... povídka ...
Byl to jen další den parného léta, manžel byl v práci a já nemínila s Terezkou sedět doma a čekat, až se v pět vrátí, aby si na půl šestou, oblečený do sněhobílého dresu, vzal tenisovou raketu a utíkal na kurt, odkud pravidelně přichází až pozdě, když malá spí. Sice jsem na mateřské a dle mnohých mám tedy mnoho času nazbyt, ale i tak se mi v koupelně kupila hromádka prádla připravená na vyprání, jenže ... prostě se mi nechtělo. Ani vařit, ani uklízet, ani nic. Tak jsme s Teri posnídaly, vzaly si pár dobrot a bábovičky a vyrazily do nedalekého parku mezi paneláky, které jsem dosud nedokázala zkousnout. Jsem holka z vesnice a jako králíkárny jsou mi mnohem příjemnější ty, ve kterých je sice nakadíno do sena a zavání z nich aroma zvadlé trávy, ale pořád je to víc "lidštější" než kobky, v jedné z nichž bydlíme. Jenže láska je láska a já byla tenkrát ochotná obětovat absolutně všechno, jen abych s Radkem mohla být. A žít. A tak jsem vděčná alespoň zeleni, která místa mezi šedými kvádry zpestřuje a dává lidstvu najevo, že příroda může být i ve městech.
Teď je něco kolem půl dvanácté, většina maminek se ještě od plotny neutrhla a tedy tu na lavičce u písků a prolézaček vysedávám jen já s Terinkou a ještě Martina s Aleškem a Táďou. Ti bydlí o dva bloky dál, vlastně jsme se poznaly právě až tady. Docela si rozumíme, máme víceméně stejné starosti, stejné problémy, jen Marťa je má dvojnásobné; Aleš je o dva roky starší než Teri a Tadeáš, po prázdninách se chystá do školy, takže ty malé hodně poučuje. Je to takový přísný malý hoch, který nestrpí, aby si mrňata hrála v místech, kde on staví tunely a kopce, což většinou zabere většinu plochy s pískem. Zároveň je nekompromisně stahuje z houpaček, na které sotva vylezou a on moc dobře ví, že jsou na ně ještě malí a mohli by si natlouct. Ostatně, není to tak dávno, co měl sám ruku v sádře, protože neodhadl své možnosti a spadl z vysoké prolézačky na trávu tak nešikovně, že mu pravačka zůstala pod pánví, na níž celou svou váhou dopadl. Jediná činnost, kterou jim toleruje, je kolotoč, na který je sám posadí a opatrně je roztočí. Je vidět, jak velkou radost z toho všechny tři mrňata mají a my s Martinou si užíváme, že nemusíme poslouchat reptání a křik, což bývá většinou hlavní zvukový doprovod dětských hrátek.
O to víc je zvláštnější, když jsme najednou mezi řečí zjistily, že je ticho. Nevím, jestli jsme obě vypnuly a svou pozornost směrovaly jedna na druhou, nebo jestli to bylo tak automatické, těžko říct. Ale když jsme se společně podívaly na dětské hřiště a nikde nikdo, zatrnulo v nás. Není možné, aby se parta tří prťat najednou vypařila, ale fakt, že o nich kromě všeho nebylo ani slyšet, nás pomalu začala dohánět k šílenství. Nechtěly jsme vypadat jako hysterky, takže zběsilé volání tří jmen jsme zavrhly hned. V rychlosti jsme jen popadly naše tašky, hračky nechaly ležet a pustily jsme se do hledání. Lezly jsme za keře, pod lavičky, pod houpačky, pod skluzavky, do dětského domečku, nikde nikdo. Všimly jsme si ostatních lidí, kterých pomalu v parku začalo přibývat, jak po nás divně koukají, ale nikoho nenapadlo se nás zeptat, proč se chováme jako pipiny a vymetáme kdejaký kout. Popravdě ani nás v tom šoku nenapadlo se jich zeptat, jestli nepotkaly dva malé kluky a jednu holčičku, kterak někam nešli nebo něco podobného.
A pak jsme si jí všimly, malé dětské ruky, která zpoza popelnice vystřelila vzhůru a třepotala se, aby se rázem znovu ztratila. Rozhodly jsme se jít tím směrem, ačkoliv prve by nás nenapadlo hledat děti v místech, kam lidé dávají odpadky, jež teď, v létě, nesnesitelně zapáchají díky rychlejšímu tlení a rozkládání zbytků. Řada popelnic navazující na tři různobarevné kontejnery ( ... ano, třídíme, třídíme, děkuji za optání ... ) stala se neprostupnými hradbami třem malým zbojníkům, kteří měli na práci jednu opravdu originální záležitost. Opatrně, abychom nenarušily jejich teritorium - ačkoliv vyděšené a zároveň šťastné z toho, že jsme své ratolesti objevily a především že jsou naprosto v pořádku - jsme špehovaly a načuhovaly, cože tak důležitého je přinutilo zmizet maminkám z očí. A dostalo se nám všeříkajícího vysvětlení právě v momentě, kdy Alešek slavnostně strčil ukazováček nyní již zdravé pravačky do nosní dírky a tak dlouho tam hledal a hrabal, až se mu podařilo získat to, oč tak usilovně bojoval. Když prstíček vytáhl, na jeho špičce bylo vidět ... jak jen to říct, aby to nebylo tak nechutné? ... no, zkrátka tam měl holuba. Martina se už nadechovala, aby zasáhla, když v tom Aleš prst s úlovkem strčil do pusy a bylo to. Terezka s Táďou se překřikovali a jásali, že je Alešek tááák velkej kluk a tuze se jim jeho hra s názvem "Až tě chytím, tak tě sním!" líbila, proto se jali po něm opičit a oba společně se začali nešikovně vrtat v nose s nadějí, že si také pochutnají. Teď už jsme ale zasáhnout stihly, Marťa sáhla po klucích, já po Terce a v tu chvíli přišel na řadu křik a vztekání, ke kterému celou dobu, co jsme byli všichni venku, nebyl důvod. Marné bylo naše vysvětlování, že jíst ... brrr, holuby ... se nedělá, že je to ošklivé a že suché z nosu stejně tak jako rýma patří do kapesníku a ne do papuly. Ještě marnější bylo pochopitelně sdělit a popsat rodičovský strach ze ztráty dítěte, když oni byli přece jen kousek od nás!!! Oni přece o nás věděli, kde sedíme!!! Oni jen chtěli být sami!!! Emoce se v nás, dospělačkách, praly jedna přes druhou, ta mrňata nám vzala slova a v závěru jsme propadly uvolňujícímu smíchu, že to všechno napětí z nás spadlo, ačkoliv závěr nebyl zrovna pro labužníky. Nejsou-li tedy milovníky ... uhm, no vždyť víte ...
Když si teď zpětně, kdy malá už spí a já mám dokonce vypráno a uvaříno, ležím si v posteli a přemítám o dnešku, je mi zvláštně. Poprvé jsem zažila pocit, jako bych přišla o děťátko, jako by mi najednou zmizelo z života a já nic nevěděla. Byla to v porovnání s délkou života jen chvilička, co jsme s Martinou svoje prcky hledaly, ale dala mi pořádnou lekci! Usmívám se, děkuji a i přes nechutnost dětského nápadu nad tím mávnu rukou, protože daleko důležitější je pro mě postýlka ve vedlejším pokoji, v níž spokojeně odpočívá moje Terezka, zdravá a celá. Láska moje. Zhasínám lampičku a doufám, že Radek přijde dřív, než usnu, abych mu o dnešní příhodě mohla povyprávět ...
Je úplně jedno, jak jsou děti velký. Mámy mají o ně strach pořád. Tak už to prostě je.