close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sázka 13

1. června 2012 v 19:00 | renuška |  Přišla Múza
... a pomalu se schyluje k závěru povídkového románu ...

Je to přesně týden, kdy jsem se chystala na první schůzku s panem vozíčkářem, ale ze které nakonec sešlo.
Je to přesně týden, kdy jsem nervózně pobíhala po bytě a nevěděla, co dělat do té doby, než budu moct opustit svůj azyl a vyjít vstříc dobrodružství, které pro mě pořád má příchuť něčeho moc příjemného a možná i zdravě návykového.
Je to přesně týden, kdy jsem v rukou držela voňavou zprávu a měla ho tak nejblíž, jak jen to v danou chvíli šlo.
Je to přesně týden, kdy jsem zjistila, že budu muset čekat dalších sedm dní, než ho snad doopravdy uvidím.

Jsou to už čtyři dny, kdy jsme si s Michalem byli schopní vyjasnit naši situaci a přijmout následky toho, co už delší dobu nemělo zdaleka takovou podobu, jakou bychom si oba přáli.
Jsou to už čtyři dny, kdy poprvé zaznělo slovo "rozchod".
Jsou to už čtyři dny, kdy jsem naposledy plakala.
Jsou to už čtyři dny, kdy jsem mohla svěřit "své" afričance, ale nešlo to, protože zkrátka nebyla tam, kde jsem ji obvykle vídala. A není tam dosud, což je mi nanejvýš podezřelý, nelíbí se mi to a vůbec netuším, co si o tom jejím náhlém ztracení se mám myslet.

Je to nula dní a klidně bych mohla jít i do záporu, protože ještě pořád jsme Kláře, Kristýně i Rozárce neřekli o velkých změnách, který nás čekají.
Neví to ještě ani moji rodiče. Ani Michalovi rodiče.
Ví to jen Lída a pochopitelně Marta, která očekávala, že bude jednou z prvních informovaných o novinkách rodiny Dobřichovských. Drbna. Ale asi díky její prostořekosti jsme teď tam, kde to už dávno bylo zapotřebí, protože je docela klidně možný, že bychom jinak oba mařili čas čekáním na "vhodný okamžik", kterej by nemusel vůbec přijít. Takhle je to za námi a teď ... děj se vůle boží.

Právě teď je půl jedný, pátek, a já jsem ještě na chvilku v práci. Sklízím si nepořádek ze stolu, abych se po víkendu nevyděsila vlastní nepořádnosti, i když mám tušení, že budu možná natolik roztěkaná, že mi neuklizený prostor bude vadit zcela minimálně. Odhaduju svý chování na základě něčeho, co vlastně ještě neproběhlo, ale už teď mě příjemně lechtá v břiše a mám dojem, jakoby moje ruce reagovaly na povely z mozkovny nekoordinovaně a zmateně. Nohy se po nich opičí a já nestíhám skrývat údiv nad tím, co dokáže s člověkem, s ženou očekávání. Vybíhám pár schůdků ke kancelářím šéfa, abych mu ještě osobně připomněla, že odcházím, ačkoliv on o tom ví už od začátku týdne. Hned po ranní časné konrole u lékaře jsem se za ním zastavila, jednak kvůli zameškaným restům a taky právě kvůli nahlášení půldenní nutné dovolené. Naštěstí nepotřeboval nic vysvětlovat, snažila jsem se dohnat po prodloužených odpolednách to, co bylo akutní a nutné, takže v podstatě šlo jen o formalitu, nic víc - nic míň.
S hlavou v oblacích míjím kosmetiku sousedící s naší firmou, procházím kolem tržiště, nahlídnu do výlohy květinářství, které teď dominují ... fialky! Aha, tak paní prodavačka Eva si vzala k srdci doporučení pěstitele a dodavatele v jednom a dovolila něžným sametovým kvítkům, aby zdobila čelo jejího obchůdku a lákala tak zároveň nové i staré zákazníky ke koupi půvabné květeny. Měla jsem ještě chviličku, tak jsem se zastavila a prohlížela se puclák od pucláku, zkoumala, zda neuvidím tu vysněnou, co si Rozárka tak přála. Všechny byly ale jen jednobarevné, klasického tvaru okvětních lístků, nic, co by se vymykalo standardu. A přece jsem na poslední chvíli vstoupila do dveří a nechala si zabalit jednu něžnou, bílou krasavici. Měla obzvlášť velké květy a já už jsem si ji představovala u sebe na stole v pracovně, kam chodívám relaxovat, kde mám svoje houpací ratanové křeslo, svoje nejoblíbenější knihy, obraz po prababičce a fůru strakatých polštářů, který jsem si navozila z cest. Kde na jednom jediným okně mám svoje milovaný orchideje, proložené kameny a kamínky, co mi holky nosily ze školky a později i ze školy. Jen fialka mi tady chybí a ... proč jsem si ji vlastně nikdy dřív nekoupila? Kdo ví ... Tak si tu svoji první odnáším se zvláštní radostí a nadšením a říkám si, jestli i ona mi bude schopná poskytnout tu samou péči a lásku, jako ta sousedova. Budeme mít spoustu času na seznámení, snad se nám podaří si mezi sebou vypěstovat když ne stejný, tak aspoň hodně podobný vztah.

Už jsem tady, hodina Há se závratnou rychlostí přiblížila k svému cíli. Nejdřív všechno jde pomalu a pak to letí a člověk ani náhodou nemá takový postřeh, aby to všechno stihl zaznamenat. Zdravím se se známou servírkou a ona se na mě moc hezky usmívá a paží ukazuje ... k oknu do parku ... k malému stolečku tak akorát pro dva ... k pohodlné židli s vysokým polstrovaným opěradlem, proti níž stojí ... invalidní vozík ...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 misha.a misha.a | 4. června 2012 v 14:20 | Reagovat

Doufám, že to bude happyend! :-D

2 Lada Lada | 5. června 2012 v 8:52 | Reagovat

NAPĚTÍ SE PŘENESLO I NA MĚ.JE MI JAK PŘED SCHŮZKOU. ;-)
;BOHUŽEL MĚ ČEKÁ DNES JEN SCHŮZE:-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama