Říjen 2012

Jako sluníčko

31. října 2012 v 9:53 | renuška |  Jak to vidím ...
Můj milý mi mnohdy říká, že jsem jako sluníčko. Ráda se usmívám, zvláště pak na něj, a když vidím, jak ho to potěší a jak ho to nakazí, že se zkrátka taky musí usmát, ač nemá třeba dobrý den nebo je příliš unavený, jsem za to moc ráda. Ne že bych pro jiné s úsměvy šetřila, to vůbec ne, ale naučila jsem se je používat jen tam, kde je jim dobře. Neplýtvám s nimi před lidmi, kteří se sami tváří jako "kakabusové" nebo kteří si zkrátka dle mého nezaslouží, abych je zahřála. Takových je ale jen maličko, daleko víc je takových, kteří jsou mi blízcí a milí.
S odhozím létem a současnými pošmournými dny jako by člověku na tváři daleko spíš to počasí a ta zvláštní dušičková atmosféra vymalovaly výraz zádumčivý, vážný, podmračený. Jeden ani nemusí mít špatnou náladu, ale tak nějak není moc příležitostí, proč se podívat z okna a usmát se. Maximálně tak zvedneme koutky při pomyšlení na hezké věci, ať už je to teplo na nohy nebo vidina společně stráveného večeru nebo nějaké dobré mňaminy, kterou si po návratu z práce připravíme k pozdnímu obědu (či brzké večeři). Pravda, vždycky se najde - tedy mělo by to tak fungovat a šikovný človíček ví, jak na to - něco, co nás potěší a rozsvítí v nás jiskřičku slunečna. Mně kolikrát stačí pohled na monitor, ze kterého na mě koukají moji dva chlapáci a rázem je mi báječně. A pak není divu, že se usmívám.
Ale mám i jiný fígl, typicky holčičí. Nevím, čím to je, ale podzim jako by měl čarovný klíč a zamkl všechny pestré barvy našich triček, halenek, šatů a bot někam do třinácté komnaty s úmyslem, že je vypustí zase až na jaře, při probouzení přírody. Jako by chtěl nastolit nejen řád šedi v přírodě, ale i v našich skříních a botnících. Dav lidí splývá do hnědé, béžové, černé, šedivé, temné zelené či modré ... zkrátka do odstínů, které ničím neupoutají a naopak přiblíží se omítkám, cestám a silnicím. O to víc pak zaujme mladé děvče s ostře růžovou šálou omotanou kolem krku nebo pán v křiklavě červené bundě. Připomínají mi strakaté papírové draky, které si děti tak rády v tomto období pouští a dovolují jim kličkovat proti nevýrazné obloze. Letos jsem se i já rozhodla maličko zaexperimentovat a stát se zlatým dráčkem. Zariskovala jsem a pořídila si teple žlutý svetřík. Nic na něm není, je hladký, s "véčkovým" výstřihem, k blondýnám ne zcela lichotivý, ale přesto ... mohla jsem si vybírat, ale já chtěla právě sluníčkový. Právě takový a žádný jiný.


Důkaz, že i přírodní blondýny (a vlastně i ty nepřírodní) si mohou dovolit žluté barvy na oblečení. Jen je třeba je "rozbít" ještě jinou kolorkou.

Třebaže to podle vizážitstů asi není to "pravé vořechové", já jsem nadmíru spokojená. A musím přiznat, že už jen ten pocit, kdy mám naprosto obyč a tuctový žuťáskový svetr na sobě, mi dělá dobře. Tak nějak jakoby ... sluníčkově :-).
A co vy, máte taky nějaký svůj speciální trik, jak při podzimu a zimě zůstat v letní náladě? Napište mi do komentářů, budu moc ráda; každý nápad se cení. ;-)

Devět

29. října 2012 v 12:12 | renuška |  Jak to vidím ...
Přesně devět let uplynulo v neděli na státní svátek ode dne, kdy se narodil můj druhorozený, milovaný Hanýsek. Tady, na blogu, už jsem o něm psala nesčetněkrát stejně jako o Ondrovi. Kluci jsou pro mě to nejdůležitější v životě, uvědomuji si to čím dál víc, snad je to tím, že stárnou ... nebo že stárnu já? Nevím. Ale čím dál víc si užívám momentů, kdy si např. lehnu na zem a zeptám se, kdo si ke mně vleze pod deku. Přiženou se oba, každý z jedné strany, nepohodlí jim nevadí, hlavně že jsou u maminky. Načež se začnou přetahovat o přehoz, jednomu kouká půlka zadku, druhému obě nohy ... škádlí se, hašteří, ale jsou tam se mnou a já s nimi a to nám nikdo nevezme.
Původně jsem měla naplánováno, jak se sejdou babičky, dědečkové a tetičky a společně Honzův den oslavíme, ale nakonec vše dopadlo jinak a mejdan se přesouvá až na listopad. To ale neznamená, že Honzíka ošidím o dort, to tedy ne! Sice jsem se po loňském dezertu na zakázku vrátila zpátky k ručním pracem, ovšem vše jsem míchala, šlehala, krájela a zdobila s láskou. Jak také jinak :-). Měla jsem představu, měla jsem štěstí a měla jsem i radost, když finále dopadlo dle mých představ a Jeníček po výtečném obědě nedočkavě podupával, aby mohl vyhlížet gratulanty a přijímat upřímná přání všeho dobrého a na závěr všeho pak i sfouknout svíčky a přát si něco tajného a určitě krásného. Jiná ani dětská fantazie neumí být.
A jak se dort povedl? To by vám měli říct všichni mlsalové, kteří si na něm pochutnávali - nikdo neprotestoval, mnozí si přidali a já byla ráda, že jsem "očůrala" recept, když jsem zjistila, že nemám kysanou smetanu, ale jen smetanu ke šlehání. Nakonec byl krém tak lahodný, že tento postup zkusím i příště. A hospodyňkám vřele doporučuji přidat do piškotového těsta i trochu citronové trestě, která korpus fajnově navoní a na chuti je to sakra znát. Pro hnidopichy přiznávám - ozdůbky z mandlovky jsem kupovala stejně jako potahovou hmotu, ale veškerá čokoládová dekorace je tvořena jen a jenom mýma rukama. A teď už dost povídání, přidávám pár obrázků, abyste věděli a viděli, když už okoštovat nemůžete:





... a teď už jen se pořádně nadechnout a zbavit svíčky plamínků ...
Škoda, že během focení bylo takové přítmí, ale lépe to v tu chvíli zařídit nešlo.

A protože překvapení má rád každý, ať už slaví nebo ne, s dovolením jsem si na závěr jedno pro vás připravila i já. A to právě zásluhou Honzíčka, který je hlavním aktérem a zpěváčkem. Dejme tomu, že níže uvedené video je malým dárečkem od něj pro vás :-).




Princové jsou na draka

25. října 2012 v 11:51 | renuška |  Jak to vidím ...
Určitě se vám vybaví scéna z pohádky, kdy Ivana Andrlová coby princezna rozbíjí vajíčka do kolečka s maltou, kterou pak zednickou lžící promíchává Jan Čenský s tím, že opraví kus rozpadlé stěny. Nebo to tak nebylo? Zcela jistě ale vím, že si u této na pohádku nezvyklé práce zpívají: " ... upeč třeba chleba, postav třeba zeď ... " Právě na tuhle písničku jsem si vzpomněla včera, když jsem v ruce držela majzlík s kladivem a snažila se odstranit starou omítku nanesenou na kamenných zdech, které dříve patřily chlévu, později jakési velké komoře, kde babička mimo zásob měla i ohromný nepořádek a které nyní, tedy až bude dílo dokonáno, budou azylem mým synům. A protože právě rekonstrukce prostoru, který má být pokojíčkem, je nejnáročnější, začalo se tady. Zatím svépomocí zvládáme vše, co je třeba a je fakt, že nebýt mého táty, těžko bychom vymysleli a udělali některé fígle, které ušetří jak místo, tak i peněženku. Okno, které bývalo nevzhledným kusem špinavého skla, jež nemínilo do místnosti propustit kdovíco světla, bylo vyměněno za nové, větší, praktičtější; rozšíření špalet slibuje ještě více rozsvícení a i když všude kolem koukají kusy cihel a kamení, už tak je v pokojíku vidět podstatně lépe. Brzy bude usazen zapuštěný radiátor a zedník bude moci započít sádrokartonářské práce. Do té doby je však ještě třeba vybouchat ohromnou díru (hloubka 35 cm, délka téměř tři metry, výška cca 180 cm) do široké stěny postavené z pískovcových kvádrů (tak, jak tomu kdysi na statcích bývalo zvykem v případě chlévů a jiných hospodářských stavení), kam přijdou poté postavit regály, sloužící nyní jako úschovna hraček a oblečení. Snad možná právě proto, že se jedná o doupě Ondry a Honzy, zapojují se i oni svou silou, vozí kolečka se sutí, likvidují odpadky a taktéž bourají starou omítku, což - jak Ondra trefně poznamenal - je úplně to nejlepší, protože si tím vybíjí agresivitu :-).
Když jsme se do celého projektu pustili, doufala jsem, že se mi vyhne odstraňování umakartového obložení v chodbě, že nebudu muset stát půl dne nad kupou cihel z jakéhosi zbořeniště, čekajících, až je někdo očistí, že nezvládnu práci s elektrickým kladivem, že nikdy nevylezu na půdu, natož abych se tam zdržovala ... Nakonec jsem rádoby dekorační desky "pajsrem" odlámala naprosto sama a v pohodě, cihly bez známek staré malty jsou už vyrovnané na svém místě, moje břicho ochutnalo otřesy způsobené "ratatata" pohybem těžkého nářadí a půda? Co já se nachodila nahoru a dolů, odklízela tam zbytky starého komínu a asistovala při budování toho nového! Pokořila jsem zase kus sama sebe. Ne snad své lenosti, ale spíš své obavy z toho, že podobné práce nezvládnu. Že to není nic, co bych kdy dělala a necítila jsem se ani dostatečně šikovná. A ono to jde! On to není zase až takový problém! Začínám rozumět i tátovým teoretickým úvahám a plánům ohledně odizolování vlhkých zdí a podlahy, nového rozvodu topení a vody, vím jasně, že je třeba vytvořit překlad v místech, kde se bude bourat příčka, aby bylo více místa pro novou kuchyňskou linku. (Pravda, mám trochu praxi z dob, kdy jsme s mým ex... stavěli náš vysněný dům. Pomáhala jsem trochu na základech, později pak při montáži sádrokartonových profilů a folií i při kompletaci všech vrstev podlahy, při vyměřování výšky pomocí "brnkačky" nebo při výmalbě hotových zdí několika vrstvami krycí barvy. Tady jsem načerpala opravdu kus zkušeností a jsem za to ráda, zvláště pak teď, že nejsem úplné tele.)
Chleba už jsem pekla několikrát a povedl se pokaždé, zdi už jsem také stavěla (a ještě budu). Na rozdíl od vaření, jehož výsledek je pryč ze světa během několika dalších pár hodin, ale stavařské práce mají daleko trvalejší hodnotu. Je vidět každý kousíček pokroku, každé odvežené kolečko bordelu, každá další nová změna, samozřejmě k lepšímu. Mám z toho radost (i když se mi o tom pak třeba zdá celou noc, kdy bych měla odpočívat po všech stránkách). Mám ráda, když se něco děje, když se z ničeho stává postupně docela veliký zázrak, když se špína a prach mění v obrázky slibující moc velké příjemno. A nejsem nadšená jen z výsledku manuální práce nás všech, ale i z toho, že se naučím nové věci, že si rozšířím oblast mých znalostí a nebudu jen obyčejnou blondýnou, ze které si v kdejakém vtipu dělají lidé legraci. A i když možná budu předem odfrkávat při představě povinnosti, která mi moc "nevoní", nakonec stejně půjdu a udělám, co je třeba a budu z toho šťastná a veselá jako ty vánoce, co jsou tu coby dup. Vlastně už za dva měsíce. Co do té doby toho ještě stihneme, no páni! A pak, až sníme bramborový salát a řízky s klobáskou, dárečky od Ježíška budou mít své nové majitele, až zasedneme do křesel a spokojení budeme přemýšlet, co s načatým večerem, je docela klidně možné, že zapneme televizi a tam ...

... tam bude Ivana Andrlová coby princezna rozbíjet vajíčka do kolečka s maltou, kterou pak zednickou lžící Jan Čenský promíchá, aby mohl opravit kus rozpadlé stěny. Nebo to tak nebude? To se ještě uvidí :-).


Třeba se Ti bude stýskat

23. října 2012 v 9:39 | renuška |  Přišla Múza
... povídka ...

"Třeba se Ti bude i stýskat!", prohodila jsem ke Kamilovi během zapínání zipu na kufru, ve kterém jsem měla naskládané oblečení na celý týden pobytu na Šumavě. Žijeme spolu už pět let, děti zatím nemáme, protože oba - jak je to teď jen moderní říkat? - budujeme kariéru? No, po pravdě, ono nám nic jiného nezbývá. Kamil je učitel na odborném učilišti; často říká, že ti výrostci ho jednou zničí. Ale svou práci má rád. Nepřistupuje ke studentům z pozice šéfa, nadřízeného, ale jedná s nimi na rovinu a očekává, že i oni, kluci, co chtějí být dobrými automechaniky, mu takto budou oplácet. Nevím ... kolikrát už se vrátil ze školy opravdu vyčerpaný, což mu ovšem vydrželo jen pár hodin. Následující den byl zase plný elánu a nadějí, že způsob jeho přístupu k žákům, jeho odlišný pohled na výuku je ten pravý. A to ho naplňuje.
Já jako personalistka mám pravidelně jednou za rok sedmidenní seminář někde v Čechách, přijde na to, jak rozhodne vedení. Kromě školení máme vypracovaný i tzv. "relaxchron". Poprvé jsem nad tím slovem zůstala stát, ale bylo jen otázkou chvíle, než mi došlo, že se jedná o jakýsi ekvivalent, jehož obsahem je relaxace chronologicky za sebou, tedy jeden den bazén, následuje pěší turistika, poté masáže, další den je, tuším, na programu návštěva divadla nebo kina (podle příležitosti, podle prostředí), pátý den nás čeká taneční večer a den před odjezdem další masáž. Takhle se to opakuje rok co rok, ve stejném sledu, takže nejsme zase až tak překvapeni náplní jako spíš prostorem, kde se jednotlivé události dějí. Eva, manažerka tohoto projektu, mi vysvětlila, že pro zaměstnavatele je nesmírně důležité to, aby účinky poskytnutých informací a novinek, odborných zpráv byly stoprocentní. Abychom my, "příjemci" byli natolik připraveni a otevřeni, schopni všechna nová data přijmout a v praxi je pak logicky využívat. Což bez důkladného odpočinku nelze - mysl i tělo jsou po osmi hodinách sezení a vstřebávání unavené, tedy je třeba je nechat pracovat "jinak". A musím přiznat, funguje to perfektně!
"Myslíš, že budu letos potřebovat zase helmu a rukavice?" volám do kuchyně na Kamila, který zatím balí chleba a řízky naporcované přesně akorát, abych vydržela cestu do Budějovic. Je to spíš jen řečnická otázka, protože vím, že kola letos vystřídala pěší túra - zcela výjimečně, ovšem z důvodu, že v místě konání nemají půjčovnu kol. To je celé kouzlo. Proto mě udivuje, když Kamil odpovídá, že je to hloupá otázka, když vím, že jezdit teď nebudeme. Přitom jsem mu o detailech školení ani moc neříkala, je to víceméně zbytečné, a nechtěla jsem ho ani provokovat tím, že on bude muset být doma sám, pracovat a já si budu víceméně užívat. Navíc mu nechám doma Bosse, našeho kokršpaněla, který je spíš zvyklý na mou péči než na páníčkovu. ... hlavně foťák, bliká mi do toho všeho v hlavě, a já zapomínám na předchozí krátkou debatu a přenáším zavazadla do chodby.
Zvoní mobil. Kamilovi. Slyším jen útržky jeho hlasu, říká: "Ještě ne" ... "Proč?" ... "Kdybych mohl, tak bych si to nějak zařídil, ale prostě to nejde. Hele nezlob se, vezu teď Martinu ... " ... "Dobře" ... "Fajn" ... "Nemám" ... "Tak jo, ahoj" Asi nějaký kamarád, věřím tomu, že si Kamča svůj týden slaměného vdovce užije dostatečně. Jen mě překvapil tón jeho hlasu, ale nemíním tomu věnovat pozornost, je za tři minuty pět, za deset minut mám být na autobusáku. Máme to našlapané tak akorát, takže se obouvám a připomínám, že je třeba vyrazit. V rychlosti pomazlím Bosse, rozhlédnu se po bytě, jako bych si potřebovala zaznamenat každičký kout, každičký předmět, který tvoří náš domov. Mám to tak pokaždé, když na delší dobu odjíždím; v duchu se rozloučit a slíbit, že se brzy vrátím a že se budu těšit, byť jen na svou vlastní pohodlnou postel nebo kuchyňskou linku dělanou na zakázku. Adrenalin stoupá a auto se rozjíždí. Pár křižovatek, pár desítek metrů, než zastavujeme u skupinky lidí v čele s Evou a dvěma neznámými muži. Ta nám vysvětluje, že ze zdravotních důvodů na poslední chvíli musí zůstat doma a proto s námi posílá dva asistenty, kteří pro ni pracovali už na jiné akci. Pro nás jsou cizí, ale s Evou se velice dobře znají, oba jsou v oblecích, avšak přesto působí pohodově a klidně. Tak doufejme, že ten týden zvládneme. Všichni.
Dáváme si s Kamilem pusu, je nějak roztěkaný, ale přičítám to té spoustě lidí a i budoucímu týdnu, kdy budeme každý sám. Miluji ho a šeptám mu to do ucha těsně před nástupem do autobusu. Odpověď neregistruji, ale v tom shonu možná ani není možné vnímat, že mi Kamil říká něco podobného. Provází mě netrpělivým pohledem až k sedačce ve voze a pomalu odstupuje. Teď u něj stojí i Eva, oba si něco špitají, není se čemu divit. Ten frmol člověka vtáhne, takže jistě mají nějaké společné téma. Dívám se na ně a mávám, posílám polibky a pomalu cítím, jak se od nich vzdaluji, jak je ztrácím z očí. Měla bych mít zvláštní pocit úlevy, těšení se na nové zážitky, na nepoznané okamžiky a vlastně i na nové lidi, kterých prý má být něco do dvaceti. Snažím se opřít si hlavu o opěradlo, zavřít oči a vidět čtvercové náměstí Budějovic, půvabnou Šumavskou přírodu, luxusně vybavený pokoj i pohodlná křesla v učebně ... Nějak mi to nejde. Ozývá se ve mě podivná prázdnota, jako bych se právě stala někým, kdo je okrádán. Myslím na Kamila a jsem si jistá, že se cítí úplně stejně. Už teď je mi po něm smutno.
Ještě nejsme ani pět kilometrů od domova, ale já - snad pozůstatky z dětství, ze školních výletů, rozbaluji první balíček krajíčku chleba s kuřecím řízkem, nepřítomně se zahledím do prázdna, přičemž polykám výbornou svačinu. Opražená strouhanka mě lehce řeže, ale ta vůně! Ta jedinečná vůně mě vrací do míst, kde je mi tak báječně. Tak dobře! Začnu se usmívat, vzpomínat na preciznost a pečlivost, s jakou mi Kamil balíčky připravoval. Ještě mi tam chtěl nakrájet okurku, ale to jsem mu nedovolila. Kdybych nevěděla, jak mě má rád, možná bych přičítala ty dnešní střípky k doměnkám, které nevěstí nic dobrého. Postupně mi ale dochází, že se s Evou zná už řadu let. Jsou to bývalí spolužáci a je docela klidně možné, že teď spolu zajdou na kafe, popovídají si a půjdou si zase každý svou cestou. Konečně se cítím klidná, protože vím, že Kamil je úžasný společník, který dokáže upoutat hned první větou a pustí-li se do historek, neví kdy přestat. Hned tak se asi k Bossovi nevrátí. Jen, aby ho nezapomněl vyvenčit. To by bylo nadělení! ... Z alobalu mi do klína vypadne malý papírek, pravidelně složený do čtverečku. Kde by se tam vzal? Odkládám zbytek pokrmu, otevírám lístek a čtu známým písmem, podobným rozsypanému čaji: "Bude se mi po Tobě stýskat!"

Podzimní la(á)skavosti

21. října 2012 v 17:13 | renuška |  Jak to vidím ...
Vrátka za létem se zavřela a na zem se snesl podzim. Barevný, pošmourný, mlhavý, nečekaně prosluněný, do vlasů vplétající pavučinkovou přízi, natěšený na návštěvu pestrých draků, připravený na odlet ptactva. Každý ho vidíme svýma očima, každý ho vnímáme svým srdcem a prožíváme svým způsobem. Dnešní ráno mě vytáhlo na pár minut ven, abych se s říjnovou atmosférou pomazlila i já prostřednictvím fotoaparátu. Výsledek jest možno viděti právě nyní:

Mlha dnešní ráno zabalila do svého průhledného vlhkého kabátce a vidět bylo sotva na pár kroků ...

Jabloním to ale nevadilo. Nebály se, že se ztratí, protože jejich statné nohy zůstaly pevně přikotvené k zemi. Jen pár plodů se líně povalovalo v orosené povadlé trávě a čekalo, že si jich snad někdo všimne.

Větvičky bohatých listnaných keřů už se pomalu začínají zabarvovat a halit do vodových korálů a náhrdelníků. Podzimní háv je připraven ...

Bílé bobulky podobné sněhuláckým koulím pevně drží při sobě. Je jich víc, nebudou se bát zimy nic, myslí si možná. I tyto se navlékly do perličkových náhrdelníků a zdobí svět kolem sebe.

Nebohý šípek stal se obětí nahusto tkané pavučinkové sítě. Nebo mu snad ten třpytivý závoj byl záchranou před umrznutím? Před chladem a nevlídnem?

Jen dýně - ta má svou hlavu. Nic ji netrápí, nic jí nevadí, na ni si zkrátka nikdo nepřijde. Ani mlžný opar, ani krůpěje sražené páry ... ona zůstává stále stejnou dámou.

... a otrlé listopadky probarvují život, co jim síly stačí.

I ony jsou však marnivé a halí se do jemně upředeného šátku, aby svůj půvab ještě více podtrhly. Sluší nám to?, říkají si a tiše čekají na slova chvály. Aniž bych jim rozumněla, chválím je a děkuji jim za to, jak jsou nádherné a jak mě těší nejen ony, ale všechno to krásno v širokém okolí.

Krásný podzim vám všem a ať vám každičký den bez ohledu na počasí přinese nejméně jednu dobrou zprávu, jedno milé sektání nebo jen příjemné zalenošení v křesle ovoněné čerstvě uvařeným čajem! r. ♥

... a místo maskarpóne tam dáme pomazánkový ...

19. října 2012 v 13:54 | renuška |  Jak to vidím ...
Když jsem mému milému chtěla v březnu k narozeninám udělat dort, původně jsem si myslela, že zůstanu u své oblíbené klasiky, tedy piškot, tvarohová hmota, ovoce. Než mě drahá "tričková" Katka přesvědčila o tom, že tisíckrát lepší je domácí Tiramisu. Nikdy předtím jsem si ho netroufla vyrobit, protože mě odrazovaly zvláště suroviny, které se na vsi sehnat zkrátka nedají a do města se mi kvůli nim jezdit extra nechtělo. Navíc jsem měla k zahraničnímu dezertu jakýsi respekt a obavy z toho, že bych ho zvrzala, mi zkrátka bránily v tom pustit se do jeho zhotovení. Když jsem ale vyslechla návod, kdy Mascarpone lze úplně s přehledem nahradit obyčejným starým dobrým Pomazánkovým máslem a že bohatě stačí káva a granko, není nutný likér ... no zkrátka jsem si svou premiéru při oslavě narozenin mého miláčka odbyla a současně s tím přijímala chvály na nijak přeslazenou, ale přesto lahodnou mlsůtku, po které se doslova zaprášilo. Totéž se pak opakovalo ještě několikrát - "Ošizené Tiramisu" bylo pokaždé spořádáno během chvilky a mlsné jazýčky protestovaly proti malé formě, ve které dort tuhne. Já však zastávám názor, že čeho je moc, toho je příliš, proto nemíním v kuchyňských potřebách utrácet za větší nádoby a zůstanu u té, do které se vejde zrovna akorát velký pytlík piškotů, krém ze dvou "pomazánkových" a jedné kysanky. Vím, že nebudou zbytky a že poměry přesně odpovídají tomu, co potřebuji vyrobit. A basta!
Zdá se ale, že největším problémem bude samotná surovina, ze které dezert připravuji. Slavné české Pomazánkové máslo. Rádi ho kupujeme s příchutí i bez, na chleba, na obloženky, za sladka na krémy, Ondra miluje křenové, táta šunkové, mně je to jedno. Dobře se roztírá, v pečivu s uzeninou chutná výtečně a je i cenově dostupné. A oni ti sviňáci z EU (dle Ondrových slov jsou líní a vymýšlí jen samé blboviny místo důležitých věcí!) nám ho chtějí vzít. Tedy jen název, protože mají tisíce důvodů a řečí, že máslo je máslem tehdy, obsahuje-li určité procento té či té suroviny. Což pochopitelně to pomazánkové nemá, ale to my, Češi, přece víme. Víme, že není tuhé, v kostce a na smažení. Víme, že je upraveno tak, aby se dalo roozetřít po krajíci poctivého čerstvě upečeného chleba a také víme, že když si ho chceme koupit, tak zkrátka sáhneme po vaničce nebo mističce s voňavým krémem. Nejsme ani hloupí, ani negramotní a mnohdy už "jdeme" po paměti. Navíc zvláště pak v tomto případě je dle mého názoru daleko důležitější přídavné jméno než to podstatné. A tak když už nás hubují a peskují zahraniční politici, kteří mají v náplni práce jen to dobré pro všechny lidi patřící do států Evropské unie, navrhuji, ať tedy respektují když už ne podmět, tak alespoň jeho rozvíjející část a nechají nám torzo názvu, ze kterého si každičký vlastenec vyčte, že nekupuje sýr ani margarín, ale jen a jenom "POMAZÁNKOVÝ ..." Inu, uvidíme, jak tato směšná aféra o másle skončí ...

Původně jsem měla v plánu požádat o článek na téma "Pomazánkové máslo" Ondru, protože když jsme se včera společně dívali na večerní zpravodajství, tak se tam právě tato kauza probírala a Ondřej, jedenáctiletý kluk, se rozčiloval jako starý kmet a hořekoval nad tím, že jsou to akorát hlouposti a že by se ti lidé měli věnovat skutečně závažnějším problémům, než je tradiční český mléčný výrobek. Možná, že ho pobouřilo, že v reportáži byl záběr i na jeho nejoblíbenější křenové PM, to nevím, ale zlobit se vydržel docela dlouho. Vadilo mu i to, že se nenašel nikdo, kdo by jim, těm komisařům z EU, vysvětlil, co a jak, kdo by obhájil to, co my, Češi, máme rádi a považujeme to za "naše". Ondrův proslov mě natolik zaujal, že jsem ho vyzvala, zda by pár řádky nedal najevo svůj názor a on kupodivu souhlasil a nic nenamítal. Načež se ozval Honzík, že teda neví, ale že má strach, aby na nás pak nepřišli! Ptala jsem se, kdo by na nás měl přijít a on že policajti, když takhle nadáváme! Vysvětlila jsem mu, že si můžeme říkat a psát, co se nám chce a že tohle se ani policie netýká. Že by na nás museli leda poslat někoho z té Evropské unie a že o tom dost pochybuji. Takovým je totiž v tomto směru renuščina rodina úplně u pr... . Ono je to totiž asi vzájemné. Ale přesto jsem pro jistotu nakonec článeček napsala já. To kdyby na nás náhodou přišli!





I stromy mají své dny

15. října 2012 v 9:39 | renuška |  Jak to vidím ...
Pro letošní rok jsem si koupila do práce Lunární kalendář Krásné paní, kde jsou mmj. ke každému dni vypsány aktivity nebo záležitosti, ke kterým je v souvislosti s postavením měsíce třeba zvýšit pozornost. Ať už je to jen symbol zálivky květin nebo rozepsaný odstavec odkazující na znamení horoskopu, jež má na svědomí například zvýšenou činnost jednotlivých orgánů. Můžeme se dozvědět, kdy je novoluní, které úzce souvisí s očistou těla nikoliv ve formě přisné diety, ale ve způsobu skladby jídla a pití. Alespoň jednou týdně je mezi řádky tučně vytištěná věta, která nás nabádá k lásce k sobě samému nebo k rozdávání úsměvů a milých slov, zkrátka povzbuzuje nás k samým pozitivním věcem. (Ve dnech 17.-18.10. zakončuje rozsáhlé informace krátké upozornění, znějící takto: "Milujte svůj život!")
V běžných kalendářích bývá zaznamenáváno maximálně tak mimo lidských jmen nějaké to státní výročí nebo významná událost, znamínko stadia měsíce a toť vše. Tady však k podrobnostem přibývají ještě zvláštní, speciální "dny", o jejichž slavnostním okamžiku bych jinak ani neměla ponětí. Slaví se cokoliv, vlastně vše, co si zaslouží naši pozornost, co má nějakou tradici, nějakou historii, život, exkluzivitu. A proto není divu, když se během otáčení jednotlivých listů dozvídám, kdy je Den bílé hole (tento vychází na dnešek, tedy 15.10.), ze 7. listopad patří Africkému dni informací a dva dny na to můžeme slavit Světový den jakosti, přičemž bychom neměli zapomenout na pravidelný Jogínský půst (pro letošek krom jiného vychází i na Štědrý den a mám takový dojem, že bramborový salát s klobásou a tác s cukrovím nejsou zrovna ideálním způsobem, jak jej držet). Některé události mají dokonce na mejdan vyhrazený celý týden, jako například odzbrojení nebo věda a vesmír! Toto je ale výjimka, takoví nevidomí, diabetologové, věznění spisovatelé, poetové si musí vystačit jen s dvacetičtyřmi hodinami, které jim jsou podle daných kritérií vyčleněny. Rodiny, muzea, telekomunikace, oběti AIDS, mléko, spořící, nevinné dětské oběti agrese, životní prostředí, dárci krve i uprchlíci. Postižení osteoporózou, sdělovací prostředky, rybáři, političtí vězni, bojující proti drogám, Ufo(uni), družstva a dokonce i Baltské moře mají své dny! Škála je rozmanitá a je skutečně z čeho vybírat. To potom stromy, jejichž datem je 20.10., jsou poměrně normálními oslavenci, kterým na rozdíl od lidstva není třeba nosit květiny, ale třeba si zaslouží už jen náš pohled do jejich koruny, pokochání jejich majestátností a výškou. Nemusíme je objímat, stačí jim v duchu poděkovat, že jsou, protože právě oni jsou těmi, kteří nás v jiné formě v zimě hřejí, do nichž můžeme skládat svetry a džíny, na nichž můžeme společně s rodinkou vysedávat u nedělního oběda a ... slavit třeba svůj vlastní svátek.
A tak si možná příště, až zase budu koukat do lunárního kalendáře, dám víc záležet a až nadejde Arabský den boje za odstranění negramotnosti, budu v duchu ráda za to, že já i moji nejmilejší umíme číst i počítat. Že na Mezinárodní den dobrovolníků třeba zrovna nepřiložím ruce k dílu, ale stane se tak o pár dní dříve, až budeme s ostatními maminkami pořádat Adventní vánoční dílničku. A klidně si počkám i na zatracovaný a adoptovaný Svátek zamilovaných, abych mohla líbat a milovat stejně tak intenzivně a silně jako ve dny předchozí i následující, protože ... jak je v kolonce u 14.2. tučně psáno, Čím více lásky rozdáte, tím více lásky dostanete! A o tom asi celý náš život, den po dni, hodinu po hodině, kolonku po kolonce je. ♥


Aktivity

11. října 2012 v 10:48 | renuška |  Jak to vidím ...
Koncem prázdnin jsem podlehla úžasné sérii příběhu dvojčat Newmannových, jejichž život změnil Alchymista (http://www.beletrie.eu/knihy/alchymista---tajemstvi-nesmrtelneho-nikolase-flamela.html) a jeho přátelé i nepřátelé. Jedná se o fanztazijní story spisovatele Michaela Scotta, kde mísí svou představivost, nesmírně bohatou a barevnou, se skutečnou historií jednotlivých dávných míst a památek. Šestidílná mnohastránková literatura odstartovala období četby, kdy jsem se do děje ponořila každou volnou chvilku, kterou jsem měla. Jako bych chtěla dohnat čas, kdy šlo čtení stranou ať už kvůli nedostatku volna nebo nechuti ... Musím uznat, že takhle vášnivě jsem naposledy hltala slova J.K.Rowlling, "matky" Harryho Pottera. I ten je psán tak čtivě, že není pomalu možné se od vyprávění odpoutat a věnovat se něčemu jinému. Sotva skončil jeden díl, hned jsem otevírala obálku nového pokračování, netrpělivě jsem čekala na závěrečný kousek a následně jsem posuzovala rozdíly mezi filmy a knihami. Jsem zvědavá, zda i život Nikolase Flamela, onoho alchymisty z Paříže, který kdysi skutečně žil a nyní jeho život dostal nové "rozměry" díky fantazii pana spisovatele, bude převeden na filmová plátna kin. Projekt by to byl vskutku poutavý a držel-li by se scénárista co nejvíce předlohy, nepochybuji o tom, že by diváci byli nadmíru spokojeni s tím, co ve finále uvidí.
Vše má svůj začátek a také svůj konec, šestý díl vyjde až v březnu 2013 a já už měsíc mám opět oči i mysl otevřené pro jiné aktivity. Zvažovala jsem, čím zpestřit svůj volný čas, který se až nebezpečně zmenšuje, ale je to dobrovolným rozhodnutím, kdy výsledky (nejen) mého věnování budou vážně stát za to! Italštinu jsem vyměnila za Zumbu, každý týden v úterý se vracím z tělocvičny upachtěná, utančená, uhopsaná a zpocená, ale náramně spokojená, protože ten pocit, kdy pro sebe něco děláte z vlastní iniciativy, nikoliv z donucení ... Nedá se porovnat, když fungujete podle cvičitelky "živé" a nebo "dévédéčkové", jste v kolektivu nebo sama doma v obýváku. Miluji tanec a i když mám ještě ohromné rezervy a některé krokové variace jsou pro mě stále těžko proveditelné, užívám si to. Užívám si i vyčerpání, po kterém nemám vůbec chuť k jídlu a které mi dává na vědomí, že nemám dostatečnou kondičku a tímto si ji snad částečně vylepším. A protože pohyb "kancelářských myší" je téměř nulový, je třeba neupínat se jen na jeden hýbací den v týdnu, ale proložit ho i něčím dalším. A tím jsou půlhodinové sestavy Jillian Michaels (http://www.aktin.cz/clanek/1526-30-day-shred-s-jillian-michaels) - neméně náročné, neméně vyčerpávající, ale stejně tak dávající velice dobrý pocit. Už jen to, že překonám lenost a únavu, dojdu k počítači a zapnu video, popadnu čínky ... víte, jsem na sebe pyšná. Přiznávám to zcela upřímně a doufám, věřím, že vydržím a i kdyby výsledky neměly být markantní, budu ráda za to, že když s kluky půjdu do lesa, nebudu ufuněná jako lokomotiva, nebudou mě tolik bolet nohy a zvládnu jim v pohodě stačit. A budou-li mi akorát džíny pět let staré, budu to považovat jakou super bonus za mé snažení a píli.
Inu, a jak se říká, do třetice všeho dobrého i zlého. Mou poslední, zčerstva objevenou záležitostí (tedy uvažovala jsem o tom již od května, kdy mi Honzíček ke dni maminek nadělil vlastnoručně vyrobený dáreček za použitím oné techniky) jsou kostičky různých barev, které mnozí dobře znají pod názvem Fimo. Polymerová hmota, ze které je možné vytvořit cokoliv, stačí jen trocha šikovnosti, nějaký ten manuál, samozřejmě materiál a především pak chuť. Dlouho jsem studovala různé tutorialy, abych věděla, "jak na to" a když jsme v úterý s Ondráškem společně vytvořili první amatérský amulet a korálky, no páni! To bylo radosti. Nadšená jsem byla nejen já, ale i Ondra a společně jsme si pak domluvili i další barvy, abychom měli víc prostoru k tvoření (Honzík se určitě také přidá, zatím o tom ale neví, neby byl v ten den u tatínka). Když už nic, tak se člověk u toho odreaguje, a to báječně! A podaří-li se vytvořit ještě nějaký zajímavý vzor, je to zkrátka paráda! Však už mám v hlavě namalováno, jak letos ozdobím vánoční dárečky a Fimo bude součástí dekorace. Miluji totiž takovéto útěky z reality, kde víceméně přemýšlím nad blbostmi, ale mám z nich skutečnou radost a i vyřešení těch nejmenších myšlenek je pro mě výhrou a jakousi motivací. Nejlepší na tom všem pak je, když je dílo hotovo - to už se "jen" kochám a těším se na reakce ostatních. :-)
Asi by to chtělo třešinku na dortu, což? I tu mám na pomyslném skladě a není jí nic menšího než práce budovatelské na novém bytečku. Bouráme, ničíme, likvidujeme vše, co se nehodí, odstranění starého a následně stavbu nového komínu už máme za sebou vč. "zbavení se" věcí po babičce, odvážíme suť, trháme umakartové obložení, měníme okna, futra ... Soboty trávené v pracovních rukavicích s kolečkem v rukách, s kladivem a majzlíkem, se zaprášenými vlasy a uchozenými nohami, s pohledem do budoucnosti, kde každá stěna má svou novou barvu, každý kus nábytku své místo ... pomáhá každý, kdo má čas, včetně synů, kteří aktivně přiložili ruce k dílu a jsou svou činností velmi důležitou součástí pracovního řetězu. Mají neuvěřitelnou sílu i výdrž a když pak dojde na oběd, snědí stejně jako jejich dospěláčtí spolupracovníci. A Honza ještě poprosí o hlt piva! Nic není třeba uspěchávat, nikam se nechvátá, a i když se zatím jede na vlastní pěst, bez řemeslníků (jak vděčná jsem svém taťkovi, o jehož šikovnosti a logickému uvažování skrze tyto činnosti bych mohla napsat hodně rozsáhlý článek!), vše se pomaličku přibližuje k cíli.
Ke konci dospěl i můj obsáhlý článek. Váhala jsem, zda je vhodné se takhle rozepisovat o mých aktivitách, ale ... mnoho z lidí, kteří chodí na můj blog (ať už komentující či nikoliv), zajímá, jak se mi žije, jak se mám. A stejně tak i já si ráda počtu o tom, co vyplňuje právě váš čas. Člověk tak mnohdy získá i nějakou inspiraci, když třeba neví, co by ... A nebo se jen na chvíli zastaví a odpočine si u čtení a u člověčího živobytí. A právě ta pestrost nabídky, kdy ten dělá to a ten zas tohle, nemá na svědomí žádný jiný výsledek, než že všichni toho udělají moc! Tak s chutí do ... všeho :-D! Aktivitám se meze nekladou.


A dávná historie se opakuje

5. října 2012 v 14:09 | renuška |  Ze života J.A.R.
Je to více než rok a půl, kdy jsem se z určitých, hodně vážných důvodů vydala za svou velice dobrou přítelkyní a současně jasnovidkou a léčitelkou reiki. Ačkoliv jsem tam šla pro radu ohledně zdravotní situace, odcházela jsem s mnohem více odpověďmi a ta jedna z nich mi stále připomíná, proč se věci nyní dějí právě tak a ne onak. Dostala jsem se hluboko do minulosti, abych pochopila určité souvislosti pojící se k tehdejší situaci, jež se postupně vyvíjela až k dnešku a určitě ji ještě nějaký ten postup čeká. Co mě ale překvapilo, že jsem se "tehdy" setkala i s člověkem, za kterého bych ještě před dvěma lety dala ruku do ohně, ale dnes mi jeho blízkost nahání husí kůži a cítím se velice nepříjemně. Pozorný člověk možná zaznamenal rubriku, do které patří i dnešní článek a které dominuje jistá postava v mém životě, o které jsem si - bláhová! - myslela, že je mým andělem! Jaký nesmysl! Možná při mě kdysi stál, byl mi oporou i dobrým kamarádem a skvělým průvodcem a pomocníkem v práci, ale teď? Je to jeden z mých největších nepřítelů, je to bytost se zlým srdcem, arogantní a namyšlený muž, jež umí velice dobře dát najevo, kdo je tady pánem. Sebemenší chybička, třeba jen přeřeknutí z mé strany na jeho tváři vyčaruje odpornou masku, ze které lze vyčíst, jak mnou pohrdá a jak jistý si v ten moment je ubohými vtípky směrovanými k blondýnám. Jakoby čekal na osudný okamžik, kdy v nervozitě z něho plácnu nesmysl, jako by se tetelil nad tím, že nevyjádřím na první dobrou to, co mám na mysli. Bože! Kdybych měla já k němu přistupovat stejně, asi by se divil!
Příkladem budiž například dnešní rozhovor nad fakturou týkající se chladících kapalin. Nebudu vás zahrnovat technickými údaji, jen stručně vysvětlím, že se jedná o chemikálii, která se používá v určitém ředění s vodou do chladičů automobilů, aby vůz v zimně nezamrzl, tedy motor. Jeden rok má barvu zelenou, podruhé modrou, příště žlutou, zkrátka jak to dodavatel namíchá, tak my to prodáváme. Pak ale existuje ještě druhý typ této tekutiny, který má výhradně barvu červenou, zpravidla se s vodou neředí, nalévá se přímo do takové nádobky a jeho prodej je proti předchozímu produktu u nás velice minimální, téměř až žádný. Poněvadž k tomuto technicky nevím téměř nic, spoléhám na odbornost svých kolegů, kteří mi dosud ochotně vyšli vstříc, pokud jsem potřebovala něco konkrétního vědět. Bohužel, Jaroslav mi dnes opět jasně naznačil, že jsem asi úplná kr*va, když nevím, že ta G112 (červená) se používá pouze do HLINÍKOVÝCH MOTORŮ! Co je to vůbec za drzost, že jsem tak neznalá??? Jak si to dovoluji??? Laicky jsem se mu snažila vysvětlit, že pokud mě pamět nemýlí, tak toto zboží je celoročně téměř bez pohybu, že si ho většinou dáváme do firemních aut, mmj. i já do Fabie, kde je pod kapotou právě taková kulatá nádrž s ryskami a odkud, pokud tedy vše funguje tak, jak má, tekutina téměř vůbec neuniká. S ošklivým posměškem mi odvětil, ať nemám strach, že ON si ten sud prodá! O to mi ale vůbec nešlo, chtěla jsem pouze vědět, jak konkrétně mám produkty zavést do skladové evidence ... a vyklubal se z toho příběh "O panu Dokonalém a slepici."

Vím, ono ve finále jde o blbost, nad kterou by možná stačilo mávnout rukou, ale když během celého dne máte nedaleko sebe člověka, který je pořád jako kakabus, mlátí dveřmi, je mu mizerně rozumět, víceméně pořád jen bručí a normálně mluví s minimem osazenstva ... Když vidíte ten rozdíl, jak se chová k těm, které rád nemá a pak k těm, které rád má ... Když si uvědomím, jaký byl mezi námi prima vztah, než ... A to je právě ono. Než co? Dosud nevím, co se tenkrát na konci jara stalo, že mě Jarda začal urážet svým chováním, začal být rýpavý a jízlivý, přestal komunikovat atd. Mám svou teorii, vlastně jsem o tom tady už možná kdysi psala, a čím dál víc se - i vzhledm ke své "cestě do minulosti" - přikláním k názoru, že zkrátka nepřenesl přes srdce změnu v mém osobním životě. Více se k tomu rozepisovat nebudu. Toto je pravděpodobně poslední článek patřící do rubriy "Ze života J.A.R.". Myslela jsem, že to, co jsme si spolu před mnoha desítkami, stovkami let prožili, už je za námi, ale evidentně se nám nedaří ani nyní a nestane-li se zázrak v podobě procitnutí, kdy Jarda konečně pochopí, že naším největším štěstím je, jsou-li šťastní i ti kolem nás, bude ono lidské dusno mezi námi pořád. A na rovinu, té energie jsem mu už dala tolik, že vlastně vůbec netuším, jestli o jeho kamarádkou tvář ještě stojím. Nevím, totiž, zda se mu dá skutečně věřit ... Ale asi ne.


Pestrobarevně

3. října 2012 v 19:50 | renuška |  Snímánky
Léto je za námi, ale nikde není psáno, že se k němu na pár chvil nemůžeme vrátit. Listováním v archivu fotografií narážím na krásné vzpomínky pojící se k letošním teplým dnům, ke kterým mmj. patří i rozvketlé zahrádky a květináče, barevné ozdoby zelených stonků, snítek, keřů ... Bez nich by období prázdnin nebylo zdaleka tak pestré.
Z časů strávených na chalupě pochází i maličká sbírka snímánků, které budou mít své právoplatné místo ve fotoknize za rok 2012 a které patří i sem, na renuščin blog. Máte-li tedy chuť, pojďte se kochat se mnou. Přivoňte si ke květu, který se vám líbí, pohlaďte pohledem to čarokrásné kouzlo, které umí jen a jen příroda, procházejte se v duchu pěšinkami mezi záhony porostlými oranžovými liliemi, fialovými kopretinkami či růžovými čínskými karafiáty. A nebo jen mrkněte na fuchsie visící ze závěsného pucláčku. Záleží pouze na vás ... ♥










Doufám, že jsem vás svými snímánky alespoň trošku potěšila a přenesla k vám kus své květinové nálady. Ono vlastně vůbec nezáleží na tom, je-li venku zima nebo slunečno a teplo, rozkvetle a voňavě nám totiž může být neustále. Hezký den! Usmívající se

Krotitelé duchů

2. října 2012 v 11:00 | renuška |  Jak to vidím ...
Jakmile se narodí malý drobeček, jedna z mnoha pozorností se ubírá i směrem k prospívání střev. Pokud dítko správně nekaká a nečůrá, je něco v nepořádku. A stejně tak dokáží potrápit i staré dobré prdíky. Tu se masíruje bříško, tam zase vaří fenyklový čaj, kojící maminky hlídají, co pozřou, aby svou krmí nezpůsobily svému děťátku bolístky doprovázené ostrým a dlouhotrvajícím pláčem. Se zarudlýma očima od mizerného spánku to přehání s kmínem v mdlém guláši a modlí se, ať už to proboha přejde! Než maličké povyroste ...
... "jejda, ty sis upšouk!" ... to je smíchu ... to je legrace. Dvouletá ratolest na veselí okolí slyší a prdí si vesele dál, aniž by tušila, že za pár let bude za to samé peskována a vyháněna někam do soukromí, kde si vzduch poněkud znechutí sama sobě. Zatím to ale neřeší a má-li nadýmání, pustí prducha ven a protivné křeče pod pupíkem zmizí jako mávnutím kouzelného proutku.
... "no fuj, že se nestydíš!" ... zrudlé tváře, slova omluvy nebo naopak naprostá ignorace ... to už není legrace. To je posun. A zatím stále ještě nedospělý člověk nechápe, proč je teď kárán za přirozené tělní funkce, které ještě před pár lety působily jeho rodičům i ostatním úlevu a nebo smích. Ví, že zápach "ticháčka" je daleko horší než "dělovka", ale když potřebuje ... pokrčí rameny, vždyť je to lidské ... v mysli mi připlouvá citace hlášky: "A tatííí, prdí taky hadííí?" ... a život jde dál ...
... "ty prase!" ... ostuda jako hrom. Svěrač v nečekané, ač přísně střežené chvíle povolil a to, co mělo vydržet cestu ven, mimo společnost, vylétlo na svět dříve, než se stihl dotyčný nadechnout. Teď se jen nepřiznat (není-li jako důkaz použita zvuková kulisa samotného aktu) a vézt se s ostatními, kdo že je viníkem. A nebo to dát znovu s tím, že není nad to pořádně si ulevit a tak odstartovat dohodu, která je ozvěnou na známé rčení: "Kdo krká a prdí, zdraví své si tvrdí!" Je to tak lepší?

Espumisan a jiné podpůrné prostředky ke krocení duchů asi zabírají, ale zatím jsem nic podobného nikdy neužívala. Tělo funguje na určitém principu příjmů a výdejů a je zcela logické, že co jde do mě a nehodlá se usadit v zásobárnách (dosud jsem nepochopila, proč jsem tak vlídná a vskutku bohatá spořitelna :-D), putuje svou cestou z nitra pryč. Třeba že je to příliš intimní téma, patří do našeho života naprosto automaticky a bylo by hloupé dělat, že zrovna mě se to netýká. Omyl! A záleží jen na mě, jak se k tomu postavím a kam až si povolím zajít. Je základem slušného vychování správně usoudit, co kdy a kde udělám, ale konkrétně - jedná-li se o prd, rozuměj o prdění - mám nastavené hranice a vím tedy, kde si mohu s čistým svědomím ulevit a kde je lepší stahovat půlky k sobě i za cenu nepříjemných křečí v podbřišku doprovázených podivným bubláním někde uvnitř, které dává na vědomí, že když tedy nemůže ven, vrátí se, ale občas zabubnuje a pozlobí.
A i když vzhledem k důvěře a otevřenosti k nejbližším vím, že nepohoršuji, přesto se pokaždé zastydím a zčervenám. Slovíčkem "pardon" ovzduší nevyvětrám, ale alespoň dám najevo, že je mi to trapné. Načež se rázem stávám dvouletým děckem, kterému se ostatní smějí a směje se i ono. Jediné, co zatím úplně nedávám, je kladná odpověď na otázku: "A už před sebou prdíte?" Takže se mě radši ani neptejte :-).

Vím, toto diskrétní a opravdu intimní téma je docela otevřeně podané a mnohým může připadat odpuzující. Přesto jsem si dovolila navázat na ankety, kdy ta poslední z nich na téma "Nahotiny" dopadla velice zajímavě, v podstatě přesně 50:50. I tady mě zajímá váš názor, samozřejmě opět anonymní.
Jak to tedy s větry máte vy? Větráte nebo nevětráte? Nebo větráte až po vyvětrání? Krotíte či nekrotíte? Nuž, tři varianty možností, jak odpovědět, jsou pod článkem. A nestyďte se, nikdo vás při tom neucítí :-D.


Každá otázka má svou odpověď

1. října 2012 v 10:09 | renuška |  Jak to vidím ...
Už od začátku, co jsem zjistila jednu konkrétní věc, jsem měla podezření. Byla jsem téměř na sto procent přesvědčená, že důkazy svědčící proti obhajobě jsou skutečně ty správné a že já tudíž mohu mít tu výhodu se o ně opřít. Spoléhat se na ně a být si jistá, že daná skutečnost je opravdu taková, jakou jsem ji tušila. Ale přece ve mně hlodal malý červík nejistoty, který mi stále vnucoval myšlenku, abych jisté osobě třeba nekřivdila neprávem. Jsem nerada nespravedlivá, takže jsem potřebovala ten zbyteček do celku, abych se utvrdila v mých odhadech. A dočkala jsem se. Sice po dlouhé době, ovšem trpělivost mi ony růže nyní přinesla ... protože určitě vím. Náhody neexistují, vše má své důvody a nic se neděje jen tak, takže teď je už jasné, že se nemusím stydět. Že člověk, jehož určitou činnost jsem dosud jen tipovala na základě jistých indicií, je skutečně tím, jehož jsem si vydedukovala a logicky vyselektovala z těch, kteří v daný moment přicházali v úvahu. Dalo by se říci, že se mi tím zodpověděla další z mých otázek a opět se mi potvrdilo to, co stále tvrdím, a sice že: "Každá otázka má svou odpověď."
Mohla bych mít v tomto směru klid, ale jako bych z jednoho levelu pokročila do druhého, ve kterém bliká nová tabulka na monitoru, a v ní rudě svítí: "A proč to dělá, co z toho má?" Většina toho, co člověk koná, má svůj určitý důvod, svůj význam i cíl. Mnoho z vyjmenovaného je logickým postupem, ale něco se pochopit nedá a to je právě ono ohraničené pole se dvěma vrátky, kdy jedno je vstupem do levelu č. 3 a druhé vstupem z levelu č. 1. Někdy stačí jen jedna branka a kruh je uzavřen, ale tady v tomto případě pátrání pokračuje dál a já si skutečně nemohu na rozdíl od předchozího úsudku nijak poskládat, jaké výhody nebo znalosti nebo co ona činnost dotyčnému přináší. Je to zkrátka nepochopitelné a pokud se budu chtít na chvíli převtělit a stát se tím jedincem, asi bych se necítila moc dobře, protože bych si víceméně vyčerpávala energii na záležitosti , které mně osobně nic nedávají a třeba by mi v hloubi duše i docela ubližovaly. Já tím člověkem být ale nechci, proto se nejspíš nikdy nedozvím, jaký popud ho žene vpřed. Jen vím, že mně samotné by z toho dobře nebylo. A vlastně ani netuším, zda vůbec o odpověď na výše uvedenou otázku "A proč to dělá, co z toho má?" stojím.

Omlouvám se za tak složitý článek, ale vlastně jsem ho psala z radosti. Z radosti z toho, že jsem nebyla nefér a nevinila nespravedlivě. Že jsem dala na svou intuici, která by nikdy svého nositele neměla podvést a která mi docela upřímně naznačila spoustu maličkostí, dílků, z nichž jsem - obrazně řečeno - teprve nyní doskládala puzzle. A sami víte, že dát dohromady mnoho rozličných kousíčků tak, aby vytvořily skutečný obraz, dá docela zabrat. A já to zvládla ... a s čistým štítem. Slibuji, že příště budu psát o něčem čitelnějším a srozumitelnějším, ale i zamotance a šmodrchy patří do mého života a podaří-li se je rozvázat, určitě stojí za to se o to podělit s ostatními. Tak vzhůru do otázek - odpověď čeká na každou z nich! (Jen je třeba počkat na správný okamžik a nespěchat! Ostatně ... tak to vlastně funguje v celém našem životě ... ale o tom opravdu třeba někdy příště.)