Ať už si z jakéhokoliv zdroje přečtu charakteristiku mého měsíčního znamení, tedy Raka, dozvím se, že mimo dalších zásadních vlastností jsem také strážkyní rodinného krbu. Lépe řečo tedy matkou pečovatelkou, která dbá o to, aby její rodina byla stále pospolu a hlavně spokojená, v příjemném a útulném prostředí, nasycená a ... prostě bez pocitu nedostatku v žádném směru.
Právě proto jsem se vždy, ať už to byl dvoupokojový byt po babičce, nový dům s několika místnostmi nebo zrekonstruovaný prostor bývalé obecní školy určený k pronájmu na tři roky, snažila, abych jej přizpůsobila požadavkům všech, kteří se mnou náš domov sdíleli. Aby i s přihlédnutím na současnou situaci nebo i množství peněz na účtu ono "doma" bylo opravdu "doma", což by pozitivně zapůsobilo nejen na stálé obyvatele, ale i na návštěvy, které za námi přicházely. Aby bylo prima sednout si v kuchyni u stolu a nemít pocit, že jsem v křeči, že mi něco "nevoní", přičemž by na stole stála váza s pugétem růží a na talíři by chladla čerstvě upečená bábovka. Je to o atmosféře, o světle, o vzdušnosti, o vkusu. Určitě o sobě nechci tvrdit, že jsem bravurním bytovým architektem, ale většinou jsem si vždycky vystačila se svou fantazií a následně s nabídkou v obchodech, které zpravidla mé požadavky uspokojily. Nikdy jsem se neztotožňovala se slovem "prozatimní", které alibisticky zastupovalo pojem "nechce se mi". Vím, jak snadné je usnout na vavřínech a zvyknout si například na žárovku na kabelu visícím ze stropu a pak si vlastně uvědomit, že lustr není potřeba ... Tomu a podobným skutečnostem se snažím vyhýbat za každou cenu i s tím, že investice bude z počátku vyšší a že ne všechno, co do rekonstrukce bydlení vynaložím, se mi vrátí, zvláště pak, jedná-li se o pronájem. Ale i tehdy raději budu financovat cizí pro lepší život, než žít někde, kde bych se necítila dobře. Samozřejmě v rámci rozumných počtů ...
V jednoduchých i podrobných charakteristikách raka se také píše, že nerada měním zajeté režimy, že mám ráda stálost a jistotu. I toto je pravda, ovšem když si teď uvědomím, že mě příští rok čeká další stěhování, které je během cca 6-ti let už třetí v pořadí, a to prosím se vším všudy ... Nu, takto asi prototyp raka nevypadá. Jenže okolnosti jsou okolnosti a jak už jsem psala výše, ten opravdový pocit, že jsem "doma", za to stojí. Vlastně právě s tím asi úzce souvisí ona jistota, kterou potřebuji k tomu, abych byla v klidu a v pohodě. Jakmile ji nemám, bývám zpravidla nervózní, roztěkaná, unavená z věčného přemýšlení co a jak, nedaří se mi nic zdaleka tak lehce, jak bych si představovala. Sama si házím klacky pod nohy, protože se v dané problematice šťourám, ale nejspíš je to jen fáze, jen etapa nutná k tomu, abych si tu svoji jistotu našla a mohla na ní začít stavět.
A toto se děje právě teď, v této době. Co jsem hledala, již mám a vlastně měla jsem pořád, ale asi jsem chtěla vyzkoušet ještě něco jiného, abych věděla, jak si vybrat a co je pro mě i pro moje chlapáky nejlepší. Rok a půl odpočinku od přestěhování od exmanžela uteklo jako voda a já mám k dobru ještě jednou tak dlouhou dobu k tomu, abych si vybudovala rodinné hnízdečko, a to už natrvalo. Slíbila jsem si to sobě i dětem, že příští stěhování už bude opravdu to poslední. Už nechci balit oblečení, hračky, hrnce, skříně a postele, převážet je z místa na místo a tvořit nová a nová zázemí. Už ne. Pravda je, že miluji přemýšlet o vzhledu nového bytu, čím ho doladit, jak ho poskládat, aby byl nejen funkční, ale i oku lahodící. V představách si hraji s barvami, s nábytkem, s doplňky, se sádrokartonem i trámy, se schody a dlažbou ... a taky počítám. Dny i korunky, které budou třeba k tomu, abych mohla za rok a pár měsíců zatopit v kamínkách, usadit se v křesle a nechat se hýčkat měkkým teplem a plápoláním ohně. Abych si dovolila užívat si luxusu spojeného s vlastním bydlením, vybudovaným na základě vlastní představy, ve kterém bude pouze a jenom dobře nám všem, kteří tam budeme žít.

Čeká nás hodně náročná a dlouhá cesta, případné problémy se určitě odrazí na atmosféře a na náladě, ale všechno jednou přejde a já věřím, že nic není tak složité, jak se na první pohled zdá. Že mám-li jasnou vizi o tom, jak bude výsledek vypadat a co k jeho dosažení bude potřeba, půjde to snadněji. Nebudu-li za každou potíží hledat příčiny, ale pokusím-li se ji co nejrychleji vyřešit, dočkám se já i moji nejmilejší té nejkrásnější odměny. Společného domova. Tak mi, prosím, drže pěsti, ať své charakteristice poctivé račice dostojím a ať se mi ruku v ruce s ostatními podaří stát se opravdovou strážkyní rodinného krbu.
Držím, co mi síly stačí
