10. srpna 2012 v 11:01 | renuška
|
Mám ráda zpívání. Moc. U mytí oken, u nádobí, při výchově dětí i u kancelářské práce. Mám také ráda ticho. U mytí oken, u nádobí, při výchově dětí i u kancelářské práce. Ale když ho je moc, rychle otáčím směr k muzice, bez které si neumím život představit.
Kdo byl tím startérem, který ve mě mou vášeň probudil? Asi mamka s taťkou, se kterými jsme pravidelně neděli co neděli jezdívali za babičkou a za dědou a během cesty jsme za pomocí "Pějme píseň dokolááá okolo stola-la-láááá ..." vystřídali několik známých hitů. Nikdy nezapomenu na ten, co si notoval táta: "Medvědi nevědí, že tůůůristi nemaj zbraně ..." Neexistovalo, aby se někdo z nás hry nezúčastnil - všichni jsme spravedlivě soutěžili a zároveň se bavili. Ovšem věřím, že já i o dva roky mladší sestra jsme možná svým nadšením občas rodičům lezly na nervy. Byly jsme neodbytné a jejich zatažení do zábavy pro nás bylo milým zpestřením a zároveň něčím, co jsme si tehdy možná ani neuvědomovaly. Snad radostí z jejich zájmu? Provázaností rodičů s dětmi? Nevím, jak to nazvat, ale díky tomu mám teď na co vzpomínat a jsem za to nesmírně ráda.
Jako školačka jsem chodila na ZŠ do sboru, a ačkoliv jsme byla parta vskutku amatérského ražení, bez výrazné výuky, jež je běžná např. pro lidové školy umění, přesto nás hudba bavila. Vzpomínám si na paní učitelku, která ještě donedávna učila i mé děti a která samotný kroužek vedla. Každý z členů měl svůj vlastní hudební deník, do kterého zapisoval nejen texty písní, ale stránky si zdobil svými malůvkami, které se k daným songům vztahovaly. Ona si je pak prohlížela a slovně hodnotila, známky - pokud mě paměť neplete - se v dobrovolné činnosti, avšak s pevně daným rozvrhem, nevedly. Učili jsme se kánony, lidovky, klasické trampské odrhovačky, zkrátka všechno možné, co v učebnicích nebylo a čemu jsme svým hlasovým fondem stačili. Nikdy jsme nikde nevystupovali, maximálně na nějaké besídce pro rodiče, ale to si nevybavuji. Podstatné pro mě je to, že má tehdejší láska k hudbě vydržela až dosud a že to nebylo jen dětské "zabití nudy", ale opravdový koníček bez závazků a bez strachu z hrozby bičem.
Později, už coby velká holka, jsem opatrně párkrát přičichla k mikrofonu, k pocitu, jaké to je mít za zády kapelu a zazpívat si s nimi "na živo". Pomáhala jsem s texty autorským melodiím, jež vznikaly pod vedením mého tehdejšího přítele, a měla jsem radost, když se muzikanti přes poctivé trénování postavili na pověstná prkna, jež znamenají svět. Pro mé ukojení ale stačilo posedět u ohně, mít vedle sebe muže s kytarou a dostatek zpěvníků. Samozřejmě, že počáteční ostych a stud zafungovaly stoprocentně a falešný tón tak přišel natošup, ale postupem času jsem se - snad - stala poslouchatelnou a tím pádem i spokojenou pěnicí z vesnice, jejíž ambice v tomto směru jsou minimální, ale uspokojení je ohromné.
Časy ohýnků a sedánků ale vystřídalo další období, to současné. A jak se říká, když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, čili jsem využila svých blížících se narozenin a na dotaz, co bych si přála dostat, jsem automaticky předhodila variantu dárku, o kterém jsem poslední dobré dva roky snila. Skromně jsem oznámila svému milému, že největší radost by mi udělal sadou karaoke. Tato byla v duelu s třídenní dovolenou, ale tu si - stejně jako minulý rok - necháme až na podzim, kdy všechny zemědělské činnosti už budou víceméně hotové a tudíž nebude tolik třeba práce traktoristů jako nyní, v létě. Těšila jsem se a následně radovala, když jsem ozdobený balíček otevírala. Malým nedostatkem byla absence DVD disků s veškerými podklady, ale i toto se během týdne vyřešilo a já netrpělivě (ač mi Karaoke je jinak poměrně známé, protože na mnoha dřívějších akcích bylo k dispozici se "předvést" tímto způsobem a já této možnosti vždy využila) čekala, až všechny zástrčky a zásuvky budou správně spojené, abych mohla zapnout mikrofon na fázi "ON" a spustit.
A zase jsem se styděla, zase jsem koktala a nastupovala později do hudební sloky, ale když mě ta všechna tréma přešla ... užívala jsem si. Moc a moc. Přes Vondráčkovou a Gotta k Matuškovi, Zichovi ... staré dobré odrhovačky, z nichž některé jsou i přes počáteční strach úplně v pohodě a druhé, ač se nezdají, docela náročné. Podstatné je ale jediné; má záliba stále pokračuje a pořád se mnou umí udělat to, co od ní očekávám. Umí mě naplnit, zlepšit mi náladu, odbourat stres, zkrátka mě baví. A já pevně věřím tomu, že až u nás doma uděláme nějaký malý mejdan, tak se mikrofonu chopí i moji hosté, aby okusili, jaké to je si takhle zazpívat. Možná, že podlehnou stejně jako já :-)
PS: Včera jsem poprvé "dala" Přejdi Jordán!!! :-D
Na návštěvu přijdu, ale zpívat ... vždyť víš, že já umím jen ty "budovatelský"
Taky často vzmpomínám na tátovy "medvědi nevědí", na naše řvané "ééééj Macejko Macejko kokoko", že nás chtěl vyhodit z auta, jojo, zpívání má něco do sebe. A ty od něj nikdy neutíkej, dokud se zpívá, ještě se neumřelo.