Srpen 2012

Million (Dolar) Baby

29. srpna 2012 v 9:39 | renuška |  Jak to vidím ...
Každý článek má svou inspiraci, jakýsi střípek, ze kterého potom poskládám mísu plnu slov, jež mají za úkol přednést mé názory, myšlenky nebo i verše. Některá přichází se životem, některá se objeví zcela náhodou, třeba tady :-). Mám ráda létání v oblacích (to duševní), tak proč si nezahrát s představou, ve které můj účet disponuje sedmi a více místnými číslicemi? Proč nebýt na chvíli milionářkou?

... a chalupu, a chalupu dostane od tááááty ...

Ano, i chalupa bude. Tedy statek. A to zůstávám nohama na zemi. Tady se start už odehrál a kdybych měla na něco ty "milijóny" vyplácnout, tak třeba na tohle:


Ovšem na takovou krásnou kuchyňku se zmůžu i bez nich, bude mi stačit pár tisícovek a já tedy pořád zůstávám stejnou renuškou, nemilionářskou, avšak s dalším splněným snem. A tak jdu radši létat jinam a ne do bydleníčka, které si budu formovat skutečně i bez konta natřískaného k prasknutí.

... já si létám, já se vznáším nadzvukovou rychlostí ...

Nevyhledávám nikterak rychlé vozy, spíše takové, do kterých se vejdeme všichni čtyři, případně i naše Mášenka. Už máme vyhlídnuto, už máme vysněno, už máme ve vesmíru objednáno. Bude bílý, voňavý po novotě, bez okopaných sedaček ... A bude naše. Samozřejmě s plnou výbavou, jak také jinak :-)

Není to třeba nic fenomenálního, ale ... zkrátka se nám líbí a proč si ho nedopřát, když mám ty "milijóny"?

... kávu si osladím o trochu víc ...

Ách, miluji cappuccino, frapé, Ice cofeé, kafe s mlíkem, prostě takové lahůdky z kávovarů. Ostatní mi stále rozmlouvají, že je to zbytečnost a marnivě utracené peníze, že stačí turek a rychlovarná konev. Ale když já tak ráda taková lepší kafíčka. Když jdeme někam na večeři, vždycky ji zakončuji něčím podobně voňavým a horkým, a když k tomu je ještě maličká karamelová dezertka ... hmmmm. Proto se není čemu divit, když další položkou na mém nekonečném seznamu bude:

tenhle úžasný kafíčkovar Tassimo :-) :-p. A že je to další nikterak nákladná věc? Inu, není, ničím nevybočuje ani nepobuřuje, je to nepatrně nadstandartní záležitost, bez které se dá žít, ale která člověka také nezruinuje. Tak proč ji ještě nemám? Protože čekám na ty "milijóny", abych ten nákup nemusela tolik řešit ;-).

... rááááj, nádherný ráááááj, nádherný kout se slavobránou ...

A všude jsou domorodé baculky, takže bych se necítila tak statně, jen bych mezi nimi svítila. Kolem krku by nám pověsily věnec z květů orchidejí, tančily by kolem nás to své "Hula, hula", slámové sukně by na nich nadskakovaly a všichni bychom se usmívali, protože v ráji to ani jinak nejde. Ráj je pro mě Hawai. A není Hawaj jako havaj. Ale i na Hawaji se dá prožít havaj a to je právě ten ráj. Sakra, to jsem se do toho nějak zamotala. No ale je to snad jasné, ne? :-D

Je tento můj sen už dostatečně vhodný k tomu, abych za něj utratila kus svých "milijónů"? Já myslím, že ano. Už se tam těším, víte?

... ona je krásná jak štěstí a štíhlá jak laň ...

Tahle útrata je bez obrázku i beze slov, ta je jen mezi mnou a universem. I na tu padne kus naškudlených "milijónů".

ALE HLAVNĚ!!!

Mám velkou rodinu, ta rodina není jeden člověk, ale je to člověků mnohem víc a ti člověkové mají svá přání a touhy, a já tuze ráda člověkům, které mám ráda, dělám radost. Ráda jim koupím zmrzlinu nebo čokoládu, ráda jim dám něco hezkého, protože pak za to dostanu jejich úsměv a potěšení. A tomu se žádné "milijóny" nevyrovnají.
Ovšem, kdybych já ty "milijóny" fakt měla, tak bych dala kus tomu, kus támhletomu, kus jemu a kus jí. Dala bych jim po korunkách, ať si sami utrácejí za to, co si jinak nemohou dopřát, co jim třeba i náramně schází nebo co je pro ně momentálně nedostupné. A pak bychom šli spolu na vyvoněnou vanilkovou do kornoutku točenou do Jaroměře a byli bychom rádi, že se máme, nasedli bychom do svých fuknčních a bezpečných aut, rozjeli se do svých nedaleko od sebe vzdálených, upravených a zrekonstruovaných domovů s pěknými zahradami a třeba i s bazénem, tam bychom posbírali naložené maso a špekáčky a rohlíky a hořčici a sjeli bychom se dohromady někde na louce a udělali si úplně obyčejný piknik, který by nás nestál vůbec nic. Ne kvůli lakomosti, ale kvůli tomu, že naše štěstí někdy nemusí stát ani korunu, ale přece bude daleko vzácnější a krásnější než kupa "milijónů" na účtu, a kdy budeme možná ve finále mnohem bohatší s prázdnými kapsami než s takovými, jež přetékají bankovkami.

PS: přesto penězi nepohrdám. Považuji je za ohromného pomocníka v rámci rozumného žití, ale taky za parchanta, který kazí lidem charakter, resp. lidé mu snadno podléhájí a mění se. V dnešní době to bez nich nejde, nároky lidstva stoupají s nabídkou, která se den ode dne stává viditelnější a dostupnější každému z nás. Chceme mnohdy víc, než na co máme a zapomínáme, co je pro nás nejdůležitější. Bohužel je nejeden nucen pracovat za pakatel jen proto, aby měl na živobytí a na odměny v podobě užívání si vydělaných korunek už mu třeba nezbývá ani čas ani chuť. Je zvláští, jak jsme během let změnili své priority. Nebo priority mění nás? A řeší tohle "milijónáři"?



Popelkou

28. srpna 2012 v 10:00 | renuška |  Přišla Múza

Naše dovolená - část třetí :-)

27. srpna 2012 v 18:08 | renuška |  Snímánky
A máme tu staré dobré "Do třetice všeho dobrého i zlého", čiliže poslední díl mé dokumentární práce s tématikou "Naše dovolená". Tentokrát se budeme držet téměř na dosah našeho penzionu, tedy v oblasti obce Chlum, u vyhlídky postavené na místě zvaném Tábor. Jak už jsem psala dříve, místo samotné je na pohled velice půvabné, během jasných dní je nádherný výhled do krajiny a vyšlápnete-li oněch 145 schodů až na ochoz věže, užijete si panorámat ještě daleko více. V den první, kdy jsem fotila, jsem s Honzíkem prožívala kochání sama, příště už se nechal "ukecat" i Ondra, ale to jsem musela zůstat dole a koukat, jak z vrchu plivají :-D a schazují mrtvé mravence, kterých pod zábradlím bylo požehnaně.


Abyste věděli, o čem píšu, zde je příslušná fotodokumentace - Tichánkova rozhledna na vrchu Tábor.
Více zde.


Za námi Lomnice nad Popelkou.


Z levého rohu fotografie se vine cesta, podél níž stojí 14 pomníků tzv. Křížové cesty. Tuto jsme měli v plánu celou projít až ve středu po snídani, protože ale počasí začalo stávkovat a déšť byl k neustání, viděli jsme jen pět desek s výjevy ukřižování Ježíše Krista, které jsme stihli omrknout v rychlosti už v pondělí. Zbytek musí počkat na jindy. To ale nic nemění na tom, že krása a půvab okolí jsou ideální součástí tak atraktivní lokality, kterou vrch Tábor s vyhlídkou bezesporu je.


Allainova věž - jeden z cílů našeho pěšího úterního putování krajem.
Škoda, že byla právě v rekonstrukci, její skutečná historická podoba musí být nádherná. Jinak byla důmyslně schovaným překvapením mezi stromovím a byla vidět téměř až přímo od cesty, ač jsme k ní kráčeli z kopce.


Od Allainovy věže pak další cca 1 km vedly naše kroky k "Jezírku pod Táborem" a odtud dalších 1500 m k Allainovu kříži, který s věží úzce souvisí. Tady už jsme měli opravdu dost a to nás podle turistické navigace čekalo ještě další kilometr a půl dlouhé stoupaní do kopce zpátky "domů".


A abychom po sobě nechali památku, postavili jsme někde na půl cesty naší procházky leniiny oblíbené mohylky. Ta vpředu je Ondrova, ta vzadu - podobná sopce - patří Honzíkovi.

Tak taková byla naše dovolená. Poznali jsme plno nových míst, které jsou od našeho domova vzdálené sotva pár desítek kilometrů, ale přece jsme o některých z nich dosud nevěděli. A mám-li za každého z nás říct nejsilnější zážitek, pak s dovolením kluků prozrazuji to, co je nadchlo nejvíce:

  • Ondra - pobyt v solné jeskyni. Tady jsme byli všichni tři poprvé a musím říct, že to na nás nechalo opravdu velký dojem. Za zvuků z pralesa a tlumeného světla jsme tři čtvrtě hodiny leželi na lehátkách a snažili se střídavě dýchat nosem a pusou, jak nám bylo předem sděleno. Honza využil bedny s hračkami pro děti ze školek, což Ondru nesmírně rozčilovalo, protože se to k té atmosféře vůbec nehodilo a rušilo ho to. Nakonec se nám podařilo Honzu přesvědčit, ať zkusí zavřít oči a odpočívat jako my, opravdu vnímat jen zpěv ptáků, šum vysokých stromů, vodopád a nakonec i bouřku a déšť. Byla to zkrátka nádhera.
  • Honza - čekala jsem rozhodování mezi mnoha zážitky, ale Honzík měl jasno hned: "Že jsem s Tebou mohl přece spinkat v jedný posteli, maminko!" ♥
  • renuška - já mám také jasno. Jsem moc šťastná, že jsem na poslední chvíli tuto dovolenou zařídila a užila si sama s kluky tři dny, kdy jsme od rána do večera mohli být spolu. Kdy jsme si společně užívali všechno možné, cestovali, povídali si, hodovali ... Bylo to s nimi moc príma, což ale není ani tak dílem prostředí, ale tím, že mám prostě dva správné syny, se kterými je naprosto bezvadně a které z celého srdce miluji.
  • PS: A ještě něco - ve svém nitru jsem sama nad sebou zase o kousek vyhrála a vyšplhala se o stupínek výš nad svoje obavy z řízení auta. Překročila jsem oblast strachu a s jistotou a mapou na sedačce spolujezdce jsem ve zdraví a bez bloudění dojela tam, kam jsme měli namířeno. Hip, hip hurááá :-)

Naše dovolená - část druhá :-)

24. srpna 2012 v 13:04 | renuška |  Snímánky
V úterý po dopolední šestikilometrové túře přírodou jsme se rozjeli ze stanoviště A do stanoviště B, čili z Tábora (vyhlídky) do Jičína. Počasí bylo opět dusné, ale protože nás nic netlačilo, fungovali jsme na pohodu a to i vzhledem k náročnému výšlapu po snídani. V plánu byla návštěva Valdické věže a prohlídka náměstí, kterou jsme za improvizace doplnili ještě prohlídkou dvou výstav. Že je Jičín opravdu pohádkové město, nám dosvědčilo setkání s živými symboly tohoto prostředí, kteří se procházeli po podloubí a nejeden člověk za nimi otočil hlavou. Nemluvím o nikom jiném než o Mance s Rumcajsem. Škoda, že kluci v tu chvíli byli pohlceni jinou zábavou a o toto shledání tak přišli. Přesto se nám výlet do bývalého okresního města moc líbil a ačkoliv nebyl první ani poslední, užili jsme si ho.

Zde již pár dalších snímánků k prohlédnutí :-) :

Nejprve několik obrázků z "Rumcajsova muzea", které mě doslova dostalo. Mechanické 3D obrázky, mnohé v nadživotní velikosti, které kluci na příslušných místech dokázali rozpohybovat. Nádhera, opravdu nádhera! Kdybych nic jiného neměla vidět, tak tuhle klasiku bych si určitě neodpustila ...







Zazvonil zvonec a pohádky je konec ♥ aneb žili spolu šťastně až do smrti a jestli nezemřeli, žijí dodnes!
(A to tedy žijí, když jsem je na vlastní voči viděla!!!)

Následně jsme využili možnosti zavítat na výstavu historických hraček v zámecké galerii. I tady to bylo prima:




A celé cestování jsme zakončili výstupem na Valdickou věž, ovšem v omezeném počtu účastníků; maminka už byla kaput :-). Kluci statečně vyběhli až nahoru, stihli ještě uvnitř výstavku loutek, a proto je po sestupu čekala sladká odměna - zmrzka a půlhodinka na dětském hřišti, které si z ochozu věže vyhlídli :-).



*****

Toliko ke kultuře a běžným postřehům běžného návštěvníka. Jako bonus ale přikládám poznatek, jak dobře je o čistotu města postaráno ze strany technických služeb. Po uličkách na náměstí pravidelně projížděl vůz s cisternou , který kropil vyprahlé cesty, což uvítali mnozí turisté i místní. I Honza s Ondrou vyběhli z podloubí ven, aby se trochu osvěžili! A dalším nesporným důkazem ohledně péče zaměstnanců TS je tato fotografie:


Seděli jsme právě u kostela před Valdickou věží, když se z náměstí začal přibližovat podivný rámus způsobený něčím, co jsme poznali až později. Po kostkami vydlážděné ulici šla za sebou řada pěti údržbářů v oranžových vestách, tlačících vozíky s nářadím. Ono to teď možná tak nevypadá, ale mnozí lidé si na pány pracanty pokoukali a usmívali se té milé lidskosti a vlastně i náhodě. Všechno to tak do sebe pěkně zapadlo a opravdu se mi tahle příhoda líbila.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ :-)


Naše dovolená - část první :-)

22. srpna 2012 v 19:29 | renuška |  Snímánky
Tak jsme s kluky na tři dny vyrazili pryč od domova, pryč od naší Máši, do nových míst, která jsme chtěli poznat a také si pořádně užít sami sebe. Vyjeli jsme směr Lomnice nad Popelkou, do obce Chlum, nad níž se tyčí nejen vysílač, ale také rozhledna a k ní náležící penzion "Tábor". Tady jsme se ubytovali, v rychlosti si prohlédli okolí a vytyčili si cíl č. 1. Tím byla návštěva nedalekého, již jmenovaného městečka Lomnice, kde se nachází mmj. úžasné Karlovské náměstíčko. Jedná se o místo, kde jsou k vidění původní staré chalupy ve velice zachovaném stavu, které nyní slouží svým majitelům a zvědavci si je mohou prohlédnout jen zvenčí. Přesto jsou součástí státní památky a je třeba k nim tak přistupovat. Všude jakoby dýchala jiná atmosféra, žádný ruch a divočina, ale klidné prostředí lemované chaloupkami i novodobějšími stavbami, které by tam vůbec nemusely být. Uprostřed stojí dva vysoké pomníky a také studna s pumpou, všude kolem vysoké stromy ... opravdu malebné prostředí.
A právě odtud pochází první série snímánků :-) :








... fotila nejen maminka ...


... ale i Honzík ...


... pózoval nejen Ondra ...


... ale i my všichni dohromady :-D ...
(Bohužel fotka v původním stavu nebyla téměř vůbec použitelná, takže jsem musela sáhnout po efektech, aby to alespoň za něco stálo.)

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ :-)

Balíci

18. srpna 2012 v 19:36 | renuška |  Snímánky
Každý rok se na ně chystám a teprve teď mi to vyšlo. Musím je pochválit - pózovali všichni do jednoho, nehýbali se a zůstali pěkně na svém místě, nedělali pošklebky a na rozdíl ode mě jim ani nevadilo sluníčko, které ostře svítilo do očí. Jsou to zkrátka frajeři a ne žádní ... balíci :-D






... dokonce i jedna balíková holka tam byla :-) ...


... modrým vozem k poli přijela ...


... a rolády ze slámy s radostí fotila ...


Kdybych Ti měla jednou větou poradit ...

17. srpna 2012 v 10:45 | renuška |  Jak to vidím ...
  • řekla bych Ti, ať už se konečně přestaneš bát a pak uvidíš, a to Ti slibuju, že všechno půjde líp; možná se dočkáš i zázraků
  • řekla bych Ti, ať se povzneseš, protože na brblání, mudrování a debatování o nesmrtelnosti chrousta budeš mít v důchodu času dost
  • řekla bych Ti, ať jsi objektivní - k sobě i k ostatním, protože ne vždy je pravé zlato to, co se třpytí
  • řekla bych Ti, ať méně hořekuješ a víc si užíváš života, protože většina z nářků jsou jen výmluvy
  • řekla bych Ti, ať shodíš masku hrdiny a nastavíš světu svou opravdovou tvář; jedině tak dostane Tvé srdce konečně ten opravdový prostor
  • řekla bych Ti, ať méně křičíš, protože mnohé jde vysvětlit i tiše s mnohdy větším efektem
  • řekla bych Ti, ať do precizně vystavěné zdi kolem sebe vybouráš díru, zabuduješ do ní zárubně a dveře, aby se k Tobě dalo přijít a abychom Tě i my ostatní mohli mít občas mezi sebou
  • řekla bych Ti, že Tvá bolest nespočívá v nesprávně fungujícím těle, ale v hlavě zaměstnané spoustou zbytečností
  • řekla bych Ti, nauč se milovat ne především ostatní, ale hlavně sebe; odpusť si a uleví se Ti
  • řekla bych Ti, ať se rozhlédneš kolem sebe do vzdálenosti jednoho metru; to je Tvůj svět, který Tě má naplňovat
  • řekla bych Ti, ať se brzy probudíš a včas stihneš zachránit to, co bylo zraněno, protože jednou by už mohlo být pozdě
  • řekla bych Ti, ať přestaneš kázat vodu a pít víno. PS: přestaň štípat
  • řekla bych Ti, že nikdo není dokonalý, tedy ani ten, kterého celým srdcem milujeme a možná tím spíš si uvědomujeme jeho jedinečnost - pro jeho chyby
  • řekla bych Ti, ať zkusíš pro jednou nechat člověku názory a potřebu je ventilovat, protože ne vždy je dobře skutečnosti ignorovat
  • řekla bych Ti, že partnerství má skutečně fungovat jinak, ale to ty víš moc dobře
  • řekla bych Ti, že občas je opravdu lepší dvakrát měřit a jednou řezat, protože mnohá vyřčená slova jsou leckdy zbytečným přilíváním oleje do ohně
  • řekla bych Ti, že rodina je základ tvého štěstí, tak ji nebojkotuj

Každý jeden řádek má svého adresáta, majitele. Každý patří osobě v mém životě, která na mě má určitý vliv a až na výjimku jsou to všichni velice blízcí lidé, na kterých mi svým způsobem záleží a kteří, viděno jen a jenom mýma očima, dělají neustále stejné chyby. Tyto se pak odráží na mém vnitřním vztahu k nim. I já bych tam měla mít řádek, ale asi by to nebylo objektivní - na to je lépe využít posouzení druhých. Ne k tomu postavit se ke mně čelem a začít mi vyjmenovávat za pomocí počítání na prstech jednu chybu za druhou, ale zamyslet se nad tím, co že je oním původcem určité nedokonalosti. Upřímně, docela by mě to zajímalo ...

Jak se žije "s umělejma nechtama"

16. srpna 2012 v 11:38 | renuška |  Jak to vidím ...
Dle nadpisu evidentně holčičí článek :-). Ale i to je součást mých radostí, tak by bylo škoda se o téhle zkrášlovačce nezmínit.
Poprvé jsem si nechala umělé nehty udělat před pěti lety v dubnu (pamatuji si to přesně, protože v tuto dobu moji prarodiče slavili zlatou svatbu a já jsem se při té příležitosti rozhodla k onomu kroku). Bohužel jsem však nezavítala k odbornici, nýbrž ke známé (která v té době nebyla jen známou, ale až příliš důvěrnou rodinnou přítelkyní - tedy na můj vkus :-( ), kterážto byla amatérskou začátečnicí a toto se projevilo na výsledku její práce. Tipy lepila tak důkladně, že se mi bříška prstů spojila s nehty a já je musela pak násilím odlepovat, což zdaleka nebylo to nejhorší. Brzy se pod vrstvou gelu začaly dělat bubliny, odchlipy a vůbec to nevypadalo dobře, tudíž jsem po 14-ti dnech ve vzteku a za doprovodu nepříjemné bolesti všechnu tu parádu strhala se slovy, že gelovky už nikdy!
Vydržela jsem, zkoušela si doma sama vytvářet s obyčejnými laky cosi jako francouzskou manikůru a pečovala jsem o své ruce v rámci svých možností tak, abych se za ně nemusela stydět. Tedy tak, jako většina žen a dívek, kterým na sobě alespoň trochu záleží. Než ... než moje tchýně (je tchýně tchýní i po rozvodu?) začala mít měsíc co měsíc jinak barevné nehýtky, perfektně vymodelované, nic nepřirozeného, prostě upravené a pěkné hned na první dojem. Lákala mě, ať to zkusím a přiznávám, že jsem se opravdu nechala zviklat a své marnivosti podlehla. Nejen kvůli příznivé ceně a provozovně v mém místě bydliště, ale hlavně proto, že tchýně s nimi dělala téměř cokoliv a nehty zkrátka držely. Taková zkušenost je totiž velice důležitá, protože co je platné, když něco dobře vypadá, ale není to k ničemu?
Jsem poměrně kozervativní, co se tohoto kosmetického zásahu týká, proto jsem poprvé volila klasickou "francii", tedy bílé konce, přirozená růžová lůžka, jen kamínkem ozdobené prsteníčky. Stejně tak dopadla příští návštěva. Ovšem potřetí jsem se rozhodla zariskovat a šla do barev, třpytek, křiklavosti a - jak řekl můj milý - cirkusu! (viz foto na konci článku). A tehdy jsem se také usvědčila v tom, že divočina není nic pro mě, že se "v tom" prostě necítím a navíc mi nesmírně vadilo, že takto výrazná ozdoba musí zkrátka ladit, což prostě v případě jiné než bílé nebo světlounce růžové barvičky není možné. Takže opět návrat k nudě, jen maličká revolta v podobě odlišně dekorovaných prsteníků. Teprve včera jsem se rozhodla pro další krok v mých představách a požádala paní nehtařku, aby mi načančala všechny nehty stejně, a s výsledkem jsem za uplynulý půl rok spokojená úplně nejvíc. Je to přesně to, co mi sedí, v čem se cítím výborně, nehty akceptují můj šatník, snoubí se se šperky (stříbro + čiré zirkony), prostě to vypadá perfektně. Je to možná směšné, ale já se cítím už jen díky upraveným rukám velice žensky a, jak to říct?, čistě.
Závěrem snad ještě něco málo poznatků z praxe: pracuji, jak víte, jako vedoucí skladu náhradních dílů na zemědělskou techniku. Téměř denně připravuji zákazníkům dle jejich přání šrouby, řemeny, filtry, těsnění ... to vše bez rukavic (pokud tedy nemusím "krabicovat" ostré nože a pod.). Běžné činnosti jako úklid domácnosti, mytí nádobí, hrabání sena, dokonce uklízení dříví není problém. Samozřejmě je třeba být opatrná, ale ne nijak úzkostlivě. Z počátku jsem si hlídala kdejaké ťuknutí, ale až na relativně dlouhodobé odrosty mi gelovky drží perfektně a až do doby "doplňka" vypadají stále dobře. Takže když to shrnu - najdete-li si skutečnou profesionálku, která vás neodbyde za jednu hodinu, která vám vymodeluje nehýtek po nehýtku do přirozeného tvaru za pomoci kvalitních gelů a materiálů (jen ne Vietnamci oblíbené vteřinové lepidlo, proboha!!! ) a ne žádné bakule, která má fantazii, jistou ruku a výbornou fantazii, máte vyhráno. Nebojte se, že vás tento kosmetický zákrok bude omezovat v práci, to je jen předsudek! Takže za mě - UMĚLÉ NEHTY VŘELE DOPORUČUJI!

A teď už několik málo obrázků k danému tématu, aneb renuščiny pařátky :-):



Slíbená divočina - vypadají moc pěkně, ovšem opravdu nic pro mě. Ale zkusila jsem a jsem za to ráda, protože mě to utvrdilo v tom, že jsem "konzerva", která v tomto případě zůstane asi spíš při zemi.



Návrat k bílé ...



Moje poslední - v reálu daleko krásnější - něžné, jemné, až téměř svatební :-). Jsem z nich fakt nadšená ♥.

Wašte Anpetu!

14. srpna 2012 v 10:34 | renuška |  Jak to vidím ...
Přeloženo z lakotštiny do jazyka českého by mohlo znamenat něco jako "Dobrý den". Těch lakotských slovíček si kluci do svých sešitů poznamenali víc; například "Tekíla" je milovat ... Součástí pobytu na idiánském táboře totiž nebylo jen střílení z luků a výroba totemů, ale také znalost několika málo výrazů, kterými se různě pojmenovaní rudoši dorozumívali. I naši pánové měli na týden jiná oslovení; z Ondry se stal ZUŘIVÝ MEDVĚD a Honzík byl SILNÝ VLK, oni oba se naplno vnořili do jiného způsobu života, do nových podmínek, pohltil je skvělý program a určitě i snaha být tím nejlepším, stát se jakýmsi Hunkou, čili velitelem svého kmene Osage (býka). Přes různé fáze Sachemů se - následně označeni barevnými uháčkovanými náramky - šplhali stále výš, až ve finále se Ondra, tedy pardon, Zuřivý medvěd stal jedním ze tří nejlepších indiánů a jako bonus dostal háčkovaný amulet na krk a speciální náramek k těm předchozím čtyřem. Současně s tím plnili jakési - pro našince "bobříky", pro znalé "orlí pera", která - pokud jsem to tedy správně pochopila - byla bodována a umožňovala jim "kariérní" postup. Aby si přilepšili, měli možnost za pár bodíků navíc například mýt nádobí nebo prát svému vedoucímu prádlo. Jediné, co oba svorně odmítli, bylo Orlí pero odvahy, kdy hrdina měl přes noc spát mimo osadu. Honzovi se do toho nechtělo a Ondrovi nepřálo počasí a pak už neměl ani chuť. No, ani já bych neměla :-).





Ondrovy poznámky k hodnostem ...

Denně měli na programu zajímavé činnosti, počínaje pěším výletem na Sečskou přehradu, přes výrobu totemů pro své kmeny nebo zhotovením svého vlastního kopí, které si jako trofej a současně památku přivezli domů. Protože s indiány na jednom místě pobývali i "přírodovědci", zapojila se skupinka všech 14-ti dětí do společné hry "Válka růží" a i tady slavili kluci úspěch. Díky malému počtu účastníků se potvrdily mé předpoklady, že si všichni padnou do noty, lépe se poznají a i Ondrou z minulého táboru nijak oblíbený "vedoucí Honza nakonec nebyl tak špatnej, mami." . Kupodivu ty mé chlapy neodradila ani pravidelná ranní rozcvička nebo koupel v řece, kde se poctivě otužovali a byli v ní smočení až po krk. A v sandálích. Nemusím říkat, v jakém stavu tuto obuv přivezli domů :-) ... naštěstí boty stačily dobře vyschnout a já už vím, že se příště od nich nenechám ukecat a přibalím jim "kroksy", a to bez debat.



S čím mě ale nejvíce překvapili, byla informace, že se stali držiteli diplomu za nejlépe uklizený stan. To byl pro mě opravdu šok, protože i přes přísné upozorňovaní na bordel v jejich pokojíčku vše většinou poklidí jen zběžně, vyluxují, ale do hloubky se nijak nenoří (a přitom vědí, že jakmile do toho osobně zasáhnu já, pak nic nezůstane na svém místě a generálka pokoje je nabíledni). Pravda, ve stanu měli jen dvě lůžka, kufry schované pod nimi a nejspíš i dodržovali mou radu, ať si zbytečně ven nevytahávají věci, které nebudou nosit. Takže se pak pořádek opravdu udržoval snáz než kdyby měli všechna trička, mikiny, tepláky atd. venku. Poprvé také nikde nic nenechali, vše přivezli zpátky domů a dokonce mi nezapomněli vylovit kámen z řeky. Každý jeden. Od Ondráška jsem ještě dostala korálky navlečené na kůži; jen musíme vymyslet, kam si je přidělám, protože kolem ruky nejdou - ač dostatečně dlouhé - nijak spojit, aby držely. A dnes mi dokonce s dvoudenním zpožděním má přijít pohlednice!!!


Jsem moc ráda, že Zuřivý medvěd a Silný vlk týden plný dobrodružství a nových zážitků tak perfektně zvládli. Že se mi vrátili celí a zdraví, otužení, spokojení. Že si našli nové kamarády a výhledově to vypadá, že se na jednom z příštích táboru zase sejdou. Jsou vybaveni i novými znalostmi a zkušenostmi, které jsou k nezaplacení stejně tak jako příliv vtipů, hlášek a komentářů, kterých za cestu domů padlo dost a dost.



Kluci s novými kamarády

Vsadím se, že až klukům ukážu článek, aby mi ho zkontrolovali, najde se určitě ještě spousta připomínek a rozšiřujících informací, které se k danému tématu váží. A to je vlastně dobře, protože toto je ten správný důkaz, že to nebyl "jenom" tábor, ale že to byl TÁBOR!!! Že se jim tam líbilo a budou mít na co vzpomínat.


Ondrova malůvka indiánské osady - dle fantazie.
Ondra maluje moc rád, čím titěrnější obrázek, tím lépe. Některé výtvory je třeba mít skutečně blízko u očí a hodně pozorně si je prohlížet, protože je to vypracované do takových detailů, které by člověk snadno přehlédl.

PS: Pro hnidopichy, kteří hledají na všem mouchy a čekají na nějakou i tady - mohu je uspokojit, protože jeden den ráno byl ke snídani chleba s medem, kterýžto Honzík moc nemusí, a tak "jsem dal jen jeden, mami, víc to fakt nešlo. Fakt!"

PSS: Honza není hloupej jako z pohádky, ale filuta a všeználek, který není líný se na cokoliv zeptat. Proto neváhal zajít za vedoucím s otázkou, jestli se "teda bude kouřit z dýmky míru nebo nebude?" ..... Nekouřilo se :-).

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo

10. srpna 2012 v 11:01 | renuška |  Jak to vidím ...
Mám ráda zpívání. Moc. U mytí oken, u nádobí, při výchově dětí i u kancelářské práce. Mám také ráda ticho. U mytí oken, u nádobí, při výchově dětí i u kancelářské práce. Ale když ho je moc, rychle otáčím směr k muzice, bez které si neumím život představit.
Kdo byl tím startérem, který ve mě mou vášeň probudil? Asi mamka s taťkou, se kterými jsme pravidelně neděli co neděli jezdívali za babičkou a za dědou a během cesty jsme za pomocí "Pějme píseň dokolááá okolo stola-la-láááá ..." vystřídali několik známých hitů. Nikdy nezapomenu na ten, co si notoval táta: "Medvědi nevědí, že tůůůristi nemaj zbraně ..." Neexistovalo, aby se někdo z nás hry nezúčastnil - všichni jsme spravedlivě soutěžili a zároveň se bavili. Ovšem věřím, že já i o dva roky mladší sestra jsme možná svým nadšením občas rodičům lezly na nervy. Byly jsme neodbytné a jejich zatažení do zábavy pro nás bylo milým zpestřením a zároveň něčím, co jsme si tehdy možná ani neuvědomovaly. Snad radostí z jejich zájmu? Provázaností rodičů s dětmi? Nevím, jak to nazvat, ale díky tomu mám teď na co vzpomínat a jsem za to nesmírně ráda.
Jako školačka jsem chodila na ZŠ do sboru, a ačkoliv jsme byla parta vskutku amatérského ražení, bez výrazné výuky, jež je běžná např. pro lidové školy umění, přesto nás hudba bavila. Vzpomínám si na paní učitelku, která ještě donedávna učila i mé děti a která samotný kroužek vedla. Každý z členů měl svůj vlastní hudební deník, do kterého zapisoval nejen texty písní, ale stránky si zdobil svými malůvkami, které se k daným songům vztahovaly. Ona si je pak prohlížela a slovně hodnotila, známky - pokud mě paměť neplete - se v dobrovolné činnosti, avšak s pevně daným rozvrhem, nevedly. Učili jsme se kánony, lidovky, klasické trampské odrhovačky, zkrátka všechno možné, co v učebnicích nebylo a čemu jsme svým hlasovým fondem stačili. Nikdy jsme nikde nevystupovali, maximálně na nějaké besídce pro rodiče, ale to si nevybavuji. Podstatné pro mě je to, že má tehdejší láska k hudbě vydržela až dosud a že to nebylo jen dětské "zabití nudy", ale opravdový koníček bez závazků a bez strachu z hrozby bičem.
Později, už coby velká holka, jsem opatrně párkrát přičichla k mikrofonu, k pocitu, jaké to je mít za zády kapelu a zazpívat si s nimi "na živo". Pomáhala jsem s texty autorským melodiím, jež vznikaly pod vedením mého tehdejšího přítele, a měla jsem radost, když se muzikanti přes poctivé trénování postavili na pověstná prkna, jež znamenají svět. Pro mé ukojení ale stačilo posedět u ohně, mít vedle sebe muže s kytarou a dostatek zpěvníků. Samozřejmě, že počáteční ostych a stud zafungovaly stoprocentně a falešný tón tak přišel natošup, ale postupem času jsem se - snad - stala poslouchatelnou a tím pádem i spokojenou pěnicí z vesnice, jejíž ambice v tomto směru jsou minimální, ale uspokojení je ohromné.
Časy ohýnků a sedánků ale vystřídalo další období, to současné. A jak se říká, když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, čili jsem využila svých blížících se narozenin a na dotaz, co bych si přála dostat, jsem automaticky předhodila variantu dárku, o kterém jsem poslední dobré dva roky snila. Skromně jsem oznámila svému milému, že největší radost by mi udělal sadou karaoke. Tato byla v duelu s třídenní dovolenou, ale tu si - stejně jako minulý rok - necháme až na podzim, kdy všechny zemědělské činnosti už budou víceméně hotové a tudíž nebude tolik třeba práce traktoristů jako nyní, v létě. Těšila jsem se a následně radovala, když jsem ozdobený balíček otevírala. Malým nedostatkem byla absence DVD disků s veškerými podklady, ale i toto se během týdne vyřešilo a já netrpělivě (ač mi Karaoke je jinak poměrně známé, protože na mnoha dřívějších akcích bylo k dispozici se "předvést" tímto způsobem a já této možnosti vždy využila) čekala, až všechny zástrčky a zásuvky budou správně spojené, abych mohla zapnout mikrofon na fázi "ON" a spustit.
A zase jsem se styděla, zase jsem koktala a nastupovala později do hudební sloky, ale když mě ta všechna tréma přešla ... užívala jsem si. Moc a moc. Přes Vondráčkovou a Gotta k Matuškovi, Zichovi ... staré dobré odrhovačky, z nichž některé jsou i přes počáteční strach úplně v pohodě a druhé, ač se nezdají, docela náročné. Podstatné je ale jediné; má záliba stále pokračuje a pořád se mnou umí udělat to, co od ní očekávám. Umí mě naplnit, zlepšit mi náladu, odbourat stres, zkrátka mě baví. A já pevně věřím tomu, že až u nás doma uděláme nějaký malý mejdan, tak se mikrofonu chopí i moji hosté, aby okusili, jaké to je si takhle zazpívat. Možná, že podlehnou stejně jako já :-)

PS: Včera jsem poprvé "dala" Přejdi Jordán!!! :-D


Pes, který štěká ...

8. srpna 2012 v 11:12 | renuška |  Jak to vidím ...
  • ... nekouše.
  • Měl plnou hubu keců a kde nic, tu nic.
  • Kdo moc mluví, nic nedělá.
Nemám ráda lidi, kteří jsou symbolem pro tato rčení, ale teď bych dala, nevím co, za to, aby onen "pes" opravdu jen ňafal a bafal a pouštěl hrůzu a cenil zuby, ale aby ho ani nenapadlo kousnout. Aby ona "huba", tedy spíš ústa, říkala, co se jim zachce, ale aby nedošlo k naplnění určitých slov, která z nich vycházejí a druhým nahánějí hrůzu už jen při pomyšlení na to, jak by dopadla celá realizace vyslovených myšlenek. Aby dotyčný mluvil, co mu síly stačí, co mu slovní zásoba dovolí, ale aby ho ani nenapadlo se pak podle řečeného řídit. Protože svým rozhodnutím - na které máme bezpochyby každý své právo a jsme to jen a jenom my, kdo o tomto smí vyřknout konečný verdikt - by jistá osoba ublížila veliké spoustě lidí, a to tak, že by poté už nikdy nic nebylo tak jako dřív a nic už by se nedalo vrátit. Nešlo by to.
Nikdy v životě by mě nenapdalo mít přání, aby se člověk s realistickým uvažováním stal zbabělcem, který se bojí do takové míry, že i přes hrdinské pózy nakonec stáhne prdel a nechá vše v rukou povolaných. Nikoliv že situaci vezme do rukou svých a bude jednat unáhleně a neuváženě, bez ohledu na různé možnosti řešení. Ovšem z druhého pohledu je možná daleko větší srabáctví dojít svým slovům, protože obavy plynoucí z průběhu příštích dní jsou mnohem bolestivější než bolest samotná. Což je vlastně i potvrzené - že strach všechno zveličuje, tedy dělá z komára velblouda, kterého není už tak snadné zaplácnout, aby už konečně přestal sát krev. Dát příležitost osudu je možná v podobných případech to nejlepší. Doufat, věřit, bojovat ... kdyby muži, kteří byli vysláni do války, předem odhodili zbraně, a nechali se zastřelit, byli by to hrdinové? Statečnost a odhodlání nespočívá v rezignaci, ale v touze po vítězství, ať už je naším protivníkem cokoliv či kdokoliv.
Ne vždy k nám život přijíždí na koni, kdy v ruce drží klacek s bílou utěrkou na znamení míru. Ne vždy nám soupeř hází ručník do ringu, aby nám dal na vědomí, že končí hru v náš i jeho prospěch. Občas zkrátka přicházejí momenty, během kterých poznáváme svou vlastní hodnotu, o kterou prostě nechceme přijít. Chceme se za sebe rvát, protože na to máme právo. Jsme tu, protože je to náš úkol, ale také naše radost a cíl. Kdo toto opouští ze strachu před možnými překážkami, takový nepochopil, proč sem přišel ... možná je to právě proto, aby poznal důvod svého bytí. A dokud se tak nestane, jeho duše nikdy nenalezne klid, po kterém tak urputně touží.

Tedy prosím a doufám, aby onen člověk, kterého mám nesmírně ráda, skutečně zůstal jen u toho štěkání a kousání si nepřipouštěl. Na to jsou tu jiní. Stačí jen jedno prostinké "aby". Aby pochopil ...

Šůůůůkalííínahýýý

6. srpna 2012 v 11:59 | renuška |  Jak to vidím ...
Prý je to pozdrav indiánů, kdy pravou ruku přiložíte hranou dlaně k srdci a pak ji plynule a pomalu vedete do úrovně "hajlování" a přitom tento pohyb hlasově doprovázíte slovy - viz. titulek, tedy "Šůůůkalííínahýýý." :-) Říká můj milý ... Já říkám, že sranda musí bejt, i kdyby na chleba nebylo, ale toto pozdravení jsem mu v neděli přece jen nedovolila, protože by to asi nemělo tu správnou odezvu. Poněvadž právě v neděli jsme Ondráška a Honzíčka předali vedoucím dětského tábora s tématickým názvem "Indiánskou stezkou".
Tábor si kluci vybírali sami z nabídky maličké cestovky, se kterou máme výborné zkušenosti již z let minulých. Jednak se jim líbila náplň činností, kterými se po jeden srpnový týden budou zabývat, druhak ještě nikdy netábořili ve stanech a ... co si budeme povídat, snad v každému chlapci je kus dobrodružné povahy, která má takto příležitost dostat se ven a zařádit si. Protože se centrum dění nachází v hůře dostupném místě, měli jsme po příjezdu na nedaleké parkoviště možnosti dojít s dětmi až do cíle příjemným a čistým lesíkem po kamenité cestě a pak ještě kus po louce až do údolí lemovaného stromy. Za ohromnou výhodu a krásný bonus považuji přilehlou řeku Chrudimku, kde na přístupové části z louky je vybudovaná hráz a děti tak mají parádní prostor ke koupání, což v nadcházejícím počasí určitě ocení. Dvě postavená týpí i veliký stan coby jídelna a společenská "místnost" zároveň jsou fajn zázemím a velikánské ohniště zase místem, které slibuje opravdové tábornické večery. Na jeden takový z nich mají malí indiáni slíbené i přenocování venku!
Při celkovém počtu osmi klučíků je téměř zaručené, že si dva vedoucí na ně vždy udělají dostatek času, všichni se navzájem výborně poznají a Ondrou vyžadovaný a milovaný klid bude jistě součástí společného života, byť jen na sedm dní. A kdybyste cítili tu vůni buřtguláše, když jsme do areálu vcházeli ... děti hlady strádat nebudou, tím jsem si stoprocentně jistá. Stejně jako tím, že nuda nedostane šanci se třeba jen na chviličku ozvat, protože plány na chystané zážitky jsou veliké. Už nyní jsem zvědavá, jak si kluci vyzdobí své "mundůry", co vyvedou s barevnými korálky ze dřeva a zda se jim budou hodit brka, kůže a provázky, které s sebou měli mít ve výbavě. Minulý rok z Keltského tábora si dovezli dvě batikovaná trika a letos je tako práce čeká znovu; i to bude pro ně fajn památka. Jediné, čeho se jim snad nedostane, bude dýmka míru, ačkoliv na toto Honzík podotkl: "No a když ale budu muset kouřit, no tak co mi jinýho zbyde? Tak to prostě budu MUSET udělat!" . Jo, Honza ten si problémy nepřipouští :-D.

Moc se na kluky těším, na jejich vyprávění, vzpomínky, které se budou postupně vynořovat třeba i měsíc po návratu. Těším se na jejich postřehy a hodnocení, na případné úspěchy v různých hrách i na kamínek z řeky, který si u nich ještě musím objednat, až jim budu posílat psaní. Moc jim přeji, aby se jim tábor vydařil, aby je počasí neomezovalo v pestrosti zábavy, aby jejich ručičky tvořily nejen pevné uzle, ale i krásné výtvory, aby jejich bříška byla spokojená a hlavně aby oni sami považovali další z táborových týdnů ve svém životě za skutečně vydařený. Protože právě jejich dojmy jsou tím, co je bude naplňovat a povzbuzovat do dalších podobných akcí.

Hawk, domluvila jsem.


Čerstvá, z minulého týdne ♥♥♥

Cenzurant

3. srpna 2012 v 10:23 | renuška |  Přišla Múza
... povídka ...

Muž splývající s davem. S trpkým výrazem ve tváři a pevně semknutými rty, s výrazem prozrazujícím přísnost a autoritu procházel pravidelně ulicemi města se zastávkou v knihkupectví. I přes vysoké částky za literaturu si pokaždé odnášel v papíře zabalený výtisk nejnovějších děl současných autorů - nechtěl zůstat pozadu a kromě jiného i vypěstovaná touha po znalostech mu ani nedovolovala připustit si, že by neměl přehled o všem, co na pulty a do výloh knihkupci vystavují, aby přilákali nové a nové čtenáře. Miloval čerstvou vůni mnohdy pevně slepených stránek, jež mají tu čest být otevřeny rukama majitele, jež je s posvátností sobě vlastní téměř laskal. Než ...
Antikvariáty proti tomu ignoroval, vadila mu atmosféra a především pak zápach zašlých listů a poškozených vazeb, zatuchlina postarších regálů a vrásky prodavačky. Ženy, která v něm paradoxně probudila právě onu lásku ke knihám a teprve až ve svém vysokém věku, sic věrna své vášni, ale přece jinak prožívané, rozhodla se po odchodu do důchodu naplno žít. Tedy ne být pouhou profesorkou češtiny a literatury, nýbrž být médiem, zprostředkovatelem, sdělovačem, který ostatní přímo navede tam, kde hledají odpovědi. Ve starých a mnohdy i historicky vzácných knížkách a encyklopediích, o který jedni nestáli, aby je mohli druzí uznávat. Libovala si při procházení mezi policemi, vazby uspořádané podle velikosti, roku vydání, abecedy - její preciznost byla naprosto unikátní a bezchybná. Běda zájemci, který do tmavého obchodu zavítal se zájmem porozhlédnout se po něčem zajímavém! Tento měl starou dámu okamžitě v závěsu a během její přednášky o životech zemřelých spisovatelů a básníků marně pátral po starých notových zápisech pro svou manželku, která z nich doma vyráběla půvabné dekorace. Vysoké letní teploty pak byly proti dusnu v krámečku slabým odvarem, vždyť "historie, pane, ta práce mistrů, třebaže psaná v notách, stejnou má hodnotu jako zaznamenání slov, řádků a veršů! Vy chcete plýtvat na bezduché tvoření tímto pokladem? Zbláznil jste se??? Není možná, pane! Jste břídil a takoví do mého svatostánku nepatří! Sem vcházejí jedinci chtiví a touživší po vůni osahaných listů, po staré dobré češtině, jež s tou dnešní modernou má pramálo společného! Tací, kteří milují svůj národní jazyk a uctívají ho!"
... ten muž s přísnou tváří svou matku miloval, ale její vzrušení s ní neprožíval. Dokonce jím opovrhoval, přestože díky ní našel cestu ke svému koníčku. Od malička byl veden k pravopisu, k příkladnému vyjadřování, k preciznímu slohu a k téměř stoprocentní slovní zásobě, kterou získával nejen z pravidelných půlhodinových rozhovorů s matkou na daná témata těsně před spaním, ale především pak z četby. Číst se naučil již v pěti letech a od té doby měl na každý jeden týden určený limit, který musel splnit a který měl být startem k jeho jedinečnosti. Současně s tím ve volném čase psával diktáty, které se s jeho stoupajícím věkem prodlužovaly a ve finále, když mu bylo cca 20 let, psal dvoustránkové diktované opisy z děl ruských spisovatelů. Chyby dělal zřídka a z pochvaly za dobře vykonaný úkol míval větší radost než z kladného hodnocení studia ve škole. Žena, která mu dala život, pro něho byla větším učitelem, než její kolegyně a kolegové, kteří za svou práci byli placeni. Ona to dělala pro sebe. A pro svého syna, pochopitelně. Dokonce si ho zvala ke svému stolu, když opravovala písemky a slohové práce svých žáků, aby mu ukázala, "jací lemplové jsou moji studenti!? Jak plýtvají slovy, která bezmyšlenkovitě sází na papír, jak neúhledné je jejich písmo!!!" a podstata práce bez významu tak kolikrát končila rudou pětkou s několika vykřičníky. Obzvláště si pak vychutnávala maturitní ročníky, které z obav z její fanatičnosti nestudovaly žádný jiný předmět než ten její, což se pak projevilo jejich neznalostmi zbytku zkušebních otázek z nejrůznějších oborů. Nebyla snad pomstychtivá, chtěla jen dokonalost.
Ano, ten muž s přísnou tváří svou matku opravdu miloval. Ale nenáviděl ten smrad, ten odporný nevyvětraný pach bytu, podpořený právě letitými tiskovinami, byť jejich autory byli světoznámé osobnosti. Nesnášel návraty domů, které začínaly odemčením dveří, jež na čerstvý vzduch pustily těžkost nevyvětraného bytu obloženého vysokými zrenovovanými knihovnami zaplněnými do posledního místečka. Tolik podobného antikvariátu v centru města, jež jeho maminka provozuje. Ta nechuť byla asi příčinou toho, že se odstěhoval do nedalekého pronájmu, kde žil sám, ale přesto měl byt plný. Nových hladkých regálů z Ikei, taktéž zcela plných, na rozdíl od svého rodného domova, neochmataných knížek, které byly nové svým vydáním, nikoliv dobou vzniku jejich obsahu. Miloval vracet se k Shakespearovi, k Hemingwayovi, k Tolstojovi, k Christie ... Byl jediný, kdo za pomocí olíznutého prstu otáčel bělostné listy a nechával své oči plout po řádcích, které občas narušovala ostře žlutá, zelená nebo růžová barva zvýrazňovače se seříznutou špičkou (ideální pro jednorázové zabrání větší polochy; není třeba každé "nevhodné" slovo škrtat víckrát než jednou!) , která s původem tisku neměla nic společného. Taktéž poznámky podél okrajů listů psané titěrným malým, avšak perfektně úhledným písmem dávaly znát, že majitel má k dílu co "říct". Čím novější spisovatel, tím více záznamů, tím více podtržených slov a vět, tím více vlastních nápadů, které se od sebe lišily barvou. Nesouhlas, který onen pán projevoval tímto způsobem, byl častokrát přepisován až do finální verze, se kterou byl spokojen a pak-li že se k četbě té oné knihy ještě někdy vrátil, nevěnoval se originálnímu textu, nýbrž tomu, který svou cenzurou upravil k obrazu svému. V jeho soukromé knihovně neexistovala publikace, která by neprošla změnami, nebylo takové, kterou by uznal za vhodnou, třebaže veršování v poetických sbírkách je přece tak těžké měnit! I tam si našel prostory, které nebyly pro jeho vnímání zcela ideální a jal se vyhledávat vhodné vazby a slovní náhrady tak, aby smysl básně nezmizel, ale její podání bylo ... zkrátka lepší.
Pro svůj život nepotřeboval manželku, děti, sex ... stačil mu stařičký ušák umístěný v rohu skromného obýváku, za nímž se tyčila vysoká štíhlá ultramoderní lampa, která ostře kontrastovala s půvabným křeslem po otci. Po levé straně na malém stolečku stál vysoký plastový kelímek s fixami, propiskami, tužkami a gumou. Odkládal si tam také sešit na poznámky, který po té, co ho popsal, označil pořadovým číslem a zakládal do hlubokého šuplíku k ostatním blokům. I k těm se vracel, aby si připomněl své názory a změny, jež se do zápisů v knihách už nevešly. Bylo to jeho království, ve kterém nebylo jiného panovníka než jeho samotného. On nosil pomyslnou korunu cenzuranta s neomezeným právem, on vévodil trůnu i všemu bohatství, jež se v jeho maličkém panství nacházelo. On byl tím, který svůj názor povyšoval nad všechny ostatní, včetně fantazií spisovatelů, kteří se jeho mánii nemohli bránit. Neměli ani tušení, že na světě existuje člověk, který jim bez jejich vědomí zasahuje do práce, častokrát nedoceněné a někdy i velice těžké. Do práce, které věnovali spoustu času a myšlenek, která jim často způsobila hodně potíží a své slávy se dočkala až po jejich smrti.
O jeho zmutované a zparchantělé vášni k literatuře neměl ponětí vůbec nikdo, ani jeho matka ne. A ví jen Bůh, zda-li by rozdýchala způsob, jakým její jediný opečovávaný a dokonale vychovaný syn přistupuje "k té kráse, k tomu půvabu, kterýžto nachází se v obsahu zavřeném mezi pevnými deskami. Pohleď, synku, z okna. Vidíš ty mraky, ta nebesa, jež se nad zemí tak velkolepě pnou? Ony jsou svědkem, že všecho to psaní je skutečné, že není nikoho, kdo by uměl víc než mistři pera. Není lepší kopie než originálu, vše je dokonalé svou jedinečností a neokopírovatelností. Co jednou bylo psáno, nikdy nemůže být dáno jinak než jak je známo světu. Každá kniha má svou danou podobu a my k ní vzhlížíme a vážíme si jí. Pamatuj, synku, na má slova! Neexistuje osoby, jež by měla právo likvidovat ... neexistuje!" Tahle slova ho doprovázejí při každém nákupu v knihkupectví, aniž by tušil, jaká oběť tentokrát padne do jeho očí, ale kdy v duchu už dávno ví, co ho čeká po návratu domů. Srdce mu horoucně tluče, dlaně se potí a on netrpělivě a rychleji než lidé, které míjí, kráčí tam, kde ho čeká vyvrcholení. Snad jen ... raději se ještě zastaví v papírnictví na rohu, neb měl minule pocit, že žlutý zvýrazňovač ztrácí na intenzitě sytosti barvy. Není dobře mít věci v nepořádku!

Víťovi

1. srpna 2012 v 9:40 | renuška |  Snímánky
Můj milý není veliký hospodář, ale přesto má v pronájmu zahradu "tak akorát", na které se ještě donedávna proháněly dvě husy labutí, Víťa a Víťová. Třináctiletý sameček a tříletá samička svého páníčka vždy vítali hlasitým kejháním a jakýmsi poklusem směrem k vratům, kterými k nim jejich majitel přicházel. Všichni tři - což bylo na pohled velice komické - mávali svými křídly do obou stran, jen človíček musel zapojit ruce, neb křídla nemá :-). Zdravili se tak pokaždé, když se viděli, a z husích projevů bylo patrné, že i taková zvířata mají duši a mohou milovat.
Jsou to už pomalu čtyři týdny, co se o zatravněnou oplocenou plochu stará paní Víťová sama. Opečovává si svoje jediné, plané vajíčko a stále dokola přivolává svého partnera, který se zničehonic ztratil. Nezůstalo po něm ani peříčko, vůbec nic. Po celou dobu, kdy husy pan T. měl, se nestalo, že by se některá zatoulala, vždy se motaly kolem domu a mnozí lidé z vesnice věděli, že kdyby je náhodou potkali při procházce vsí, mají se na koho obrátit. Tím spíš je zarážející, že jindy zavřená branka byla teď z neznámých důvodů otevřená ...
Lze se jen domnívat, že si Víťu "za trest" podali sousedčiny psi nebo že se stal pečínkou na svátečním stole v bytě nepřizpůsobivých, kterých se kolem obydlí mého milého pohybuje stále víc a víc. Prázdno a smutno se nedá ničím nahradit ani zaplnit, ale snad se nám brzy podaří sehnat nového parťáka paní Víťové, aby se měla zase s kým prohánět po louce, s kým zobat zrní nebo tlačkat bláto ve vyšlapaných cestičkách.








Fotky "manželů" byly pořízeny letos na jaře. Vůči mně byli Víťovi poněkud plaší, takže jsem musela opatrně vyčkávat, než se odhodlali přijít ke mně blíž. I tak se mi ne každý záběr povedl. Nyní jsem ale moc ráda, že nosím fotoaparát pořád při sobě a že jsem využila chvíle volna k tomu, abych zvířecí přátele pana T. zaznamenala.
Počítáme, že v co nejkratší době seženeme Víťové nového muže, a i když příští Víťa bude třeba jiný, doufám, že i on se stane oblíbencem nejen husy, ale i páníčků.