Není mi moc dobře. Není mi vůbec dobře. Nevím ale, čemu svoje potíže mám připisovat, protože za posledních pět dní se seběhlo tolik věcí, že ani sama nevím, jak jsem je vůbec mohla pobrat. Ačkoliv ...
Nastydla jsem a mám ukrutný bolesti břicha. Gynekolog po prohlídce měl jasno - zánět močáku a klidový režim, mladá paní a přiďte se mi vokázat zase za tejdýnek, esli ty tabletky zabraly, ale měly by, není to ještě natvrdo rozjetý, tý krve v moči je trošek, tak se nebojte a to zas bude dobrý. Jen to víte, máte svůj věk, tak žádný vysedávání někde venku na palouku, hahaha ... Doktor je už postarší, ale i když to jeho vyjadřování není úplně košer, je to profesionál a já jsem si za tu dobu, co ho znám, k němu vytvořila takovej svůj vztah a fakt můžu říct, že ho mám ráda. Hodně mi pomohl, když jsem čekala dvojčátka - holky tenkrát byly maličký, ale nějak se mi tam špatně poskládaly a hrozilo, že o jednu přijdu. Chodila jsem tehdy denně na ultrazvuk a mezi maminkama s velkými břichy jsem si připadala "neúplně", protože jsem tehdy byla ve čtvrtým měsíci a ještě na mě nic moc nebylo znát, i když jsem v sobě nosila dvě miminka. Bylo to hodně stresový období a já jsem ráda, že to mám za sebou a že jsme všechny tři v pořádku.
A teď se léčím a ležím a v hlavě mám zmatek, protože ... se den po návštěvě doktora ozvala po dlouhý době Marta a od toho incidentu u nich na chalupě to vlastně bylo úplně poprvý, kdy jsem byla docela ráda, že volá. Tak nějak jsem jí tu drbárnu už odpustila a docela jsem se i přes bolesti těšila, že jí povykládám o mým úspěchu v reklamě a celkově že zas probereme takový ty holčičí věci. Jenže to jsem netušila, že Marta vůbec nebude mít chuť probírat odpočinkový záležitosti, ale docela přímo mi sdělí, že má blbej pocit, ale víš Stáňo, já Ti to přece musim říct, dyť jsem Tvoje kamarádka a i dyž jsem Ti tenkrát trošku tím rozhovorem podrazila nohy, tak Ty sis prostě nechtěla nechat vysvětlit, proč jsme s Michalem vo Tobě mluvili. On za mnou totiž přišel sám a svěřil se mi a pak už to jelo a Tys slyšela jen útržek z toho všeho a kdoví, co bys pak teprv ďála ... Blablabla - blebleble, cavyky kolem a pořád nic nevím. Na jednu stranu Marta hrrr, chrlí na mě informace, ale na druhou z nich nejsem vůbec moudrá, pochopila jsem jen jedno ... Michal má ženskou. Paradoxně mě pořád víc bolelo břicho než pravda, protože mi to tak nějak je jedno. Za poslední dobu jsem ve vztahu k manželovi rezignovala a veškerou energii jsem přesunula jinam, takže mě ten dopad, kterej by jindy člověka totálně zlomil, nechal v klidu a možná, že jsem si i oddychla. Měla jsem dojem, že jsem Martu svým vlažným přijetím takové senzace! zklamala, ale nepotřebuju jí nic vysvětlovat. Michal se nikdy neměl k tomu, aby si se mnou sedl a probral se mnou ty němý potíže, co jsme měli. Vyřešil si to po svým a teď už je jen na lidech, kdo bude první a chudákovi Stáně to řekne, jakej je Míša hajzl. Jedna část lidí mě bude litovat, druhá bude stát při něm, ale mně je to fakt ukradený. Je mi to jedno. Teda ... není, to bych lhala, kvůli holkám mě asi čeká ještě pár perných chvilek, ale v tuto chvíli mám další z mnoha svých jistot, o který se můžu opřít a se kterýma můžu pracovat. Ta jistota zní, že můj manžel má poměr s jinou dámou a já jim v jejich vztahu nemíním dělat křoví. Postavím se na vlastní nohy a budu fungovat dál jako všichni ostatní. Jen si s ním ještě sednout a bez afektu a nervů to probrat, což vidím jako zásadní problém, ale je to v zájmu nás obou. Jestli to na to, abych v sobě ten blázinec měla, stačí, tak pak to tak bude.
Martě jsem poděkovala, protože i když opravdu mohla být zvědavá na mou uplakanou a naříkavou reakci a já se zachovala obráceně, našla v sobě dost sil, aby mi to řekla. Nevím, jestli je to důkaz přátelství, ale ať už tak či onak, mám díky zprávám možnost jít dál. Neznamená to, že bych svého chotě nemilovala, mám ho ráda, ale po pravdě ... prostě to neklape. Nikde. Přemejšlím, kdy mi dal naposledy pusu? Kdy mě miloval? Před dvěma měsíci bych začala bezradně plakat, ale teď ... nic ... prostě nic ...
Řeším močák, řeším muže, řeším holky, který chtějí i přes povinnosti na ten školní tábor opravdu jet. Vezme jim to čtrnáct dní prázdnin bez výdělku, ale taky bez mých nákladů. Mám o ně docela strach, protože by mohly udělat nějakou blbost, ale musím se spoléhat na to, že jsou to rozumný slečny a snad se ještě najde několik příležitostí, abychom to spolu všechno probraly. Bavíme se spolu víceméně kamarádsky, otevřeně a na rovinu, navíc je to ještě pár týdnů, než odjedou, tak snad ... Řeším taky pana fialkáře, kterému nevím, jak, musím dát vědět, že na setkání kvůli zdravotním potížím nedorazím. Napadla mě jediná možnost zavolat do Kafetérie, zda by mu personál nemohl předat vzkaz, ale i tak je mi to protivný. Tolik jsem se těšila! Třeba se mi do tý doby uleví, mám k dobru ještě dva dny. Zatím je to sice pořád cítit, ale když doktor říkal do týdne ...
Prostě mám v hlavě teď jmenný kalendář, kde stále bliká jen několik jmen: Klárka, Kristýnka, Rozárka, Michal, Marta, Lída, Stáňa ... Pavel ... Stáňa ... Pavel ... Stáňa ... Pavel ... občas mě píchne v podbřišku, pak u srdce a pak se znovu ta jména rozsvítí a jedno přes druhé se překřikuje o svou pozornost. A já nemůžu nic víc než jen slíbit jim, že se na ně dostane ... stejně jako na fialku ze sousedova parapetu, kterou už jsem kvůli nemoci tak dlouho neviděla. Snad se jí daří lépe než mně. Květince.
Jdu spát. Holčičky se vrátí za dvě hodiny ze školy, Michal ještě později, mám spoustu času k dobru a k nerušenému spánku. K vypnutí. Dobrou noc ...
Dobrou noc, nebo spíš hezký zbytek dne...