close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sázka 10

29. května 2012 v 23:59 | renuška |  Přišla Múza
Už jen jeden den. Jeden den do (ne)setkání s panem vozíčkářem. Za posledních dvacetčtyři hodin se mi poměrně hodně ulevilo a nejen zásluhou léků a poctivýho pobytu pod duchnou, ale taky díky návštěvě, kterou jsem měla. Právě před chvílí odešla Lída. Zdržela se celý tři hodiny, dokonce místo mě uvařila pro rodinu těstoviny se salakvardou a k tomu stihla se mnou povídat. Vůbec netuším, co ji to napadlo se během pracovní doby na tak dlouho utrhnout, ale když mi ráno volala, jestli mám chvilku, a přitom zjistila, že marodím, zrušila dvě schůzky přesunutím na přístí dny a přišla. Přinesla mi v termohrnku ten úžasnej čaj z oblíbené kavárny, přesně ten s čerstvou mátou a solidní dávkou čerstvého včelího medu, s plátky limety a já si při jeho popíjení říkala, že není snad lepšího pitiva, než je právě tenhle čajík. Sedla si ke mně ke gauči a řekla: "Tak povídej ..."
A já povídala, vykládala, vyprávěla, sdělovala, plakala, smála se, doufala a Lidka jen seděla, vřele se usmívala, v rukou držela hrnek s turkem a tiše poslouchala můj příběh. Asi jsem to všechno potřebovala někomu říct. S odstupem tří dní si totiž mnohem víc připouštím Michalovu nevěru a skutečnost, že bude dost co řešit. Že mě to už zdaleka nenechává chladnou a že přes náhlý ústupek bolesti břicha mě daleko víc zraňuje to, že náš vztah došel "až tak daleko". Že jsme nebyli schopný se společně postavit určitým problémům, který jsme měli a kterým jsme se oba vyhejbali jak čert kříži. Před kterýma jsem utíkali tak, že jsme navenek dělali, jak úžasná jsme rodina, jak skvěle jako parneři fungujeme a tak nám to i naše okolí žralo z dlaní.
Lída se ve svém volnu hodně věnuje alternativním vědám, okultismu a podobně, takže mě docela zajímalo, jak mou situaci zhodnotí, ač vím, že nejsem jediná, komu se něco podobnýho přihodilo. Vysvětlila mi, že není divu ohledně zánětu močovýho měchýře, protože se nachází v místě, které coby čakra spadá do citové oblasti, a v případě problémů je třeba prvopočátek hledat v (ne)souladu s opačným pohlavím. Protože s Michalem už opravdu velice dlouho nic nefunguje tak, jak by správně mělo, tak i přes odeznění oné "nekonečné" lásky není možné, aby toto můj organismus ignoroval a zkrátka zareaguje tak, jak se dá očekávat. Problém fyzicky přejde tělem a po uzdravení duše zase zmizí. Nebude to určitě hned, ale protože Lída následně zjistila, že energicky se upínám k pozitivnějším skutečnostem, nevidí důvod, proč by se mi v brzké době nemělo ulevit.

Jsem jí vděčná, že se mi nevysmála ohledně sázky s fialkou. I tohle byla totiž součást mého vylití se. Nestyděla jsem se a otevřela se jí i se svými nejniternějšími myšlenkami a Lída zase jen přikyvovala a povzbuzovala mě svým vlídným pohledem. Jako by byla zázrakem, na kterej jsem čekala. Ono jde si ledasco nechat jen pro sebe, ale já nabyla dojmu, že mi sázka i rozhovory s kytkou, na který není pro ostatní lidi nic výjimečnýho, začíná přerůstat přes hlavu a jestli o ní nikomu nepovím, budu mít pocit, že jsem se zbláznila. Potřebovala jsem racionálně uvažujícího člověka, kterej by mi rozumněl. A ujistil mě o tom, že mi nehrabe. Že jsem jen maličko přeskočila a z běžnýho způsobu komunikace se posunula jinam. Lída mi naopak řekla, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, protože sama teď vidí, jak mi to prospělo, že na ni působím víc čerstvě a svěže než dřív. Což je pochopitelně podpořený ještě panem vozíčkářem, kterýho jsem taky pustila ze svých úst ven. Jako obláček romantických snů.

Tři hodiny, během kterých bych jinak polemizovala sama nad sebou, ale namísto toho jsem u sebe měla ženskou, která je mi stále blíž a blíž. Která mi dovolila pochopit právě mě samotnou. Který nejsem pro smích, ale která mě respektuje a bere vážně, je ochotná být mi vrbou. Doufám, že jí to budu smět někdy oplatit, i když v tomhle případě se nehraje na něco za něco, ale jde o to skutečný, opravdický přátelství. Je zvláštní, že jsme s Lídou k sobě měly vždycky blízko, ale nikdy ne natolik, abychom si navzájem řekly to, co nikdo jiný nesměl slyšet. Napadá mě, že své fialce a všemu tomu mumraji, co se pak děl a dít ještě bude, budu vděčná nejen za novej život a všechny ty změny, který s tím příjdou, ale taky za nalezení velké přítelkyně.
Před rozloučením jsem Lidku ještě poprosila, ať se na chvilečku zastaví u sousedova okna do ulice, ať se nebojí umazat si rameno od popraskané omítky a ať vyřídí pozdravy. Že se už brzy se svou spolubojovnicí uvidíme ... A Lída zcela samozřejmě slíbila, že vzkaz vyřídí, mrkla na mě povzbudivě pravým okem a popřála krásný zítřek. Jako by předem tušila, jaký bude ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lada Lada | 31. května 2012 v 8:39 | Reagovat

Vypovídat se kamarádce je půlka uzdravení. :-)
Reni, je to moc pěkné povídání. Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama