5. září 2012 v 12:10 | renuška
|
Mladší syn Honza je zcela odlišný od staršího bráchy Ondry, a to nejen vzhledem, ale i charakterem. Honzík je rád středem pozornosti, a ačkoliv tvrdí, že se stydí, pokaždé ho ta bezprostřednost a chuť se předvádět převálcuje a on se uvolní a řádí. Dělá ksichty, různá gesta, napodobuje všelijaké činnosti, zpívat vydrží od rána do večera bez ohledu na počet více či méně nadšených posluchačů. Má-li chuť, vypůjčí si můj mikrofon od karaoke, zavře se do pokojíčku, zapne svůj zánovní CD přehrávač a na plný pecky "ohulí" Kabáty, jejichž písničky preluduje pak na "playback" za doprovodu stylového postoje a pohupování v kolenou. V tomhle se svému tatínkovi podobá snad nejvíce; v lásce k tvrdší muzice a rock´n´rollu. Umí si vychutnat hutný rytmus, ale proti tomu zase v klidu notuje diskotékové hity, které mi hrají z rádia v autě nebo v kuchyni, když vařím. Je to zkrátka muzikální dítě ... a nejen to. Je to šoumen.
Letos stejně jako v předešlých dvou letech bude navštěvovat taneční kroužek, což bylo v počátcích velkým překvapením nejen pro mě, ovšem nyní už je to naprostá samozřejmost. Coby jeden ze dvou kluků bude určitě znovu náležitě zařazován do originálních choreografií a díky dobrému hudebnímu sluchu nebude mít problém ztotožnit se s jakýmkoliv muzikálním doporovodem. On to třeba Jeník naplno nepřizná, ale dělá mu náramně dobře být mezi holkama onou "růží" a navíc vyzdvihovanou, protože mu to fakt jde. Jsem přesvědčená, že stejně tak dobře by se mu dařilo v kroužku dramatickém, vedeným stejnou paní vedoucí. Tam by měl ještě mnohem víc prostoru k tomu, co v něm dřímá a mohl by ukázat, že je to "muž mnoha tváří". Nepochybuji ani o tom, že by si texty svých rolí nezapamatoval - výborné výsledky v recitačních soutěžích mluví za vše. Už jsme se na toto téma spolu bavili nesčetněkrát, ale odpověď na nabídku byla vždycky záporná; zkrátka NE. Prý by měl pořád trému a není to nic pro něj. Přičemž kolektiv zůstává skoro stejný jako v tanečáku, stejně tak dospělácký doprovod i pestrost činností. Nezbývá mi než respektovat Honzovo rozhodnutí, třeba se časem sám rozhodne změnit své přesvědčení, uvidíme ...
V čem se ale Honza hlavně od Ondry liší, je prezentace vlastní osoby. Zatímco Ondy je spíš zakřiklý a na mnoho lidí působí uťáple a příliš "inteligentně" (on ale takový opravdu je, rád čte, sleduje dokumenty, do školy se nejvíc těšil na přírodopis, dějepis a zeměpis!!!, neumí se povznést a řeší i smysl obyčejných TV reklam, nad vším bloumá a především rozhodně nemá tendence být středem pozornosti za každou cenu), Hanýsek je vidět a slyšet hned. Zapojí se do debaty i v cizím prostředí, bez velkého přemýšlení řekne to, co má na srdci a z čeho je cítit krásné dětské myšlení a především pak upřímnost. Zdaleka tolik neřeší. Má rád, když něčím upoutá, ať už je to jeho výše uvedené "jančení a předvádění se", nebo frajerské oblečení, ve kterém si připadá hodně "hustej". A když došlo o prázdninách mezi řečí na to, zda by si nechtěl nechat dát nastřelit naušnici, nadšeně souhlasně přikyvoval, protože to je přesně podle jeho gusta. Ondřej razantně tento návrh odmítl - to se dalo očekávat - protože se mu to nelíbí. A tak jsme se tedy domluvili, že se jeden den stavíme v klenotnictví, kde tento zákrok na počkání provedou a bude. Sama mám dvě takto udělané dírky do uší, můj milý též a také Honzíkův tatínek. Není to nic, co by nějak šíleně bolelo a takto jsem to i Jendovi podala a on smířen a natěšen usedl včera na židli, obklopen hodinkami, náramky, prsteny a řetízky a čekal na aplikaci šperku z chirurgické ocele. No jistě, trochu to štíplo, trochu víc. Slzičky se prodraly ven skrze pevně zavřená víčka, jež jim násilím bránila v proniknutí a prozrazení bolesti. Vyčítavě se na mě podíval, protože jsem mu neřekla, že to bude cítit tak moc. Že ho to tolik píchne. Že bude plakat.
Stačilo ale půl hodinky a vše zlé bylo zapomenuto. Naopak, když jsme pak procházeli městem, šla jsem nepatrně za kluky a všimla jsem si, jak se Honza nese. Jak zeširoka vykračuje, jakoby mu narostla ramena, celý vyrostl. Je asi nesmysl si myslet, že se naušnicí zvýší sebevědomí, ale Hanýskovi se zázračně narovnala záda :-). Nemohl se dočkat, až se se svou změnou pochlubí svému kamarádovi a mému milému v jednom a se stejnými pocity se dnes vydal do školy (Honza: "Co tomu řeknou kluci, mami? Myslíš, že si všimnou?" - Já: "To víš, že jo, Honzo." - Ondra: "No já myslim, že to teda není moc poznat, spíš zezadu, jak mu kouká ten uzávěr." Já - "Ondro, to teda nene, ta naušnička je vidět krásně." A Honzík si úlevně odfrkl a přitom se ošklivě na bráchu podíval. Jeho image mu nikdo kritizovat nebude !!! ).
A tak jsem zvědavá, s jakou se dnes můj nejmladší vrátí domů. Už jen kvůli němu doufám, že reakce spolužáků budou pozitivní, aby nebyl zklamaný. Každopádně za mě je to fakt frajer, no ne? :
Tak si myslím, že právě tyhle povahový rysy obou kluků jim zůstanou napořád. Pochybuju, že si nechá Ondra udělat to nejmenší tetováníčko, u Honzíka bych se nedivila kérce přes celá záda. Škoda, že se mu nechce do dramatického kroužku, ale protože jsem byla přitom, jak to fakt jasně odmítá, protože se "stydí", tak tam fakt asi chodit nebude. Ale možná i proto, že mu to všichni včetně Ondráška doporučujeme.
Kluci moji zlatí.