Tuto sobotu jsme si báječně užili nejen díky docela vydařenému počasí, ale hlavně pak proto, že jsme měli nějaký cíl činnosti, kteroužto byla účast na pochodu pohádkovým lesem. O akci samotné budu psáti příště, teď bych se docela ráda věnovala jen pár slovy a obrázky tomu, co všechno lze během procházky potkat a vidět. Ono je toho ostatně daleko víc, ale to aby člověk měl na starosti jen sám sebe a fotoaparát a nemusel koukat tolik pod nohy, ale hlavně po dětech, kterým ono odpoledne patřilo především. Zároveň také přiznávám, že na oba hlavní objekty mého amatérského zaznamenání upozornila moje sestřička Janička, bez ní bych se věnovala opravdu jen mému Honzíkovi a vypůjčené neteři Elišce.


Jako první ochotně zapózoval choroš bílý, sameťáček. Není nádherný?


Proti focení nic nenamítali páni doutníci, kteří si v partě postávali u rybníka naproti škole a dohlíželi na kačeny, které se máchaly nedaleko od nich.

A na závěr madam "popraskaná hlína" v mé oblíbené úpravě. Ani ta neprotestovala; nejspíš proto, že měla ... sucho v ústech?
A aby mé sliby nebyly plané, přidávám jedno malé lákadlo na příští článek o pohádkové cestě za nadpřirozenými bytostmi :-)

Umouněný od popela, ale popelník to není, vzácný pane! :-D
Kdepak, to jen Honzík čeká ve frontě u vodníka , kam přišel od čerta a Káči. Na památku si od nich odnesl zcela jasně viditelnou památku :-)
Renuško moc krásné fotky a Honzík je nejlepší
.