práci má rád. Nepřistupuje ke studentům z pozice šéfa, nadřízeného, ale jedná s nimi na rovinu a očekává, že i oni, kluci, co chtějí být dobrými automechaniky, mu takto budou oplácet. Nevím ... kolikrát už se vrátil ze školy opravdu vyčerpaný, což mu ovšem vydrželo jen pár hodin. Následující den byl zase plný elánu a nadějí, že způsob jeho přístupu k žákům, jeho odlišný pohled na výuku je ten pravý. A to ho naplňuje.
Já jako personalistka mám pravidelně jednou za rok sedmidenní seminář někde v Čechách, přijde na to, jak rozhodne vedení. Kromě školení máme vypracovaný i tzv. "relaxchron". Poprvé jsem nad tím slovem zůstala stát, ale bylo jen otázkou chvíle, než mi došlo, že se jedná o jakýsi ekvivalent, jehož obsahem je relaxace chronologicky za sebou, tedy jeden den bazén, následuje pěší turistika, poté masáže, další den je, tuším, na programu návštěva divadla nebo kina (podle příležitosti, podle prostředí), pátý den nás čeká taneční večer a den před odjezdem další masáž. Takhle se to opakuje rok co rok, ve stejném sledu, takže nejsme zase až tak překvapeni náplní jako spíš prostorem, kde se jednotlivé události dějí. Eva, manažerka tohoto projektu, mi vysvětlila, že pro zaměstnavatele je nesmírně důležité to, aby účinky poskytnutých informací a novinek, odborných zpráv byly stoprocentní. Abychom my, "příjemci" byli natolik připraveni a otevřeni, schopni všechna nová data přijmout a v praxi je pak logicky využívat. Což bez důkladného odpočinku nelze - mysl i tělo jsou po osmi hodinách sezení a vstřebávání unavené, tedy je třeba je nechat pracovat "jinak". A musím přiznat, funguje to perfektně!
"Myslíš, že budu letos potřebovat zase helmu a rukavice?" volám do kuchyně na Kamila, který zatím balí chleba a řízky naporcované přesně akorát, abych vydržela cestu do Budějovic. Je to spíš jen řečnická otázka, protože vím, že kola letos vystřídala pěší túra - zcela výjimečně, ovšem z důvodu, že v místě konání nemají půjčovnu kol. To je celé kouzlo. Proto mě udivuje, když Kamil odpovídá, že je to hloupá otázka, když vím, že jezdit teď nebudeme. Přitom jsem mu o detailech školení ani moc neříkala, je to víceméně zbytečné, a nechtěla jsem ho ani provokovat tím, že on bude muset být doma sám, pracovat a já si budu víceméně užívat. Navíc mu nechám doma Bosse, našeho kokršpaněla, který je spíš zvyklý na mou péči než na páníčkovu. ... hlavně foťák, bliká mi do toho všeho v hlavě, a já zapomínám na předchozí krátkou debatu a přenáším zavazadla do chodby.
Zvoní mobil. Kamilovi. Slyším jen útržky jeho hlasu, říká: "Ještě ne" ... "Proč?" ... "Kdybych mohl, tak bych si to nějak zařídil, ale prostě to nejde. Hele nezlob se, vezu teď Martinu ... " ... "Dobře" ... "Fajn" ... "Nemám" ... "Tak jo, ahoj" Asi nějaký kamarád, věřím tomu, že si Kamča svůj týden slaměného vdovce užije dostatečně. Jen mě překvapil tón jeho hlasu, ale nemíním tomu věnovat pozornost, je za tři minuty pět, za deset minut mám být na autobusáku. Máme to našlapané tak akorát, takže se obouvám a připomínám, že je třeba vyrazit. V rychlosti pomazlím Bosse, rozhlédnu se po bytě, jako bych si potřebovala zaznamenat každičký kout, každičký předmět, který tvoří náš domov. Mám to tak pokaždé, když na delší dobu odjíždím; v duchu se rozloučit a slíbit, že se brzy vrátím a že se budu těšit, byť jen na svou vlastní pohodlnou postel nebo kuchyňskou linku dělanou na zakázku. Adrenalin stoupá a auto se rozjíždí. Pár křižovatek, pár desítek metrů, než zastavujeme u skupinky lidí v čele s Evou a dvěma neznámými muži. Ta nám vysvětluje, že ze zdravotních důvodů na poslední chvíli musí zůstat doma a proto s námi posílá dva asistenty, kteří pro ni pracovali už na jiné akci. Pro nás jsou cizí, ale s Evou se velice dobře znají, oba jsou v oblecích, avšak přesto působí pohodově a klidně. Tak doufejme, že ten týden zvládneme. Všichni.
Dáváme si s Kamilem pusu, je nějak roztěkaný, ale přičítám to té spoustě lidí a i budoucímu týdnu, kdy budeme každý sám. Miluji ho a šeptám mu to do ucha těsně před nástupem do autobusu. Odpověď neregistruji, ale v tom shonu možná ani není možné vnímat, že mi Kamil říká něco podobného. Provází mě netrpělivým pohledem až k sedačce ve voze a pomalu odstupuje. Teď u něj stojí i Eva, oba si něco špitají, není se čemu divit. Ten frmol člověka vtáhne, takže jistě mají nějaké společné téma. Dívám se na ně a mávám, posílám polibky a pomalu cítím, jak se od nich vzdaluji, jak je ztrácím z očí. Měla bych mít zvláštní pocit úlevy, těšení se na nové zážitky, na nepoznané okamžiky a vlastně i na nové lidi, kterých prý má být něco do dvaceti. Snažím se opřít si hlavu o opěradlo, zavřít oči a vidět čtvercové náměstí Budějovic, půvabnou Šumavskou přírodu, luxusně vybavený pokoj i pohodlná křesla v učebně ... Nějak mi to nejde. Ozývá se ve mě podivná prázdnota, jako bych se právě stala někým, kdo je okrádán. Myslím na Kamila a jsem si jistá, že se cítí úplně stejně. Už teď je mi po něm smutno.
Ještě nejsme ani pět kilometrů od domova, ale já - snad pozůstatky z dětství, ze školních výletů, rozbaluji první balíček krajíčku chleba s kuřecím řízkem, nepřítomně se zahledím do prázdna, přičemž polykám výbornou svačinu. Opražená strouhanka mě lehce řeže, ale ta vůně! Ta jedinečná vůně mě vrací do míst, kde je mi tak báječně. Tak dobře! Začnu se usmívat, vzpomínat na preciznost a pečlivost, s jakou mi Kamil balíčky připravoval. Ještě mi tam chtěl nakrájet okurku, ale to jsem mu nedovolila. Kdybych nevěděla, jak mě má rád, možná bych přičítala ty dnešní střípky k doměnkám, které nevěstí nic dobrého. Postupně mi ale dochází, že se s Evou zná už řadu let. Jsou to bývalí spolužáci a je docela klidně možné, že teď spolu zajdou na kafe, popovídají si a půjdou si zase každý svou cestou. Konečně se cítím klidná, protože vím, že Kamil je úžasný společník, který dokáže upoutat hned první větou a pustí-li se do historek, neví kdy přestat. Hned tak se asi k Bossovi nevrátí. Jen, aby ho nezapomněl vyvenčit. To by bylo nadělení! ... Z alobalu mi do klína vypadne malý papírek, pravidelně složený do čtverečku. Kde by se tam vzal? Odkládám zbytek pokrmu, otevírám lístek a čtu známým písmem, podobným rozsypanému čaji: "Bude se mi po Tobě stýskat!"
Komentáře
[6]: Kdepak, tohle je jen jeden díl. Ale kdybyste měla zájem, mám tu patnáctidílnou autorskou práci pod názvem "Sázka". Mrkněte
Je ve složce "Přišla Múza". r.
Moc pěkné...