Červen 2012

Koláčové pondělí

28. června 2012 v 8:01 | renuška |  Snímánky
Přišel čas odjezdu, čas úklidu chalupy i balení proviantu a čas čekání na pomoc s odvozem všech zavazadel. Kupodivu jsme všechno stihli daleko rychleji, než jsem předpokládala, takže se našel čas i na malou sladkou svačinku :-).









Je třeba k takovým obrázkům dodávat komentář? Stačí snad jen poznamenat, že koláče o průměru dobrých dvacet centimentrů do kluků zahučely rychlostí závodního chrta a kdybych nezachránila ten poslední, který patřil mému milému, asi by ho spořádali také. Jedlíci moji - však si také odměnu za pomáhání zasloužili! A o to víc určitě i chutnala :-).

Do dneška počasí vycházelo aneb ...

20. června 2012 v 10:26 | renuška |  Jak to vidím ...
... alespoň dnes nebudeme muset zapínat čerpadlo a zalévat tetiny záhony plné kvítků, zeleniny a ovoce, protože ...

... protože stejně tak, jako rok minulý, jsme na čtrnáct dní opustili náš čtyřpokojový byt bez zahrádky a přesunuli se do chaloupky po prababičce, která se stala domovem tetě a strejdovi. Ti se také přesunuli, a to ze státu do státu přes více států :-D. A poněvadž v dnešní době pobertů a slídilů (u nás je známá jedna osůbka nepřizpůsobivá, jež za poslední rok z plečky, na které objížděla široké okolí, dokázala povýšit na hodně pěkné cyklistické kolo :-?) si člověk nikdy není jistý, kdy ho nevítaný host navštíví, utábořili jsme se v chaloupce my a alespoň částečně nahrazujeme celodenní živo a tedy jakési "nedostupno" právě oněm pochybným individuím.

Přestože jsme nepřerušili pracovní i školní docházku (místo pobytu rovná se vísce, do které jindy všichni čtyři dojíždíme, čili je pro nás daleko pohodlnější dostat se do cíle za vzděláním i penězi), mám dojem, že jsem na dovolené. Na rozdíl od pobytu doma nehrotím tak uklízení, protože víceméně jsme stále venku a dovnitř se chodíme jen vyspat nebo nakrmit, lépe řečeno pro krmi, kterou pak většinou konzumujeme na čerstvém vzduchu. A že si to sakra užívám! Pár kousků nádobí, ob pár dní pánev nebo kastrol po uvařeném jídle (i tuto činnost jsem omezila - jednak vařit v jiné kuchyni je prostě "jiné", druhak se mi prostě nechce a nebaví mě to, takže na peci krom jiného mám vyskládané zelňačky od Vitany a v lednici se chladí klobásy a buřty připravené na grilovačku v krbu), zamést a šlus. Honem na lavici na zápraží, kde je tisíckrát líp než ve světnici, ač právě tady je příjemně chladno i přes vysoké teploty, které nás teď denně atakují. Ale asi právě pro ten nedostatek, který je spojen s mým bydlištěm, kde nemáme v podstatě možnost dát si relax pod širým nebem (pouze hodně omezeně a veřejně; plácek, který jsem si loni dala trochu do pořádku, je nyní z rozhodnutí majitele zamčený a tedy nepřístupný), využívám stínu slunečníku, parna, křesla a malého stolku v rohu u vstupních dveří, odkud vidím na silnici, na zahradu, na přírodu a je mi skvostně. A dětem a mému milému zrovna tak.

Skvostně je i Máše, která si užívá sice na dlouhém vodítku (nevěřím tomu, že by nepodlehla volání přírody), ale i s tímto omezením mnohem více svobody než doma na okenním parapetu. Ať už se jen vyvaluje v trávě nebo na chladné, kameny vydlážděné, terásce, či pozoruje brouky a ptáky. Je na ní vidět, jak je spokojená, chutná jí a myslím si, že i ona je vděčná za změnu, kterou s námi dočasně podnikla.

Jediným mráčkem, přičemž i ten bude brzy rozehnán "slunečnými paprsky prázdnin", je Honzíkův úraz, který ho omezuje v ježdění na kole, na které se tolik těšil, v plavání, v blbnutí. Musí být opatrný, což velmi dobře ví; je ale moc fajn, že mu to úsměv na rtu nevzalo. Naopak ... Z potíže se snaží udělat výhodu, ve třídě je za frajera a bez pochyb zvládne i závěrečnou besídku s nacvičeným tanečkem, která nás dneska čeká. Pan lékař přislíbil, že odlehčená sádra chránící naštípnutou kost v zápěstí, půjde dolů do tří, max čtyř týdnů, takže možná, že první týden v červenci, kdy plánujeme společné volno a sem tam výletování, bude Honza už bez ní.




A tak si nyní žijeme a je nám blaze. Jsem ráda za změnu, která se nám opakovaně nabídla a i přes různá omezení (opatrnost na půjčenou věc jakkoliv velkou a drahou hraje hodně velkou roli v uvolněnosti a pocitu "jako doma") si užívám keříků s jahodami a rybízem, zmiňované lavice na záspi, kosáka, který pravidelně zpívá na střeše, cesty do práce, kterou absolvuji na kole, času, který trávíme venku místo sledování přihlouplé "hrdlouživky", růzobarevných kytek, jejichž květy mám za úkol zdokumentovat, zkrátka všeho. I toho deště, který dnes zalévá za nás :-).


Modelová matka?

12. června 2012 v 10:14 | renuška |  Jak to vidím ...
Už jedenáct let se učím být správnou mámou. Bez příruček a manuálů, prostě instinktivně vedu své kluky k tomu, aby za něco stáli. Aby to nebyli hlupáčci a nešikové, které kam postavím, tam je najdu. Pozoruji ostatní rodiče, kopíruji jejich způsoby tehdy, kdy se mi zdají vhodné nebo se naopak vyvaruji chyb, které dělají a které se mi nelíbí. Například od své vlastní maminky jsem si vypůjčila "ošklivý pohled", který zmůže vážně víc než dříve mnou hojně využívaný křik a hubování, ale navíc zastane i plácanec na prdel. Ačkoliv když jde do tuhého, tak zkrátka musím zakročit - pro drzost fackou přes tvář, pro neposlušnost a extrémní zlobení "vařečkovým pohlazením", ale to je opravdu zřídkakdy. Naštěstí ...
Snažím se omezit pocit nedostatků na minimum, i když vím, že nejedu na sto procent jak fyzicky a duševně, tak i materiálně. Dlužím sobě i klukům dovolenou u moře, které se určitě společně jednou dočkáme, ale proti tomu se snažím s nimi navštěvovat různé dětské akce, chodit do přírody na krátké tůry, i když brblají, že se jim nikam nechce. Zatím si neuvědomují, jak vzácné je trávit volný čas společnou aktivitou, protože právě to jsou body, ke kterým se zpětně v budoucnosti budou vracet v podobě vzpomínek. Na nějakou hru v počítači (což je dle mého současný největší nepřítel všech ratolestí a s kluky máme dohodu, že bez dovolení ani ránu a když svolím, tak max tři hodinky týdně) nebo film (většinou vybíráme rodinné, na které se znovu díváme všichni dohromady) ze dne na den zapomenou, ale zážitky se z hlavy vypaří daleho hůř, možná vůbec. Mrzí mě, že moc nesportujeme, ale na vině bude nejspíš má nepříliš sportovní povaha. Vyrovnáváme to právě pobytem venku stráveným např. hraním kroketu, házením s míčkem na "sucháč", badmitnonem, brzy snad i cyklistikou, v zimě v rámci možností lyžováním nebo návštěvou krytého bazénu. Není to nic extra, nic, z čeho by člověk spadl na zadek, ale přece jsem i za tu trošku ráda.
A během toho všeho, počínaje legráckami a konče požadavky na pomáhání při úklidu bytu, kdy kluci zcela samozřejmě luxují, povlékají, uklízí si prádlo, zametou schody nebo zalejou květiny či vynesou odpadky, si přeji, aby i přes respekt, který ke mě bezesporu musí mít, cítili, že jsem nejen jejich máma, ale hlavně kamarádka, které se nemusí bát svěřit s čímkoliv. Které se nemusí stydět, když se jdeme večer koupat a všichni si sundáme spoďáry, ke které si v neděli ráno vlezou pod peřinu a vůbec nevadí, že se musí o místo dělit ještě s mým milým - zkrátka si kluky rozdělíme, jeden u mě, druhý u pana Té a je nám dobře. Vím toho o svých dětech hodně a mohu za to být vděčná právě tomu, že jim jsem zcela otevřená a nebráním jim, když mi chtějí vyprávět, jak se mají. Poznávám tak jejich charaktery a jejich sny, díky nimž pak můžu ke každému synkovi přistupovat tak, jak je to správné. Díky nimž pak můžu lépe chápat jejich rozhodnutí věnovat se takovým koníčkům, které je opravdu baví a přináší jim naplnění na rozdíl od toho, do čeho jsou nuceni a co je pro ně jen ztráta času.

Mohla bych takhle pokračovat donekonečna, protože o mateřských pocitech se dá opravdu mluvit docela hodně, ale proč to všechno vlastně píšu? Protože aniž bych byla tyranka, kuřačka a alkoholička, aniž bych kluky odbývala a nevěnovala se jim nebo jednoho upřednostňovala před druhým, stalo se mi, že jsem byla označena špatnou mámou. Což mě - přiznávám - docela rozhodilo, protože si nejsem vědoma toho, že by to mělo tak být. Jistě, z pohledu jiné osoby, která vychovává odlišně, dělám asi chyby, ale ty dělají všichni. I já bych mohla kritizovat, ale proč? Za to, jak se děti projevují, jsou v první řadě zodpovědní rodiče a já až na maličké nedostatky, respektive zlozvyky (né a né je odnaučit, což mě fakt štve, to bez debaty!) jsem na chování Ondráška a Honzíka pyšná. Oba jsou sví, rozumní, nechovají se s prominutím jako debilové, umí se smát, ale i přemýšlet, umí si udělat snídani i pohlídat mladší sestřenici. Jsou to kluci pohodáři, do nepohody, pomalu přicházející do puberty, ale přece dobropřející a milí, umazlení a hlavně ... hlavně jsou to zdraví chlapáci s ohromným srdcem na tom pravém místě. Mají své mouchy stejně jako každý člověk do jednoho, takže není dobře jim to mít za zlé, protože jejich dobrých vlastností je naprostá převaha.
Už několikrát jsem o Honzovi a Ondrovi tady na blogu psala, takže je asi zbytečné podotýkat, že jsem skutečně hrdou matkou. A třebaže spoustu věcí nedělám tak, jak by ostatní vnímali jako ideál, stojím si pevně za svou výchovou a rozhodně nesouhlasím s tvrzením, že jsem špatnou mámou. To opravdu ne.

Kolik váží hříšná dušička?

11. června 2012 v 8:10 | renuška |  Snímánky
Setkala jsem se s tím poprvé v životě a i tak jsem jen přihlížela, když čert vážil hříšné duše mých synků. Během přidávání závažíček na decimálce nenápadně lomcoval s celou váhou a k tomu komentoval fakt, že si kluci po sobě neuklízí, že určitě občas zlobí ... jako by s námi žil :-). Děti se na podstavci třásly, ale to jen právě kvůli tomu čertovu hrkání, o respektu z bubáka nemohla být ani řeč, i když znovu slibovaly hory doly jako v prosinci.



Zastávka u čertiska byla totiž jednou z etap tradiční červnové procházky Pohádkovým lesem v nedaleké vísce. V lese i na louce jsme potkali spoustu nadpřirozených bytostí, například:


* Asterixe a Obelixe, kteří si malé Gally vyzkoušeli ze sběru "bylinek" do posilujícího nápoje nebo z hodu obeliskem



* nebo zelenou bachratou housenku, která toužila po kvalitní poezii a děti stojíc před stromem přednášely. Honzovi se ovšem nedostalo kdovíjakých ovací, protože na říkanku:
"Rolničky, prdlačky,
Batman je pako,
skočil salto do hnoje
a smrdí mu sako. Hej!"
housenka jen odfrkla, že tohle se jí teda vůbec nelíbí, že je to prostě hrrrrrrůza.
Ani Ondra to moc nevylepšil kratičkou recitací:
Včela
autor neznámý
Včela.
Bzzzzzzzzzz.
Už uletěla.
Tady zase zelený hmyzák konstatoval, že moderním veršovánkám ani zbla nerozumí. Ještě že nás zachránila neteřinka s říkankou o dětech, kterým uletí v aprílu hlava z bláznivého počasí :-).
A šlo se dál ...


* taťka Šmoula se Šmoulinkou chtěli sázet a sbírat houby do polévky. Co na tom, že byly to byly mochomůrky z plastu?
Sto šmoulů, sto chutí ...


* kouzelníci nechali malé nezbedy lovit z bedny předměty k hádání podle hmatu a když měli náladu, začarovali s "kouzelnou hůlkou" nad košíkem u stromu a v něm po odkrytí deky děcka mohla vidět krásného hnědého králíka "úplně dovopravdicky živýho, mami!"



* a skoro nakonec trénink na letišti pod dozorem Rampy McKváka. Kluci i holky kličkovali mezi kupkami s jakýmisi kousky sýru; tu dekoraci jsem moc nepochopila, ale na mně zas až tak nezáleželo, důležité bylo mírné přistání a to se zdařilo.

A jsme skoro v cíli - ještě zbývá pomoci nasbírat Máje a Vilíkovi med a s ovečkou Shaun si zahrát golf (bez snímánků) a hurá pro odměny - sladké i materiální aneb stříkací pistolky s dobou životnosti max dva dny to jistí. Každé prtě ještě vyfasovalo buřta k opečení a bylo. Spokojenost s organizací i s počasím byla zcela na místě, i když jsme chvilkami nepatrně promokli. O to víc jsme se pak divili, když nám bylo doma řečeno, jak prý všude lilo ... Inu, asi jsme si uměli lépe vybrat - lokalitu i program :-). A pro úspěch samotný je téměř tutovka, že za rok půjdeme za pohádkou znovu a uvidíme, jestli zase náhodou nepotkáme pracovitého drvoštěpa, nenechavé loupežníky, zeleného vodníka nebo ... nebo třeba zvědavého čerta, který dětem umí zvážit jejich hříchy :-).

Sázka 15

7. června 2012 v 8:23 | renuška |  Přišla Múza
... a je tu zvonec, co značí příběhu o zvláštní sázce konec ...

"Sliby se maj plnit o vánocích ... " Odrhovačka Janka Ledeckýho, kterou snad žádný rádio nezapomene v čase adventním několikrát denně pouštět do éteru. Teď je červen, utekly tři měsíce od sázky s fialkou a já si moc dobře uvědomuju, že přes to všechno krásno, co se vyklubalo z bláznivýho nápadu jedný nespokojený ženský, mám ještě jednu povinnost.
Na začátku jsem si slíbila, že ať už dopadne výsledek duelu jakkoliv, v obou případech půjdu vedle k sousedovi (který mi byl donedávna zcela cizí a teď je mou láskou, které propadám stále víc a víc; už jen to pomyšlení a já se automaticky rozzářím bez ohledu na situaci, ve které zrovna jsem). V případě, že se fialce podaří rozkvést dřív než mně, když bude svým půvabem krášlit okno zanedbaného parapetu, měla jsem v úmyslu panu sousedovi poděkovat za to, že se jí tak báječně věnoval a že dokázal svým zájmem probudit téměř mrtvou rostlinku znovu k životu. Kdybych vyhrála já, chtěla jsem tam jít proto, abych si puclák s chuděrkou odnesla a zkusila se o ni postarat sama. Jenže jak to teď mám udělat, když ona Saintpaulia trůní už pár dní v mém pokoji?
Občas, když mám kratičkou chvilku jen sama na sebe, vezmu květináč do dlaně, postavíme se spolu před zrcadlo a ukazujeme se sobě navzájem, jak moc nám to sluší. Květinka má dobrých deset něžných rozvitých poupat a já o pět kilo méně a o nesčetně vrásek od úsměvů více. Záříme a jsme šťastné a já vím, že nemluvím jenom za sebe. Rozárka mě sem tam překvapí návštěvou a zvědavě se ptá, kde jsi sehnala, mami, tu kytku? To je přesně taková, jakou jsem si přála, mamko. A to je z krámu? Nebos jí dostala třeba? Nebos jí někde našla, mami? Já to chci věděéééét, prosíííím. A já se jen tajuplně usměju a pohladím ji po tváři se slibem, že jednou, už brzy, se všechno dozví. Nebudou to jenom dobrý zprávy, počítám i se slzami, ale brzy zase bude dobře ... nejen mně. Mám pocit, že Klárka s Kristýnkou už něco tuší, možná jim Michal naznačil, že nás čekají změny, ale zatím jsme se rozhodli mlčet a nechat to až na prázdniny, kdy se holky budou mít příležitost s tím vším novým více sžít, aniž by to ovlivnilo jejich prospěch ve škole. Teď musejí ještě zabrat, aby si pojistily hezký známky na výzo, i když i tak bude výsledek bezvadný, ale fakt je nechceme nervovat. Sami jsme to probírali asi ještě dvakrát a já s úžasem zjišťuju, že si s Michalem mám víc co říct než za posledních pět let, co je Rozi na světě. Jak ta vidina budoucího života plného novot člověka změní ...


Už jsem na to přišla. Když jsem včera na chviličku byla ve sklenících, tlačila před sebou invalidní vozík a současně obdivovala každý jeden květináč, který byl domovem tu fialové, tu bílé nebo různě narůžovělé afričance, tak Pavel mezi řečí, během níž tak zaujatě o svých láskách vyrávěl a kdy mě po celou dobu hladil po rukou, povídal, že musí dnes odpoledne někam za prací. Tak si počkám, až nebude doma a pak teprve půjdu k vedlejšímu domu, zaklepu a počkám ... přijde mi otevřít strýček a asi se bude divit, proč tam jsem a co mu chci. Prý se mu Pavel zmiňoval, ale ne moc dopodrobna. Poděkuju mu za to, jak úžasného chlapa vychoval, jak skvěle zvládnul překážky, které se s postižením synovce mnohem více prohloubily, jak velkou podporou byl člověku, který svůj život zasvětil botanice, potažmo fialkám, skrze ně se dostal až do mého srdce. Skrze které jsem se já dostala do srdce jemu. Poděkuju mu za spadanou hromádku omítky, za nevyprané záclony i neumytá okna, protože v kontrastu s tím mě právě snad proto upoutal špinavý plastový květináč s torzem něčeho, z čeho se vyklubal půvab sám. Asi na mě bude hledět nevěřícně a v duchu si bude myslet něco o praštěných babách, ale to už je mi jedno. Já svým krokem ukončím sázku, která skončila remízou. Která během relativně krátkého časového období změnila životy několika lidí, aniž bych já kdy tušila a čekala, že se něco takového stane. Daleko spíš bych člověk pochyboval o mé zdravé mysli, ale když si vezmu, jak to všechno dopadlo ...

Jsme šťastné, a není to jen fráze, viď, fialko?

Sázka 14

5. června 2012 v 14:26 | renuška |  Přišla Múza
V půlce příštího týdne mám odjíždět jako součást pracovního týmu na Slovensko na výstavu, což má být i část odměny za mou práci na prezentaci textilní firmy. Od té doby, co jsem se to dozvěděla, jsem se tolik těšila, ale teď ... nejradši bych zůstala doma, protože mnohem, mnohem sladší důvody k tomu být šťastná na mě nemusí nutně čekat za hranicemi, ale stačí jen vyjít z domu ...

Schůzka s Pavlem, tedy panem vozíčkářem, byla jedinečná, úchvatná, okouzlující, fantastická a příšerně rychlá. Najednou vím tolik věcí, že už při jejich zjištění jsem byla v úžasu a to my vydrželo doteď. Stačí zmínit, že jeho jméno, tedy volně přeloženo a upraveno do mužského rodu - Pavel Svatý - je český název pro rostlinu, jež se latinsky nazývá Saintpaulia. A toto není nic jinýho než moje přítelkyně i sázkařka v jednom, fialka africká. S tak úzkou souvislostí mezi dvěma zdánlivě odlišnýma věcma jsem se dosud nikdy nesetkala. Aby se člověk, kterej se věnuje srdcí i tělem určitý oblasti s konkrétním zaměřením, jmenoval v podstatě do puntíku stejně jako samotný předmět zájmu. Když k tomu přičtu ještě výčet autorů, kteří se podíleli na výrobě "mojí" encyklopedie fialek afrických, kterou jsem si v počátku sázky s tou "od sousedů" koupila, není už pro mě nic zvláštního, když mezi fotografy, tiskaři a botaniky najdu napsaného i někoho, kdo má na svědomí většinu publikovaných informací a mnohé ze snímků byly pořízeny v jeho pečlivě uspořádaných sklenících s nezvykle širokými mezerami mezi jednotlivými pulty, aby se po nich dalo dobře a hlavně bezbariérově popojíždět. Proto mi bylo onehdy při prohlížení divný, proč jsou stoly tak úzké, nízké a v širokém rozpětí od sebe.
Tohle byl asi první z mnoha šoků, který jsem ten den, to odpoledne v Kafetérii zažila. Když mi Pavel poodhalil svoje soukromí a ukázal mi, co naplňuje jeho čas, co on miluje a dělá s tak velkou láskou. Co ho dokáže povzbudit, protože není květináč, kterej by nepohladil, není rostlinka, se kterou by nepromluvil. Nenechá si do ničeho mluvit, sám se vzdělává a vyhledává pořád lepší a větší pomocníky, kteří by mu zjednodušovaly práci s fialkami. Jedním z nich je jeho starý strýček, který se Pavla ujal, když ještě jako dítě zůstal sám. Po autonehodě přišel nejen o rodiče a mladší sestru, ale taky o schopnost chodit. Od svých patnácti let je odkázaný na vozík a dobrotu jedinýho člověka, kterej mu na světě zbyl. Když mi o tom vyprávěl, bylo moc vidět, jak je vděčný za to, že "tu" zůstal a že se strejda nezalekl toho břemene, který se s péčí o synovce s postižením logicky vznášelo ve vzduchu a pak i ve společným bydlení. Byl to vlk samotář a přece se uměl vzepřít sám sobě a přijmout k sobě, do navenek polorozpadlýho baráku s drolící se omítkou, s okny do ulice, který zdobí jen zašedlý záclony, mladýho kluka. Museli se spolu naučit žít, museli spolu fungovat. Pro zdravotní indispiozice zůstával Pavel na internátě třeba i celý měsíc a strýc mu posílal proviant po známejch nebo jezdil sám vlakem, aby klukovi pomohl. A snad čím méně bylo pohybu, tím více pracovala hlava a nebylo prý tenkrát divu, že Pavel projevil zájem o studium na vejšce, obor biologie a pěstování exotických rostlin. Doteď jsem neslyšela o tom, že by se někdo pyšnil titulem, když zná filalku a jí více i méně podobné rostliny do detailu. A přece takovej človíček na světě je ...
Po škole se Pavel přes profesora z katedry dostal do botanický zahrady, kde mu umožnili pracovat i přes jeho nedostatky. Vyhovovala jim jeho pečlivost a píle, jeho znalosti, ze kterejch čerpali a díky kterým mohli přistavět další dva pavilóny pro floru, která je běžnýmu evropanovi zcela cizí. Měl prostě báječně rozjetou kariéru, ale ... najednou se zasekl a chtěl se vrátit. Strýc, který mu tolik pomohl, sám teď potřeboval, aby se o něj občas někdo postaral a Pavel cejtil, že přišla jeho chvíle vrátit mu všechnu tu jeho snahu, výchovu, zájem, podporu, vše, čeho se mu během studií dostávalo od muže, který mu během let tolik přirostl k srdci. Na zahradě si nechal postavit dva velikánské skleníky s perfektním zavlažováním, dům nechal osázet vysokými tůjemi, aby nebylo vidět, to vše na úkor opravy domku, ve kterým oba bydleli.
Pavel byl můj soused a byl taky tím, kdo dal na parapet okna bolavou fialku. Vídal mě skrze závěsy, když jsem u ní postávala a bylo mu pořád víc divný, proč tam ta cizí ženská chodívá a zastaví se, něco drmolí, usmívá se a pak najednou zajde. Nebo jen mávne rukou, mrkne okem ... než si zjistil, že bydlím hned v domě vedle něj. Bavilo ho mě pozorovat, začínal se na mě těšívat, i když věděl, že o něm nevím. Pozoroval mě z lůžka, který měl stát v protějším koutě a když zjistil, že asi chodím za fialkou, která byla první, kterou kdy měl a který se vůbec nedařilo přes hodně náročné podmínky, který jí nemohl poskytnout v dost velké míře, rozhodl se, že ji zkusí přesadit. Třeba se zmátoří a udělá mu radost. A mně taky. Evidentně jsme se všichni tři propojili neviditelnou silou, protože jak jinak si vysvětlit, že teprve od "naší" sázky se začaly dít tyhle všechny věcí???
První setkání v kavárně i následně účast na Kutitzích byla opravdu jen náhoda, stejně jako společná návštěva jednoho květinářství. To ostatní ale náhoda už není ... třeba to, proč ta moje spolubojovnice už tak dlouho není na okně. Protože teď stojí přede mnou, mám ji na svém parapetě ve svém pokoji a prohlížím si čtyři její bledě růžové kvítky s bílým střapatým krajem, s temně vínovým vnitřkem a do toho opatrně počítám, kolik poupátek ještě vykvete, než bude úplně celá rozvitá. Pavel mi ji přinesl na naši schůzku a obřadně ji postavil doprostřed kavárenského stolku, aby si vyzkoušel, zda zareaguju tak, jak doufal a já ho nezklamala. Hned jsem ji poznala a následně jsem byla vyzvána, at už mu konečně řeknu, co spolu s fialkou máme. Jeho postřeh byl brilantní a ukázalo se, že byl pokaždé účastníkem našich krátkých zastávek, ačkoliv se jeho uším nikdy nedoneslo slovíčka, který jsem řekla. O to víc jeho oči dokázaly číst v mý tváři a všímaly si toho, že afričanka i já rozkvétáme.

Vzpomínám, že chvílemi jsem snad i plakala nad tím vším, nad neuvěřitelností, nad provázaností, prostě nad námi. A nebyl to pláč bolavej, ale pláč plnej šťastnejch slzí. Pavel mi je něžně otíral posmrkaným kapesníkem a konejšil mě. Nechal mě vypovídat a když pak po třech naplněných hodinách byl čas se loučit, bylo mi jasný, že to není napořád, ale jen na pár chvil. Na pár krátkých chvilek, než se zase setkáme ...

Sázka 13

1. června 2012 v 19:00 | renuška |  Přišla Múza
... a pomalu se schyluje k závěru povídkového románu ...

Je to přesně týden, kdy jsem se chystala na první schůzku s panem vozíčkářem, ale ze které nakonec sešlo.
Je to přesně týden, kdy jsem nervózně pobíhala po bytě a nevěděla, co dělat do té doby, než budu moct opustit svůj azyl a vyjít vstříc dobrodružství, které pro mě pořád má příchuť něčeho moc příjemného a možná i zdravě návykového.
Je to přesně týden, kdy jsem v rukou držela voňavou zprávu a měla ho tak nejblíž, jak jen to v danou chvíli šlo.
Je to přesně týden, kdy jsem zjistila, že budu muset čekat dalších sedm dní, než ho snad doopravdy uvidím.

Jsou to už čtyři dny, kdy jsme si s Michalem byli schopní vyjasnit naši situaci a přijmout následky toho, co už delší dobu nemělo zdaleka takovou podobu, jakou bychom si oba přáli.
Jsou to už čtyři dny, kdy poprvé zaznělo slovo "rozchod".
Jsou to už čtyři dny, kdy jsem naposledy plakala.
Jsou to už čtyři dny, kdy jsem mohla svěřit "své" afričance, ale nešlo to, protože zkrátka nebyla tam, kde jsem ji obvykle vídala. A není tam dosud, což je mi nanejvýš podezřelý, nelíbí se mi to a vůbec netuším, co si o tom jejím náhlém ztracení se mám myslet.

Je to nula dní a klidně bych mohla jít i do záporu, protože ještě pořád jsme Kláře, Kristýně i Rozárce neřekli o velkých změnách, který nás čekají.
Neví to ještě ani moji rodiče. Ani Michalovi rodiče.
Ví to jen Lída a pochopitelně Marta, která očekávala, že bude jednou z prvních informovaných o novinkách rodiny Dobřichovských. Drbna. Ale asi díky její prostořekosti jsme teď tam, kde to už dávno bylo zapotřebí, protože je docela klidně možný, že bychom jinak oba mařili čas čekáním na "vhodný okamžik", kterej by nemusel vůbec přijít. Takhle je to za námi a teď ... děj se vůle boží.

Právě teď je půl jedný, pátek, a já jsem ještě na chvilku v práci. Sklízím si nepořádek ze stolu, abych se po víkendu nevyděsila vlastní nepořádnosti, i když mám tušení, že budu možná natolik roztěkaná, že mi neuklizený prostor bude vadit zcela minimálně. Odhaduju svý chování na základě něčeho, co vlastně ještě neproběhlo, ale už teď mě příjemně lechtá v břiše a mám dojem, jakoby moje ruce reagovaly na povely z mozkovny nekoordinovaně a zmateně. Nohy se po nich opičí a já nestíhám skrývat údiv nad tím, co dokáže s člověkem, s ženou očekávání. Vybíhám pár schůdků ke kancelářím šéfa, abych mu ještě osobně připomněla, že odcházím, ačkoliv on o tom ví už od začátku týdne. Hned po ranní časné konrole u lékaře jsem se za ním zastavila, jednak kvůli zameškaným restům a taky právě kvůli nahlášení půldenní nutné dovolené. Naštěstí nepotřeboval nic vysvětlovat, snažila jsem se dohnat po prodloužených odpolednách to, co bylo akutní a nutné, takže v podstatě šlo jen o formalitu, nic víc - nic míň.
S hlavou v oblacích míjím kosmetiku sousedící s naší firmou, procházím kolem tržiště, nahlídnu do výlohy květinářství, které teď dominují ... fialky! Aha, tak paní prodavačka Eva si vzala k srdci doporučení pěstitele a dodavatele v jednom a dovolila něžným sametovým kvítkům, aby zdobila čelo jejího obchůdku a lákala tak zároveň nové i staré zákazníky ke koupi půvabné květeny. Měla jsem ještě chviličku, tak jsem se zastavila a prohlížela se puclák od pucláku, zkoumala, zda neuvidím tu vysněnou, co si Rozárka tak přála. Všechny byly ale jen jednobarevné, klasického tvaru okvětních lístků, nic, co by se vymykalo standardu. A přece jsem na poslední chvíli vstoupila do dveří a nechala si zabalit jednu něžnou, bílou krasavici. Měla obzvlášť velké květy a já už jsem si ji představovala u sebe na stole v pracovně, kam chodívám relaxovat, kde mám svoje houpací ratanové křeslo, svoje nejoblíbenější knihy, obraz po prababičce a fůru strakatých polštářů, který jsem si navozila z cest. Kde na jednom jediným okně mám svoje milovaný orchideje, proložené kameny a kamínky, co mi holky nosily ze školky a později i ze školy. Jen fialka mi tady chybí a ... proč jsem si ji vlastně nikdy dřív nekoupila? Kdo ví ... Tak si tu svoji první odnáším se zvláštní radostí a nadšením a říkám si, jestli i ona mi bude schopná poskytnout tu samou péči a lásku, jako ta sousedova. Budeme mít spoustu času na seznámení, snad se nám podaří si mezi sebou vypěstovat když ne stejný, tak aspoň hodně podobný vztah.

Už jsem tady, hodina Há se závratnou rychlostí přiblížila k svému cíli. Nejdřív všechno jde pomalu a pak to letí a člověk ani náhodou nemá takový postřeh, aby to všechno stihl zaznamenat. Zdravím se se známou servírkou a ona se na mě moc hezky usmívá a paží ukazuje ... k oknu do parku ... k malému stolečku tak akorát pro dva ... k pohodlné židli s vysokým polstrovaným opěradlem, proti níž stojí ... invalidní vozík ...


Sázka 12

1. června 2012 v 9:42 | renuška |  Přišla Múza
Nechápu to, ale v pondělí ráno cestou do kanceláře jsem si všimla, že fialka zmizela. Že už na sousedově okně prostě není. Zůstalo po ní jen kolečko v prachu, nic víc. Možná, že ji soused jen přesadil nebo chtěl opláchnout a až půjdu zpátky domů, zase tam bude, doufala jsem. Ale omyl ... ani v úterý, ani ve středu, parapet zeje prázdnotou a do ulice kouká už jen zašedlá záclona a pár mušinců na skle. Nevěřila bych, jak mě tohle dokáže rozhodit a čím dýl se s květinkou nevidím, tím víc se zabejvám myšlenkou, co to? Přičemž bych se měla věnovat něčemu zdaleka, zdaleka důležitějšímu, protože ...

... protože v pondělí večer jsme si s Michalem otevřeli lahev vína, počkali jsme, až všechny tři naše děti půjdou spát a sedíc proti sobě u jídelního stolu (proč jsme nešli do obejváku? Vždyť to je centrum našich rodinných setkání bez ohledu na počet účastníků!) vyložili jsme si ty svý pomyslný karty na stůl a řekli jsme si konečně z očí do očí, jak nás vidíme. Jak sami sebe vidíme a jak cítíme svůj postoj proti tomu druhýmu. Michal mi pak řekl, že mluvil s Martou a dozvěděl se, že mi prozradila jeho tajemství a prej se s ní dost pohádal, protože mu vadí, že se Marti vměšuješ do našeho života. Já vim, že seš naše kamarádka, ale tohle sis mohla fakt nechat pro sebe. Já to Stáně ňák řeknu, protože mě to taky sere, jak to je, já je mám všechny rád, ale Květu prostě miluju a neumím žít dvojí život, na to nemám. Už tak jsem vyčerpanej, Marto, a ty si k tomu přidáš ještě sdělování senzacechtivých klepů z první ruky. Myslel jsem, že ti můžu věřit. No můžu, můžu, jsi moje přítelkyně, Stánina taky, ale já sem to fakt chtěl doma říct ... časem ... jo, já vim, chlapi jsou zbabělci. Posraný dokonce! No prosim. To ti děkuju za podporu. Jo zavolám ti, jak to dopadlo. Ale chvíli mě ještě nech, počkám, až Stáně bude líp, jakoby nestačilo, žes to na ní vybafla ty, dyž jí nebylo dobře. Jo ... jo ... fajn, tak ahoj. Pozdravuj doma a já pak třeba napíšu nebo mě Stáňa předběhne, no uvidíš. Tak čau. Čau.
Takže můj manžel už má rok poměr s jistou Květou, slečnou středního věku, která má svůj malý domeček a jsou už spolu domluvení, že budou bydlet tam. Tedy mi zůstane náš domek; auto a tři čtvrtiny peněz si nechá Michal a budeme vyrovnaní? No docela si to hoch připravil, ale na rovinu, nic proti jeho návrhu nemám. Holky asi budou v mý péči, protože jeho práce je daleko časově náročnější ... On mi prostě předložil hotovou verzi toho, jak to bude dál a víceméně mě nechal, abych si ji promyslela a řekla mu, co a jak. A čekal taky, jak budu reagovat. A já ho asi zklamala stejně jako tehdy Martu, protože zase nic. Spíš se mi ještě ulevilo, že jsme to dokázali řešit s chladnou hlavou, v klidu a hodně hodně rozumně. Zpětně si tak říkám, že to je snad poprvý za dlouhou dobu, kdy jsme se normálně bavili o našem životě, i když tohle nebylo zrovna příjemný téma, ale snad tím potřebnější. Nelítaly talíře, netrhaly se vlasy, nepůlil se gauč, prostě u stolu seděli dva lidi, co se kdysi vzali a žili spolu dost dlouho na to, aby poznali, že už jim to stačilo a že si zase půjdou každej po svým.
Tak moc jsem si všechno připouštěla v klidu, že mě pak překvapilo, když jsem šla spát a z očí mi začaly týct slzy. Já vůbec nevím, jestli to bylo úlevou nebo pocitem, že jsem zklamala. Že se ode mě očekávalo a já sama si to tak o sobě myslela, že prostě budu jednou z těch šťastných ženskejch, co si vezme chlapa z lásky a zůstane s ním a se společnýma dětma až do konce života, že si budou pohodově žít a že ... že prostě budu mít to, co má máma s tátou. Ten láskyplnej dlouholetej vztah, to procházení se ruku v ruce i v letech, kdy už se mluví o podzimu života, to scházení si, když je někdo na pár hodin pryč. Ty hrnky teplýho kafe s mlíkem ke snídani a vůni čerstvých novin, co jsme si teď, když chodíme do práce, nemohli pořádně dopřát sami, natož pak dohromady. Asi mě to všechno přišlo líto, že jsem to ztratila. Tu iluzi, představu, sen, roky ... Nedošlo mi v ten moment, že se mi naplnila jedna etapa mýho života a že už není nic, co by ji mohlo dodělat, je prostě hotová a víc nepotřebuje, jen skončit. Aby mohla začít nová.
Doufám, že ráno nebudu mít pytle pod očima, protože vysvětlovat v práci, že se budu s mým mužem rozcházet, nepotřebuju. Jiný je o tom v duchu přemítat a jiný je to vzít jako samozřejmej fakt, jako něco, co se stalo a tak. Spíš budu ráda, když mi to konečně dojde a já si oddychnu, protože by to stejně nemělo smysl, což jsem beztak věděla už dávno. Takže jde vlastně jen o to maličko si "zaktualizovat" svůj život a tečka.
...
Teď je středa a mně se dejchá mnohem líp. A asi i proto mám prostor věnovat se víc tomu, co mě docela hodně zajímá. Proč tam ta fialka není? Komu mám šeptat, že brzy budu mít schůzku s člověkem, který má nádhernej rukopis a kterej byl minule nedostupnej, ale teď už se snad opravdu setkáme? Komu mám tichoučce říkat, že jsem zvědavá i přes ty kotrmelce, co se mi teď dějí? Komu se mám přiznat, že jsem možná zamilovaná do člověka, o kterým nevím vůbec nic? To všechno si musím nechat pro sebe a čekat, až se spolu s květinkou zase setkáme. Je to naše tajemství a naše sázka a brzy bude i jasný, kdo vyhrál. Docela se na to naše soukromý finále hry těším, i když bude bez medailí ...

PS: Ze zdravotního hlediska jsem naprosto v pořádku, pan doktor byl spokojený, že prý kdyby každá jeho pacientka přistupovala takto zodpovědně k domácí léčbě jako já, pak by se obyčejné záněty močáku nemusely táhnout tři tejdny, pěkně v teple jako vy a bylo by. Ale znáte ty mladý holky, paninko, voni si vemou tenkrý krátký triko, ještě kratší bundu a dou s holejma zádama ven, pak se divěj, že maj bolení a dyž jim řeknu, že to je na dvacet dní nejmíň, začnou frflat, že musej támle na disko a támle na disko a pak jim něco vysvětlujte. Vy máte svůj věk, svůj rozum a tak asi proto ste to tak pěkně zvládla. Tak vás uschopním a vy se opatrujte a nezapomeňte si pohlídat termín na prevenci, ju?