close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Sázka

11. května 2012 v 12:38 | renuška |  Přišla Múza
Po hodně dlouhé době se mi chce neskutečně psát beletrii, takže se dneškem pouštím do vyprávění jedné zralé ženy, které bude vznikat "na papíře" bez předchozích úvah o tématu, o obsahu, zkrátka tak jednou týdně nahlédneme do života ... Stáni.

Jmenuju se Stáňa a i přes svůj věk, kdy ženy mají podle posledních aktuálních statistik prožívat sexuální boom, usychám. Vadnu jako nezalitá kytka v květináči, co patří postaršímu sousedovi, který ani nevychází pomalu z domu ven. Holka si živoří a já ji dnes a denně míjím cestou do práce, kdy chtě-nechtě musím kolem zanedbané barabizny procházet a všímat si všeho, co k ní patří. Včetně nezvykle o život bojující fialky africké, která kvetla snad naposledy před dvěma roky a od té doby jen chřadne. ... V duchu si na prstech odpočítávám měsíce, kdy chřadnu já a ... sakra! Jen neplač, jen neplač ...
Nenávidím plakat sama nad sebou a moc dobře vím, že bych se podobným úvahám týden před začátkem měsíčků měla vyhýbat, ale jako by jich tím spíš přicházelo víc - těch důvodů, proč přemýšlet o tom, co mě rozbulí. Pitomá kytka by mi jindy byla ukradená, ale teď mi nabízí odraz zrcadla, který tam ani nemusí stát, abych se v něm viděla. Teda aby se v něm odrážel stav mý duše, která vypadá snad nejhůř za poslední dobu. A přitom se mám vlastně dobře, tak co řeším? Jsem vdaná, máme s manželem tři děti, ob rok vyrážíme do ciziny na dovolenou relativně novým autem, žijeme ve zrekonstruovaném domku na kraji městysu a do práce to máme oba, co by kamenem dohodil ... blablabla. Já tohle všechno přece taky umím vyjmenovat, nemusím si připomínat máminy řeči i konstatování kamarádek. A tak už jim ani nic neříkám a bavíme se obecně a pravdu si s sebou nosím jako zbytečných deset kilo, co jsem od svatby přibrala. Ani jednoho mi nejde se zbavit. Bože, jak lehce by se mi chodilo, kdyby se našla jediná dobrá dušička, co by mě pochopila, co by neviděla jen to viditelné a do očí zřejmé, ale která by našla klíč k mýmu sklepu plnýmu opravdových pocitů a nebála se jej otevřít. Jenže kdo se tady bojí? Já se bojím podívat té skutečné pravdě do očí a tak dělám spokojenou i sama před sebou, kdy váha je to jediné, co mi vadí. A pak pláču alibisticky do polštáře a Michalovi radši řeknu něco v tom smyslu, že mě bolí hlava.
Dokonce jsem tuhle večer prošmejdila dětem knihovničku, abych našla pohádku o Zlatovlásce a v ní pasáž o hledání živý vody. Abych se nechala zalejt a zase rozkvetla. Jenže k tomu nepotřebuju pohádky, ale chlapa! A je to venku ...

Napadá mě taková bláznivá věc vsadit se s fialkou od souseda, která z nás dřív obrazí, jestli ona nebo já. Když vyhraje ona, zastavím se u dveří, které patří jejímu majiteli a osobně mu poděkuji, že se o ni tak vzorně postaral a znovu ji dovolil pookřát. Když vyhraju já, zastavím u stejných dveří a poprosím, aby mi ji věnoval, že se pokusím ji přivést zpátky ke květu a k původně temné zelené barvě listů.
Proč se teď tak usmívám? Jako bych náhle dostala velikou šanci na nový začátek, na nový start, aniž by mě do toho kdokoliv nutil a aniž by o tom kdokoliv věděl. Je to tajemství mezi mnou a rostlinou, která si jen tak líně hledí ze špinavého okna na ulici a pozoruje (ne)život. Tak tedy ujednáno - jelito/kopyto/platí to. Která z nás to vzdá, je baba a sralbotka (tak jsme si říkaly s holkama ve škole, to je termín!!!). A já najednou nevím, jestli je to doopravdy nebo mám jen ten pocit, ale jako by mi narostly maličký křidýlka a já se po chodníku cestou do práce kolem zanedbaného domu téměř neznámého souseda začala místo chůze nepatrně vznášet ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama