... povídka ...
Slyšel ji několikrát, několiksetkrát; v období jeho dětství ji hrávali v rádiích, ve "Chvílích pro písničku" a mohl si ji pouštět i na LP desce plné hitovek tehdejší doby. Ten text mu imponoval stejně jako Hanka Zagorová, se kterou Kotvald s Hložkem tvořili nerozlučnou trojici a během jejichž spolupráce vzniklo veliké množství písniček, které jsou populární i dnes, když je mu už ... pomalu čtyřicet. A ačkoliv měl Haničku písničku ze všech dam českého popu, které tenkrát vnímal jako dospělé krásné paní ve třpytivých hadřících, jež preludovaly na černobílých televizních obrazovkách, na které jeho máma s tátou koukali, nejraději, paradoxně ho ovlivnila skladba, ve které je žen jmenováno mnohem víc, ale o Haně ani vidu, ani slechu. A přitom ji tak miloval ...
Všechny ty Majdalenky, Apolenky a Veroniky toužil poznat blíž a čím více znal text "Holek z naší školky", tím více se mu do mysli vrývala všechna ta ženská jména, která předurčila jeho budoucnost, jeho touhy a sny, které si coby poctivý a nefalšovaný beran hodlal dopřát, a to bez debaty. V kombinaci galantního chování vůči opačnému pohlaví se svým vzhledem, o který počínaje nastupující pubertou nikdy nepřestal pečovat a který se stal společně s finanční základnou jeho účtu ohromnou devizou potřebnou k upoutání pozornosti žen, hodlal se pustit do dlouhodobé životní práce. Tedy lépe řečeno do činnosti, která mu v závěru měla vždy přinést uspokojení stvrzené zaškrtnutím daného jména v kalendáři.
Jakmile dosáhl plnoletosti, první kroky zdaleka nevedly do baru ani na diskotéku, ale do papírnictví, kde si důkladně vybíral mezi pěti druhy kalendářů s křestními jmény, doplněnými fotografiemi květin z horských luk, zvířenou různého druhu, vesnickými chaloupkami i honosnými hrady a zámky. Co jiného také čekat v době těsně před revolucí? Přesto odešel tehdy spokojeně s nákupem domů, svůj poklad si schoval do šuplíku společně s červeným fixem a připraven začít plnit svůj projekt vyrazil zpátky do ulic. Do kin. Na "Čaje o páté" i na vesnické zábavy, na brigády i na městské slavnosti, zkrátka všude, kde mohl své "Radky, prima kamarádky, co všechno ví ... " potkat. Byl jako mucholapka a žasl nad svým úspěchem, který mu zaručovalo nejen jeho charisma, ale především pak odhodlání a sebejistota, se kterou do toho všeho šel. Mladé slečny i o půl generace starší dámy podléhaly jeho pohledům a sladkým řečem a on ani nemusel vyvíjet přílišnou aktivitu; stačilo, že naslouchal, lichotil a obdivoval jejich oči, vlasy, faldy i práci. Celé od hlavy k patě je zbožňoval po celou dobu, kdy jim dělal společníka a ony jemu, aniž by to tušily, plnily sny a po setkání se staly rudě napsaným záznamem pod svým jménem v sešitě se spirálou, jehož stále více osahané růžky zažloutlých listů zpestřovaly různé datumy, různá místa setkání, ale nic víc. Předtištěné Daniely, Michaely, Romanety a další, které ochutnaly jeho vášnivou lásku a daly mu ochotně a bez zábran samy sebe, zachovaly si svůj obraz jen v jeho stále bohatších vzpomínkách podpořených strohými poznámkami, jež pravidelně doplňoval tam, kde dosud byla prázdná kolonka.
Předpokladem splněného plánu bylo nevstupovat vícekrát do stejné řeky, takže jednoduše řečeno Marušek chodí sice po světě na tisíce, ale jen jedna jediná měla tu čest stát se tou "jeho". Nebylo žádoucí řádek velký dva na deset zaplnit mnoha údaji a mít pak nepřehlednou statistiku, toto omezení si vytyčil již na začátku a nemínil jej měnit, i kdyby dáma byla sebekrásnější a nabízela mu zlaté prase na podnosu a k tomu modré z nebe jako dezert. Prostě takhle ne. Daleko větším napětím a adrenalinem bylo potkat se "náhodou" s Gizelou, Xenií nebo Anastázií. Jeho generace plná Lenek, Lucek, Martin nebo Aniček nedávala moc příležitostí k seznámení s neobvykle pojmenovanými samičkami, ale jemu hrál do karet čas. Neměl kam chvátat a věděl, že až přijde vhodný okamžik, on na tu, u které ještě není nic červeně označeno, narazí. Nikdy nechodil přes mrtvoly a dokázal být trpělivý, ačkoliv byl do svého nápadu doslova zamilovaný. Což bylo vlastně jediné, co kdy - tedy až na platonickou lásku z dětství, Hanku Zagorovou - skutečně miloval. Protože právě slib nepodlehout citům byl jedním z původních bodů, jichž se hodlal až do konce držet. I to se mu dařilo, až sám žasl nad tím, že svou životní štací prochází tak pohodlně a lehce. Bezdětně, bez závazků, bez průšvihů, bez facek od podvedených manželů, bez výčitek zhrzených žen a vlastně i bez výrazných finančních výdajů, protože jen málokdy narazil na nenasytnou saň, kterou bylo třeba dobývat trochu víc a tedy se jí podbízet návštěvami v luxusních podnicích apod. Jen snad Šárka a Erika, dvojčata z hudebního festivalu, která potkal u stánku s občerstvením, byla dražší, ale o to vzácnější kořistí. Jednak obě měly prázdné kolonky a on tím zabil dvě mouchy jednou ranou, ale taky měly parádní stan a uměly se odvázat, jak se patří. To už za tu útratu stálo, i za ty poničené krajky, co z nich strhal a pak se zapřísahal, že jim škodu nahradí. A také to tak bylo, neboť i férovost patřila do zásad, podle kterých postupoval.
Uteklo to. Ano, je mu už pomalu čtyřicet a dalo by se říct, že má za sebou záviděníhodnou minulost. Tedy z pohledu těch, které by jeho způsob života bavil a kteří v podobných hrátkách vidí skutečnou náplň své vlastní existence. Kalendář je mimo řádků s mužskými jmény až na jednu kolonku pečlivě vyplněný, ačkoliv v počátcích nevěřil, že by se mu podařilo sejít se např. s Uršulou. Teď se mu v hlavě vybaví krajské kolo v tenise pro dorostenky ze středních škol a učilišť konané ve Zlíně v roce 1991 a mladá vedoucí oddílu s pevným pružným tělem a poněkud plochým hrudníkem. Ještě téměř děvče postarších rodičů, kteří chtěli jít proti proudu, a tak si dítě pořídili až hodně pozdě a když už pozdvižení, tak včetně jména holčičky. Ať to stojí za to! Krásná historka ... Nebo Ingrid - sekretářka ředitele z německé pobočky jeho firmy, která přijela na týdenní školení přímo za ním. Starší o třináct let, povadlejší, ale nesmírně energická a ... otevřená všmu. Proboha, teď se k němu ve vzpomínání protlačila i Filoména. Když si na začátku pročítal jména a viděl, co vychází na 11. sprna, chtěl to rovnou vzdát, protože náhoda možná je, ale taková? Teď už ví, že i taková, jen bylo třeba vycestovat do Bratislavy na setkání úspěšných manažerů, pro které byl připravený třídenní program jako odměna za dobře vykonanou práci. Filka tam tehdy obsluhovala, byla napůl maďarka, napůl slovenka, temperamentu měla, že by mohla rozdávat. Sladká a vášnivá milenka s ohromnými prsy a útlými boky, s pěstěnýma rukama a moderně střiženým účesem byla ve finále jednou z těch, na které se opravdu nezapomíná. Dokonce i Hanku měl. Sice ne tu z televize, nýbrž obyčejnou dělnici z nedaleké textilky, skromnou, unavenou, unuděnou a vděčnou na malé rozptýlení na konci letní zábavy, když její muž notně opilý potácivě kličkoval mezi stoly k pultu pro další rundu panáků pro svoje kamarádíčky. Dvě hodiny manželčiny nepřítomnosti nezpozoroval on ani jeho přátelé a Hanka tak paradoxně zažila jeden z nejkrásnějších večerů svého života. A následně dva krušné měsíce, když zjistila, že je těhotná s mužem, jehož viděla jen jednou v životě a neměla ani zdání, co má dělat. Příroda to vyřešila za ní a on je proto bezdětný. Jinak by - netušíc - jeden zářez měl.
Nikdy se nechránil a vždycky spoléhal na ženy nebo na štěstí. Neměl důvod si nevěřit a neměl důvod nevěřit dívkám a dámám, se kterými se navzájem obšťastňovali. Byl přece klikař!!! Tak proč má teď prdel staženou, kalendář si nostalgicky prohlíží už třetí večer ve sterilním bílém pokoji se dvěma lůžky, kde na tom protějším leží také muž, ale v mnohem vážnějším stavu. Je to podoba jeho vlastní budoucnosti? Takhle to s ním dopadne? Zarostlé propadlé tváře, jež si dříve denně holíval kvalitním strojkem, rozcuchané vlasy, zapáchající podpaží a nepříjemně ulepený penis - vidina umírajícího muže v nejlepších letech ... brrrr, tohle ne. Tohle fakt ne. Existují už přece léky, dá se to zastavit, dá se to zabrzdit ... hlavou mu lítají myšlenky a on si ani neuvědomuje, že v tom není sám. Že od netušené doby je docela klidně možné, že se nakazil a zákeřné bacily šířil dál, nevědomky, s neustupujícím potěšením a rozkoší, se kterou se oddával milostným hrátkám. Miloval a za to je trestán? Za poskytování požitků? Za splnění vlastního snu, jemuž podřídil veškerý svůj život? Má umřít proto, že sex je pro něj v kombinaci s vlastním projektem hnacím motorem?
Stará se o něj moc příjemná sestra. Všiml si jí už v laboratoři, kde mu brali krev, když ráno přijel celý zelený od obvodní lékařky (Věra, 49 let, bohužel vdova, naštěstí ovšem náruživá, bohužel neschopná orgasmu, naštěstí s rozumem na pravém místě, jedna z jeho prvních "partnerek", tedy velice pravděpodobně nenakažená - naštěstí). Vřele se na něj usmívala a opatrně pracovala s jehlou i ampulemi, do kterých pak nabraný vzorek vstříkla a předala je k dalšímu rozboru. Povídala si s ním o počasí, aby rozehnala jeho nepřirozený výraz a marně se snažila ho vrátit zpátky do lepší nálady, o které nepochybovala, že jí běžně oplývá. Cítila z něho tu mužnost, tu zvláštní sílu, kterou ze sebe i přes značnou nevolnost vyzařovat. Ohromně jí přitahoval. Nádherný chlap v perfektně padoucím ležérním obleku s upravenými nehty a pečlivě střiženými vlasy. S denním strništěm, tak akorát dlouhým na jemné škrábání během polibků. Chudák ...
Pak ji dva dny neviděl; to ho hned po obdržení výsledku umístili na nemocniční lůžko, mohl si jen domů zajet pro nezbytné věci a pak hned zpátky. Raději však sanitou, nevěřili jeho koordinaci a schopnosti být plně při smyslech, zvláště po prvních zprávách ohledně laboratorní soupisky s negativními výsledky. Přišla až dnes, měla odpolední záskok za kolegyni. Překvapeně se na něho dívala a připravovala mu do skleničky tabletky coby večerní dávku chemie. Znovu se usmála, mírně, opatrně, lítostivě. Na visačce zavěšené na pravém, jistě pevném, ňadru měla výrazným písmem napsané své jméno: Eva Štědrá. Eva. Ženské jméno spojené se Štědrým dnem stejně tak úzce jako s příjmením jeho ošetřující zdravotní sestry. Jméno jeho matky, kterou - až na nevinné city k Hance Zagorové - miloval coby jedinou ženu ve svém životě. A kvůli které z respektu a pro skutečnou lásku nikdy nechtěl, aby se její jmenovkyně stala pouhopouhým rudě napsaným datem v jeho soukromém diáři. Proto ta prázdná kolonka, ten nevyplněný řádek, jen pár natištěných písmen a čísel říkajících světu, kolikátého je a komu je dobře popřát k svátku. Má to být snad výsměch osudu, že by poslední zástupkyní ženského rodu v jeho životě měla být něžná, až téměř andělsky éterická blondýnka s křehkým úsměv prozrazujícím krásný charakter? Má to být ona, kterou by dokázal opravdu a skutečně milovat srdcem a ne prokrvujícím se údem mezi nohama? Proč se na něj valí odevšad myšlenky na lásku, kterou se snažil až dosud omezit na téměř nulové minimum? Proč podléhá těm uklidňujícím blankytně modrým očím a těší se, až mu bude měřit teplotu? Má se snad zamilovat těsně před smrtí? Je ona, Eva, důvodem, proč zapomenout na všechny ty "v sexy tričkách, co postavičky měly ham ham ..."? Úvahy ho unavují a i přes její přítomnost zavírá oči a nechvává se ukolébat chemií a nasládlou vůní parfému, v jehož oblaku k němu ten lidský anděl vplul. Jen mírným obloučkem kolem něho během usínání prolétají melodie známého hitu, než spánek docela zaměstná jeho tělo i hlavu. Než zůstane jen ...
... dvacetpět let starý kalendář plný zvláštních poznámek, ze kterých Eva nechápe vůbec nic, jen její intuice jí napovídá, s kým má tu čest. Sbírá ho ze země, tolerujíc soukromí pacientů očima proběhne jen pár řádků, na kterých zůstal rozevřen, aby jej pak vrátila zpátky do stolku, odkud si ho prve ten krásný muž nejspíš vyndal, aby si v něm listoval. Snad ještě někdy bude mít příležitost se ho zeptat, jaké zvláštní čtení si to do nemocnice přinesl. Bez vyzvání, jen pro svou potřebu si zjistila jeho stav a tak ví, jak na tom je. Ví, kolik času lékaři podobně postiženým lidem dávají a taky ví, že se mnohdy mohou mýlit. Ví, že síla lidské víry, lidského doufání a pevného odhodlání má neskutečnou moc ... On není první ani poslední, o kterého se tu stará a je jí známo, jak takoví na pohled mužní jedinci, jsou ve finále slabými kloučky, kteří potřebují náruč, aby se do ní mohli schoulit, rameno, o které by se mohli opřít a duši, která by jim naslouchala až do konce jejich dní. Od toho je tu ona, jejich anděl, který je má odvést tam, kde už je jen a jenom dobře. A nezáleží na tom, má-li to být bělostný nadýchaný mrak na nebi nebo polstrované křeslo doma v obýváku, jež patří majitelce, kterou všichni znají pod jménem Eva Štědrá ...
Renuško, hezký, ale smutný... nějak tu múzu do příště rozvesel!