Všechno zmizelo. Už třetí den bydlím u táty v Peci, holčičky zůstaly s Michalem doma, rozpracovaný projekt pro jednu oděvní firmu mi leží na pracovním stole a stejně jako můj šéf doufá, že ho do termínu stihnu řádně dodělat a představit zákazníkovi. "Peníze, peníze hýbou světem, přidej se a pak kulometem smíš určovat právo ... " Proč mě teď napadl ten text Landovy Vltavy? Kvůli těm prachům, co stojí projekt, který jsem nechala stát? Mám hlavu plnou jiných, daleko důležitějších starostí a mozek mi hraje rock? Evidentně má představu o jiné činnosti, než jakou ho teď zaměstnávám já a na rovinu ... ani se nedivím, protože bych mnohem radši dumala nad čímkoliv jiným, ale ne nad nemocnou mámou. Krabatím bradu a snažím se bejt nad věcí, protože on je k tomu teď vlastně už důvod, jenže když si představím, co mohlo být ...
Předevčírem brzy ráno volal táta, že mamku s ukrutnejma bolestma odvezli do špitálu. Prý se svíjela a naříkala, záchranka přijela naštěstí včas a její péče se dostalo nejen mamce, ale i tátovi, kterej z toho byl špatnej snad ještě víc než pak já, když jsme spolu mluvili. Prý si mu mamina občas stěžovala na bolesti břicha, ale "znáš to, Stáňo. Ona by Věra kvůli kdejakýmu píchnutí taky hned neletěla k vobvoďačce, říkala, že to je dobrý, že ji jen není úplně do zpěvu, ale že se z toho vyspí. Takhle mě občas překvapila a já se začal bát, ale nechtěl jsem jí přece diktovat, na to už je to velká a stará ženská, aby věděla. Viď, Stáňo. Jenže ona věděla prd a teď v noci se zbudila a potila se a plakala, že umře, že se nemůže hnout pořádně, že chce na záchod zvracet, to už jsme nestihli ... Todle nebylo samo sebou, Stáňo, todle už nebyla sranda a nějaký obyčejný bolení, todleto. Vůbec se mi to nelíbilo, povídám jí, lež a čekej, hlavně nespi. Rozsvítil jsem v ložnici, aby jí ta tma moc nesváděla a hned jsem volal na pohotovost - zlatá sestřička, byla milijónová, a dochtor taky, co pak přijel, prosáh ji břicho a věděl ... zatraceně, dyby Věrka na mě dala, jak jsem jí onehdá povidal, ať si s tim de ... no vodvezli ji do špitálu, to vížejo, mně řekli, ať jí sbalím takový ty věci a přijedu později, protože to stejně teď nemělo význam, abych se tam štrachal. Kus cesty to je a beztak, než by se Věruška vzbudila, dobu bych tam propikal. ... Tak jo, Stáňko, tak přijeď, tak jo. Já bych tady asi sám nevydržel. Tak jo, tak zatím. A jeď vopatrně, dyť víš, jak to teď na těch silnicích je. A holky pozdravuj a zvládnout to tam bez tebe? S Michalem? No dyby byl problém ... dobře, tak jo, tak ahoj, Stáňo."
Mamka měla chronickej zánět slepáku, a postupně, i díky věku, se bolesti stupňovaly natolik, že pro ni byly nesnesitelné a bylo fakt za pět minut dvanáct, když ji odvezli. Hrozilo prasknutí apendixu a otrava krve, což by mamka se svým nízkým tlakem možná ani neustála. Jak je mi ještě pořád úzko z toho všeho ... Sbalila jsem doma v rychlosti pár věcí, Michalovi jsem vysvětlila, jak se věci mají, připravila jsem holkám snídani a počakala ještě na ně, abych jim řekla, že má babička "Pecovská" potíže a že jedu za dědou, abych se o něj postarala a taky abych chodila na návštěvy do nemocnice. Rozárka plakala, pochopitelně, jsme na sebe hodně fixované a tátu moc nemusí, ale spoléhám na Klárku a Týnu, ony se jí ujmou a nějak to přežijou. Děvenky moje milovaný.
Šéfovi jsem už volala z auta cestou do hor, a jestli mám na něco fakt kliku, tak je to právě můj nadřízenej - chápal a úplně v pohodě reagoval, podpořil a ... zachoval se tak ... chlapsky a fakt pěkně. Je to hodnej chlap, sice workoholik až na půdu a tak trošku pedant, ale jak jde o takovouhle věc, vždycky dokáže podržet. Po návratu budu muset máknout přesčas, abych ho nezklamala, ale to se zatím nestalo a já nedovolím, aby k tomu někdy došlo. Mám svou práci moc ráda kvůli pestrosti, náplni, ale i kvůli prostředí, ve kterém se jí věnuju. Takže žádný "nestíhám", prostě to pak dám a basta fidli.
Na poslední chvíli mi došlo, že pobytem u taťky prošvihnu druhé měsíční výročí, které slavím v páru se sousedovic fialkou, ale i tohle musí jít stranou. Na jednu stranu se mi ale teď zdá, že co jsem se u ní začala zastavovat a povídat si s ní, pomáhá to nejen mně ale právě i jí. Sice je přesazená, ale aby tak rychle dokázala vybujet a zamačkat ty ošklivé zahnědlé listy až pod sebe? ... Věřím na přenos energie a tohle považuju za důkaz, že to opravdu funguje, naše propojení. Dávám jí svou naději a ona je mi důkazem, že i z neviditelných věcí může živý organismus "růst". Pokusím se nevyčítat si, že ji teď týden budu šidit, ale věřím, že ona má z čeho čerpat stejně jako já.
Teď, tři dny po operaci, už je nám všem líp. Mamka začala maličko jíst, bolesti už má jen kvůli jizvám. Spíš si teď vyčítá, že se na sebe vykašlala, ale já doufám, že právě tohle ji donutí dávat si na sebe větší pozor. Už není nejmladší a neměla by tak podceňovat to, co v mládí odbyla mávnutím ruky. Táta se snaží mi doma pomáhat, každej den si večer - přes poledne jsme většinou v nemocnici - uděláme něco venku na ohni. Je krásně, vyndali jsme starý gril z přístěnku, takže žádný velký nádobí, jen pár papírovejch tácků a pohoda. Jsem ráda, že jsme tu vyčerpávající dobu přečkali, protože to bylo opravdu náročný - ono třeba není nic zásadního na tom, když člověka nachvíli mají v péči doktoři, když je ta rodina na to připravená. Nebo zvyklá. Ale tohle je v případě naší famílie opravdu zvláštnost, protože jsme víceméně tzv. tuhokořeni a zas až tak moc se se zdravotními obtížemi netrápíme. Už ani nepláčeme, ale ještě včera jsme se v řečích zatoulali až tam, kde pro chmurno nebylo vidět na lepší zířky a to jsme beze studu bulili oba - já i taťka. Ta představa najednou o ni přijít ... pryč s tím, pryč. Je od nás pár kilometrů, rány se jí hojí a my si ji do konce týdne možná přivezeme domů. Ne možná, my si ji PŘIVEZEME. A já pak naše nechám zase spolu, protože oni to určitě zvládnou a vrátím se zpátky do města. Za holčičkami, za Michalem, za prací i za fialkou. A za nadějí, neboť jak je známo, ta umírá poslední. A já ještě rozhodně pohřeb nechystám. Ani sobě, ani nikomu jinému. Naštěstí ..... (upírám oči k nebi a neviditelnému děkuju. On už ví, za co.)
Moc hezky se to čte.Piš piš piš, nebo Tě kousne myš.