- ... nekouše.
- Měl plnou hubu keců a kde nic, tu nic.
- Kdo moc mluví, nic nedělá.
Nemám ráda lidi, kteří jsou symbolem pro tato rčení, ale teď bych dala, nevím co, za to, aby onen "pes" opravdu jen ňafal a bafal a pouštěl hrůzu a cenil zuby, ale aby ho ani nenapadlo kousnout. Aby ona "huba", tedy spíš ústa, říkala, co se jim zachce, ale aby nedošlo k naplnění určitých slov, která z nich vycházejí a druhým nahánějí hrůzu už jen při pomyšlení na to, jak by dopadla celá realizace vyslovených myšlenek. Aby dotyčný mluvil, co mu síly stačí, co mu slovní zásoba dovolí, ale aby ho ani nenapadlo se pak podle řečeného řídit. Protože svým rozhodnutím - na které máme bezpochyby každý své právo a jsme to jen a jenom my, kdo o tomto smí vyřknout konečný verdikt - by jistá osoba ublížila veliké spoustě lidí, a to tak, že by poté už nikdy nic nebylo tak jako dřív a nic už by se nedalo vrátit. Nešlo by to.
Nikdy v životě by mě nenapdalo mít přání, aby se člověk s realistickým uvažováním stal zbabělcem, který se bojí do takové míry, že i přes hrdinské pózy nakonec stáhne prdel a nechá vše v rukou povolaných. Nikoliv že situaci vezme do rukou svých a bude jednat unáhleně a neuváženě, bez ohledu na různé možnosti řešení. Ovšem z druhého pohledu je možná daleko větší srabáctví dojít svým slovům, protože obavy plynoucí z průběhu příštích dní jsou mnohem bolestivější než bolest samotná. Což je vlastně i potvrzené - že strach všechno zveličuje, tedy dělá z komára velblouda, kterého není už tak snadné zaplácnout, aby už konečně přestal sát krev. Dát příležitost osudu je možná v podobných případech to nejlepší. Doufat, věřit, bojovat ... kdyby muži, kteří byli vysláni do války, předem odhodili zbraně, a nechali se zastřelit, byli by to hrdinové? Statečnost a odhodlání nespočívá v rezignaci, ale v touze po vítězství, ať už je naším protivníkem cokoliv či kdokoliv.
Ne vždy k nám život přijíždí na koni, kdy v ruce drží klacek s bílou utěrkou na znamení míru. Ne vždy nám soupeř hází ručník do ringu, aby nám dal na vědomí, že končí hru v náš i jeho prospěch. Občas zkrátka přicházejí momenty, během kterých poznáváme svou vlastní hodnotu, o kterou prostě nechceme přijít. Chceme se za sebe rvát, protože na to máme právo. Jsme tu, protože je to náš úkol, ale také naše radost a cíl. Kdo toto opouští ze strachu před možnými překážkami, takový nepochopil, proč sem přišel ... možná je to právě proto, aby poznal důvod svého bytí. A dokud se tak nestane, jeho duše nikdy nenalezne klid, po kterém tak urputně touží.
Tedy prosím a doufám, aby onen člověk, kterého mám nesmírně ráda, skutečně zůstal jen u toho štěkání a kousání si nepřipouštěl. Na to jsou tu jiní. Stačí jen jedno prostinké "aby". Aby pochopil ...
Taky prosím a doufám,moc,moc.Vždycky říkáš, že když si člověk něco opravdu hodně přeje, tak je velká šance, že se to stane. Já si opravdu Přeju, a nejsem jistě jediná.