Červenec 2012

Všechno lítá, co peří má?

30. července 2012 v 14:29 | renuška |  Jak to vidím ...
I když předpověď na pozdější hodiny nehlásila nic moc příznivého, přesto všichni vč. mě doufali, že sobotní zábavné odpoledne pro malé i velké, pořádané v nedaleké vísce v areálu hospůdky proslulé široko daleko, proběhne naprosto perfektně. Sluníčko pražilo již od rána, dobrovolníci připravovali sezení i stánky s občerstvením, kterým vévodil rošt s pořádným prasetem. Hudba i soutěže pro různé věkové kategorie byly připraveny, pořadatelé na čas na svých místech, zkrátka všichni jsme netrpělivě vyhlíželi všechny lidi, kteří zatoužili po odpočinku ve formě návštěvy společenské akce.
Já, jak už to tak bývá, s mikrofonem v jedné a s propozicemi v druhé ruce jala jsem se jakž takž organizovat a současně moderovat průběh příštích pár hodin tak, aby se dospělí ani děti nenudili. Vše víceméně vycházelo až do cca šesté odpolední, kdy se začal z ničeho nic zvedat ohromný vítr, kterému neuniklo vůbec nic. Nejen z řad "zaměstnaných", ale i z hostů bylo rázem na nohou několik desítek lidí, kteří přidržovali tu létající tácky, tu igelitové střechy stánků, které se nebezpečně vzdouvaly a svou silou ničily konstrukci z hliníkových trubek, jež odmítaly při sobě držet a postupně se rozpojovaly (ještě teď jsem ráda, že jsem při jednom z ataků kovové trubičky nepřišla o sklo v brýlích). V ten moment vůbec nic už nevypadalo tak vábně, jako před pár minutami a naděje, že nezaprší, zmizela s prvními kapkami z mraků, na které ani onen ohromný vichr nestačil. Stačila jsem odměnit soutěžící děti za výtvarnou činnost, usadit své syny do suchého sálu v hostinci, ale zavřít okýnka u auta už jsem nezvládla. Strhla se příšerná bouře, během které ještě někteří stateční přinášeli do bezpečí elektroniku nutnou k reprodukci hudby, ovšem z gest majitele bylo patrné, že prudké mokro nadělalo velké škody ještě dřív, než se spustila ta nejhorší smršť, jakou jsem kdy viděla.
Kdo mohl, pospíchal domů, ale mnozí se přesunuli do výčepu i chodby, do sálu, zkrátka všude tam, kde jim nehrozilo nebezpečí. A když píšu o nebezpečí, znamená to opravdu něco, co by lidem minimálně mohlo způsobit odřeninu nebo otřes mozku. Z oken i otevřených dveří bylo vidět skrze husté kapky deště jen málo, ale i to stačilo, abychom zaznamenali letící židle i stoly, stánky s plachtami, lámající se větve stromů, kroupy bijící do všeho možného ... Obraz, který komentovali navzájem cizí lidé, strhl proud názorů, obav, ale i radosti, že jsou všichni v pořádku. Kdyby se stalo cokoliv, měla jsem své dva kluky u sebe a i když jsem byla hodně nervozní (bylo třeba vypořádat se s některými lidmi, kteří víc než to, co se děje venku, řešili, zda jejich ratolest dostane Hořickou trubičku a perník za odměnu) a neměla jsem na ně tolik času, protože jsem chtěla být užitečná tam, kde to bylo víc potřeba, pořád jsem je po očku sledovala, aby mi nikam nezmizeli. Měli jsme tendenci odnést naše věci do auta, ale bylo by to opravdu šílenství, zvláště pak potom, kdy jsem viděla napadané větve všude kolem mého vozu, který jako zázrakem zůstal nepoškozen. Jen mokro v něm bylo, protože spínače na otvírání skel poslední dobou jaksi stávkují.
Když déšť opadl a po silnici se "jen" valila voda, rozhodli jsme se opustit stanoviště a vydat se domů, ovšem ani tento plán nevyšel úplně tak, jak jsme si představovali. Čerstvě popadané stromy a větve ležící na cestách nám bránily dostat se do cíle a mně a klukům nezbývalo jediné, než se částečně vrátit a jet k rodičům, kde byla "pouze" povodeň, jež postihla rizikovou část obce (což už bývá zvykem, bohužel nevítaným a nemilým :-( ). Celou dobu během opatrné jízdy jsme sledovali, co agresivní počasí dokázalo zničit a poškodit, projížděli jsme návaly kamení vyplaveného z polí, míjeli jsme popadané keře a ohromné kaluže vody. Poněkolikáté za poslední hodinu jsme s hrůzou sledovali ony hrůzy a ještě teď, když venku svítí sluníčko a jen tráva v korytě vyplavené řeky dává vědět, kam až sahala hladina nebo polámané pahýly větví stromů prozrazují, že o svou korunu přišly násilým, mě mrazí z toho, čeho jsme byli svědky.

Postupně se doslýchám, kdo přišel o plot, kdo o střechu, kdo má vyplavený byt. Současně s tím však ale přicházejí informace od dobrovolných hasičů, kteří okamžitě přijeli s technikou na pomoc a likvidovali škody, aby se vše dostalo co nejdříve do normálu. Elektrikáři spravují popadané sloupy el. vedení a starostové objíždí svá "kuřátka", aby se poptali, kde je třeba techniky k úklidu po předchozích hrůzách. Lidé si navzájem vycházejí vstříc a v rámci svých možností přicházejí na postižená místa s hráběmi, lopatami a kolečky, aby uklidili nepořádek, jež se na dosud udržovaných plochách objevil. A nezáleží na tom, zda je to pozemek soukromý nebo obecní, pilných rukou je třeba všude. Vážím si takových lidí, kteří pak v podobně vypjatých a emočně náročných chvílích nevidí jen sami sebe, ale dokáží svými silami zabrat i jinde. Smekám před nimi a věřím, že oni, ani my ani nikdo jiný nebudeme muset v příštích několika letech (počítejme je klidně na destíky) být svědky podobných událostí, které stojí ... fakt za hovno. Jinak se to totiž říct ani napsat nedá.

Není kondicionér jako kondicionér

26. července 2012 v 8:26 | renuška |  Jak to vidím ...
Jsem holka s dlouhými vlasy, které se daleko snadněji zacuchávají než kdyby měly krátký sestřih, a tudíž je občas třeba jim dopřát lepší péči, kterou sama zvládnu s pomocí balzámů a kondicionérů na vyživení a taky pro snadnější rozčesávání. Někde jsem četla či slyšela, že by se něco podobného nemělo dělat moc často, protože to pak ztrácí ten efekt, ale to je ostatně u všeho. Že čeho je moc, toho je příliš. A tak tuby s kluzkým přípravkem mívám kolem vany rozestavené bez obměny mnohem déle než třeba sprchové gely nebo šampóny, které jsou při počtu čtyř uživatelů mnohem rychleji spotřebovány. Má to svou velkou výhodu, protože mí mužové si již zvykli, že v té bílé lahvi je kondicionér a v té kulaté krabičce se žlutým víčkem zase balzám, takže nic pro ně. Ovšem ...
Nevím, jak to mají jiné ženy se svými partnery a syny, ale ti mí mají zvláštní schopnost neřešit, čím si umyjí hlavu a čím tělo. Zkrátka sáhnou po tom, co jim přijde pod ruku a drhnou. Obojí voní stejně a stojí-li v zástupu hygienických gelů ještě pěna do koupele, častokrát skončí spíš na mycí houbě a ne přímo ve vodě. Především pak nejkrásnější traktorista na světě, pan Tomáš - tomu je úplně jedno, čím se umyje, prý jarem by šla špína dolů úplně stejně jako sprcháčem, pění obojí :-D. Jsem-li přítomna jeho koupeli, pokaždé navádím jeho ruku jiným směrem a přitom popisuji, aby věděl, že červený Garnier je na vlásky a zelený a hnědý Radox na zbytek těla. Zpravidla vždy se totiž přehmátne. A protože jsou dny, kdy jeho dobrá nálada dominuje na celé čáře, stalo se, že se během mé přednášky o mycích prostředcích pohazoval všemi těmi lahvičkami a vykřikoval: "Todle né - to je na záda, todle né - to je zas na fousy, todle taky né - to je na nohy, tak sakra co si mám vzít? Tak si vezmu todle a bude ..." A natahoval se po bílé vysoké flašce s mým kondicionérem, který je mu úplně k ničemu. Ne, že by neměl vlasy; ač šedivé, má je husté a kvalitní, ale přesto tento druh péče není v jeho případě nezbytně nutný. Na mé upozornění, že se opět zmýlil a že drží v ruce kondicionér, pohotově odpovídá:
"Nesplet, já vim, že to je kondicionér a tím se myje pinďour, aby byl v kondici ..."

Takže dámy, pokud vám doma nápadně rychle ubývá přípravek určený téměř výhradně ženám, už víte, kde můžete očekávat výsledky :-D. Vazba mezi kondicionérem a postelí je totiž zcela zřejmá :-D :-D :-D.

Strážce rodinného krbu

24. července 2012 v 9:36 | renuška |  Jak to vidím ...
Ať už si z jakéhokoliv zdroje přečtu charakteristiku mého měsíčního znamení, tedy Raka, dozvím se, že mimo dalších zásadních vlastností jsem také strážkyní rodinného krbu. Lépe řečo tedy matkou pečovatelkou, která dbá o to, aby její rodina byla stále pospolu a hlavně spokojená, v příjemném a útulném prostředí, nasycená a ... prostě bez pocitu nedostatku v žádném směru.
Právě proto jsem se vždy, ať už to byl dvoupokojový byt po babičce, nový dům s několika místnostmi nebo zrekonstruovaný prostor bývalé obecní školy určený k pronájmu na tři roky, snažila, abych jej přizpůsobila požadavkům všech, kteří se mnou náš domov sdíleli. Aby i s přihlédnutím na současnou situaci nebo i množství peněz na účtu ono "doma" bylo opravdu "doma", což by pozitivně zapůsobilo nejen na stálé obyvatele, ale i na návštěvy, které za námi přicházely. Aby bylo prima sednout si v kuchyni u stolu a nemít pocit, že jsem v křeči, že mi něco "nevoní", přičemž by na stole stála váza s pugétem růží a na talíři by chladla čerstvě upečená bábovka. Je to o atmosféře, o světle, o vzdušnosti, o vkusu. Určitě o sobě nechci tvrdit, že jsem bravurním bytovým architektem, ale většinou jsem si vždycky vystačila se svou fantazií a následně s nabídkou v obchodech, které zpravidla mé požadavky uspokojily. Nikdy jsem se neztotožňovala se slovem "prozatimní", které alibisticky zastupovalo pojem "nechce se mi". Vím, jak snadné je usnout na vavřínech a zvyknout si například na žárovku na kabelu visícím ze stropu a pak si vlastně uvědomit, že lustr není potřeba ... Tomu a podobným skutečnostem se snažím vyhýbat za každou cenu i s tím, že investice bude z počátku vyšší a že ne všechno, co do rekonstrukce bydlení vynaložím, se mi vrátí, zvláště pak, jedná-li se o pronájem. Ale i tehdy raději budu financovat cizí pro lepší život, než žít někde, kde bych se necítila dobře. Samozřejmě v rámci rozumných počtů ...
V jednoduchých i podrobných charakteristikách raka se také píše, že nerada měním zajeté režimy, že mám ráda stálost a jistotu. I toto je pravda, ovšem když si teď uvědomím, že mě příští rok čeká další stěhování, které je během cca 6-ti let už třetí v pořadí, a to prosím se vším všudy ... Nu, takto asi prototyp raka nevypadá. Jenže okolnosti jsou okolnosti a jak už jsem psala výše, ten opravdový pocit, že jsem "doma", za to stojí. Vlastně právě s tím asi úzce souvisí ona jistota, kterou potřebuji k tomu, abych byla v klidu a v pohodě. Jakmile ji nemám, bývám zpravidla nervózní, roztěkaná, unavená z věčného přemýšlení co a jak, nedaří se mi nic zdaleka tak lehce, jak bych si představovala. Sama si házím klacky pod nohy, protože se v dané problematice šťourám, ale nejspíš je to jen fáze, jen etapa nutná k tomu, abych si tu svoji jistotu našla a mohla na ní začít stavět.
A toto se děje právě teď, v této době. Co jsem hledala, již mám a vlastně měla jsem pořád, ale asi jsem chtěla vyzkoušet ještě něco jiného, abych věděla, jak si vybrat a co je pro mě i pro moje chlapáky nejlepší. Rok a půl odpočinku od přestěhování od exmanžela uteklo jako voda a já mám k dobru ještě jednou tak dlouhou dobu k tomu, abych si vybudovala rodinné hnízdečko, a to už natrvalo. Slíbila jsem si to sobě i dětem, že příští stěhování už bude opravdu to poslední. Už nechci balit oblečení, hračky, hrnce, skříně a postele, převážet je z místa na místo a tvořit nová a nová zázemí. Už ne. Pravda je, že miluji přemýšlet o vzhledu nového bytu, čím ho doladit, jak ho poskládat, aby byl nejen funkční, ale i oku lahodící. V představách si hraji s barvami, s nábytkem, s doplňky, se sádrokartonem i trámy, se schody a dlažbou ... a taky počítám. Dny i korunky, které budou třeba k tomu, abych mohla za rok a pár měsíců zatopit v kamínkách, usadit se v křesle a nechat se hýčkat měkkým teplem a plápoláním ohně. Abych si dovolila užívat si luxusu spojeného s vlastním bydlením, vybudovaným na základě vlastní představy, ve kterém bude pouze a jenom dobře nám všem, kteří tam budeme žít.

Čeká nás hodně náročná a dlouhá cesta, případné problémy se určitě odrazí na atmosféře a na náladě, ale všechno jednou přejde a já věřím, že nic není tak složité, jak se na první pohled zdá. Že mám-li jasnou vizi o tom, jak bude výsledek vypadat a co k jeho dosažení bude potřeba, půjde to snadněji. Nebudu-li za každou potíží hledat příčiny, ale pokusím-li se ji co nejrychleji vyřešit, dočkám se já i moji nejmilejší té nejkrásnější odměny. Společného domova. Tak mi, prosím, drže pěsti, ať své charakteristice poctivé račice dostojím a ať se mi ruku v ruce s ostatními podaří stát se opravdovou strážkyní rodinného krbu.

Až tě chytím ...

21. července 2012 v 11:11 | renuška |  Přišla Múza
... povídka ...

Byl to jen další den parného léta, manžel byl v práci a já nemínila s Terezkou sedět doma a čekat, až se v pět vrátí, aby si na půl šestou, oblečený do sněhobílého dresu, vzal tenisovou raketu a utíkal na kurt, odkud pravidelně přichází až pozdě, když malá spí. Sice jsem na mateřské a dle mnohých mám tedy mnoho času nazbyt, ale i tak se mi v koupelně kupila hromádka prádla připravená na vyprání, jenže ... prostě se mi nechtělo. Ani vařit, ani uklízet, ani nic. Tak jsme s Teri posnídaly, vzaly si pár dobrot a bábovičky a vyrazily do nedalekého parku mezi paneláky, které jsem dosud nedokázala zkousnout. Jsem holka z vesnice a jako králíkárny jsou mi mnohem příjemnější ty, ve kterých je sice nakadíno do sena a zavání z nich aroma zvadlé trávy, ale pořád je to víc "lidštější" než kobky, v jedné z nichž bydlíme. Jenže láska je láska a já byla tenkrát ochotná obětovat absolutně všechno, jen abych s Radkem mohla být. A žít. A tak jsem vděčná alespoň zeleni, která místa mezi šedými kvádry zpestřuje a dává lidstvu najevo, že příroda může být i ve městech.
Teď je něco kolem půl dvanácté, většina maminek se ještě od plotny neutrhla a tedy tu na lavičce u písků a prolézaček vysedávám jen já s Terinkou a ještě Martina s Aleškem a Táďou. Ti bydlí o dva bloky dál, vlastně jsme se poznaly právě až tady. Docela si rozumíme, máme víceméně stejné starosti, stejné problémy, jen Marťa je má dvojnásobné; Aleš je o dva roky starší než Teri a Tadeáš, po prázdninách se chystá do školy, takže ty malé hodně poučuje. Je to takový přísný malý hoch, který nestrpí, aby si mrňata hrála v místech, kde on staví tunely a kopce, což většinou zabere většinu plochy s pískem. Zároveň je nekompromisně stahuje z houpaček, na které sotva vylezou a on moc dobře ví, že jsou na ně ještě malí a mohli by si natlouct. Ostatně, není to tak dávno, co měl sám ruku v sádře, protože neodhadl své možnosti a spadl z vysoké prolézačky na trávu tak nešikovně, že mu pravačka zůstala pod pánví, na níž celou svou váhou dopadl. Jediná činnost, kterou jim toleruje, je kolotoč, na který je sám posadí a opatrně je roztočí. Je vidět, jak velkou radost z toho všechny tři mrňata mají a my s Martinou si užíváme, že nemusíme poslouchat reptání a křik, což bývá většinou hlavní zvukový doprovod dětských hrátek.
O to víc je zvláštnější, když jsme najednou mezi řečí zjistily, že je ticho. Nevím, jestli jsme obě vypnuly a svou pozornost směrovaly jedna na druhou, nebo jestli to bylo tak automatické, těžko říct. Ale když jsme se společně podívaly na dětské hřiště a nikde nikdo, zatrnulo v nás. Není možné, aby se parta tří prťat najednou vypařila, ale fakt, že o nich kromě všeho nebylo ani slyšet, nás pomalu začala dohánět k šílenství. Nechtěly jsme vypadat jako hysterky, takže zběsilé volání tří jmen jsme zavrhly hned. V rychlosti jsme jen popadly naše tašky, hračky nechaly ležet a pustily jsme se do hledání. Lezly jsme za keře, pod lavičky, pod houpačky, pod skluzavky, do dětského domečku, nikde nikdo. Všimly jsme si ostatních lidí, kterých pomalu v parku začalo přibývat, jak po nás divně koukají, ale nikoho nenapadlo se nás zeptat, proč se chováme jako pipiny a vymetáme kdejaký kout. Popravdě ani nás v tom šoku nenapadlo se jich zeptat, jestli nepotkaly dva malé kluky a jednu holčičku, kterak někam nešli nebo něco podobného.
A pak jsme si jí všimly, malé dětské ruky, která zpoza popelnice vystřelila vzhůru a třepotala se, aby se rázem znovu ztratila. Rozhodly jsme se jít tím směrem, ačkoliv prve by nás nenapadlo hledat děti v místech, kam lidé dávají odpadky, jež teď, v létě, nesnesitelně zapáchají díky rychlejšímu tlení a rozkládání zbytků. Řada popelnic navazující na tři různobarevné kontejnery ( ... ano, třídíme, třídíme, děkuji za optání ... ) stala se neprostupnými hradbami třem malým zbojníkům, kteří měli na práci jednu opravdu originální záležitost. Opatrně, abychom nenarušily jejich teritorium - ačkoliv vyděšené a zároveň šťastné z toho, že jsme své ratolesti objevily a především že jsou naprosto v pořádku - jsme špehovaly a načuhovaly, cože tak důležitého je přinutilo zmizet maminkám z očí. A dostalo se nám všeříkajícího vysvětlení právě v momentě, kdy Alešek slavnostně strčil ukazováček nyní již zdravé pravačky do nosní dírky a tak dlouho tam hledal a hrabal, až se mu podařilo získat to, oč tak usilovně bojoval. Když prstíček vytáhl, na jeho špičce bylo vidět ... jak jen to říct, aby to nebylo tak nechutné? ... no, zkrátka tam měl holuba. Martina se už nadechovala, aby zasáhla, když v tom Aleš prst s úlovkem strčil do pusy a bylo to. Terezka s Táďou se překřikovali a jásali, že je Alešek tááák velkej kluk a tuze se jim jeho hra s názvem "Až tě chytím, tak tě sním!" líbila, proto se jali po něm opičit a oba společně se začali nešikovně vrtat v nose s nadějí, že si také pochutnají. Teď už jsme ale zasáhnout stihly, Marťa sáhla po klucích, já po Terce a v tu chvíli přišel na řadu křik a vztekání, ke kterému celou dobu, co jsme byli všichni venku, nebyl důvod. Marné bylo naše vysvětlování, že jíst ... brrr, holuby ... se nedělá, že je to ošklivé a že suché z nosu stejně tak jako rýma patří do kapesníku a ne do papuly. Ještě marnější bylo pochopitelně sdělit a popsat rodičovský strach ze ztráty dítěte, když oni byli přece jen kousek od nás!!! Oni přece o nás věděli, kde sedíme!!! Oni jen chtěli být sami!!! Emoce se v nás, dospělačkách, praly jedna přes druhou, ta mrňata nám vzala slova a v závěru jsme propadly uvolňujícímu smíchu, že to všechno napětí z nás spadlo, ačkoliv závěr nebyl zrovna pro labužníky. Nejsou-li tedy milovníky ... uhm, no vždyť víte ...

Když si teď zpětně, kdy malá už spí a já mám dokonce vypráno a uvaříno, ležím si v posteli a přemítám o dnešku, je mi zvláštně. Poprvé jsem zažila pocit, jako bych přišla o děťátko, jako by mi najednou zmizelo z života a já nic nevěděla. Byla to v porovnání s délkou života jen chvilička, co jsme s Martinou svoje prcky hledaly, ale dala mi pořádnou lekci! Usmívám se, děkuji a i přes nechutnost dětského nápadu nad tím mávnu rukou, protože daleko důležitější je pro mě postýlka ve vedlejším pokoji, v níž spokojeně odpočívá moje Terezka, zdravá a celá. Láska moje. Zhasínám lampičku a doufám, že Radek přijde dřív, než usnu, abych mu o dnešní příhodě mohla povyprávět ...

"... a taky Věrka, Zdeňka, Majka, Lenka s Monikou ..."

18. července 2012 v 12:38 | renuška |  Přišla Múza
... povídka ...

Slyšel ji několikrát, několiksetkrát; v období jeho dětství ji hrávali v rádiích, ve "Chvílích pro písničku" a mohl si ji pouštět i na LP desce plné hitovek tehdejší doby. Ten text mu imponoval stejně jako Hanka Zagorová, se kterou Kotvald s Hložkem tvořili nerozlučnou trojici a během jejichž spolupráce vzniklo veliké množství písniček, které jsou populární i dnes, když je mu už ... pomalu čtyřicet. A ačkoliv měl Haničku písničku ze všech dam českého popu, které tenkrát vnímal jako dospělé krásné paní ve třpytivých hadřících, jež preludovaly na černobílých televizních obrazovkách, na které jeho máma s tátou koukali, nejraději, paradoxně ho ovlivnila skladba, ve které je žen jmenováno mnohem víc, ale o Haně ani vidu, ani slechu. A přitom ji tak miloval ...
Všechny ty Majdalenky, Apolenky a Veroniky toužil poznat blíž a čím více znal text "Holek z naší školky", tím více se mu do mysli vrývala všechna ta ženská jména, která předurčila jeho budoucnost, jeho touhy a sny, které si coby poctivý a nefalšovaný beran hodlal dopřát, a to bez debaty. V kombinaci galantního chování vůči opačnému pohlaví se svým vzhledem, o který počínaje nastupující pubertou nikdy nepřestal pečovat a který se stal společně s finanční základnou jeho účtu ohromnou devizou potřebnou k upoutání pozornosti žen, hodlal se pustit do dlouhodobé životní práce. Tedy lépe řečeno do činnosti, která mu v závěru měla vždy přinést uspokojení stvrzené zaškrtnutím daného jména v kalendáři.
Jakmile dosáhl plnoletosti, první kroky zdaleka nevedly do baru ani na diskotéku, ale do papírnictví, kde si důkladně vybíral mezi pěti druhy kalendářů s křestními jmény, doplněnými fotografiemi květin z horských luk, zvířenou různého druhu, vesnickými chaloupkami i honosnými hrady a zámky. Co jiného také čekat v době těsně před revolucí? Přesto odešel tehdy spokojeně s nákupem domů, svůj poklad si schoval do šuplíku společně s červeným fixem a připraven začít plnit svůj projekt vyrazil zpátky do ulic. Do kin. Na "Čaje o páté" i na vesnické zábavy, na brigády i na městské slavnosti, zkrátka všude, kde mohl své "Radky, prima kamarádky, co všechno ví ... " potkat. Byl jako mucholapka a žasl nad svým úspěchem, který mu zaručovalo nejen jeho charisma, ale především pak odhodlání a sebejistota, se kterou do toho všeho šel. Mladé slečny i o půl generace starší dámy podléhaly jeho pohledům a sladkým řečem a on ani nemusel vyvíjet přílišnou aktivitu; stačilo, že naslouchal, lichotil a obdivoval jejich oči, vlasy, faldy i práci. Celé od hlavy k patě je zbožňoval po celou dobu, kdy jim dělal společníka a ony jemu, aniž by to tušily, plnily sny a po setkání se staly rudě napsaným záznamem pod svým jménem v sešitě se spirálou, jehož stále více osahané růžky zažloutlých listů zpestřovaly různé datumy, různá místa setkání, ale nic víc. Předtištěné Daniely, Michaely, Romanety a další, které ochutnaly jeho vášnivou lásku a daly mu ochotně a bez zábran samy sebe, zachovaly si svůj obraz jen v jeho stále bohatších vzpomínkách podpořených strohými poznámkami, jež pravidelně doplňoval tam, kde dosud byla prázdná kolonka.
Předpokladem splněného plánu bylo nevstupovat vícekrát do stejné řeky, takže jednoduše řečeno Marušek chodí sice po světě na tisíce, ale jen jedna jediná měla tu čest stát se tou "jeho". Nebylo žádoucí řádek velký dva na deset zaplnit mnoha údaji a mít pak nepřehlednou statistiku, toto omezení si vytyčil již na začátku a nemínil jej měnit, i kdyby dáma byla sebekrásnější a nabízela mu zlaté prase na podnosu a k tomu modré z nebe jako dezert. Prostě takhle ne. Daleko větším napětím a adrenalinem bylo potkat se "náhodou" s Gizelou, Xenií nebo Anastázií. Jeho generace plná Lenek, Lucek, Martin nebo Aniček nedávala moc příležitostí k seznámení s neobvykle pojmenovanými samičkami, ale jemu hrál do karet čas. Neměl kam chvátat a věděl, že až přijde vhodný okamžik, on na tu, u které ještě není nic červeně označeno, narazí. Nikdy nechodil přes mrtvoly a dokázal být trpělivý, ačkoliv byl do svého nápadu doslova zamilovaný. Což bylo vlastně jediné, co kdy - tedy až na platonickou lásku z dětství, Hanku Zagorovou - skutečně miloval. Protože právě slib nepodlehout citům byl jedním z původních bodů, jichž se hodlal až do konce držet. I to se mu dařilo, až sám žasl nad tím, že svou životní štací prochází tak pohodlně a lehce. Bezdětně, bez závazků, bez průšvihů, bez facek od podvedených manželů, bez výčitek zhrzených žen a vlastně i bez výrazných finančních výdajů, protože jen málokdy narazil na nenasytnou saň, kterou bylo třeba dobývat trochu víc a tedy se jí podbízet návštěvami v luxusních podnicích apod. Jen snad Šárka a Erika, dvojčata z hudebního festivalu, která potkal u stánku s občerstvením, byla dražší, ale o to vzácnější kořistí. Jednak obě měly prázdné kolonky a on tím zabil dvě mouchy jednou ranou, ale taky měly parádní stan a uměly se odvázat, jak se patří. To už za tu útratu stálo, i za ty poničené krajky, co z nich strhal a pak se zapřísahal, že jim škodu nahradí. A také to tak bylo, neboť i férovost patřila do zásad, podle kterých postupoval.

Uteklo to. Ano, je mu už pomalu čtyřicet a dalo by se říct, že má za sebou záviděníhodnou minulost. Tedy z pohledu těch, které by jeho způsob života bavil a kteří v podobných hrátkách vidí skutečnou náplň své vlastní existence. Kalendář je mimo řádků s mužskými jmény až na jednu kolonku pečlivě vyplněný, ačkoliv v počátcích nevěřil, že by se mu podařilo sejít se např. s Uršulou. Teď se mu v hlavě vybaví krajské kolo v tenise pro dorostenky ze středních škol a učilišť konané ve Zlíně v roce 1991 a mladá vedoucí oddílu s pevným pružným tělem a poněkud plochým hrudníkem. Ještě téměř děvče postarších rodičů, kteří chtěli jít proti proudu, a tak si dítě pořídili až hodně pozdě a když už pozdvižení, tak včetně jména holčičky. Ať to stojí za to! Krásná historka ... Nebo Ingrid - sekretářka ředitele z německé pobočky jeho firmy, která přijela na týdenní školení přímo za ním. Starší o třináct let, povadlejší, ale nesmírně energická a ... otevřená všmu. Proboha, teď se k němu ve vzpomínání protlačila i Filoména. Když si na začátku pročítal jména a viděl, co vychází na 11. sprna, chtěl to rovnou vzdát, protože náhoda možná je, ale taková? Teď už ví, že i taková, jen bylo třeba vycestovat do Bratislavy na setkání úspěšných manažerů, pro které byl připravený třídenní program jako odměna za dobře vykonanou práci. Filka tam tehdy obsluhovala, byla napůl maďarka, napůl slovenka, temperamentu měla, že by mohla rozdávat. Sladká a vášnivá milenka s ohromnými prsy a útlými boky, s pěstěnýma rukama a moderně střiženým účesem byla ve finále jednou z těch, na které se opravdu nezapomíná. Dokonce i Hanku měl. Sice ne tu z televize, nýbrž obyčejnou dělnici z nedaleké textilky, skromnou, unavenou, unuděnou a vděčnou na malé rozptýlení na konci letní zábavy, když její muž notně opilý potácivě kličkoval mezi stoly k pultu pro další rundu panáků pro svoje kamarádíčky. Dvě hodiny manželčiny nepřítomnosti nezpozoroval on ani jeho přátelé a Hanka tak paradoxně zažila jeden z nejkrásnějších večerů svého života. A následně dva krušné měsíce, když zjistila, že je těhotná s mužem, jehož viděla jen jednou v životě a neměla ani zdání, co má dělat. Příroda to vyřešila za ní a on je proto bezdětný. Jinak by - netušíc - jeden zářez měl.
Nikdy se nechránil a vždycky spoléhal na ženy nebo na štěstí. Neměl důvod si nevěřit a neměl důvod nevěřit dívkám a dámám, se kterými se navzájem obšťastňovali. Byl přece klikař!!! Tak proč má teď prdel staženou, kalendář si nostalgicky prohlíží už třetí večer ve sterilním bílém pokoji se dvěma lůžky, kde na tom protějším leží také muž, ale v mnohem vážnějším stavu. Je to podoba jeho vlastní budoucnosti? Takhle to s ním dopadne? Zarostlé propadlé tváře, jež si dříve denně holíval kvalitním strojkem, rozcuchané vlasy, zapáchající podpaží a nepříjemně ulepený penis - vidina umírajícího muže v nejlepších letech ... brrrr, tohle ne. Tohle fakt ne. Existují už přece léky, dá se to zastavit, dá se to zabrzdit ... hlavou mu lítají myšlenky a on si ani neuvědomuje, že v tom není sám. Že od netušené doby je docela klidně možné, že se nakazil a zákeřné bacily šířil dál, nevědomky, s neustupujícím potěšením a rozkoší, se kterou se oddával milostným hrátkám. Miloval a za to je trestán? Za poskytování požitků? Za splnění vlastního snu, jemuž podřídil veškerý svůj život? Má umřít proto, že sex je pro něj v kombinaci s vlastním projektem hnacím motorem?

Stará se o něj moc příjemná sestra. Všiml si jí už v laboratoři, kde mu brali krev, když ráno přijel celý zelený od obvodní lékařky (Věra, 49 let, bohužel vdova, naštěstí ovšem náruživá, bohužel neschopná orgasmu, naštěstí s rozumem na pravém místě, jedna z jeho prvních "partnerek", tedy velice pravděpodobně nenakažená - naštěstí). Vřele se na něj usmívala a opatrně pracovala s jehlou i ampulemi, do kterých pak nabraný vzorek vstříkla a předala je k dalšímu rozboru. Povídala si s ním o počasí, aby rozehnala jeho nepřirozený výraz a marně se snažila ho vrátit zpátky do lepší nálady, o které nepochybovala, že jí běžně oplývá. Cítila z něho tu mužnost, tu zvláštní sílu, kterou ze sebe i přes značnou nevolnost vyzařovat. Ohromně jí přitahoval. Nádherný chlap v perfektně padoucím ležérním obleku s upravenými nehty a pečlivě střiženými vlasy. S denním strništěm, tak akorát dlouhým na jemné škrábání během polibků. Chudák ...
Pak ji dva dny neviděl; to ho hned po obdržení výsledku umístili na nemocniční lůžko, mohl si jen domů zajet pro nezbytné věci a pak hned zpátky. Raději však sanitou, nevěřili jeho koordinaci a schopnosti být plně při smyslech, zvláště po prvních zprávách ohledně laboratorní soupisky s negativními výsledky. Přišla až dnes, měla odpolední záskok za kolegyni. Překvapeně se na něho dívala a připravovala mu do skleničky tabletky coby večerní dávku chemie. Znovu se usmála, mírně, opatrně, lítostivě. Na visačce zavěšené na pravém, jistě pevném, ňadru měla výrazným písmem napsané své jméno: Eva Štědrá. Eva. Ženské jméno spojené se Štědrým dnem stejně tak úzce jako s příjmením jeho ošetřující zdravotní sestry. Jméno jeho matky, kterou - až na nevinné city k Hance Zagorové - miloval coby jedinou ženu ve svém životě. A kvůli které z respektu a pro skutečnou lásku nikdy nechtěl, aby se její jmenovkyně stala pouhopouhým rudě napsaným datem v jeho soukromém diáři. Proto ta prázdná kolonka, ten nevyplněný řádek, jen pár natištěných písmen a čísel říkajících světu, kolikátého je a komu je dobře popřát k svátku. Má to být snad výsměch osudu, že by poslední zástupkyní ženského rodu v jeho životě měla být něžná, až téměř andělsky éterická blondýnka s křehkým úsměv prozrazujícím krásný charakter? Má to být ona, kterou by dokázal opravdu a skutečně milovat srdcem a ne prokrvujícím se údem mezi nohama? Proč se na něj valí odevšad myšlenky na lásku, kterou se snažil až dosud omezit na téměř nulové minimum? Proč podléhá těm uklidňujícím blankytně modrým očím a těší se, až mu bude měřit teplotu? Má se snad zamilovat těsně před smrtí? Je ona, Eva, důvodem, proč zapomenout na všechny ty "v sexy tričkách, co postavičky měly ham ham ..."? Úvahy ho unavují a i přes její přítomnost zavírá oči a nechvává se ukolébat chemií a nasládlou vůní parfému, v jehož oblaku k němu ten lidský anděl vplul. Jen mírným obloučkem kolem něho během usínání prolétají melodie známého hitu, než spánek docela zaměstná jeho tělo i hlavu. Než zůstane jen ...
... dvacetpět let starý kalendář plný zvláštních poznámek, ze kterých Eva nechápe vůbec nic, jen její intuice jí napovídá, s kým má tu čest. Sbírá ho ze země, tolerujíc soukromí pacientů očima proběhne jen pár řádků, na kterých zůstal rozevřen, aby jej pak vrátila zpátky do stolku, odkud si ho prve ten krásný muž nejspíš vyndal, aby si v něm listoval. Snad ještě někdy bude mít příležitost se ho zeptat, jaké zvláštní čtení si to do nemocnice přinesl. Bez vyzvání, jen pro svou potřebu si zjistila jeho stav a tak ví, jak na tom je. Ví, kolik času lékaři podobně postiženým lidem dávají a taky ví, že se mnohdy mohou mýlit. Ví, že síla lidské víry, lidského doufání a pevného odhodlání má neskutečnou moc ... On není první ani poslední, o kterého se tu stará a je jí známo, jak takoví na pohled mužní jedinci, jsou ve finále slabými kloučky, kteří potřebují náruč, aby se do ní mohli schoulit, rameno, o které by se mohli opřít a duši, která by jim naslouchala až do konce jejich dní. Od toho je tu ona, jejich anděl, který je má odvést tam, kde už je jen a jenom dobře. A nezáleží na tom, má-li to být bělostný nadýchaný mrak na nebi nebo polstrované křeslo doma v obýváku, jež patří majitelce, kterou všichni znají pod jménem Eva Štědrá ...


Esemeska

16. července 2012 v 12:25 | renuška |  Přišla Múza
Posílám Ti
virtuálne pobozkanie
a dvojtečku, pomlčku, závorku

píp píp, píp píp

vypuštěná kuřátka
blikají z displeje
vesele zobou si na dvorku,

než si mě přečteš.
Než si polibek ze zpráv setřeš
jako otisk rtěnky z tváře.

Píp píp, píp píp

svůj kurník nyní otvírám
a čtu,
promiň, nestíhám ...

Nic, žádný tečky ani čárky,
ani lepší pšenice,
je třeba schovat slepice.

Píp píp, píp píp

:-*

Ná, puťa puťá,
ná, puťa puťá ...

Když muž se ženou snídá

13. července 2012 v 10:13 | renuška |  Jak to vidím ...
Snídat jsem si nikdy nezvykla, ač vím, že je to z hlediska správné životosprávy jeden ze zásadních článků, jak naučit naše tělo správně fungovat. V podstatě od malička nemám potřebu zahlcovat se jídlem hned po probuzení, ba naopak - pocit, že se ihned po opuštění postele s nadšením zakousnu do čerstvého chleba, ve mně vzbuzuje spíš odpor než chuť. A toto ve mně přetrvává až dosud, s výjimkou pobytu na internátě, kde snídaně byly povinné. Tyto se ale odehrávaly až v jídelně u školy, do které jsme denně cca 1 km docházeli a moje tělo tak mělo dost času se probrat a připravit na to, že ho po ránu vydatně nakrmím. Protože hodina bdělosti už je snesitelným momentem pro první baštu ...
Navíc, mám-li být úplně upřímná, jsem po ránu naprosto líná připravovat obložené pečivo a čaj, zvláště pak, jedná-li se o všední dny. To si čas rozděluji na hygienu vč. koupele a na několikaminutový budíček, který je mi tisíckrát milejší než roztěkané a uspěchané posezení nad talířem, na jehož obsah nemám ani v nejmenším náladu. Mnozí by mohli namítnout, že takto šidím své děti, protože i jim dávám špatný příklad a nevedu je správným směrem k péči o své fyzično. A já jen přitakávám a říkám: "Ano, jsem vinna, nedávám klukům snídani. Sociálku na mě! :-)" Sama vím, že nejjednoduším řešením je krabice cereálií a mléko, což si Ondra s Honzou pravidelně dopřávají o víkendových ránech a zvládnou to zcela sami (aby také ne, věk už na to sakra mají!) a tedy není důvod, proč by to tak nemělo být i jindy. Jenže to je právě ta lenost, ta možnost zůstat pod peřinou co nejdéle, protože pak už nás čekají jen povinnosti v práci i ve škole a tam se přece najíme, mami, dyť máme svačinu. Ty nám vždycky děláš ty nejlepší svačiny a ostatní děti nám je pak závidí. Max ze čtvrtý furt nosí jen chleba s listovým salátem a má ho tam takovou vrstvu a má ho zvadlej a vypadá to hnusně. A je to fakt, že přesnídávky do svačiňáků klukům dávám opravdu vydatné - často peču a tak není týdne, kdy by si nenesli bublaninu nebo bábovku, o kterou se mohou s kamarády rozdělit ...
Ale zpátky k tématu. Čím víc nepreferuji snídaňové rituály, tím spíš miluji chvíle, kdy je najednou dost času, není kam spěchat, pohoda nastolí svůj řád a my se jí poddáváme. Bytem zavoní káva, z obýváku se ozývají ranní pohádky a cinkání lžiček o poloprázdné misky s vlastnoručně umíchanými Nestlé kuličkami nebo skořicovými čtverečky s mlékem, co si kluci připraví. Já namažu pár krajíců chleba a obložím je zeleninou, jindy můj milý připraví míchaná vejce ... zkrátka podle chuti naskládáme na talíře lahůdky a podle vlastního rozhodnutí jdeme my velcí ven na lavičku před dům, kam na nás od veřejné cesty je docela vidět, ale my jen nad tím mávnem rukou a pustíme se do relaxace. Nasosáváme čerstvý ranní vzduch, klábosíme o všem možném i nemožném, popíjíme kávu, pan T. pokuřuje (zatracený zlozvyk :-( ) ... vydržíme takto "snídat" třeba i dvě hodiny, během kterých většinou za námi nejdříve přiběhne Honza, který málokdy vynechá možnost vegetit venku s námi. Ondra se dostaví jen výjimečně, má spoustu "práce" doma, za což bývá volno-nevolno hubovaný, protože prdelit se můžeme v zimě pořád. Pokud to jen trošku jde, snažíme se využívat krásného počasí a opravdu si ty naše snídaňové pobyty pod širým nebem užíváme. I s Mášou, která nás nervózně pozoruje z parapetu v prvním poschodí a mraucá na nás, abychom ji vzali k sobě, což následně Honzík zařizuje a vrací se i s vodítkem, na jehož konci je šedá divoška, která už nedočkavě mizí v keřích a "loví".

Jsem milovnicí červené knihovny a romantických slaďáků, ke kterým samozřejmě patří snídaně do postele s nezbytnou růží v úzké váze, která by celý tác plný dobrot doplňovala. Jsem snílkem, který chtěl být hrdinou zamilovaných románů a také ženou, která podobnými radostmi bude hýčkána. Sním si pořád, ale daleko krásnější je, když mohu na otázku: "Dáte si taky kafíčko, Rendo? S mlíkem? Bez cukru?" odpovědět: "Ano, miláčku." Když nejsem jediná, kdo stojí u sektorky a připravuje z různých surovin cosi dobrého, přičemž kloptýtá a plete se tomu druhému, který zápolí s varnou konvicí a dvěma hrnky připravenými k naplnění "turkem". Když volám do bytu: "Kluci, snídaně!" a oni na to: "A můžeme si ji sníst v obejváku?" a já na to: "V žádným případě, od toho máme kuchyň!" a oni na to: "Ale mamíííí, voni teď dávaj ....... to a to a to!" a já na to: "No tak jó, ale pak umejt a uklízet!" a oni na to: "Huráááá, dííííky, ty jsi naše nejlepší maminkáááá!" a já na to ... jen se usměju a beru dospělácký podíl bašty, kráčím za drahým panem T. ke vchodovým dveřím a těším se na start nového dne, jež spolu s následujícími neméně krásnými hodinami završuje konec stejně krásného týdne.


Pětatřicet

10. července 2012 v 12:33 | renuška |  Jak to vidím ...
Před pěti lety jsem slavila třicetiny. Modlila jsem se za hezké počasí, protože to byla první venkovní akce na čerstvě trávou zaseté zahradě před novým domečkem. Samozřejmě den před tím pršelo a na některých místech bylo čvachtavo, ale nic to neměnilo na tom, že dorazili všichni lidičkové, které jsem u sebe chtěla mít. Příbuzní i kamarádi se bez ohledu věku mezi sebou promíchali a ujistili mě tak o tom, že jsem se mýlila v předpokladech ohledně zábavy různých generací. Bylo plno jídla (tatínkovo prase stalo se pro mě tradicí, kterou jsem si letos, na své půlkulatiny znovu vyprosila a chutnalo opět skvěle!), plno pití, spousta života. Na daném místě se mi kupily dárky v podobě květináčů se sazenicemi okrasných stromků, které jsme pak vysázeli po březích zahrady, jež se jindy špatně sekaly, a tímto se zabily dvě mouchy jednou ranou. Praktický a zároveň oku lahodící výsledek ... O zábavu nebyla nouze stejně jako o pikantní zážitky, které zde sice nechci z určitých důvodů prezentovat, ale o nichž vím, že účastníkům zůstanou v paměti napořád.
Jdu-li po vzpomínkové linii k tomuto bodu, mísí se ve mně mnoho emocí, ale vévodí jedna jediná. Tehdy naposledy mi osobně přijel v modré škodovce stodvacítce popřát můj nejmilovanější děda Jarka s babičkou Květuškou a když mi tehdy v obýváku gratuloval, řekl jen: "Renčo ...", zaleskly se mu oči a já věděla přesně, co má na srdci. Byla jsem na něj moc pyšná, že i přes potíže, které mu tehdy krátily život, poseděl a pohovořil s ostatními, že s babičkou ochutnali dobroty ze stolů a prohlídli si domeček, který jsme si s tehdejším manželem postavili. Byla jsem tolik vděčná tomu, že tam se mnou byl ... V tu dobu se dozvěděl a my s ním, že má na plicích maličký nádor, jež bylo nutné pomocí chemoterapie zlikvidovat. Držel se statečně a jestli existuje Bůh, pak mu do smrti budu děkovat za to, že dědu nenechal trápit bolestmi, ale dovolil mu odejít rychle; ne na následky rakoviny, ale rozhodnutím jeho vlastního srdce, které naplněné jistotou, že všichni kolem něho jsou v pořádku, přestalo pracovat ...

Uteklo pět let a fůra věcí změnila svou podobu. Domeček i zahrada s narozeninovými stromky mají jinou hospodyňku a já jen doufám, že je o mé dárečky k třicetinám dobře postaráno. Je to jen a jenom materiální záležitost, proti níž mají ty citové tisíckrát vyšší hodnotu a význam. Letošní půlkulatiny měly mnohem skromnější ráz, ačkoliv o prasátko - jak už výše bylo řečeno - jsem nikoho z pozvaných hostí neošidila. Omezila jsem však výrazně jejich počet pro klidnější spád, pro možnost být s každým, neběhat od jednoho k druhému a nemít z nikoho nic. Užili jsme si báječný prosluněný den bez dešťových přeháněk i bez stresových situací, zato s dostatkem smíchu a veselí. Snad z obav jsem neřekla babičce, která mi po dědovi zůstala jako poslední prarodič, aby ji neunavovalo teplé počasí a hlavně pak vzpomínky podobné těm mým. Nevím, nakolik by stačila mladému osazenstvu dvou lavic a bojím se, že by uvolněná atmosféra pro ni byla hodně náročná a vyčerpávající. I přes známé zázemí, kterým byl dvorek a dům mých rodičů a který se v blízké budoucnosti stane i mým (staro)novým domovem, by se asi cítila nedobře, a tak mi snad odpustí, že jsem ji tentokrát ke své oslavě nepřizvala.
Ale aby článek o mých narozeninách nebyl jen smutným ohlédnutím, zpestřuji na závěr své vyprávění o obrázky, které dokladují, že i během klidné atmosféry došlo na extrovertní okamžiky, jež neměl na svědomí nikdo jiný, než stará známá Maruška Nováková :-).


Takto vyparáděná vítala jsem gratulanty a přijímala přáníčka i věcné dary, jež oplácela jsem sladkými polibky, které na tvářích hostů nechávaly rudé otisky. Málokdo se totiž našel, aby se nechal opusinkovat přímo na rty :-).


Sestřička Janička nechtěla být pozadu a svou grimasou snažila se mi vyrovnat, co se xichtíku týká. Evidentně se zesměšněním samy sebe nemáme problémy ani jedna :-).
Jediný, komu opravdu moc vadila má cca dvouhodinová "druhá tvář", byl Honzík. Celou dobu se těšil na masíčko a hlavně pak na moment, kdy mi bude moci předat nádherný vlastnoručně namalovaný obrázek, a já ho rozzlobila tím, že jsem nebyla "ta maminka". Nakonec - tedy po důkladném odmaskování - se ale i Jeníček uvolnil a stejně jako ostatní si sobotní den báječně užil.


Můj statečný pan T. se naopak do objektivu tvářil moc krásně, sic vedle něj neseděla zrovna fešanda.
A právě i on je jistě jedním z těch nejhlavnějších důvodů, proč tyto narozeniny řadím mezi ty nejpovedenější ♥.

Na chvíli být zámeckou návštěvou

3. července 2012 v 15:25 | renuška |  Snímánky
Celý první červencový týden patří mně a klukům, kterým začaly po zásluze prázdniny. Odstartovali jsme návštěvou koupaliště a v plánu byla i cesta na nedaleký zámek - Hrádek u Nechanic. Tu jsme si ušetřili na úterý ne nijak příznivé, co se počasí týká. Rozhodovali jsme se vlastně z minuty na minutu, protože déšť a hromy strašily už v noci a nebe ani po ránu nevypadalo nikterak vlídně. Nakonec ale slabé protrhliny v mracích zvítězily nad obavami a my se vydali na výlet. Jako bych snad podplatila údržbáře zamračeného nebe, aby se nad námi slitoval, protože po celou tříhodinovou akci bylo slunečno a naprosto krásně. Teprve při návratu domů stěrače auta bojovaly s bohatou náloží kapek, ale to už nám zdaleka nevadilo. Skromné cestování jsme si užili, završili jej výborným obědem v restauraci a jestli vše půjde tak, jak má, určitě to letos nebude jediná vyjížďka za hranice naší vesničky.

A teď už pár obrázků na památku :-) ...


Překvapilo mě, že zámek byl postaven teprve někdy po roce 18xx, ale i přesto je v něm spousta věcí k vidění a svým zevnějškem se řadí určitě mezi ty krásné a oku lahodící.
Veškeré dostupné údaje lze vyčíst zde: http://www.hradekunechanic.cz/


Najděte tři rozdíly ... :-)





Překvapilo mě, že v deset hodin dopoledne jsme byli první skupinkou o počtu cca deseti - třinácti lidí, z toho čtyř dětí, kteří měli zájem o kousek historie. Vím ... podobné záležitosti provětrají peněženku, ale na druhou stranu návštěvníkům rozšíří obzory, rozčeří hladiny stereotypního dění a v našem případě doplní cestovní deník o další záznam. A právě ten jdu teď udělat, než se dojmy a vzpomínky smrsknou na pár základních dat :-).