V půlce příštího týdne mám odjíždět jako součást pracovního týmu na Slovensko na výstavu, což má být i část odměny za mou práci na prezentaci textilní firmy. Od té doby, co jsem se to dozvěděla, jsem se tolik těšila, ale teď ... nejradši bych zůstala doma, protože mnohem, mnohem sladší důvody k tomu být šťastná na mě nemusí nutně čekat za hranicemi, ale stačí jen vyjít z domu ...
Schůzka s Pavlem, tedy panem vozíčkářem, byla jedinečná, úchvatná, okouzlující, fantastická a příšerně rychlá. Najednou vím tolik věcí, že už při jejich zjištění jsem byla v úžasu a to my vydrželo doteď. Stačí zmínit, že jeho jméno, tedy volně přeloženo a upraveno do mužského rodu - Pavel Svatý - je český název pro rostlinu, jež se latinsky nazývá Saintpaulia. A toto není nic jinýho než moje přítelkyně i sázkařka v jednom, fialka africká. S tak úzkou souvislostí mezi dvěma zdánlivě odlišnýma věcma jsem se dosud nikdy nesetkala. Aby se člověk, kterej se věnuje srdcí i tělem určitý oblasti s konkrétním zaměřením, jmenoval v podstatě do puntíku stejně jako samotný předmět zájmu. Když k tomu přičtu ještě výčet autorů, kteří se podíleli na výrobě "mojí" encyklopedie fialek afrických, kterou jsem si v počátku sázky s tou "od sousedů" koupila, není už pro mě nic zvláštního, když mezi fotografy, tiskaři a botaniky najdu napsaného i někoho, kdo má na svědomí většinu publikovaných informací a mnohé ze snímků byly pořízeny v jeho pečlivě uspořádaných sklenících s nezvykle širokými mezerami mezi jednotlivými pulty, aby se po nich dalo dobře a hlavně bezbariérově popojíždět. Proto mi bylo onehdy při prohlížení divný, proč jsou stoly tak úzké, nízké a v širokém rozpětí od sebe.
Tohle byl asi první z mnoha šoků, který jsem ten den, to odpoledne v Kafetérii zažila. Když mi Pavel poodhalil svoje soukromí a ukázal mi, co naplňuje jeho čas, co on miluje a dělá s tak velkou láskou. Co ho dokáže povzbudit, protože není květináč, kterej by nepohladil, není rostlinka, se kterou by nepromluvil. Nenechá si do ničeho mluvit, sám se vzdělává a vyhledává pořád lepší a větší pomocníky, kteří by mu zjednodušovaly práci s fialkami. Jedním z nich je jeho starý strýček, který se Pavla ujal, když ještě jako dítě zůstal sám. Po autonehodě přišel nejen o rodiče a mladší sestru, ale taky o schopnost chodit. Od svých patnácti let je odkázaný na vozík a dobrotu jedinýho člověka, kterej mu na světě zbyl. Když mi o tom vyprávěl, bylo moc vidět, jak je vděčný za to, že "tu" zůstal a že se strejda nezalekl toho břemene, který se s péčí o synovce s postižením logicky vznášelo ve vzduchu a pak i ve společným bydlení. Byl to vlk samotář a přece se uměl vzepřít sám sobě a přijmout k sobě, do navenek polorozpadlýho baráku s drolící se omítkou, s okny do ulice, který zdobí jen zašedlý záclony, mladýho kluka. Museli se spolu naučit žít, museli spolu fungovat. Pro zdravotní indispiozice zůstával Pavel na internátě třeba i celý měsíc a strýc mu posílal proviant po známejch nebo jezdil sám vlakem, aby klukovi pomohl. A snad čím méně bylo pohybu, tím více pracovala hlava a nebylo prý tenkrát divu, že Pavel projevil zájem o studium na vejšce, obor biologie a pěstování exotických rostlin. Doteď jsem neslyšela o tom, že by se někdo pyšnil titulem, když zná filalku a jí více i méně podobné rostliny do detailu. A přece takovej človíček na světě je ...
Po škole se Pavel přes profesora z katedry dostal do botanický zahrady, kde mu umožnili pracovat i přes jeho nedostatky. Vyhovovala jim jeho pečlivost a píle, jeho znalosti, ze kterejch čerpali a díky kterým mohli přistavět další dva pavilóny pro floru, která je běžnýmu evropanovi zcela cizí. Měl prostě báječně rozjetou kariéru, ale ... najednou se zasekl a chtěl se vrátit. Strýc, který mu tolik pomohl, sám teď potřeboval, aby se o něj občas někdo postaral a Pavel cejtil, že přišla jeho chvíle vrátit mu všechnu tu jeho snahu, výchovu, zájem, podporu, vše, čeho se mu během studií dostávalo od muže, který mu během let tolik přirostl k srdci. Na zahradě si nechal postavit dva velikánské skleníky s perfektním zavlažováním, dům nechal osázet vysokými tůjemi, aby nebylo vidět, to vše na úkor opravy domku, ve kterým oba bydleli.
Pavel byl můj soused a byl taky tím, kdo dal na parapet okna bolavou fialku. Vídal mě skrze závěsy, když jsem u ní postávala a bylo mu pořád víc divný, proč tam ta cizí ženská chodívá a zastaví se, něco drmolí, usmívá se a pak najednou zajde. Nebo jen mávne rukou, mrkne okem ... než si zjistil, že bydlím hned v domě vedle něj. Bavilo ho mě pozorovat, začínal se na mě těšívat, i když věděl, že o něm nevím. Pozoroval mě z lůžka, který měl stát v protějším koutě a když zjistil, že asi chodím za fialkou, která byla první, kterou kdy měl a který se vůbec nedařilo přes hodně náročné podmínky, který jí nemohl poskytnout v dost velké míře, rozhodl se, že ji zkusí přesadit. Třeba se zmátoří a udělá mu radost. A mně taky. Evidentně jsme se všichni tři propojili neviditelnou silou, protože jak jinak si vysvětlit, že teprve od "naší" sázky se začaly dít tyhle všechny věcí???
První setkání v kavárně i následně účast na Kutitzích byla opravdu jen náhoda, stejně jako společná návštěva jednoho květinářství. To ostatní ale náhoda už není ... třeba to, proč ta moje spolubojovnice už tak dlouho není na okně. Protože teď stojí přede mnou, mám ji na svém parapetě ve svém pokoji a prohlížím si čtyři její bledě růžové kvítky s bílým střapatým krajem, s temně vínovým vnitřkem a do toho opatrně počítám, kolik poupátek ještě vykvete, než bude úplně celá rozvitá. Pavel mi ji přinesl na naši schůzku a obřadně ji postavil doprostřed kavárenského stolku, aby si vyzkoušel, zda zareaguju tak, jak doufal a já ho nezklamala. Hned jsem ji poznala a následně jsem byla vyzvána, at už mu konečně řeknu, co spolu s fialkou máme. Jeho postřeh byl brilantní a ukázalo se, že byl pokaždé účastníkem našich krátkých zastávek, ačkoliv se jeho uším nikdy nedoneslo slovíčka, který jsem řekla. O to víc jeho oči dokázaly číst v mý tváři a všímaly si toho, že afričanka i já rozkvétáme.
Vzpomínám, že chvílemi jsem snad i plakala nad tím vším, nad neuvěřitelností, nad provázaností, prostě nad námi. A nebyl to pláč bolavej, ale pláč plnej šťastnejch slzí. Pavel mi je něžně otíral posmrkaným kapesníkem a konejšil mě. Nechal mě vypovídat a když pak po třech naplněných hodinách byl čas se loučit, bylo mi jasný, že to není napořád, ale jen na pár chvil. Na pár krátkých chvilek, než se zase setkáme ...
Reni, to je tak pěknýýýýý.