
Když muž se ženou snídá
13. července 2012 v 10:13 | renuška | Jak to vidím ...Snídat jsem si nikdy nezvykla, ač vím, že je to z hlediska správné životosprávy jeden ze zásadních článků, jak naučit naše tělo správně fungovat. V podstatě od malička nemám potřebu zahlcovat se jídlem hned po probuzení, ba naopak - pocit, že se ihned po opuštění postele s nadšením zakousnu do čerstvého chleba, ve mně vzbuzuje spíš odpor než chuť. A toto ve mně přetrvává až dosud, s výjimkou pobytu na internátě, kde snídaně byly povinné. Tyto se ale odehrávaly až v jídelně u školy, do které jsme denně cca 1 km docházeli a moje tělo tak mělo dost času se probrat a připravit na to, že ho po ránu vydatně nakrmím. Protože hodina bdělosti už je snesitelným momentem pro první baštu ...
Navíc, mám-li být úplně upřímná, jsem po ránu naprosto líná připravovat obložené pečivo a čaj, zvláště pak, jedná-li se o všední dny. To si čas rozděluji na hygienu vč. koupele a na několikaminutový budíček, který je mi tisíckrát milejší než roztěkané a uspěchané posezení nad talířem, na jehož obsah nemám ani v nejmenším náladu. Mnozí by mohli namítnout, že takto šidím své děti, protože i jim dávám špatný příklad a nevedu je správným směrem k péči o své fyzično. A já jen přitakávám a říkám: "Ano, jsem vinna, nedávám klukům snídani. Sociálku na mě! :-)" Sama vím, že nejjednoduším řešením je krabice cereálií a mléko, což si Ondra s Honzou pravidelně dopřávají o víkendových ránech a zvládnou to zcela sami (aby také ne, věk už na to sakra mají!) a tedy není důvod, proč by to tak nemělo být i jindy. Jenže to je právě ta lenost, ta možnost zůstat pod peřinou co nejdéle, protože pak už nás čekají jen povinnosti v práci i ve škole a tam se přece najíme, mami, dyť máme svačinu. Ty nám vždycky děláš ty nejlepší svačiny a ostatní děti nám je pak závidí. Max ze čtvrtý furt nosí jen chleba s listovým salátem a má ho tam takovou vrstvu a má ho zvadlej a vypadá to hnusně. A je to fakt, že přesnídávky do svačiňáků klukům dávám opravdu vydatné - často peču a tak není týdne, kdy by si nenesli bublaninu nebo bábovku, o kterou se mohou s kamarády rozdělit ...
Ale zpátky k tématu. Čím víc nepreferuji snídaňové rituály, tím spíš miluji chvíle, kdy je najednou dost času, není kam spěchat, pohoda nastolí svůj řád a my se jí poddáváme. Bytem zavoní káva, z obýváku se ozývají ranní pohádky a cinkání lžiček o poloprázdné misky s vlastnoručně umíchanými Nestlé kuličkami nebo skořicovými čtverečky s mlékem, co si kluci připraví. Já namažu pár krajíců chleba a obložím je zeleninou, jindy můj milý připraví míchaná vejce ... zkrátka podle chuti naskládáme na talíře lahůdky a podle vlastního rozhodnutí jdeme my velcí ven na lavičku před dům, kam na nás od veřejné cesty je docela vidět, ale my jen nad tím mávnem rukou a pustíme se do relaxace. Nasosáváme čerstvý ranní vzduch, klábosíme o všem možném i nemožném, popíjíme kávu, pan T. pokuřuje (zatracený zlozvyk :-( ) ... vydržíme takto "snídat" třeba i dvě hodiny, během kterých většinou za námi nejdříve přiběhne Honza, který málokdy vynechá možnost vegetit venku s námi. Ondra se dostaví jen výjimečně, má spoustu "práce" doma, za což bývá volno-nevolno hubovaný, protože prdelit se můžeme v zimě pořád. Pokud to jen trošku jde, snažíme se využívat krásného počasí a opravdu si ty naše snídaňové pobyty pod širým nebem užíváme. I s Mášou, která nás nervózně pozoruje z parapetu v prvním poschodí a mraucá na nás, abychom ji vzali k sobě, což následně Honzík zařizuje a vrací se i s vodítkem, na jehož konci je šedá divoška, která už nedočkavě mizí v keřích a "loví".
Jsem milovnicí červené knihovny a romantických slaďáků, ke kterým samozřejmě patří snídaně do postele s nezbytnou růží v úzké váze, která by celý tác plný dobrot doplňovala. Jsem snílkem, který chtěl být hrdinou zamilovaných románů a také ženou, která podobnými radostmi bude hýčkána. Sním si pořád, ale daleko krásnější je, když mohu na otázku: "Dáte si taky kafíčko, Rendo? S mlíkem? Bez cukru?" odpovědět: "Ano, miláčku." Když nejsem jediná, kdo stojí u sektorky a připravuje z různých surovin cosi dobrého, přičemž kloptýtá a plete se tomu druhému, který zápolí s varnou konvicí a dvěma hrnky připravenými k naplnění "turkem". Když volám do bytu: "Kluci, snídaně!" a oni na to: "A můžeme si ji sníst v obejváku?" a já na to: "V žádným případě, od toho máme kuchyň!" a oni na to: "Ale mamíííí, voni teď dávaj ....... to a to a to!" a já na to: "No tak jó, ale pak umejt a uklízet!" a oni na to: "Huráááá, dííííky, ty jsi naše nejlepší maminkáááá!" a já na to ... jen se usměju a beru dospělácký podíl bašty, kráčím za drahým panem T. ke vchodovým dveřím a těším se na start nového dne, jež spolu s následujícími neméně krásnými hodinami završuje konec stejně krásného týdne.

Komentáře
Super článek!
Taky se horko těžko nutím vždycky snídat, dokonce i polomáčený sušenky, který normálně miluju, mi ráno dělají problém. Čaj už zvládám vypít...Snídaně do postele zní krásně, ale já mám radši večeře v posteli spojené s plynulým přechodem k filmu a pak spánku![]()
Romantika s velkým R, zrovna tak jako Rodina, Radost, Ráno, Raubíři, tRaktorista, ...
Moc vám to přeju, včetně Máši Káši.