... 3. díl o Stáně ...
Volala Marta. Už je to čtrnáct dní od víkendového pobytu u nich na chalupě a ona se teprve až teď ozvala, aby se mi omluvila. Kroutím jen nevěřícně hlavou, protože už fakt nevím, co si o tomhle mám myslet. Považovala jsem ji za nejlepší kamarádku a svěřila jsem se jí vždycky se vším. Jak si teď klepu na zuby, že jsem ve slabé chvilce v sobotu něco po půlnoci, kdy už většina zásob vína byla vypitá, dokázala udržet jazyk za zuby a nevyfňukala se jí na rameni, nelitovala se a hlavně neprozradila svoji holčičinu, tedy dohodu s fialkou. Jen jsem jí naznačila, že na to, kolik mi je, si připadám příšerně stará, potažmo zvadlá, do stereotypu zajetá matka obecná a že chci sex. Ne nic bezduchýho, ale láskyplnej objímavej a vrcholovej sex. A že s Michalem to je na prd, škyt, protože si nějak nerozumíme, škyt, i když se nehádáme, škyt, ani si jinak neubližujeme, škyt. (Takže jsem se vlastně litovala a ne že ne ... ) V tu chvíli jsem neměla chuť plakat, ta se dostavila až druhý den ráno společně s bolehlavem jako hrom. Chvátala jsem na toaletu a při tom spěchu jsem jen zaslechla špitání z obývacího pokoje, kde jsme my dospěláci uplynulý večer trávili. Ona mu to všechno vyžvanila!!! Všechno, protože toho o mně, díky mě ví fakt hodně a já doteď nechápu, co Martu přimělo k tomu pustit si tu svou papulu na špacír! Nevěděli o mně a nerušeně v konzultaci pokračovali i po té, co jsem si ulevila a tím pádem jsem - a že se to nedělá, mi fakt je ukradený! - mohla poslouchat za pootevřenými neprůhlednými dveřmi.
Možná by mi ani tak nevadilo, že Michalovi vyštěbetala to, co se mu snažím už tak dlouho rozumně vysvětlit, ale sakra zabolelo, když jsem ji slyšela, jak mě hodnotí a kritizuje v negativním slova smyslu. Nikdy by mě nenapadlo, že mě tak vidí, protože kdykoliv jsme spolu my dvě byly, užily jsme si plno legrace už jen proto, že jsme byly naladěné na stejnou vlnu, že jsme měly na fůru věcí stejnej názor a že jsme se měly prostě rády. Úplně normálně, jak se kamarádky jen rády můžou mít. Věřila jsem jí a po tom vyslechnutým "otevřeným" rozhovoru s mým manželem jsem měla akorát tak sílu svézt se na podlahu a ty slzy pustit ven s několikahodinovým zpožděním. Jsou pitomý a já taky. Co oči nevidí, to srdce nebolí ... ještě by k tomu šlo přihodit, že co uši neslyší. Nakonec mě tam uřvanou našli, Martě došlo, že jsem ji slyšela, ale mně už záleželo jen na tom sbalit se a vypadnout. Holky protestovaly, protože se těšily na nedělní výšlap do nedalekých skal, počasí bylo fakt pohádkový, ale nebylo zbytí. Já už tam s nimi, tedy s Martou a vlastně i s Michalem, dýl zůstat nechtěla.
A teď volala a co já ji na to měla říct? Martičko, to je v pohodě, já se nezlobím? Martičko, já jsem plakala únavou? Martičko, já vím, že jsi neříkala pravdu? Maximálně ji můžu vyslechnout, ale to je tak všechno. Nemám na ni náladu, to už se daleko víc těším, až uvidím ten jeden jediný zatím uzdravující se lístek, protože světe div se! Začínám asi prohrávat ... Neznám nikoho, kdo by chtěl kdy prohrát, ale já si to teď užívám. Bylo to úplně náhodou, asi dva tři dny po návratu z chalupy, zastavila jsem se na pár slov u fialky a jak si ji tak prohlížím, registruji nepatrné nazelenalé cosi, co tam ještě nedávno nebylo. Šťavnatá špička zdravého lístku se prodírala mezi scvrklými kolegy ven a krapet odhalovala i čerstvou hlínu. Myslela jsem, že s pusou otevřenou dokořán dojdu až domů, ale včas jsem se zastavila. Ovšem úsměv z nečekaného poznání zastavit nešel. On ji zaregistroval! On se jí věnoval! Beru to jako náhradu ten mizernej zážitek, a taky je to hnací motor a já mám důvod k radosti. Proto se taky doma nehroutím, ale těším se na další den a další možný pokrok. Dokonce jsem se stavila v knihkupectví a koupila si hodně hodně drahou encyklopedii těchto rostlin. Kristýnce to bylo divný, protože podobnou floru u nás doma vidět není a tudíž jí vysvětlit, že se jedná pouze a jen o můj vnitřní zájem, bylo dost složité. Ostatním to bylo jedno, jen Rozárka si se mnou občas po večerech sedne do křesla a prohlíží si krásné fotografie a já jí k tomu předčítám české i latinské názvy a vyprávím jí, že třeba jednou, až přijde ten správný čas, zrovna takovou fialku budeme mít i doma. Zatím se na ni budeme připravovat, abychom věděli, co má ráda.
Ovšem v první řadě jí budu muset udělat místo na okně do ulice ...
Četla jsem...jsi mistr slova, umíš, vážně umíš...smekám