Tak jsem tam nakonec šla. I přes doporučení gynekologa, že lépe bude doma pod duchnou, a ke kterýmu jsem měla v pondělí ráno jít na kontrolu. Domluvili jsme se na čase kolem jedné odpolední, kdy jsem se teoreticky - být v práci - mohla na chvíli omluvit, kdy holčičky jsou ve škole a Michal také není doma. Byl to čas neutrální, celkem na pohodu - jak by řekla Lidka - a pan Pavel proti tomu také nic nenamítal. Sice, jak jsem pochopila z našeho setkání v květinářství, je něčím zaměstnán, ale podle všeho si je šéfem i zaměstnancem zároveň, takže asi nemá problém být tam, kde chce.
Už od probuzení jsem byla příšerně nervozní, dvojčatům jsem ani nestihla dát svačinu - vždycky v pátek vyrážejí do školy dřív, protože začínají tělocvikem ve společné cvičebně pro základku i gympl a rozvrh po dohodě obou ředitelů kvůli souladu bylo nutné nepatrně pozměnit. Takže místo osmý startují den už o půl sedmý a pro samotný nezvyk z časného vstávání bývají právě páteční rána hektická a šilená. To dnešní ale pro důvody, o kterých vím jenom já, bylo ještě šílenější. Nemohla jsem dospat. Nemohla jsem dělat, že se nic neděje a i když jsem se snažila, stejně se mě Michal několikrát zeptal, proč neležím, když mi není dobře a proč jančím po kuchyni. Svým zájmem mě docela překvapil, ale fakt jen docela, protože ve finále využil týhle situace a nechal si uvařit kafe, takže moje potíže asi zas až tak vážný z jeho pohledu nebyly. Jen Rozárka si vesele cupitala po bytě, trpělivě čekala, až se tatínek nasnídá, aby ji mohl zavézt do nedaleké školky. Říkám si, po kom je ta holčina tak milá a usměvavá? Klárka s Týnkou jsou taky zlatý holky, ale asi tím, že spolu od malička vyrůstaly a neučily se bejt samy, tak se prostě i jinak chovaly. Vystačily si ve všem a mě vlastně nepotřebovaly, kdežto Rozi je takovej malej ocásek, ale nepřekáží, nýbrž těší.
A pak na mě padla samota. Taková ta, co neumí spěchat, co duní a zaplavuje. A táhne se. Neuvěřitelně se táhne a já očima posouvala ručičky na hodinách, aby už ta dvanáctá odbyla a já se mohla připravit na schůzku. Opatrně, nepřehnaně, ale dost pečlivě, abych zaujala. Abych nepolekala, ale aby pohled na mě byl panu Pavlovi příjemnej. Opláchla jsem se, vyfoukala si vlasy, jen trošku řasenky a lesk - přesně tak, jak to mám ráda. Pochopitelně už jsem měla od našeho předchozího setkání vytipovaný, co si vezmu na sebe, takže jsem jen samozřejmě sáhla do skříně po džínové sukni a černým tílku, po šátku, na nohy sandálky a mohla jsem jít. Marilyn Monroe by se zahalila do vůně Coco Chanel nr. 5, ale na mě je tenhle parfém příliž těžkej, takže volím Davidoff Cool Water, svěžest a čerstvost v jednom.
Odcházím a míjím svoje nejoblíbenější okno s fialkou, kterou vidím poprvé od tý doby, co jsem onemocněla. Šeptám jí tajemství, že jdu na rande a její čtyři dosud nerozvinutá poupátka se usmívají??? Je to možné, že by se usmívaly? Nebo mají zelené lístky poskládané tak, že se mi to jen zdá? Nemůžu se zdržet, dobrých patnáct minut opatrné chůze, abych stihla včas dorazit na smluvené místo a nebyla ufuněná jako posledně. Raději počítám v duchu kroky, abych něčím - třebaže naprosto nedůležitým - zaměstnala svoje myšlenky, i když je to marný. Nervózní chvění mě neopouští a čím víc se blížím ke Kafetérii, tím víc mi buší srdce a potí se dlaně, tím víc se uvnitř třesu trémou a nevědomostí toho, co mě čeká ...
... a jsem tady. Hledám volný stoleček, vhodný tak akorát pro dva hosty a mířím stejným směrem jako tehdy, kdy jsem pana vozíčkáře viděla poprvé. To jsme vlastně s fialkou slavily měsíční výročí naší sázky. Teď už to budou tři měsíce a já během těch pár kroků k vyhlídnuté židli žasnu nad tím, jak to uteklo a co se za tu dobu seběhlo. Je přesně 13.02 a já usedám na své místo a rozhlížím se po ostatních hostech, zda není někde mezi nimi muž, který mě tolik zajímá.
Ve 13.15 přichází servírka a velice se omlouvá, že na mě přes všechen ten frmol neměla čas, ale že už se konečně dostala i s nabídkovou knihou i do postranní části svého "rajónu", aby mi dala vybrat, na co mám chuť. Mnohem víc než její monolog mě ale zajímá, proč pan Pavel nepřichází, potažmo nepřijíždí. Jen tak mezi řečí jí říkám, že čekám na jednoho milého invalidu, že se asi nejspíš zdržel a že tedy s objednávkou počkám, až dorazí. V ten moment mi ochodná a usměvavá obsluha říká, že to jste vy, ta paní, co se tady měla sejít s panem Svatým? On tu dneska ráno byl, nechal tady obálku a moc mě prosil, abych jí předala ženě, co sem dnes na jednu asi přijde, ať nic víc neříkám, jen jí to dám a teď vidím, že to ste vy, paní, tak já už běžím, protože to nechci zdržovat. Jo ... dáte si teda něco? Mátovej čaj jenom? Ten s medem? Dobře, tak já to jdu rychle připravit a hodím vám to sem i se vzkazem. Von je pan Svatej fakt svatej, chodívá sem často a mně se nikdy nestalo, že by se urazil nebo byl nahněvanej nebo tak něco. On je hrozně pozornej a dobrej člověk. Tak já sem hnedkonc u vás, ju?
Tak jsem to nakonec byla já, kdo dostal omluvu pro nepřítomnost. Ve voňavý obálce z ručně dělanýho papíru bylo vložený vylisovaný kvítko růžovobílý fialky s vínovým vnitřkem a střapatými konci okvětních lístků a vizitka se jménem Pavel Svatý - botanik a vášnivý pěstitel fialek afrických. Včetně telefonního spojení, ale bez adresy. A na druhý straně čekal úhledným písmem dopsaný kratičký vzkaz: "Tolik mě to mrzí, drahá čtenářko encyklopedií, ale naše setkání musím posunout na příští týden. Budete-li s tímto souhlasit, sejdeme se ve stejný čas na stejném místě, jen o sedm dní později. Se vzpomínkou na vás P." Mohla bych se zlobit, mohla bych být zklamaná, ale způsob, jakým podal své vysvětlení pro to, že se neuvidíme, mě dojalo natolik, že jsem snad i byla vděčná za to, že tu není. Přišla bych o jeho písmo, o devět čísel, který mi říkají, že mu můžu kdykoliv napsat nebo zavolat, ačkoliv mě k tomu přímo nevyzval. Neměla bych ani tu voňavou obálku ani suchý plochý květ nejvzácnější a také nejchoulostivější fialky.
Těch pár hodin to vydržím. V rukou držím tolik vzácný dárek a ten mi pomůže ten stereotyp, co mě znovu čeká, přežít. Vlastně až na rozdíl mého maličkého tajemství budu žít stejně jako dosud, jen budu mít o špetku víc radosti, která mnou bude prostupovat. Ale i tu vlastně už mám. Čeká mě její skutečné poznání a někdy je dobře vydržet a nechvátat, všeho do času ... v klidu si dopiju božský mátový čaj, vrátím se domů, lehnu si do peřin, vezmu si knihu a budu se kochat. A do mobilu si uložím jedno moc důležitý číslo ...
Moc ráda to čtu a jsem zvědavá, jak to dopadne :)