10. července 2012 v 12:33 | renuška
|
Před pěti lety jsem slavila třicetiny. Modlila jsem se za hezké počasí, protože to byla první venkovní akce na čerstvě trávou zaseté zahradě před novým domečkem. Samozřejmě den před tím pršelo a na některých místech bylo čvachtavo, ale nic to neměnilo na tom, že dorazili všichni lidičkové, které jsem u sebe chtěla mít. Příbuzní i kamarádi se bez ohledu věku mezi sebou promíchali a ujistili mě tak o tom, že jsem se mýlila v předpokladech ohledně zábavy různých generací. Bylo plno jídla (tatínkovo prase stalo se pro mě tradicí, kterou jsem si letos, na své půlkulatiny znovu vyprosila a chutnalo opět skvěle!), plno pití, spousta života. Na daném místě se mi kupily dárky v podobě květináčů se sazenicemi okrasných stromků, které jsme pak vysázeli po březích zahrady, jež se jindy špatně sekaly, a tímto se zabily dvě mouchy jednou ranou. Praktický a zároveň oku lahodící výsledek ... O zábavu nebyla nouze stejně jako o pikantní zážitky, které zde sice nechci z určitých důvodů prezentovat, ale o nichž vím, že účastníkům zůstanou v paměti napořád.
Jdu-li po vzpomínkové linii k tomuto bodu, mísí se ve mně mnoho emocí, ale vévodí jedna jediná. Tehdy naposledy mi osobně přijel v modré škodovce stodvacítce popřát můj nejmilovanější děda Jarka s babičkou Květuškou a když mi tehdy v obýváku gratuloval, řekl jen: "Renčo ...", zaleskly se mu oči a já věděla přesně, co má na srdci. Byla jsem na něj moc pyšná, že i přes potíže, které mu tehdy krátily život, poseděl a pohovořil s ostatními, že s babičkou ochutnali dobroty ze stolů a prohlídli si domeček, který jsme si s tehdejším manželem postavili. Byla jsem tolik vděčná tomu, že tam se mnou byl ... V tu dobu se dozvěděl a my s ním, že má na plicích maličký nádor, jež bylo nutné pomocí chemoterapie zlikvidovat. Držel se statečně a jestli existuje Bůh, pak mu do smrti budu děkovat za to, že dědu nenechal trápit bolestmi, ale dovolil mu odejít rychle; ne na následky rakoviny, ale rozhodnutím jeho vlastního srdce, které naplněné jistotou, že všichni kolem něho jsou v pořádku, přestalo pracovat ...
Uteklo pět let a fůra věcí změnila svou podobu. Domeček i zahrada s narozeninovými stromky mají jinou hospodyňku a já jen doufám, že je o mé dárečky k třicetinám dobře postaráno. Je to jen a jenom materiální záležitost, proti níž mají ty citové tisíckrát vyšší hodnotu a význam. Letošní půlkulatiny měly mnohem skromnější ráz, ačkoliv o prasátko - jak už výše bylo řečeno - jsem nikoho z pozvaných hostí neošidila. Omezila jsem však výrazně jejich počet pro klidnější spád, pro možnost být s každým, neběhat od jednoho k druhému a nemít z nikoho nic. Užili jsme si báječný prosluněný den bez dešťových přeháněk i bez stresových situací, zato s dostatkem smíchu a veselí. Snad z obav jsem neřekla babičce, která mi po dědovi zůstala jako poslední prarodič, aby ji neunavovalo teplé počasí a hlavně pak vzpomínky podobné těm mým. Nevím, nakolik by stačila mladému osazenstvu dvou lavic a bojím se, že by uvolněná atmosféra pro ni byla hodně náročná a vyčerpávající. I přes známé zázemí, kterým byl dvorek a dům mých rodičů a který se v blízké budoucnosti stane i mým (staro)novým domovem, by se asi cítila nedobře, a tak mi snad odpustí, že jsem ji tentokrát ke své oslavě nepřizvala.
Ale aby článek o mých narozeninách nebyl jen smutným ohlédnutím, zpestřuji na závěr své vyprávění o obrázky, které dokladují, že i během klidné atmosféry došlo na extrovertní okamžiky, jež neměl na svědomí nikdo jiný, než stará známá Maruška Nováková :-).
Takto vyparáděná vítala jsem gratulanty a přijímala přáníčka i věcné dary, jež oplácela jsem sladkými polibky, které na tvářích hostů nechávaly rudé otisky. Málokdo se totiž našel, aby se nechal opusinkovat přímo na rty :-).
Sestřička Janička nechtěla být pozadu a svou grimasou snažila se mi vyrovnat, co se xichtíku týká. Evidentně se zesměšněním samy sebe nemáme problémy ani jedna :-).
Jediný, komu opravdu moc vadila má cca dvouhodinová "druhá tvář", byl Honzík. Celou dobu se těšil na masíčko a hlavně pak na moment, kdy mi bude moci předat nádherný vlastnoručně namalovaný obrázek, a já ho rozzlobila tím, že jsem nebyla "ta maminka". Nakonec - tedy po důkladném odmaskování - se ale i Jeníček uvolnil a stejně jako ostatní si sobotní den báječně užil.
Můj statečný pan T. se naopak do objektivu tvářil moc krásně, sic vedle něj neseděla zrovna fešanda.
A právě i on je jistě jedním z těch nejhlavnějších důvodů, proč tyto narozeniny řadím mezi ty nejpovedenější ♥.
Reni, ty jsi nezmar
dodatečně vše nej nej nej a hlavně, ať je vše, jak má být @--)-- 