Září 2012

Stejně ráda

25. září 2012 v 21:19 | renuška |  Přišla Múza
... s láskou mým drahým synům, Ondráškovi a Honzíčkovi ♥♥♥ ...

Možná jsi o pár desítek dní starší,
a vlasů jsme Ti ostříhali víc,
a třeba že je Ti jen roků pár,
rozhodně nejsi kluk z Nemanic.

Nemáš strach říct, co na srdci
se Ti tetelí i co ho bolí,
někdy se zavřeš před světem,
dokud Tvůj "beran" nepovolí.

A v pohledu, v těch očích z čokolády
máš tolik lásky, tolik snů.
Usměj se na mě a skoč mi do náručí,
pojď ke mě, ať Tě obejmu.

Možná jsi o pár desítek dní mladší,
a loken jsme Tě zbavili až před školou,
jsi věkem malý, ale srdcem ohromný,
kluk s jiskrou v duši veselou.

Slzám se otevřeš, když chtějí téct,
stejně tak smíchu i lumpárnám,
a nejradši máš, když do tepla
svěříš se máminým peřinám.

A v pohledu, v těch očích barvy nebe
máš tolik lásky, tolik snů,
usměj se na mě a skoč mi do náručí,
pojď ke mě, ať Tě obejmu.

Jak někde se říká, že jeden je makový,
tak přesně vím, na koho ten los padá,
a že ten druhý je takový,
nic nemění na tom, že oba vás mám stejně ráda.

Ať už mi vyprávíš o vesmíru
a nebo Ty mi válíš tělem má záda,
ať už mi do ucha z každé strany jiný hlas zní,
nic nemění to na tom, že oba vás mám stejně ráda.

Bez hranic v přáních a touhách,
ze kterých štěstí se do tvaru skládá,
stavíte každý si svoje jedinečné já.
Nic nemění to na tom.

JÁ OBA VÁS MÁM STEJNĚ RÁDA.

Tančírna podruhé

24. září 2012 v 13:49 | renuška |  Jak to vidím ...
Když jsem před více jak dvěma lety byla v Praze v Divadle Radka Brzobohatého na báječném představení "Tančírna", nenapadlo by mě, že se můj zážitek bude ještě někdy opakovat. A že i přes znalost tématu budu znovu pohlcena dějem a fascinujícím uměním všech aktérů, kteří tancem dokázali ztvárnit období od počátku dvacátého století až po současnost. Možná jsem už nebyla tolik překvapena jednotlivými scénami a šokujícími momenty, možná mě použité melodie už tolik nepřekvapily (ačkoliv tam, kde smích měl zaznít, skutečně slyšet byl a nejen ode mě; kde člověk měl sedět jako zařezaný, opravdu tomu tak bylo ... ), protože jsem je poměrně nedávno viděla a matně se mi ve vzpomínkách vybavovaly, ale i přesto si troufám tvrdit, že nic tak výborně zpracovaného jsem dosud neshlédla. Nelze porovnávat žánry, to by byl nesmysl, ale už jen skutečnost, že herci ani slůvkem (maximálně citoslovcem, a i toto zaznělo zřídkakdy) neporušili tok děje, kdežto jejich excelentní pohyby těla, obdivuhodné nadání, co se výrazu tváře i postavy týká, kdy toto řeklo absolutně vše ... zkrátka klobouk dolů. Poklona, respekt, úcta ke všem do jednoho. Sobotní večer mi ukázal, že naši herci opravdu své řemeslo umí bravurně a fantasticky.
Na rozdíl od mé soukromé "premiéry" měla ale tato "repríza" poněkud jinou atmosféru. Den před tím měl pohřeb jeden z nejúžasnějších a největších českých herců, současně majitel výše jmenovaného divadla, pan Radek Brzobohatý. Nikdy dřív se mi nestalo, že by mě skon některého umělce tak zvláštně "dostal", ale v tomto případě jsem si nějak neuměla připustit, že zrovna "Mrakomor" a "F.L.Věk" v jednom už není. Nabídka jít do divadla právě v den po rozloučení byla tak náhodná a pro mě tak vnitřně důležitá. Po celou dobu, kdy jsem sledovala umělce, který po RB převzal roli, jsem si živě vybavovala postoj, gesta i pohled a krásu pana Brzobohatého. Melodie, které před dvěma lety do díla nebyly ještě zakomponovány, teď zněly v čase, kdy na scéně zůstal právě jen "náhradní" herec, hledící někam do dálky, osvícený pouze do obličeje. Ať už to byla píseň K. Gotta "Když jsem byl tenkrát kluk" nebo "Mám jizvu na rtu" od Jarka Nohavici - právě tyto dva songy zazněly i na pohřbu a nejspíš není náhodou, že budou nově slyšet i v "Tančírně". Toto byly okamžiky, které mi stahovaly hrdlo a současně s tím umožňovaly v duchu se poklonit člověku, kterého jsem možná osobně neznala, ale přesto mi zvláštně přirostl k srdci.
Velkou emoční chvílí, která se jistě dala očekávat, byl nejen příchod Hany Gregorové na jeviště, kdy během dvou hodin zvládala jeden výstup za druhým zcela v pohodě a profesionálně, ale především pak závěrečná děkovačka. Nebylo člověka, který by během dlouhého aplausu nestál a nevzdával tak hold jedinečnému představení. Přesto mám zvláštní dojem, že ten první potlesk byla forma pocty a díků, úcty a pozdravů, které v první řadě mířily k jedinému cíli, a to tam, "nahoru". Ono bouřlivé poděkování patřilo právě Radkovi Brzobohatému a jsem si jistá, že stejně tak to cítili i herci, kdy mnozí z nich v čele s paní Gregorovou měli na krajíčku. Jejich vystoupení asi patřilo nejen platícím divákům. Dlouhotrvající zvuk tleskajících dlaní spokojených návštěvníků divadla vystřídal ještě jeden taneční přídavek a umělci se poté dvakrát přišli poklonit a rozloučit se s námi. S anonymními tvářemi, v jejichž výrazu bylo čitelné vše, o čem jsem teď psala a co jsem tak i cítila. A já nyní ještě jednou velice děkuji za tuto příležitost, že přišla v pravý čas a dovolila mi prožít okamžiky plné silných pocitů a dojmů. Bylo to neopakovatelné.


Dnes podáte - zítra ztratíme ...

20. září 2012 v 9:16 | renuška |  Jak to vidím ...
Konečně přišel! Po téměř měsíci a půl jsem se dočkala psaného pozdravu od kluků z tábora. Ne, nedivte se, že až nyní ... a nebo se třeba divte, to je na vás. V chronologickém sledu to vypadalo asi takto:
  • 5.8.2012 - odvoz Jeníčka a Ondráška na tábor
  • 10.8.2012 - napsání pohledu a vhození do schránky
  • 11.8.2012 - vyzvednutí kluků z tábora
  • 14., 15., 16. 8. 2012 - vyhlížení pošťáka s korespondencí
  • 17.8.2012 až 18.9.2012 - podivování se nad tím, kam že napsané pozdravení doputovalo
  • 19.9.2012 - PŘIŠEL!!! s razítkem pošty "Nasavrky 17.9.2012"
Včera jsem po 40-ti dnech mohla poprvé číst psaný text na pohlednici od mých synů, která měla "nepatrné" zpoždění. Na radosti mi to ovšem neubralo, psaní mě potěšilo nesmírně moc. Jen mě zklamala stará dobrá Česká pošta, jejíž služby rozhodně nefungují na bázi jejich sloganu "Dnes podáte - zítra dodáme". Pravdou ale je, že Ondra trefil období, ve kterém psaní dorazí - skutečně včera byli u tatínka a skutečně bylo zbytečné uvádět toho kdovíkolik, když se všechny jejich zážitky přenesou po návratu domů do "Cestovního deníku", který už pomalu šest let víceméně poctivě vedeme.
Nyní už se jen těším, až klukům tuto novinku oznámím a až pak společně k záznamům z Indiánského tábora vlípneme onu pověstnou tečku, jejich pohlednici :-).



No nejsou to miláčkové ♥♥♥ ?


Klapka - Partička poprvé!

18. září 2012 v 9:50 | renuška |  Jak to vidím ...
Téměř půl roku uteklo jako voda a v dubnu napsaný článek (http://reenade.blog.cz/1204) získal včerejškem na akutálnosti aneb "Jak renuška byla v televizi".


Moc té bedně zabedněné nedám, takže jsem se na chvilečku zahlédla na Primě až v neděli, přičemž mnozí známí již několik dní předem hlásili, že mě viděli v upoutávce na nový díl pořadu "Partička". Konečně totiž přišla na řadu sestříhaná verze toho, čemu jsem já společně s mamkou a kamarádkou "tričkovou" Katkou přihlížela zpoza zad pana Dangla. To je ten vysmátý týpek ze Slovenska, co pořád tak mlátí rukou do stolu a zcela bez omezení nechává průchod humoru a smíchu. :-) Popravdě, moc se mi do centra pozornosti nechtělo, ale protože jsme na natáčení dvou dílů v jeden den dorazili se známými, kteří za Danem seděli jako první, načež jsme se na základě instrukcí měli na další díl v publiku prohodit, aby kamery nesnímaly stále stejné tváře, přesunuly jsme se s holkami zkrátka přesně do těch míst, které rudému oku neuniknou. Již na začátku celého večera jsme byli coby všichni diváci vyzváni, abychom tleskali, řechtali se, užívali si, ovšem Ti za Danem ještě o stoprocent víc, aby bylo vidět, že je to fakt zábava. Ale k tomuhle není třeba nikoho nutit, to jde prostě samo, protože akce, které tam pánové Suchánek, Genzer, Sokol a božský Igor předváděli ... tady není možné nic jiného, než se za břicho popadat a nedočkavě čekat, co z těch bláznů zase vypadne.
Pravdou ovšem je, že být právě v těchto místech není žádná hitparáda, protože mnohé scénky se odehrávají zády k divákovi a nejvíce si je vychutnají ti, kteří chytli místa přesně vepředu - i toto jsme měli možnost ochutnat a proto mám možnost porovnávat. Za stolkem se zvonkem je samozřejmě atraktivní prostor, ale z praktického hlediska je lépe sedět přímo proti jevišti. Na druhou stranu kdo kdy mohl šmírovat do scénářů nebo mít zkušené improvizátory opravdu jako na dlani? :-) Jak už jsem psala, je to bezmála šest měsíců a mnohé střípky ze vzpomínek vymizely, docela jsem zapomněla na momentky scének, které jsem viděla naživo. Znovu jsem si tedy včera, v pondělí, připomněla vše, co mě tolik rozesmálo. Jako bych to viděla poprvé, znovu jsem se báječně bavila. Chechtala se a komentovala jednotlivé vstupy s mým milým. Jediné, co mě rušilo, byl fakt, že nesedím jako obvykle jen doma v křesle, ale i naproti, za sklem, placatá, s pusou od ucha k uchu a doufajíc, že jako kompars nepůsobím blbě. Víte, je to fakt docela bláznivé v té televizi doopravdy být, vidět se tam, koukat nejen na ostatní, ale i na sebe ... Na jednu stranu jsem ráda, že jsem si tenhle zážitek mohla dopřát a na druhou pak váhám, zda bych do podobného aktu ještě někdy šla. Je to opravdu hodně zvláští. Ale i tohle patří k momentům, které tvoří náš život, takže jsem i za ten "partičkový" moc ráda. Bylo to příjemné zpestření a určitě nová zkušenost a kdo ví?, třebaže to bylo proprvé, nemuselo to být naposledy ;-)

Stará dobrá sluchátka, připravená k tomu, aby hlavní aktéři nevěděli, "vocogou" :-)

Hned v první lajně u jeviště jsme seděli na natáčení "čtyřicetčtyřky" .Výhled byl vynikající a herce jsme měli jako na dlani.

Tady už jsme na "čtyřicetpětce", připravené na záběry kamery. Škoda, že mamka byla ve většině případů v sestřihu pro TV schovaná za Danem, ale jakmile budu na www.pirticki.cz videa nesestříhaná, vsadím se, že ji tam taky lépe zahlédnete.

... tuhle příležitost jsem si nemohla nechat ujít a nebyla jsem jediná ...

S aktéry pořadu žádný snímánek nemáme. Museli bychom dlouho čekat a protože už bylo k desáté večerní a nás ještě čekala dlouhá cesta z Prahy domů, vzdali jsme to. Snad bude stačit alespoň sexy králíček Marián Čurko :-)

Nahotiny

14. září 2012 v 11:24 | renuška |  Jak to vidím ...
K napsání tohoto článku mě přivedl postřeh během včerejšího večera. Kluci již vykoupaní proběhli obývákem a Ondra se poté uvelebil v křesle a pustil se do čtení. Na tom by nebylo ještě nic tak zajímavého, pokud by si vzal pyžamo, potažmo velké maxitriko, ve kterém oba chlapáci moc rádi spinkají. Jenže Ondřej tak, jak ho Pán Bůh stvořil, zasedl, nohy od sebe, pohodlí nade vše, knížku si opřel o pupík a nechal se pohltit dějem. Co na tom, že mu je vidět pindík? Asi to vůbec neřešil a ... ono se vlastně není čemu divit. Maximálně tak tomu, že se jedenáctiletý kluk zatím pořád nestydí být před námi nahý. Ale proč by měl?
Už od malička jsem byla zvyklá na to, že když vejdu do koupelny, když byli rodiče ve vaně, tak se nic neděje. No a co, že jsou nazí? Proč by se měli před dcerou ostýchat? Stejně tak já jsem si lebedila v teplé vodě a nevadilo mi, když kolem mě někdo z rodiny prošel. Tedy - než jsem přišla do puberty, tehdy za mnou už směla jen mamka, před tátou už jsem nahá být nechtěla. Ostatně ani teď, když se třeba o návštěvních nedělích během letních dní svlékneme do prádla a opalujeme se, tak se moc nevyvaluji, ačkoliv vlastně vůbec o nic nejde. Ale abych to shrnula - vidět své rodiče bez ošacení bylo pro mě naprosto přirozené a určitě mi to nepřišlo nenormální nebo nemorální. A stejně tak přistupuji, co se týká této záležitosti, já ke svým dětem. Nemám problém před nimi být nahatá, ať už ležím v posteli (v pyžamu spávám jen v dobách třeskuté zimy, kdy mi zuby drkotají a baradauky stojí :-) ), nebo po ránu projdu bytem do koupelny či si hovím právě ve vaně. Mnohdy jsme tam i s mým milým dohromady a ani to kluky neodradí, aby nám dělali společnost nebo si k nám rovnou vlezli. To pak vana praská ve švech a jeden neví, čí je támhleta noha a tahle ruka, jak jsme propletení. Ale snad právě tyhle okamžiky, až téměř intimní a soukromé, dávají nám všem najevo, že před sebou nemáme co skrývat a že jsme k sobě zcela otevření.
Vzpomínám si na jednu legrační příhodu z kraje období, kdy jsme začali žít ve čtyřech. Tehdy se pan T. šel vykoupat a jak si tak leží v pěně a já s ním, uslyšíme ťukání na dveře a pak už vidíme zvědavého Honzu, kterak jde k nám s dotazem, zda může být u nás a povídat si s námi. Nikdy jsme kluky od sebe neodháněli, pokud to nebylo nezbytně nutné nebo pokud jsme zrovna nerozebírali nějaké téma, u kterého nebylo vhodné, aby byli u nás. A tak tedy Honzík zůstal, ovšem moc toho nenamluvil, protože se stále díval mému milému ... no, vy víte kam. Na pindíka. Samozřejmě jeho zájem nezůstal bez povšimnutí a pan T. si své ohanbí z legrace ukryl pod jakousi krabičku - jednu z mnoha hraček, které mají oba moji synové všude možně kolem vany. V ten moment se Honza na nás podíval a řekl: "No to je dost, že sis ho schoval. Já už se na to nemoh´ dívat!" :-D Právě tenhle příběh byl odrazovým můstkem pro Jeníčka, který nám začal dělat společnost stále častěji, a to nejen na suchu, sedíc na radiátoru, ale později i přímo ve vaně. A pak se k němu přidal i Ondra a teď je to tak, že se vážně není čemu divit, když si po ránu popřejeme dobrého dne a vyšichni jsme u toho "na Adama a na Evu".

Pokud jste dočetli až sem a stále nejste pohoršení, možná vyznáváte stejný názor jako já. Že "zdravá" nahota do rodiny patří a že třeba i toto může být jedním z důvodů, že máte s dětmi k sobě blíž. Neumím vnímat jako prcek, ale je jasné, že pokud nebudu před syny svou přirozenost skrývat, budu jim zkrátka blíž. Blíž o kalhotky a podprdu, ale taky o kus otevřenosti. A před puritány budu pořád krok napřed.

A protože mě tentokrát hodně zajímá váš názor, můžete využít ankety pod článkem a kliknutím se anonymně vyjádřit k danému tématu. Díky. r.

Bylo nebylo ...

10. září 2012 v 19:53 | renuška |  Snímánky
... za devatero horami a devatero řekami byl kraj, kde člověk vyskytl se jen zřídkakdy, vždy však na vyzvání. Nikdy nepřišel sám, ale trpělivě čekal, až nastane ta správná chvíle a na vývěsních tabulích v širokém lidském okolí objeví se vyhlášky z pohádkového království, jenž takto oznamovalo, že s radostí přivítá všechny malé i velké návštěvníky. Jediný den v roce určen jest a to takový, kdy mnozí doma odpočívají a tedy mají možnost zpestřiti si svůj víkendový čas. Račte tedy spolu s renuškou vstoupiti i bez bot sedmimílových tam, kde zázraky se dějí a nadpřirozené bytosti nejsou ničím zvláštním, ba naopak!

Na startovní čáře v plné zbroji připraven zbrojnoš Jan a tři dvorní dámy Luciána, Daniéla a Éliška. Krasavice si však své bohaté šaty pro tento den ponechaly v šatnách a oblékly praktičtější oděv, jež snesl čmouhy od trávy i od hlíny. A že těch omalovánek ke konci pěkného dne bylo!

Víly z kraje lesa u skal poztrácely korále a jejich táta, mocný vílák Honzíka si zavolal a s ním i malé pomocnice. Naštěstí se vše odehrávalo v sobotu - v neděli jsme měli brambory k obědu :-).

"A madam, pročpak nelétáte?" ptala se Danielka (dvorní dáma v zelených teplácích) slečny Berušky, do které byl tolik zamilován pan Ferda, mravenec Ferda. A že prý to berušce nelétá, tak to zkusila alespoň napodobit a dovedla děti za Makovou panenkou, které pak pomáhaly najít klobouk motýla Emanuela. Pohádkové děvenky si musely vystačit samy, jejich partneři byli kdo ví, kde ...

... Jeníček si tedy sedl na lopatu, jak baba Jaga chtěla, ale naschvál z ní padal a ještě se babici potají smál, jak je hloupá. A tak to čarodějnice vzdala, dříti se s hochem nechtěla, perník mu ještě do rukou vrazila a záda dlouho rovnala, neboť těžká váha je těžká váha. Na to jsou i pohádky krátké.

Na panském dvoře se podávalo všelicos ... třeba melounové žvýkačky, které měly opravdu lahůdkovou barvičku :-).

Temperamentní Káča už má v parádě další skupinku dětí, ale čert ochotně zapózoval s našimi ratolestmi. A právě během tohoto okamžiku si Honza, co je málem králem, vysloužil ďábelské pohlazení po celé tváři.

Bez princů a princezen není královstí a bez pohádek není dětství. A ten, kdo pohádky nezná, nemohl jít dál. Naše mrňátka jsou ale šikovná a poradila si se všemi citáty, které si z váčku od kudrnatého panovníka vylosovala.

... a maminka nejmladšímu Honzovi sbalila na cestu pár buchet, vyšla ho vyprovodit před dům a popřála mu šťastnou cestu. Však on si, Jeník, tam v tom velkým světě poradí ... "

Brekekekeke, zakvákala madam Vodnice, popadla šátky a náhle byla tma, jen dušičky čekaly, až je dětské ruce odhalí a poznají, koho že si to vodní lady schovala do hrnečků.

" ... sova, sova, mamííí, je to sova? ..."

Aramis? Porthos? Arthos? D´Artagnan? Tady byli mušketýři jen dva, ale jeden hezčí jak druhý. A že po boku neměli kordy, ale vzduchovku? Co na tom sejde? Vždyť v pohádkách je možné všechno ...

... třeba i jízda na saních, ačkoliv ještě vůbec nenapadl sníh a o zimě je ještě hřích přemýšlet.
Zkrátka je to tak - pohádkový svět je svět neomezených možností, nevídaných jevů a neskutečných zážitků a sáňkování v létě je pak vlastně úplně normální záležitost :-).

Tak děti, zazvonil zvonec a pohádky je konec. Sluníčko se už schovalo za mraky, tma přišla blíž a vy už máte nejvyšší čas jít spát. Zachumlejte se pěkně do peřin a ... a nechte si zdát třeba o takovém království, v jakém jsme byli nedávno my. Uvidíte, že se vám tam bude tuze líbit! Dobrou noc :-*




Krásy babího léta

9. září 2012 v 18:20 | renuška |  Snímánky
Tuto sobotu jsme si báječně užili nejen díky docela vydařenému počasí, ale hlavně pak proto, že jsme měli nějaký cíl činnosti, kteroužto byla účast na pochodu pohádkovým lesem. O akci samotné budu psáti příště, teď bych se docela ráda věnovala jen pár slovy a obrázky tomu, co všechno lze během procházky potkat a vidět. Ono je toho ostatně daleko víc, ale to aby člověk měl na starosti jen sám sebe a fotoaparát a nemusel koukat tolik pod nohy, ale hlavně po dětech, kterým ono odpoledne patřilo především. Zároveň také přiznávám, že na oba hlavní objekty mého amatérského zaznamenání upozornila moje sestřička Janička, bez ní bych se věnovala opravdu jen mému Honzíkovi a vypůjčené neteři Elišce.


Jako první ochotně zapózoval choroš bílý, sameťáček. Není nádherný?


Proti focení nic nenamítali páni doutníci, kteří si v partě postávali u rybníka naproti škole a dohlíželi na kačeny, které se máchaly nedaleko od nich.

A na závěr madam "popraskaná hlína" v mé oblíbené úpravě. Ani ta neprotestovala; nejspíš proto, že měla ... sucho v ústech?

A aby mé sliby nebyly plané, přidávám jedno malé lákadlo na příští článek o pohádkové cestě za nadpřirozenými bytostmi :-)
Umouněný od popela, ale popelník to není, vzácný pane! :-D
Kdepak, to jen Honzík čeká ve frontě u vodníka , kam přišel od čerta a Káči. Na památku si od nich odnesl zcela jasně viditelnou památku :-)


... ale hlavně je s ním sranda!

7. září 2012 v 12:34 | renuška |  Jak to vidím ...
Bylo jedno z těch sobotních rán, kterému předcházel deštivý pátek a toto neznačilo nic jiného než skutečnost, která je v momentálním obodobí velice vzácná. A sice že si vypijeme ranní kávu já a můj milý společně před domečkem a užijeme si pocit, že ani jeden z nás nemusí spěchat do práce. Mám tyhle okamžiky moc ráda, ostatně ... psala jsem o nich nedávno. Většinou nám ještě asistuje Máša a pak i Honza, který se později k nám přidá. Tentokrát ale zůstal doma a počkal tam na nás s otázkou: "Tak jaký to bylo venku?" A my říkáme, že fajn, proč se ptá? A on na to: "No a byla tam zábava?" Inu, zábava, asi by ho to s námi nudilo, normálně jsme si povídali o všem možném, nic až tak zásadně směšného jsme nezažili. A takto jsem mu i odpověděla, ale stále mi vrtalo hlavou, proč má takové otázky. Nakonec z něj vylezlo, že: "No vy vždycky, když jste spolu, tak to je velká legrace!"

Tato příhoda mi připomněla jednu slečnu, kterou znám - tato se kdysi zamilovala do jednoho temperamentního mladíka a když jsme se jí ptali, co jí na něm tak imponovalo, sdělila nám jednoduše: "Je s ním sranda!" Tehdy jsme tyto důvody považovali za docela dětinské a příliš nedostatečné na to, aby se na nich dal stavět vážný vztah (mmj. funguje jim to spolu už dobrých deset let, i když občas dojde i na potíže, ale kde nejsou?) Mnohem důležitější se nám zdálo něco typu je hodný, umí vydělat nějaké peníze, můžu se o něho opřít, když je mi těžko, máme společné zájmy ... prostě takové ty běžné body, podle kterých si vybíráme partnery pro trvalý život v páru. Že by humor měl být na jedné z prvních ne-li na té úplně top příčce hodnot, to nám přišlo nemyslitelné.
Jednže ouha, když se do vztahu vkrade nuda, stereotyp, minimum osobní konvezrace a jakási "suchost". Pak najednou vtípky a směšné dialogy či situace jsou vyhledávaným šafránem a ne vždy se je podaří objevit. Ne vždy k nim vede cesta a pak ona věta: "Je s ním sranda!" má úplně jinou barvu. Jinou chuť. Jinou váhu. A my víc než nabušené konto potřebujeme mít úsměv ve tváři, bolest v břiše způsobenou záchvatem smíchu z toho, co se tomu druhému přihodilo, co vyvedl, co se mu nepovedlo a nás to pobavilo (ne škodolibě, ale tak mile, lidsky). Někdo si pomáhá vtipy z druhé ruky, někdo dobře podanými zážitky svými nebo cizími, to už je na každém. Podstatný je výsledek a tím je uvolnění, naladění na stejnou vlnu, prostě vytvoření prima atmosféry. A pak už vůbec nevadí, že nastane ticho, protože to ticho nepřišlo do dusna a napjata, ale do vesela a do pohodova. Chutná sladce a během té němé chvíle se stačí třeba na sebe podívat, zlehka zvednout koutky úst směrem nahoru a beze slov si říct, jak je nám spolu dobře.
A proč o tom píšu? Inu, protože mě tak napadlo, že kdyby se mě někdo zeptal, proč mám svého milého tolik moc nejvíc ráda, tak bych mu možná úplně klidně řekla, že je to dobrý člověk, hezky se mi s ním žije, má srdce na svém místě a ano, i peníze vydělat umí. Ale hlavně, hlavně je s ním sranda! A to teda je! A veliká!

Za frajera

5. září 2012 v 12:10 | renuška |  Jak to vidím ...
Mladší syn Honza je zcela odlišný od staršího bráchy Ondry, a to nejen vzhledem, ale i charakterem. Honzík je rád středem pozornosti, a ačkoliv tvrdí, že se stydí, pokaždé ho ta bezprostřednost a chuť se předvádět převálcuje a on se uvolní a řádí. Dělá ksichty, různá gesta, napodobuje všelijaké činnosti, zpívat vydrží od rána do večera bez ohledu na počet více či méně nadšených posluchačů. Má-li chuť, vypůjčí si můj mikrofon od karaoke, zavře se do pokojíčku, zapne svůj zánovní CD přehrávač a na plný pecky "ohulí" Kabáty, jejichž písničky preluduje pak na "playback" za doprovodu stylového postoje a pohupování v kolenou. V tomhle se svému tatínkovi podobá snad nejvíce; v lásce k tvrdší muzice a rock´n´rollu. Umí si vychutnat hutný rytmus, ale proti tomu zase v klidu notuje diskotékové hity, které mi hrají z rádia v autě nebo v kuchyni, když vařím. Je to zkrátka muzikální dítě ... a nejen to. Je to šoumen.
Letos stejně jako v předešlých dvou letech bude navštěvovat taneční kroužek, což bylo v počátcích velkým překvapením nejen pro mě, ovšem nyní už je to naprostá samozřejmost. Coby jeden ze dvou kluků bude určitě znovu náležitě zařazován do originálních choreografií a díky dobrému hudebnímu sluchu nebude mít problém ztotožnit se s jakýmkoliv muzikálním doporovodem. On to třeba Jeník naplno nepřizná, ale dělá mu náramně dobře být mezi holkama onou "růží" a navíc vyzdvihovanou, protože mu to fakt jde. Jsem přesvědčená, že stejně tak dobře by se mu dařilo v kroužku dramatickém, vedeným stejnou paní vedoucí. Tam by měl ještě mnohem víc prostoru k tomu, co v něm dřímá a mohl by ukázat, že je to "muž mnoha tváří". Nepochybuji ani o tom, že by si texty svých rolí nezapamatoval - výborné výsledky v recitačních soutěžích mluví za vše. Už jsme se na toto téma spolu bavili nesčetněkrát, ale odpověď na nabídku byla vždycky záporná; zkrátka NE. Prý by měl pořád trému a není to nic pro něj. Přičemž kolektiv zůstává skoro stejný jako v tanečáku, stejně tak dospělácký doprovod i pestrost činností. Nezbývá mi než respektovat Honzovo rozhodnutí, třeba se časem sám rozhodne změnit své přesvědčení, uvidíme ...
V čem se ale Honza hlavně od Ondry liší, je prezentace vlastní osoby. Zatímco Ondy je spíš zakřiklý a na mnoho lidí působí uťáple a příliš "inteligentně" (on ale takový opravdu je, rád čte, sleduje dokumenty, do školy se nejvíc těšil na přírodopis, dějepis a zeměpis!!!, neumí se povznést a řeší i smysl obyčejných TV reklam, nad vším bloumá a především rozhodně nemá tendence být středem pozornosti za každou cenu), Hanýsek je vidět a slyšet hned. Zapojí se do debaty i v cizím prostředí, bez velkého přemýšlení řekne to, co má na srdci a z čeho je cítit krásné dětské myšlení a především pak upřímnost. Zdaleka tolik neřeší. Má rád, když něčím upoutá, ať už je to jeho výše uvedené "jančení a předvádění se", nebo frajerské oblečení, ve kterém si připadá hodně "hustej". A když došlo o prázdninách mezi řečí na to, zda by si nechtěl nechat dát nastřelit naušnici, nadšeně souhlasně přikyvoval, protože to je přesně podle jeho gusta. Ondřej razantně tento návrh odmítl - to se dalo očekávat - protože se mu to nelíbí. A tak jsme se tedy domluvili, že se jeden den stavíme v klenotnictví, kde tento zákrok na počkání provedou a bude. Sama mám dvě takto udělané dírky do uší, můj milý též a také Honzíkův tatínek. Není to nic, co by nějak šíleně bolelo a takto jsem to i Jendovi podala a on smířen a natěšen usedl včera na židli, obklopen hodinkami, náramky, prsteny a řetízky a čekal na aplikaci šperku z chirurgické ocele. No jistě, trochu to štíplo, trochu víc. Slzičky se prodraly ven skrze pevně zavřená víčka, jež jim násilím bránila v proniknutí a prozrazení bolesti. Vyčítavě se na mě podíval, protože jsem mu neřekla, že to bude cítit tak moc. Že ho to tolik píchne. Že bude plakat.
Stačilo ale půl hodinky a vše zlé bylo zapomenuto. Naopak, když jsme pak procházeli městem, šla jsem nepatrně za kluky a všimla jsem si, jak se Honza nese. Jak zeširoka vykračuje, jakoby mu narostla ramena, celý vyrostl. Je asi nesmysl si myslet, že se naušnicí zvýší sebevědomí, ale Hanýskovi se zázračně narovnala záda :-). Nemohl se dočkat, až se se svou změnou pochlubí svému kamarádovi a mému milému v jednom a se stejnými pocity se dnes vydal do školy (Honza: "Co tomu řeknou kluci, mami? Myslíš, že si všimnou?" - Já: "To víš, že jo, Honzo." - Ondra: "No já myslim, že to teda není moc poznat, spíš zezadu, jak mu kouká ten uzávěr." Já - "Ondro, to teda nene, ta naušnička je vidět krásně." A Honzík si úlevně odfrkl a přitom se ošklivě na bráchu podíval. Jeho image mu nikdo kritizovat nebude !!! ).
A tak jsem zvědavá, s jakou se dnes můj nejmladší vrátí domů. Už jen kvůli němu doufám, že reakce spolužáků budou pozitivní, aby nebyl zklamaný. Každopádně za mě je to fakt frajer, no ne? :


Hradozámecká noc v Častolovicích

2. září 2012 v 21:35 | renuška |  Snímánky
Jako bychom neměli toho výletování za letošek ještě dost, rozhodli jsme se stejně jako minulý rok využít celostátní akce, známé pod termínem "Hradozámecká noc", vyrazit do jednoho z nedalekých zámků, abychom si ho prohlédli za úplně jiné atmosféry, v odlišném časovém rozpětí, než je běžné. Loni padl los na Opočno, kde jsme ale kvůli malé informovanosti prošli pouze panský dvůr a rozhlédli se po ohromné zahradě, jejíž půvaby kvůli pozdní hodině už byly viditelné jen minimálně. Tentokrát jsme nic neponechali náhodě, včas jsme si zarezervovali vstupenky, a tak jsme měli příležitost stát se na 45 minut vzácnými hosty přenádherného zámku v Častolovicích.
Jak jsem již podotkla, přijeli jsme později, takže jsme neměli moc příležitostí pokochat se upraveným parkem, zvěřincem a rozáriem (toto si dopřejeme někdy jindy, za bílého slunečného dne). O to víc jsme ale vychutnávali pohled na nesmírně útulné a přesto historií naplněné nádvoří, jehož poloviční část tvořily do ornamentů zastřižené dřeviny a klece s ptactvem a druhou pak kavárenské stolky se slunečníky, ozářené plamínky ze svíček. Lucerny byly i na centrální kašně, na lemech chodníků u keříčků odkvetlých levandulí; vysoké zdobené lampy a světlo ze všech zámeckých oken dotvářelo celou atmosféru společně s reprodukovanou klasickou hudbou, naprosto vhodnou do podobných prostor. V takovém prostředí se nedalo cítit jinak než kouzelně.
V podobném stylu se pak nesla i celá prohlídka upravených, bohatě vyzdobených komnat, okořeněná historkami, které se vázaly k jednotlivým majitelům. Skutečně bylo na co se dívat a když jsme na závěr vstupovali do "Rytířského sálu", v němž hrála slečna na piáno typické komorní skladby, zdálo se neuvěřitelné, že už je konec. Viděli jsme další kus historie českého státu a já dodatečně smekám před dědičkou, jejíž rodinné kořeny sahají ve vztahu k Častolovickému zámku až do roku 1694, hraběnkou Sternbergovou onen pomyslný klobouk za to, že měla a stále má potřebu a chuť své sídlo opečovávat a dávat do pořádku nejen pro sebe, ale i pro obyčejné lidi, jako jsme my. Děkuji ...

Honzík na nádvoří ještě v čase, kdy bylo trochu vidět. Za ním jsou již hůře zřetelné fresky, které byly po obvodu všech venkovních stěn.

Židličky vybízely k posezení stejně jako "podprdelníky" položené na širokých obrubnících, které, jak nám bylo řečeno, bývají k dispozici i během všedních dní, a to z rozhodnutí majitelky, hraběnky Sternbergové. Ta tímto zrealizovala své přání, aby už vstup na samotné nádvoří vnímali návštěvníci jako součást prohlídky zámku, jakýsi "první pokoj", a aby se zde cítili více než báječně.

Výhled z balkonku do zahrady ... a také na Honzu, Ondru a moji mamku, která s námi absolvovala už první "Hradozámeckou noc" a věřím, že v této, dnes již tradici, bude naše (minimálně) pětka pokračovat i v příštích letech.

Společných fotek máme zoufale málo, většinou jsme obě spíš za objektivem než před ním. :-)


Vkusně rozmístěné lucerny dotvářely kouzelnou atmosféru okamžiku a hřejivé světlo svíček teprve v noci ukázalo, jak nádherně umí malovat do tmy zářící obrazy.


Je po prohlídce.
Kluci jsou unavení, ale ještě zvládají zapózovat před, do příjemné vlahé noci zahalenou, kašnou. Společně pak opouštíme místo, kde nám bylo moc dobře a které v nás především zanechalo krásný dojem a další z mnoha milých vzpomínek na společný zážitek.