Květen 2012

Sázka 11

31. května 2012 v 14:22 | renuška |  Přišla Múza
Tak jsem tam nakonec šla. I přes doporučení gynekologa, že lépe bude doma pod duchnou, a ke kterýmu jsem měla v pondělí ráno jít na kontrolu. Domluvili jsme se na čase kolem jedné odpolední, kdy jsem se teoreticky - být v práci - mohla na chvíli omluvit, kdy holčičky jsou ve škole a Michal také není doma. Byl to čas neutrální, celkem na pohodu - jak by řekla Lidka - a pan Pavel proti tomu také nic nenamítal. Sice, jak jsem pochopila z našeho setkání v květinářství, je něčím zaměstnán, ale podle všeho si je šéfem i zaměstnancem zároveň, takže asi nemá problém být tam, kde chce.
Už od probuzení jsem byla příšerně nervozní, dvojčatům jsem ani nestihla dát svačinu - vždycky v pátek vyrážejí do školy dřív, protože začínají tělocvikem ve společné cvičebně pro základku i gympl a rozvrh po dohodě obou ředitelů kvůli souladu bylo nutné nepatrně pozměnit. Takže místo osmý startují den už o půl sedmý a pro samotný nezvyk z časného vstávání bývají právě páteční rána hektická a šilená. To dnešní ale pro důvody, o kterých vím jenom já, bylo ještě šílenější. Nemohla jsem dospat. Nemohla jsem dělat, že se nic neděje a i když jsem se snažila, stejně se mě Michal několikrát zeptal, proč neležím, když mi není dobře a proč jančím po kuchyni. Svým zájmem mě docela překvapil, ale fakt jen docela, protože ve finále využil týhle situace a nechal si uvařit kafe, takže moje potíže asi zas až tak vážný z jeho pohledu nebyly. Jen Rozárka si vesele cupitala po bytě, trpělivě čekala, až se tatínek nasnídá, aby ji mohl zavézt do nedaleké školky. Říkám si, po kom je ta holčina tak milá a usměvavá? Klárka s Týnkou jsou taky zlatý holky, ale asi tím, že spolu od malička vyrůstaly a neučily se bejt samy, tak se prostě i jinak chovaly. Vystačily si ve všem a mě vlastně nepotřebovaly, kdežto Rozi je takovej malej ocásek, ale nepřekáží, nýbrž těší.
A pak na mě padla samota. Taková ta, co neumí spěchat, co duní a zaplavuje. A táhne se. Neuvěřitelně se táhne a já očima posouvala ručičky na hodinách, aby už ta dvanáctá odbyla a já se mohla připravit na schůzku. Opatrně, nepřehnaně, ale dost pečlivě, abych zaujala. Abych nepolekala, ale aby pohled na mě byl panu Pavlovi příjemnej. Opláchla jsem se, vyfoukala si vlasy, jen trošku řasenky a lesk - přesně tak, jak to mám ráda. Pochopitelně už jsem měla od našeho předchozího setkání vytipovaný, co si vezmu na sebe, takže jsem jen samozřejmě sáhla do skříně po džínové sukni a černým tílku, po šátku, na nohy sandálky a mohla jsem jít. Marilyn Monroe by se zahalila do vůně Coco Chanel nr. 5, ale na mě je tenhle parfém příliž těžkej, takže volím Davidoff Cool Water, svěžest a čerstvost v jednom.
Odcházím a míjím svoje nejoblíbenější okno s fialkou, kterou vidím poprvé od tý doby, co jsem onemocněla. Šeptám jí tajemství, že jdu na rande a její čtyři dosud nerozvinutá poupátka se usmívají??? Je to možné, že by se usmívaly? Nebo mají zelené lístky poskládané tak, že se mi to jen zdá? Nemůžu se zdržet, dobrých patnáct minut opatrné chůze, abych stihla včas dorazit na smluvené místo a nebyla ufuněná jako posledně. Raději počítám v duchu kroky, abych něčím - třebaže naprosto nedůležitým - zaměstnala svoje myšlenky, i když je to marný. Nervózní chvění mě neopouští a čím víc se blížím ke Kafetérii, tím víc mi buší srdce a potí se dlaně, tím víc se uvnitř třesu trémou a nevědomostí toho, co mě čeká ...

... a jsem tady. Hledám volný stoleček, vhodný tak akorát pro dva hosty a mířím stejným směrem jako tehdy, kdy jsem pana vozíčkáře viděla poprvé. To jsme vlastně s fialkou slavily měsíční výročí naší sázky. Teď už to budou tři měsíce a já během těch pár kroků k vyhlídnuté židli žasnu nad tím, jak to uteklo a co se za tu dobu seběhlo. Je přesně 13.02 a já usedám na své místo a rozhlížím se po ostatních hostech, zda není někde mezi nimi muž, který mě tolik zajímá.
Ve 13.15 přichází servírka a velice se omlouvá, že na mě přes všechen ten frmol neměla čas, ale že už se konečně dostala i s nabídkovou knihou i do postranní části svého "rajónu", aby mi dala vybrat, na co mám chuť. Mnohem víc než její monolog mě ale zajímá, proč pan Pavel nepřichází, potažmo nepřijíždí. Jen tak mezi řečí jí říkám, že čekám na jednoho milého invalidu, že se asi nejspíš zdržel a že tedy s objednávkou počkám, až dorazí. V ten moment mi ochodná a usměvavá obsluha říká, že to jste vy, ta paní, co se tady měla sejít s panem Svatým? On tu dneska ráno byl, nechal tady obálku a moc mě prosil, abych jí předala ženě, co sem dnes na jednu asi přijde, ať nic víc neříkám, jen jí to dám a teď vidím, že to ste vy, paní, tak já už běžím, protože to nechci zdržovat. Jo ... dáte si teda něco? Mátovej čaj jenom? Ten s medem? Dobře, tak já to jdu rychle připravit a hodím vám to sem i se vzkazem. Von je pan Svatej fakt svatej, chodívá sem často a mně se nikdy nestalo, že by se urazil nebo byl nahněvanej nebo tak něco. On je hrozně pozornej a dobrej člověk. Tak já sem hnedkonc u vás, ju?

Tak jsem to nakonec byla já, kdo dostal omluvu pro nepřítomnost. Ve voňavý obálce z ručně dělanýho papíru bylo vložený vylisovaný kvítko růžovobílý fialky s vínovým vnitřkem a střapatými konci okvětních lístků a vizitka se jménem Pavel Svatý - botanik a vášnivý pěstitel fialek afrických. Včetně telefonního spojení, ale bez adresy. A na druhý straně čekal úhledným písmem dopsaný kratičký vzkaz: "Tolik mě to mrzí, drahá čtenářko encyklopedií, ale naše setkání musím posunout na příští týden. Budete-li s tímto souhlasit, sejdeme se ve stejný čas na stejném místě, jen o sedm dní později. Se vzpomínkou na vás P." Mohla bych se zlobit, mohla bych být zklamaná, ale způsob, jakým podal své vysvětlení pro to, že se neuvidíme, mě dojalo natolik, že jsem snad i byla vděčná za to, že tu není. Přišla bych o jeho písmo, o devět čísel, který mi říkají, že mu můžu kdykoliv napsat nebo zavolat, ačkoliv mě k tomu přímo nevyzval. Neměla bych ani tu voňavou obálku ani suchý plochý květ nejvzácnější a také nejchoulostivější fialky.
Těch pár hodin to vydržím. V rukou držím tolik vzácný dárek a ten mi pomůže ten stereotyp, co mě znovu čeká, přežít. Vlastně až na rozdíl mého maličkého tajemství budu žít stejně jako dosud, jen budu mít o špetku víc radosti, která mnou bude prostupovat. Ale i tu vlastně už mám. Čeká mě její skutečné poznání a někdy je dobře vydržet a nechvátat, všeho do času ... v klidu si dopiju božský mátový čaj, vrátím se domů, lehnu si do peřin, vezmu si knihu a budu se kochat. A do mobilu si uložím jedno moc důležitý číslo ...


Sázka 10

29. května 2012 v 23:59 | renuška |  Přišla Múza
Už jen jeden den. Jeden den do (ne)setkání s panem vozíčkářem. Za posledních dvacetčtyři hodin se mi poměrně hodně ulevilo a nejen zásluhou léků a poctivýho pobytu pod duchnou, ale taky díky návštěvě, kterou jsem měla. Právě před chvílí odešla Lída. Zdržela se celý tři hodiny, dokonce místo mě uvařila pro rodinu těstoviny se salakvardou a k tomu stihla se mnou povídat. Vůbec netuším, co ji to napadlo se během pracovní doby na tak dlouho utrhnout, ale když mi ráno volala, jestli mám chvilku, a přitom zjistila, že marodím, zrušila dvě schůzky přesunutím na přístí dny a přišla. Přinesla mi v termohrnku ten úžasnej čaj z oblíbené kavárny, přesně ten s čerstvou mátou a solidní dávkou čerstvého včelího medu, s plátky limety a já si při jeho popíjení říkala, že není snad lepšího pitiva, než je právě tenhle čajík. Sedla si ke mně ke gauči a řekla: "Tak povídej ..."
A já povídala, vykládala, vyprávěla, sdělovala, plakala, smála se, doufala a Lidka jen seděla, vřele se usmívala, v rukou držela hrnek s turkem a tiše poslouchala můj příběh. Asi jsem to všechno potřebovala někomu říct. S odstupem tří dní si totiž mnohem víc připouštím Michalovu nevěru a skutečnost, že bude dost co řešit. Že mě to už zdaleka nenechává chladnou a že přes náhlý ústupek bolesti břicha mě daleko víc zraňuje to, že náš vztah došel "až tak daleko". Že jsme nebyli schopný se společně postavit určitým problémům, který jsme měli a kterým jsme se oba vyhejbali jak čert kříži. Před kterýma jsem utíkali tak, že jsme navenek dělali, jak úžasná jsme rodina, jak skvěle jako parneři fungujeme a tak nám to i naše okolí žralo z dlaní.
Lída se ve svém volnu hodně věnuje alternativním vědám, okultismu a podobně, takže mě docela zajímalo, jak mou situaci zhodnotí, ač vím, že nejsem jediná, komu se něco podobnýho přihodilo. Vysvětlila mi, že není divu ohledně zánětu močovýho měchýře, protože se nachází v místě, které coby čakra spadá do citové oblasti, a v případě problémů je třeba prvopočátek hledat v (ne)souladu s opačným pohlavím. Protože s Michalem už opravdu velice dlouho nic nefunguje tak, jak by správně mělo, tak i přes odeznění oné "nekonečné" lásky není možné, aby toto můj organismus ignoroval a zkrátka zareaguje tak, jak se dá očekávat. Problém fyzicky přejde tělem a po uzdravení duše zase zmizí. Nebude to určitě hned, ale protože Lída následně zjistila, že energicky se upínám k pozitivnějším skutečnostem, nevidí důvod, proč by se mi v brzké době nemělo ulevit.

Jsem jí vděčná, že se mi nevysmála ohledně sázky s fialkou. I tohle byla totiž součást mého vylití se. Nestyděla jsem se a otevřela se jí i se svými nejniternějšími myšlenkami a Lída zase jen přikyvovala a povzbuzovala mě svým vlídným pohledem. Jako by byla zázrakem, na kterej jsem čekala. Ono jde si ledasco nechat jen pro sebe, ale já nabyla dojmu, že mi sázka i rozhovory s kytkou, na který není pro ostatní lidi nic výjimečnýho, začíná přerůstat přes hlavu a jestli o ní nikomu nepovím, budu mít pocit, že jsem se zbláznila. Potřebovala jsem racionálně uvažujícího člověka, kterej by mi rozumněl. A ujistil mě o tom, že mi nehrabe. Že jsem jen maličko přeskočila a z běžnýho způsobu komunikace se posunula jinam. Lída mi naopak řekla, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, protože sama teď vidí, jak mi to prospělo, že na ni působím víc čerstvě a svěže než dřív. Což je pochopitelně podpořený ještě panem vozíčkářem, kterýho jsem taky pustila ze svých úst ven. Jako obláček romantických snů.

Tři hodiny, během kterých bych jinak polemizovala sama nad sebou, ale namísto toho jsem u sebe měla ženskou, která je mi stále blíž a blíž. Která mi dovolila pochopit právě mě samotnou. Který nejsem pro smích, ale která mě respektuje a bere vážně, je ochotná být mi vrbou. Doufám, že jí to budu smět někdy oplatit, i když v tomhle případě se nehraje na něco za něco, ale jde o to skutečný, opravdický přátelství. Je zvláštní, že jsme s Lídou k sobě měly vždycky blízko, ale nikdy ne natolik, abychom si navzájem řekly to, co nikdo jiný nesměl slyšet. Napadá mě, že své fialce a všemu tomu mumraji, co se pak děl a dít ještě bude, budu vděčná nejen za novej život a všechny ty změny, který s tím příjdou, ale taky za nalezení velké přítelkyně.
Před rozloučením jsem Lidku ještě poprosila, ať se na chvilečku zastaví u sousedova okna do ulice, ať se nebojí umazat si rameno od popraskané omítky a ať vyřídí pozdravy. Že se už brzy se svou spolubojovnicí uvidíme ... A Lída zcela samozřejmě slíbila, že vzkaz vyřídí, mrkla na mě povzbudivě pravým okem a popřála krásný zítřek. Jako by předem tušila, jaký bude ...

Sázka 9

29. května 2012 v 9:51 | renuška |  Přišla Múza
Není mi moc dobře. Není mi vůbec dobře. Nevím ale, čemu svoje potíže mám připisovat, protože za posledních pět dní se seběhlo tolik věcí, že ani sama nevím, jak jsem je vůbec mohla pobrat. Ačkoliv ...
Nastydla jsem a mám ukrutný bolesti břicha. Gynekolog po prohlídce měl jasno - zánět močáku a klidový režim, mladá paní a přiďte se mi vokázat zase za tejdýnek, esli ty tabletky zabraly, ale měly by, není to ještě natvrdo rozjetý, tý krve v moči je trošek, tak se nebojte a to zas bude dobrý. Jen to víte, máte svůj věk, tak žádný vysedávání někde venku na palouku, hahaha ... Doktor je už postarší, ale i když to jeho vyjadřování není úplně košer, je to profesionál a já jsem si za tu dobu, co ho znám, k němu vytvořila takovej svůj vztah a fakt můžu říct, že ho mám ráda. Hodně mi pomohl, když jsem čekala dvojčátka - holky tenkrát byly maličký, ale nějak se mi tam špatně poskládaly a hrozilo, že o jednu přijdu. Chodila jsem tehdy denně na ultrazvuk a mezi maminkama s velkými břichy jsem si připadala "neúplně", protože jsem tehdy byla ve čtvrtým měsíci a ještě na mě nic moc nebylo znát, i když jsem v sobě nosila dvě miminka. Bylo to hodně stresový období a já jsem ráda, že to mám za sebou a že jsme všechny tři v pořádku.
A teď se léčím a ležím a v hlavě mám zmatek, protože ... se den po návštěvě doktora ozvala po dlouhý době Marta a od toho incidentu u nich na chalupě to vlastně bylo úplně poprvý, kdy jsem byla docela ráda, že volá. Tak nějak jsem jí tu drbárnu už odpustila a docela jsem se i přes bolesti těšila, že jí povykládám o mým úspěchu v reklamě a celkově že zas probereme takový ty holčičí věci. Jenže to jsem netušila, že Marta vůbec nebude mít chuť probírat odpočinkový záležitosti, ale docela přímo mi sdělí, že má blbej pocit, ale víš Stáňo, já Ti to přece musim říct, dyť jsem Tvoje kamarádka a i dyž jsem Ti tenkrát trošku tím rozhovorem podrazila nohy, tak Ty sis prostě nechtěla nechat vysvětlit, proč jsme s Michalem vo Tobě mluvili. On za mnou totiž přišel sám a svěřil se mi a pak už to jelo a Tys slyšela jen útržek z toho všeho a kdoví, co bys pak teprv ďála ... Blablabla - blebleble, cavyky kolem a pořád nic nevím. Na jednu stranu Marta hrrr, chrlí na mě informace, ale na druhou z nich nejsem vůbec moudrá, pochopila jsem jen jedno ... Michal má ženskou. Paradoxně mě pořád víc bolelo břicho než pravda, protože mi to tak nějak je jedno. Za poslední dobu jsem ve vztahu k manželovi rezignovala a veškerou energii jsem přesunula jinam, takže mě ten dopad, kterej by jindy člověka totálně zlomil, nechal v klidu a možná, že jsem si i oddychla. Měla jsem dojem, že jsem Martu svým vlažným přijetím takové senzace! zklamala, ale nepotřebuju jí nic vysvětlovat. Michal se nikdy neměl k tomu, aby si se mnou sedl a probral se mnou ty němý potíže, co jsme měli. Vyřešil si to po svým a teď už je jen na lidech, kdo bude první a chudákovi Stáně to řekne, jakej je Míša hajzl. Jedna část lidí mě bude litovat, druhá bude stát při něm, ale mně je to fakt ukradený. Je mi to jedno. Teda ... není, to bych lhala, kvůli holkám mě asi čeká ještě pár perných chvilek, ale v tuto chvíli mám další z mnoha svých jistot, o který se můžu opřít a se kterýma můžu pracovat. Ta jistota zní, že můj manžel má poměr s jinou dámou a já jim v jejich vztahu nemíním dělat křoví. Postavím se na vlastní nohy a budu fungovat dál jako všichni ostatní. Jen si s ním ještě sednout a bez afektu a nervů to probrat, což vidím jako zásadní problém, ale je to v zájmu nás obou. Jestli to na to, abych v sobě ten blázinec měla, stačí, tak pak to tak bude.
Martě jsem poděkovala, protože i když opravdu mohla být zvědavá na mou uplakanou a naříkavou reakci a já se zachovala obráceně, našla v sobě dost sil, aby mi to řekla. Nevím, jestli je to důkaz přátelství, ale ať už tak či onak, mám díky zprávám možnost jít dál. Neznamená to, že bych svého chotě nemilovala, mám ho ráda, ale po pravdě ... prostě to neklape. Nikde. Přemejšlím, kdy mi dal naposledy pusu? Kdy mě miloval? Před dvěma měsíci bych začala bezradně plakat, ale teď ... nic ... prostě nic ...
Řeším močák, řeším muže, řeším holky, který chtějí i přes povinnosti na ten školní tábor opravdu jet. Vezme jim to čtrnáct dní prázdnin bez výdělku, ale taky bez mých nákladů. Mám o ně docela strach, protože by mohly udělat nějakou blbost, ale musím se spoléhat na to, že jsou to rozumný slečny a snad se ještě najde několik příležitostí, abychom to spolu všechno probraly. Bavíme se spolu víceméně kamarádsky, otevřeně a na rovinu, navíc je to ještě pár týdnů, než odjedou, tak snad ... Řeším taky pana fialkáře, kterému nevím, jak, musím dát vědět, že na setkání kvůli zdravotním potížím nedorazím. Napadla mě jediná možnost zavolat do Kafetérie, zda by mu personál nemohl předat vzkaz, ale i tak je mi to protivný. Tolik jsem se těšila! Třeba se mi do tý doby uleví, mám k dobru ještě dva dny. Zatím je to sice pořád cítit, ale když doktor říkal do týdne ...

Prostě mám v hlavě teď jmenný kalendář, kde stále bliká jen několik jmen: Klárka, Kristýnka, Rozárka, Michal, Marta, Lída, Stáňa ... Pavel ... Stáňa ... Pavel ... Stáňa ... Pavel ... občas mě píchne v podbřišku, pak u srdce a pak se znovu ta jména rozsvítí a jedno přes druhé se překřikuje o svou pozornost. A já nemůžu nic víc než jen slíbit jim, že se na ně dostane ... stejně jako na fialku ze sousedova parapetu, kterou už jsem kvůli nemoci tak dlouho neviděla. Snad se jí daří lépe než mně. Květince.

Jdu spát. Holčičky se vrátí za dvě hodiny ze školy, Michal ještě později, mám spoustu času k dobru a k nerušenému spánku. K vypnutí. Dobrou noc ...


Sázka 8

25. května 2012 v 11:00 | renuška |  Přišla Múza
Ženská intuice je prý daleko výraznější než ta chlapská. Jednoduše chlapi asi jednají tak, jak to právě cítí a holky za vším hledají nějakej hlubší smysl, kterej je právě tím ukazatelem, tím šestým smyslem, kterej je varuje před nebezpečím nebo naopak utvrzuje v tom, co dělají. Už mockrát jsem v periodikách četla, jak je dobře ten vnitřní hlas poslouchat, protože on nám prostě nelže; maximálně my jemu. Stejně tak jako svýmu okolí. Takže i když nám třeba říká, tohle nedělej, tak my, protože se to od nás očekává, to něco uděláme, navenek se tváříme naprosto nadšeně a snažíme se toto tvrdit i sami (y) sobě. Protože to je asi jednodušší než si připustit, že tu danou věc ve skutečnosti cítíme jinak. A to "jinak" by možná zmátlo pěknou fůru lidí ...
Lída mi psala zprávu, že na kafe nemůže, že jí nečekaně stáhli na nějaké vážnější jednání ještě před návštěvou soudu, a to ohledně jakéhosi celostátního průzkumu spokojenosti obyvatel s činností zastupitelstev obce. Statistický žblepty, ze kterejch pak vycházej novináři, když píšou svoje fejetony na téma XY a potřebují se chytit nějakých dat a čísel. Někdy jí tu roli fakt nezávidím, protože kolikrát snad je lepší mít na práci opravdu důležité věci než něco, co vlastně ve finále nemá cenu, jen to lidem krade čas, kterej by mohli využít daleko efektivněji. Domluvily jsme se teda na jindy, tak snad z toho nějakej termín dopadne, aby nezůstalo zase jen u slov.
Protože jsem ale měla už v diáři na dnešní den u času 12.00 - 13.00 poznámku Kafetérie, rozhodla jsem se tenhle plán naplnit. Volno mám, chuť na něco dobrýho taky, holky jsou ještě ve škole, tak není tolik kam chvátat. Zastavila jsem se ještě cestou v květinářství, potřebovala jsem pořídit hnojivo k orchidejím, který jsou mojí velkou láskou a ... ani jsem si nevšimla, protože mě zaujaly vystavené rostlinky za výlohou, že obchod není prázdnej, že lidi mají chuť utrácet peníze za zeleň i v čase oběda. Potřebovala jsem se oklepat, načechrat vlasy a hlavně nechat vymizet tu červeň z tváří, protože na to, abych byla udejchaná, bych musela oběhnout párkrát malé náměstíčko, pak by teprv byl důvod myslet si, že jsem rudá kvůli fyzickému vyčerpání. Takhle je to do očí bijící ... Pan vozíčkář právě konzultoval s prodavačkou nevhodný prostor, kam umístila fialky určené k prodeji. Prý to takhle nemají rády, potřebují k oknu nebo aspoň do polostínku a opatrně rosit, aby se nespálily. Ale určitě nedávat až ke zdi tak, aby byly skoro pořád ve tmě, kterou svým cloněním vytvářejí bohaté palmy a snad až zbytečně překážející vysoké dřevěné vázy. Fialky mají právo na to být pořádně vidět, protože svým květem jsou jedinečné, sametové lístky provokují k pohlazení ... "paní Evo (takhle se jmenuje floristka, které obchod patří), dá mi tolik práce z malých řízků vypěstovat takové krasavice, tak je nenechte zahálet v koutku jako panenky, co čekávaly na své milé, až si je samotní najdou. Tyhle dámy chtějí konkurovat všem těm exotickým nádherám i zelenolistým květináčům. A to vám povídám, jako že se Pavel jmenuju, víte?"
A vím to i já, ani jsem nemusela Lídě říkat. Tak pan invalida je pan Pavel. Vyslechla jsem jejich rozhovor a tiše při tom sledovala jeho vášnivou gestikulaci, kterou doprovázel svůj monolog. Úžaný člověk. Je až neuvěřitelný, jak někdo dokáže kvůli květině reagovat, ale počítám, že je to jeho srdeční záležitost, protože jinak by mu to asi bylo úplně jedno. Nenápadně jsem obhlížela sortiment v prodejně, nechtěla jsem zírat na "známého", ale když jsem se otočila ... usmál se, já taky a popřáli jsme si hezkého dne. Dokonce se mě ptal, jestli už Rózinka sehnala tu světlounce růžovou fialku s tmavým vínovým vnitřkem, jak tenkrát zkoušela najít na jeho pultu, co měl na Kutitrhu postavený. Kdepak, povídám, pustila to z hlavy a já taky kvůli starostem s maminkou a následně kvůli zaměstnání, kde toho bylo moc. Říkala jsem mu, že si teď dopřávám hodinku pauzy, abych mohla po jedné znovu zaktivovat všechny svoje smysly, že mě čeká relagaxe v Kafetérii a pak zase za povinnostmi. Docela přirozeně jsem se rozpovídala a ani mi nedošlo, že ho třeba zdržuju nebo že blokujeme prodavačku, která už chvátala na oběd a ráda by zamkla na dvě hodinky svůj krámeček, který mimo nás byl už docela prázdný. Jak samozřejmé bylo naše vyprávění ...
Pomohla jsem mu vyjet z těsných dveří a docela jistě se zeptala, jestli by mi nechtěl dělat na oněch šedesát minut společnost. Viděla jsem na něm, jak by rád "šel", ale musel se omluvit, že už něco má. Dodal, že obchodně, jako by na tom záleželo. Ale záleželo. A moc. A ještě víc záleží na tom, že jsme se tak během rozloučení mezi řečí ještě stihli domluvit, že si na to kafe zajdeme jindy. Jindy za týden. Za pouhopouhých sedm dní, který mi utečou jako voda. Nebo se budou táhnout jako med, ale na tom nesejde, protože podstata mýho těšení a nadšení zůstává stejná.
Usmívám se jako malá holka, protože tohle bych fakt nečekala. Takovéhle setkání. Měla jsem koupit jen hnojivo (na který jsem v samotném udivení pochopitelně zapomněla) a odcházela jsem s takovou velkou zprávou. Když jsem se pak večer při vynášení odpadků chtěla svěřit fialce, co se mi přihodilo, zdálo se mi, jako by o všem věděla. Jako by lístky kývala nahoru a dolu a schvalovala mi vše, co se právě děje. Jako by ona byla tou iniciátorkou, tou intuicí, která mě dnes zavedla během téměř polední pauzy do květinářství a tam zařídila setkání s člověkem, který mi zvláštním způsobem utkvěl v mysli. Jako by mi říkala: "Vidíš? Vidíš, jak jsi rozkvetla? Tak která z nás nakonec vyhraje?"

Tak která z nás nakonec vyhraje? Já to opravdu vidím na remízu. Zatím je to všechno schované v poupěti, ale až přijde ten správnej čas ...

Sázka 7

24. května 2012 v 14:38 | renuška |  Přišla Múza
... po delší odmlce se vracím ke Stáně a fialce ...

Zhubla jsem tři kila! Ani nevím, jak, ale jsou dole! Waw, mám z toho fakt velkou radost. Možná je to i tím, že jsem se zaměřila na nějakou jinou věc než na kňourání nad svým neuspokojivým životem, nad svou nadváhou, nad nekonečnou absenci sexu ... zkrátka to tak je a basta. Vůbec mi ted všechno jde tak nějak líp. Po návratu od táty - mamku jsme si vzali domů opravdu v termínu, jak primář sliboval, a evidentně jí to prospělo. Na žádný velký vzdálení od taťky není připravená a ten pobyt v nemocnici už tak byl pro ni hodně zničující právě proto, že je tam bez něj. Idylickej vztah ... kolik jich takovejch je? - jsem se bez rozkoukávání pustila do dodělání toho reklamního projektu. V práci jsem zůstávala přesčas, Michal byl po týdnu naprostýho odloučení, potažmo péče o holky už tak na nervy a ještě i teď bylo nutný, aby mou funkci v domácnosti zastal víc, než je obvykle nezbytný. Ale nedalo se nic dělat, mám nějakou povinnost a limity, které jsem si zavázala je splnit a tento můj přístup se pak odrazil ve výsledku, kdy klient byl nadmíru spokojen. Dokonce natolik, že mě za měsíc čeká týdenní týmový výjezd na Slovensko, kde se na poli textilního průmyslu bude asi čtyři dny konat prezentační výstava pro podporu místních podniků. Vypadá to moc dobře a pro mě to bude velká premiéra, protože budu ještě navíc připravovat ne tiskové materiály a podklady do "papírových" médií, ale i krátké šoty, které by v případě odsouhlasení byly součástí reklamních spotů v televizi, což by pro mě byl opradu vrchol mé dosud odvedené práce.
Pro samou soustředěnost nestíhám ani pořádně odpočívat, listovat v encyklopedii, na kterou teď pomalinku sedá prach a Rozina už včera škemrala, abychom si udělaly fialkový večer, že se jí po mě stýskalo a že už mě chce pro sebe a ne a by se o mě pořád s někým dělila. Taky se mi stýskalo - sice jsme si volaly s holkama, ale když se k nim nemůžu přitulit, pohladit je po těch jejich dlouhých vlasech, zeptat se na banální záležitosti typu "Co jste měly k obědu?" nebo "Nějaká známka?" a přitom je nevidět ... ten týden byl u táty prima, ale asi jsem víc máma než dcera, nevím ...
O krátkých zastávkách u fialky ani nemluvím. Večer se vracím z práce docela pozdě, sice ještě je vidět, ale abych stihla dětem dát dobrou noc, tak jen na pět minut postojím, povyprávím, bez servítek se pochválím, protože mám fakt ze sebe radost a upřímně chválím i rostlinku, protože už se ani nedá spočítat, kolik nových lístků se od doby našeho prvního "vážného" rande vyklubalo na svět. Sice se už smrákalo, ale já měla v úterý pocit, že vidím pod jedním z těch nejmenších malou bobulku, která ho nepatrně zvedá a odhaluje tak sladké tajemství. Brzy bude kvíst. Nechtěla jsem do okna nestydatě zírat, takže jsem jen tak po očku sledovala a odhadovala, že to tak asi bude. Páni ... já se tady raduju ze sebe, ale i z ní. Tak krátká doba a my obě se připravujeme jít do květu. Není to směšný říkat o člověku, že bude kvíst?
Zítra se chystám s Lídou přes poledne na kafe. Jednak poštěbetat, i když na sebe budeme mít asi tak hodinku maximálně, protože já pak musím s holčičkama za vychovatelkou ohledně výpomoci na táboře pořádaném školou. Jely by tam už jako částečné praktikantky, takže abych věděla, co to obnáší a hlavně aby to dámy věděly samy, protože je podezřívám, že tam chtějí bejt jenom kvůli klukům z vyšších tříd. Lída má zase nějaké vyřizování na soudu na kraji, takže to bude asi fakt našlapaný. Navíc něco zmínila, že je to naše setkání ještě zpětně kvůli těm trhům, co u nás v městečku v dubnu byly; chce se se mnou vyrovnat, protože jsem jí pomáhala s propagací, ale já to dělala z vlastní vůle a ne kvůli penězům. To spíš já na ni budu mít dotaz ... na jednoho stánkaře ... Ale co bude, to se ještě uvidí ... A nečervenej se tak, Stanislavo!

Sázka 6

17. května 2012 v 14:09 | renuška |  Přišla Múza
Všechno zmizelo. Už třetí den bydlím u táty v Peci, holčičky zůstaly s Michalem doma, rozpracovaný projekt pro jednu oděvní firmu mi leží na pracovním stole a stejně jako můj šéf doufá, že ho do termínu stihnu řádně dodělat a představit zákazníkovi. "Peníze, peníze hýbou světem, přidej se a pak kulometem smíš určovat právo ... " Proč mě teď napadl ten text Landovy Vltavy? Kvůli těm prachům, co stojí projekt, který jsem nechala stát? Mám hlavu plnou jiných, daleko důležitějších starostí a mozek mi hraje rock? Evidentně má představu o jiné činnosti, než jakou ho teď zaměstnávám já a na rovinu ... ani se nedivím, protože bych mnohem radši dumala nad čímkoliv jiným, ale ne nad nemocnou mámou. Krabatím bradu a snažím se bejt nad věcí, protože on je k tomu teď vlastně už důvod, jenže když si představím, co mohlo být ...

Předevčírem brzy ráno volal táta, že mamku s ukrutnejma bolestma odvezli do špitálu. Prý se svíjela a naříkala, záchranka přijela naštěstí včas a její péče se dostalo nejen mamce, ale i tátovi, kterej z toho byl špatnej snad ještě víc než pak já, když jsme spolu mluvili. Prý si mu mamina občas stěžovala na bolesti břicha, ale "znáš to, Stáňo. Ona by Věra kvůli kdejakýmu píchnutí taky hned neletěla k vobvoďačce, říkala, že to je dobrý, že ji jen není úplně do zpěvu, ale že se z toho vyspí. Takhle mě občas překvapila a já se začal bát, ale nechtěl jsem jí přece diktovat, na to už je to velká a stará ženská, aby věděla. Viď, Stáňo. Jenže ona věděla prd a teď v noci se zbudila a potila se a plakala, že umře, že se nemůže hnout pořádně, že chce na záchod zvracet, to už jsme nestihli ... Todle nebylo samo sebou, Stáňo, todle už nebyla sranda a nějaký obyčejný bolení, todleto. Vůbec se mi to nelíbilo, povídám jí, lež a čekej, hlavně nespi. Rozsvítil jsem v ložnici, aby jí ta tma moc nesváděla a hned jsem volal na pohotovost - zlatá sestřička, byla milijónová, a dochtor taky, co pak přijel, prosáh ji břicho a věděl ... zatraceně, dyby Věrka na mě dala, jak jsem jí onehdá povidal, ať si s tim de ... no vodvezli ji do špitálu, to vížejo, mně řekli, ať jí sbalím takový ty věci a přijedu později, protože to stejně teď nemělo význam, abych se tam štrachal. Kus cesty to je a beztak, než by se Věruška vzbudila, dobu bych tam propikal. ... Tak jo, Stáňko, tak přijeď, tak jo. Já bych tady asi sám nevydržel. Tak jo, tak zatím. A jeď vopatrně, dyť víš, jak to teď na těch silnicích je. A holky pozdravuj a zvládnout to tam bez tebe? S Michalem? No dyby byl problém ... dobře, tak jo, tak ahoj, Stáňo."

Mamka měla chronickej zánět slepáku, a postupně, i díky věku, se bolesti stupňovaly natolik, že pro ni byly nesnesitelné a bylo fakt za pět minut dvanáct, když ji odvezli. Hrozilo prasknutí apendixu a otrava krve, což by mamka se svým nízkým tlakem možná ani neustála. Jak je mi ještě pořád úzko z toho všeho ... Sbalila jsem doma v rychlosti pár věcí, Michalovi jsem vysvětlila, jak se věci mají, připravila jsem holkám snídani a počakala ještě na ně, abych jim řekla, že má babička "Pecovská" potíže a že jedu za dědou, abych se o něj postarala a taky abych chodila na návštěvy do nemocnice. Rozárka plakala, pochopitelně, jsme na sebe hodně fixované a tátu moc nemusí, ale spoléhám na Klárku a Týnu, ony se jí ujmou a nějak to přežijou. Děvenky moje milovaný.
Šéfovi jsem už volala z auta cestou do hor, a jestli mám na něco fakt kliku, tak je to právě můj nadřízenej - chápal a úplně v pohodě reagoval, podpořil a ... zachoval se tak ... chlapsky a fakt pěkně. Je to hodnej chlap, sice workoholik až na půdu a tak trošku pedant, ale jak jde o takovouhle věc, vždycky dokáže podržet. Po návratu budu muset máknout přesčas, abych ho nezklamala, ale to se zatím nestalo a já nedovolím, aby k tomu někdy došlo. Mám svou práci moc ráda kvůli pestrosti, náplni, ale i kvůli prostředí, ve kterém se jí věnuju. Takže žádný "nestíhám", prostě to pak dám a basta fidli.
Na poslední chvíli mi došlo, že pobytem u taťky prošvihnu druhé měsíční výročí, které slavím v páru se sousedovic fialkou, ale i tohle musí jít stranou. Na jednu stranu se mi ale teď zdá, že co jsem se u ní začala zastavovat a povídat si s ní, pomáhá to nejen mně ale právě i jí. Sice je přesazená, ale aby tak rychle dokázala vybujet a zamačkat ty ošklivé zahnědlé listy až pod sebe? ... Věřím na přenos energie a tohle považuju za důkaz, že to opravdu funguje, naše propojení. Dávám jí svou naději a ona je mi důkazem, že i z neviditelných věcí může živý organismus "růst". Pokusím se nevyčítat si, že ji teď týden budu šidit, ale věřím, že ona má z čeho čerpat stejně jako já.

Teď, tři dny po operaci, už je nám všem líp. Mamka začala maličko jíst, bolesti už má jen kvůli jizvám. Spíš si teď vyčítá, že se na sebe vykašlala, ale já doufám, že právě tohle ji donutí dávat si na sebe větší pozor. Už není nejmladší a neměla by tak podceňovat to, co v mládí odbyla mávnutím ruky. Táta se snaží mi doma pomáhat, každej den si večer - přes poledne jsme většinou v nemocnici - uděláme něco venku na ohni. Je krásně, vyndali jsme starý gril z přístěnku, takže žádný velký nádobí, jen pár papírovejch tácků a pohoda. Jsem ráda, že jsme tu vyčerpávající dobu přečkali, protože to bylo opravdu náročný - ono třeba není nic zásadního na tom, když člověka nachvíli mají v péči doktoři, když je ta rodina na to připravená. Nebo zvyklá. Ale tohle je v případě naší famílie opravdu zvláštnost, protože jsme víceméně tzv. tuhokořeni a zas až tak moc se se zdravotními obtížemi netrápíme. Už ani nepláčeme, ale ještě včera jsme se v řečích zatoulali až tam, kde pro chmurno nebylo vidět na lepší zířky a to jsme beze studu bulili oba - já i taťka. Ta představa najednou o ni přijít ... pryč s tím, pryč. Je od nás pár kilometrů, rány se jí hojí a my si ji do konce týdne možná přivezeme domů. Ne možná, my si ji PŘIVEZEME. A já pak naše nechám zase spolu, protože oni to určitě zvládnou a vrátím se zpátky do města. Za holčičkami, za Michalem, za prací i za fialkou. A za nadějí, neboť jak je známo, ta umírá poslední. A já ještě rozhodně pohřeb nechystám. Ani sobě, ani nikomu jinému. Naštěstí ..... (upírám oči k nebi a neviditelnému děkuju. On už ví, za co.)

Sázka 5

16. května 2012 v 14:50 | renuška |  Přišla Múza
... asi to není moc obvyklé, ale tuto kapitolu bych ráda věnovala své drahé Mil. Ladu, mám Tě moc ráda ♥ ...

Dnes se na náměstíčku koná další z "Kutitrhů". Je to pravidelná čtvrtletní prodejní výstava pořádaná pod záštitou starostky městyse, která by se pro "svoje" lidi rozdala a snaží se pravidelně přispívat něčím novým a obohacovat tak nejen trh samotný, ale vlastně i probudit zvláště teď na jaře lidi k činnosti. Mnozí z nich mají u svých domků zahrádky - jako my - ale většinou se sem sjíždí hospodáři z okolních vesnic, kteří se domů vždy vrací s pořízenou. Lída - starostka - ví, že se na mě může kdykoliv obrátit už jen proto, že jsem zaměstnaná v PR agentuře a mám již letitou praxi s propagací podobných akcí. Takže ve finále mám z úspěchu radost i já; maximálně mě těší to, že má práce nepřijde vniveč a má význam. Máme s Lidkou moc hezký vztah a i když na sebe nemáme tolik času kvůli jejímu vytížení i mým povinnostem, jsme rády, když se jednou za čas sejdeme a poklábosíme. Teď si tak říkám, že ona jediná by mě asi pochopila. Mě a fialku ...

Většinou se tu jen otočím, omrknu v rychlosti sortiment nabízenýho zboží, vystojím frontu u stánku s langošema a s trdelníkama (tentokrát žádná z mých holek na dietu a figuru nehledí a já nechávám dvě stovky postaršímu pánovi ve staročeském úboru, který se s rukama umatlanýma od kynutého těsta snaží motat, péct a válet, co mu síly stačí). Michala nic podobného nezajímá, je rád, když všechny čtyři vypadneme a on je doma sám, i když bych kolikrát tak ráda, aby šel s námi. Postál před tribunou a vyslechl novinky ze světa skleníků a pařenišť ... připadám si teď jako odnož Přemka Podlahy, ale ti nadšenci, kteří se podobnými činnostmi zabývají, jsou moc příjemní a pokorní, vděční za pozornost a ve výsledku i za slušné tržby. Každý rok Lída zkouší nějaké novoty v podobě kulturní vložky, nic neokoukaného. Minulý rok - vzpomínám si - tu byli heligonkáři, kteří nehráli klasickou dechovku pro důchodce, ale docela slušný bigbít a myslím, že tím nejen mně vyrazili dech. Stálo to fakt za to. Tentokrát dorazilo kvarteto studentů z lidovky se snahou bavit účastníky trhů muzicírováním "Á Capella" a znovu musím smeknout před Lidkou, že vsadila na neobvyklou zábavu, která stojí za povšimnutí. I za vyslechnutí, to především.

S košíkem plným sazenic muškátů a begónek se pomalu loudám ven z náměstí; s Klárou a Týnou jsme se rozloučily už před dobrou hodinou - byly domluvené s kamarádkami, že ještě zajdou na zmrzlinu a pak se staví u jedné z nich doma kvůli nějakým novým filmům o upírech, nebo co to povídaly ... Rozárka se mě drží za pravou ruku a pozorně si všímá - daleko víc než já - vystavovaných pomocníků, sazenic, zvířátek, zkrátka všeho, co jí zaujme. A já žasnu nad tím, že jako první zaznamená maličký nenápadný stáneček, ve kterým je k dispozici nepřeberné množství různobarevných ... fialek. Takových, o kterých jí předčítám z encyklopedie. Takových, jaké je jen možné si vybavit - od hladkolistých až po krepaté, od bílých přes modré až k temně vínovým, jedna hezčí než druhá. Oči mi přebíhají z květináče na květináč a já zbrkle hledám takovou, která by se jen trochu podobala té "mé", načež si uvědomuju, že vlastně vůbec nevím, jakou barvu mají její květy. Teď teprve mi dochází, že jsem si nikdy nevšimla, když kvetla a zajímat mě začala až v době jejího umírání ... Jaký paradox! Většinou člověka přitáhne půvabnost než uvadlost, zvláště pak u květin. Asi jsem výjimka ...

... co? "Můj "vozíčkář"? On prodává fialky? Takovej chlap a sedí za pultem s kytkama, vřele se usmívá na kolemjdoucí a tím pádem i na mě a já si v duchu říkám, jestli si vzpomíná na nedávné milé setkání v kavárně, přičemž vůbec nevnímám škubání ruky, když se Rozi snaží mi něco říct. Modlím se, abych nezčervenala, protože jsem najednou úplně někde jinde - duchem i fyzicky. Protože jinak bych přece cejtila půdu pod nohama, respektive vydlážděnou ulici.
"Mami, mami, ten pán se tě na něco ptá! Ty ho neslyšíš???", nepřestává se mnou Rozárka třást a já se vracím zpátky, protřepu hlavu, aby začala pracovat a omlouvám se jí i jemu. Jemu i jí. Co potřebuje? Prý co potřebuju já. Vtipálek ... Nalévá si kafe z termostky a potichu si mě prohlíží, aby mi vzápětí nabídl nějakou ze svých sazenic. Ale já takovou nechci, i když malá škemrá, že když už o nich tolik víme, měly bychom si také alespoň jednu pořídit, čímž upoutává vozíčkářovu pozornost a vzápětí vysvětluje, jak maminka najednou přinesla domu velikou a těžkou knížku o těchhle kytkách a že si s ní moc ráda večer prohlíží obrázky a že si vždycky vybírá, jaká by se jí nejvíc líbila. Prý růžová s bílým vnitřkem a tmavě fialovými rozstřepenými kraji, co je až skoro úplně na konci toho čtení, ale takovou pan prodavač stejně nemá, takže se asi takový kytičky nevyráběj. Směju se holčiččině bezprostřednímu povídání a on taky. Současně s tím se omlouvá, že takovou na pultu opravdu nenajdeme, že měl tuto barvu jen jedinkrát v životě, ale protože je to složitě vyšlechtěná rostlinka, je podstatně náročnější se o ni starat a ani jemu, coby odborníkovi, se to moc nedaří.

Já už ničemu nerozumím.

Rozloučili jsme se, ačkoliv bych tam asi zůstala stát mnohem déle, ale ... co se to děje? Co se to se mnou děje? Vracím se z trhu, unavená, uchozená, ale zvláštně roztěkaná a protože Rozárka jde se mnou, stíhám ten den květinku v sousedově okně pozdravit jen mrknutím oka. Aby věděla. Včera jsem jí spočítala už pět! zdravých lístků, to je takový úspěch! V myšlenkách si třídím cestou ke vstupním dveřím dojmy a při putování v úvahách zjišťuji, že sex je najednou to poslední, co potřebuju. Že dětinská sázka s umírající květinkou byla pro mě povzbuzujícím elixírem dodávajícím mi jakousi podivuhodnou chuť k životu. Nejsem takhle náhodou zralá k návštěvě psychiatra? Nepatřím do svěrací kazajky, když takhle přemýšlím?

V rychlosti Michalovi popisuji průběh milého odpoledne, uťapanou dcerku dávám spát a schovávám se do kuchyně k lince, abych si uvařila heřmánkový čaj na uklidnění a měla prostor konečně jen sama pro sebe. A přišla třeba na to, co to všechno má znamenat ...



Sázka 4

15. května 2012 v 9:56 | renuška |  Přišla Múza
... říkala jsem jednou týdně, ale zatím se intervaly spíš zkracují ... a dovolují nám rychleji se vrátit za Stáňou ...

Slavím, teda slavíme. Ale asi by vypadalo hodně blbě, kdybych stála s flaškou šampusu v jedné ruce a konvičkou vody v druhé, opřená o roh domu s drolící se omítkou a nadšeně hodnotila poslední měsíc, během kterýho se spojily naše životy tichou dohodou. A tak si sedím v kavárně, vybrala jsem si opravdu miniaturní stoleček s pohodlným křeslem, stranou všemu hluku, pěkně při okně s nádherným výhledem do parku. Popíjím naprosto fantastické café latté a nespěchám. Holčičky jsou až do nedělního podvečera na vlastní přání u babičky v Peci, Michal odjel na třídní sraz do Prahy a vrací se až zítra a já mám volno. Jindy bych chvátala domů stejně jako každý všední den, ale teď s důvodem navíc, že mohu nerušeně vycídit celý byt, aniž by po mě kdokoliv cokokliv chtěl. Žádný teplý večeře, žádný pohádky, žádný fotbal, žádný plány a žádný "Stáňo, nevíš ... ?". Na místo toho si usrkávám voňavou kávu a mlsně pročítám jídelák, protože když luxus, tak i se zákuskem. Protože když oslava, tak pořádná. Protože když ...

Proč na mě tak kouká? To je přesně ten pocit, kdy jeden nikam nemusí hledět, aby poznal, že ho někdo druhý sleduje. Většinou je to do zad, ale on sedí přímo proti mě a vůbec se nestydí? Má bradu podepřenou dlaněmi obou ruk, postavených na loktech a zírá. Já hledám mezi medovníky, palačinkami a štrůdlem ten správnej "tlamolep" a ruší mě to vědomí, že jsem se stala zorným úhlem úplně cizímu chlápkovi. Jsem z toho celá nervozní, navíc servírka právě přijímá objednávku a já nevím vůbec nic. Nakonec vítězí horké maliny bez zmrzliny s domácí šlehačkou a lázeňskou oplatkou a já se zavřením nabídkového listu otevírám oči k protějšímu stolu a jen se ze slušnosti pousměju na ...

vozíčkář? On je vozíčkář? Takovej pěknej chlap. Ježiši marjá, tak jestli jsem předtím byla v divné formě křeče, tak teď je to ještě horší. Uhnout pohledem je zbabělství, civět je neomalený a ... tak jen zvedám nepřítomně hrnek s kafem a gestem naznačuji něco ve stylu "Na zdraví!". A pak nenápadně přecházím zase zpátky ke své činnosti, kdy místo sortimentu nabízených lahůdek studuji v encyklopedii fialek na straně 36 roztočíky, háďátka a třásněnky, abych byla připravená na škodnou. Vždycky je lepší znát nepřítele dřív, než nám ukáže svou pravou tvář, protože se na něj můžeme náležitě připravit. V tomto případě zakoupením příslušných přípravků. Chmm ... to latté je fakt vynikající. Co pije on? Nepatrně zvednu oči od stolu, on právě srká cosi z velikého pullitráku, asi čaj, myslím si. Tahle kavárna je vyhlášená vynikajícím tea z čerstvé máty, s plátkem limety a pořádnou dávkou tekutého žluťoučkého medu. Klárka i Kristýnka ho milují, jednou za čas si spolu uděláme dámskou jízdu a stavíme se tu právě na tuhle dobrotu. Vypadá to, že i pan vozíčkář si na něm teď pochutnává a k tomu uzobává koblihy. I ty tady mají výborný. Tady je výborný úplně všechno, jen ten čas, kdyby tu taky zůstal stát.

Slízávám poslední zbytky malinové šťávy smíchané s rozteklou řídkou šlehačkou a chystám se platit. Pořád nespěchám, ale ještě za světla se chci pozdravit s fialkou a popřát jí k jubileu, poděkovat jí a těšit se spolu s ní na další naše společné krůčky spojené s naší sázkou. Dnes jsem do práce jela s kolegou, počkal na mě ráno u vrátek, takže jsem jí ani nestihla pošeptat krásného dne. Sice se dnes sluníčko moc nepředvedlo, ale i tak je docela příjemně. Na duben ... Květinka mi dělá velkou radost, už včera jsem měla pocit, že se děje něco pěknýho, ale pro ten ranní spěch jsem si musela ujištění nechat až na později a přesvědčit se, že už na mě mávají čerstvě zelený lístky celkem tři. Jde jí to. Jde jí znovu žít a svou touhou po zdraví mi dává naději i na mé uzdravení. Ačkolilv se od tý doby, "co se známe", necítím zdaleka tak blbě jako dřív. Nepopírám, že nemalou zásluhu na mé rozjařenosti má například dnes na svědomí ten cizí invalida, se kterým jsme na sebe při mém odchodu z podniku ještě zlehka kývli hlavou. Bylo to milé, intimní a zcela nečekané setkání s někým, koho už nejspíš v životě nikdy neuvidím, ale chutnalo mi to. Možná víc, než voňavá káva a trpké ovoce se sladkým kopcem bílých kalorií. Ten zájem, ten pohled, ta situace ... Zkrátka mám za sebou jeden z nejhezčích slavnostních dní, které jsem dosud prožila.

Sázka 3

14. května 2012 v 14:51 | renuška |  Přišla Múza
... 3. díl o Stáně ...

Volala Marta. Už je to čtrnáct dní od víkendového pobytu u nich na chalupě a ona se teprve až teď ozvala, aby se mi omluvila. Kroutím jen nevěřícně hlavou, protože už fakt nevím, co si o tomhle mám myslet. Považovala jsem ji za nejlepší kamarádku a svěřila jsem se jí vždycky se vším. Jak si teď klepu na zuby, že jsem ve slabé chvilce v sobotu něco po půlnoci, kdy už většina zásob vína byla vypitá, dokázala udržet jazyk za zuby a nevyfňukala se jí na rameni, nelitovala se a hlavně neprozradila svoji holčičinu, tedy dohodu s fialkou. Jen jsem jí naznačila, že na to, kolik mi je, si připadám příšerně stará, potažmo zvadlá, do stereotypu zajetá matka obecná a že chci sex. Ne nic bezduchýho, ale láskyplnej objímavej a vrcholovej sex. A že s Michalem to je na prd, škyt, protože si nějak nerozumíme, škyt, i když se nehádáme, škyt, ani si jinak neubližujeme, škyt. (Takže jsem se vlastně litovala a ne že ne ... ) V tu chvíli jsem neměla chuť plakat, ta se dostavila až druhý den ráno společně s bolehlavem jako hrom. Chvátala jsem na toaletu a při tom spěchu jsem jen zaslechla špitání z obývacího pokoje, kde jsme my dospěláci uplynulý večer trávili. Ona mu to všechno vyžvanila!!! Všechno, protože toho o mně, díky mě ví fakt hodně a já doteď nechápu, co Martu přimělo k tomu pustit si tu svou papulu na špacír! Nevěděli o mně a nerušeně v konzultaci pokračovali i po té, co jsem si ulevila a tím pádem jsem - a že se to nedělá, mi fakt je ukradený! - mohla poslouchat za pootevřenými neprůhlednými dveřmi.
Možná by mi ani tak nevadilo, že Michalovi vyštěbetala to, co se mu snažím už tak dlouho rozumně vysvětlit, ale sakra zabolelo, když jsem ji slyšela, jak mě hodnotí a kritizuje v negativním slova smyslu. Nikdy by mě nenapadlo, že mě tak vidí, protože kdykoliv jsme spolu my dvě byly, užily jsme si plno legrace už jen proto, že jsme byly naladěné na stejnou vlnu, že jsme měly na fůru věcí stejnej názor a že jsme se měly prostě rády. Úplně normálně, jak se kamarádky jen rády můžou mít. Věřila jsem jí a po tom vyslechnutým "otevřeným" rozhovoru s mým manželem jsem měla akorát tak sílu svézt se na podlahu a ty slzy pustit ven s několikahodinovým zpožděním. Jsou pitomý a já taky. Co oči nevidí, to srdce nebolí ... ještě by k tomu šlo přihodit, že co uši neslyší. Nakonec mě tam uřvanou našli, Martě došlo, že jsem ji slyšela, ale mně už záleželo jen na tom sbalit se a vypadnout. Holky protestovaly, protože se těšily na nedělní výšlap do nedalekých skal, počasí bylo fakt pohádkový, ale nebylo zbytí. Já už tam s nimi, tedy s Martou a vlastně i s Michalem, dýl zůstat nechtěla.

A teď volala a co já ji na to měla říct? Martičko, to je v pohodě, já se nezlobím? Martičko, já jsem plakala únavou? Martičko, já vím, že jsi neříkala pravdu? Maximálně ji můžu vyslechnout, ale to je tak všechno. Nemám na ni náladu, to už se daleko víc těším, až uvidím ten jeden jediný zatím uzdravující se lístek, protože světe div se! Začínám asi prohrávat ... Neznám nikoho, kdo by chtěl kdy prohrát, ale já si to teď užívám. Bylo to úplně náhodou, asi dva tři dny po návratu z chalupy, zastavila jsem se na pár slov u fialky a jak si ji tak prohlížím, registruji nepatrné nazelenalé cosi, co tam ještě nedávno nebylo. Šťavnatá špička zdravého lístku se prodírala mezi scvrklými kolegy ven a krapet odhalovala i čerstvou hlínu. Myslela jsem, že s pusou otevřenou dokořán dojdu až domů, ale včas jsem se zastavila. Ovšem úsměv z nečekaného poznání zastavit nešel. On ji zaregistroval! On se jí věnoval! Beru to jako náhradu ten mizernej zážitek, a taky je to hnací motor a já mám důvod k radosti. Proto se taky doma nehroutím, ale těším se na další den a další možný pokrok. Dokonce jsem se stavila v knihkupectví a koupila si hodně hodně drahou encyklopedii těchto rostlin. Kristýnce to bylo divný, protože podobnou floru u nás doma vidět není a tudíž jí vysvětlit, že se jedná pouze a jen o můj vnitřní zájem, bylo dost složité. Ostatním to bylo jedno, jen Rozárka si se mnou občas po večerech sedne do křesla a prohlíží si krásné fotografie a já jí k tomu předčítám české i latinské názvy a vyprávím jí, že třeba jednou, až přijde ten správný čas, zrovna takovou fialku budeme mít i doma. Zatím se na ni budeme připravovat, abychom věděli, co má ráda.

Ovšem v první řadě jí budu muset udělat místo na okně do ulice ...


Sázka 2

12. května 2012 v 10:52 | renuška |  Přišla Múza
... pokračujeme v příběhu ...

To bylo, myslím, úterý. Jo, úterý ... jak jsem se vsadila s fialkou. Uběhly tři dny a pořád nic. Čekala jsem na zázraky???
V kabelce mám seznam do potravin, na víkend se chystáme za přáteli na chalupu, tak chci upéct něco k snědku - Marta a její rodina se vždycky těší, co přivezeme. Považují si mojí kuchyně skoro stejně tak jako Michal a Klárka s Kristýnkou. Holky už jsou větší a chtějí se líbit klukům, takže už sem tam vybírají, ale pětileté Rozárce je to zatím jedno. Zbaští, co jí dám na talíř a já jsem ráda, že neremcá. Je to moje zlatíčko, dvojčata už začínají protestovat, ale Rozka je ... prostě Rozka. Nic, mám hlavu plnou starostí, takových těch mamkovských, hospodyňkovských a pořád mám pocit, jakoby mi něco chybělo. Mlíko. Mlíko pro černobílou micku, co bydlí s fialkou. O tý jsem se vlastně ještě nezmínila, žejo? Michal doma zvířata nechce ...

Strašně to utíká, už jen pár minut do odjezdu, jídlo sbalený, oblečení pro pět lidí v taškách, na prstech počítám, jestli jsem na něco nezapomněla a Michal se ušklebuje, že jsem děsná. Prý nejedeme na dva týdny k moři, ale na sobotu na venkov, ale jak mu mám vysvětlit, že nechat doma jednu z těch "nepostradatelných" věcí by mohlo znamenat okamžitý výbuch ve chvíli, kdy ta věc bude potřeba a nebude k dispozici? Už několikrát jsme si to zažili, ale on prostě umí líp než já hodit tyhle vzpomínky za hlavu a nepoučí se z nich. Tak to musím udělat za něj, protože je mi krajně nepříjemný před Martou předvádět manželské etudy na téma "Jsi kráva!". Nikdo to doma nemá dokonalý, ale když už si chci odpočinout, tak za podmínek, že budu fakt v pohodě a nebudu muset kromě pomoci v kuchyni řešit, jestli mám dost ponožek a pracovní boty a karty a sešit se sudoku a ...
Než odjedeme, ještě se vymlouvám při všem tom shonu, že musím zaskočit užnevímkam, což je zástěrka pro docela bláznivou věc. Ať se na mě někdo zlobí nebo ne, ale já ji neopustím, aniž bych se s ní nerozloučila. Je to má souputnice a kdyby fungoval přenos myšlenek mezi člověkem a přírodou jako v Avataru (jak já ten film miluju!), věděla by, že odjížím a jistě by ji mrzelo, že jsem jí nepřišla dát nashledanou. Na rozdíl ode mě má jistou šanci, že za ty dva následující dny dostane trochu vláhy a začne se probírat, kdežto já už předem vím, že maximum pozornosti ze stran mého chotě se bude ubírat do oblasti žrádla a nejapných fórků, po pár pivech mě poplácá po zadku, aby si dokázal, jaký je macho, ale tím to zhasne. A na rovinu, ani nevím, co bych vlastně dělala, kdyby projevil zájem ... Únava a bolest hlavy jsou profláklou výmluvou, ideální by bylo usnout s Rozárkou a dal by pokoj. Ale to si všechno jen maluju ... Michal na mě nesáhl už opravdu hodně dlouho a já vážně nevím, jestli od něj vůbec tohle ještě chci ...

Napadá mě - stojí africká fialka o to, aby ji pan soused zaléval? Není to její vlastní způsob, jak vyjádřit, že ji to tady prostě nebaví? Respektive, že ji nebaví zdobit okno domu, který stojí za houby? Nebylo by jí líp někde, kde je víc světla, čista, voňava a lásky? Jenže jak já mám vědět, že zrovna tam ta láska není? Podle zašedlých záclon to sotva poznám. Loučím se s ní a usmívám se na ni v naději, že i ona se usměje. Zamává lístkem ... Já asi fakt blázním. Rameno mám po opření špinavé od drolící se omítky a přes smetávání drobných zrnek nečistot si ani nevšímám, že "moje" rostlinka a já nejsme jediné, kdo spolu teď potichu sdílí chvíli soukromí ...

Michal troubí, nedočkavec. Holky usazené, dům zamčený, vyjíždíme. Náplň příštích dvou dní je předem dána a já se tím spíš těším na pondělní ráno a cestu do práce ...

Sázka

11. května 2012 v 12:38 | renuška |  Přišla Múza
Po hodně dlouhé době se mi chce neskutečně psát beletrii, takže se dneškem pouštím do vyprávění jedné zralé ženy, které bude vznikat "na papíře" bez předchozích úvah o tématu, o obsahu, zkrátka tak jednou týdně nahlédneme do života ... Stáni.

Jmenuju se Stáňa a i přes svůj věk, kdy ženy mají podle posledních aktuálních statistik prožívat sexuální boom, usychám. Vadnu jako nezalitá kytka v květináči, co patří postaršímu sousedovi, který ani nevychází pomalu z domu ven. Holka si živoří a já ji dnes a denně míjím cestou do práce, kdy chtě-nechtě musím kolem zanedbané barabizny procházet a všímat si všeho, co k ní patří. Včetně nezvykle o život bojující fialky africké, která kvetla snad naposledy před dvěma roky a od té doby jen chřadne. ... V duchu si na prstech odpočítávám měsíce, kdy chřadnu já a ... sakra! Jen neplač, jen neplač ...
Nenávidím plakat sama nad sebou a moc dobře vím, že bych se podobným úvahám týden před začátkem měsíčků měla vyhýbat, ale jako by jich tím spíš přicházelo víc - těch důvodů, proč přemýšlet o tom, co mě rozbulí. Pitomá kytka by mi jindy byla ukradená, ale teď mi nabízí odraz zrcadla, který tam ani nemusí stát, abych se v něm viděla. Teda aby se v něm odrážel stav mý duše, která vypadá snad nejhůř za poslední dobu. A přitom se mám vlastně dobře, tak co řeším? Jsem vdaná, máme s manželem tři děti, ob rok vyrážíme do ciziny na dovolenou relativně novým autem, žijeme ve zrekonstruovaném domku na kraji městysu a do práce to máme oba, co by kamenem dohodil ... blablabla. Já tohle všechno přece taky umím vyjmenovat, nemusím si připomínat máminy řeči i konstatování kamarádek. A tak už jim ani nic neříkám a bavíme se obecně a pravdu si s sebou nosím jako zbytečných deset kilo, co jsem od svatby přibrala. Ani jednoho mi nejde se zbavit. Bože, jak lehce by se mi chodilo, kdyby se našla jediná dobrá dušička, co by mě pochopila, co by neviděla jen to viditelné a do očí zřejmé, ale která by našla klíč k mýmu sklepu plnýmu opravdových pocitů a nebála se jej otevřít. Jenže kdo se tady bojí? Já se bojím podívat té skutečné pravdě do očí a tak dělám spokojenou i sama před sebou, kdy váha je to jediné, co mi vadí. A pak pláču alibisticky do polštáře a Michalovi radši řeknu něco v tom smyslu, že mě bolí hlava.
Dokonce jsem tuhle večer prošmejdila dětem knihovničku, abych našla pohádku o Zlatovlásce a v ní pasáž o hledání živý vody. Abych se nechala zalejt a zase rozkvetla. Jenže k tomu nepotřebuju pohádky, ale chlapa! A je to venku ...

Napadá mě taková bláznivá věc vsadit se s fialkou od souseda, která z nás dřív obrazí, jestli ona nebo já. Když vyhraje ona, zastavím se u dveří, které patří jejímu majiteli a osobně mu poděkuji, že se o ni tak vzorně postaral a znovu ji dovolil pookřát. Když vyhraju já, zastavím u stejných dveří a poprosím, aby mi ji věnoval, že se pokusím ji přivést zpátky ke květu a k původně temné zelené barvě listů.
Proč se teď tak usmívám? Jako bych náhle dostala velikou šanci na nový začátek, na nový start, aniž by mě do toho kdokoliv nutil a aniž by o tom kdokoliv věděl. Je to tajemství mezi mnou a rostlinou, která si jen tak líně hledí ze špinavého okna na ulici a pozoruje (ne)život. Tak tedy ujednáno - jelito/kopyto/platí to. Která z nás to vzdá, je baba a sralbotka (tak jsme si říkaly s holkama ve škole, to je termín!!!). A já najednou nevím, jestli je to doopravdy nebo mám jen ten pocit, ale jako by mi narostly maličký křidýlka a já se po chodníku cestou do práce kolem zanedbaného domu téměř neznámého souseda začala místo chůze nepatrně vznášet ...

Pic ... nic s "k"

8. května 2012 v 19:23 | renuška |  Jak to vidím ...
Byla to poslední dubnová sobota, na kterou paní Dagmar Honsová slibovala báječné počasí. A nespletla se, protože už od rána bylo opravdu půvabně a přenádherně. Aby také ne, když jsme měli plán, tedy PLÁN. Mí dva malí muži sice nevěděli, co se chystá, ale od samého rána byli připraveni na to, že je čeká překvapení. Sice Honzík zkraje maličko kabonil bradu, když se dozvěděl, že se nejedná o nic "do ruky", ale spíš o požitek, ovšem po chvíli ho bručení přešlo a zvědavě nakukoval do kuchyně, kde vrcholily přípravy k záhadnému cosi. Ondra už tak zvědavý nebyl, ovšem ani on v nejmenším netušil, co máme za lubem my dva velcí. My jsme si "to" totiž již natrénovali na podzim, kdy jsme improvizovali ještě ve společnosti nevlastní dcery a poprvé ochutnali, jaké to je ... A bylo to opravdu nádherné a snad ještě velkolepější, než jsme původně očekávali, k čemuž napomohla především lokalita, ve které jsme se v onu chvíli nacházeli. Ale zpátky k sobotěnce ...
Kuchyňská linka se pomalu zaplňovala miskami s nakrájeným chlebem, okurkami, krůtími řízky, termoskou s kafem, plastovými kelímky, talířem s bábovkou, ostrým nožem, několika dětskými hrami, vlhčenými ubrousky, velikým košíkem a v neposlední řadě ohromnou dekou, na kterou se mělo vejít všechno to, co jsem jmenovala. Scházelo jen pitivo, které jsme pořídili cestou do cíle. Nástup do auta, teď již s tušením, co že to jedeme dělat někam pryč. Vydali jsme se na jeden poměrně známý kopec nedaleko od našeho bydliště, odkud je v případě jasné oblohy vidět až na hory a kde panorámata jsou vskutku dechberoucí. Kupodivu kluci nebrblali, ale těšili se a jakmile jsme zastavili na stanoveném místě, ochotně začali vyndávat všechny důležité propriety, abychom mohli co nejdříve usednout k "prostřenému stolu". Každé odklopené víčko přinášelo vůni dobrého papáníčka a o tom, že v přírodě chutnalo, svědčily právě ony na závěr vyprázdněné misky.
Běžný max půlhodinový oběd se protáhl na parádní dvouhodinovku strávenou v přírodě, místo televize nám do uší zpívali ptáci a naše oči se mohly donekonečna kochat kouzelnou přírodou, zasněženými vrcholky Krkonoš i dováděním motýlů na louce, jež nám poskytla tu nejširší pohovku na světě. Našli jsme si spoustu času na klidné pojedení, na fajn popovídání, na vtipy, hraní her (jen u té prděcí a krkací jsem chyběla :-D), na sebe. Nic nás nerušilo od rodinné pohody, třebaže nás míjeli cyklisté i turisté. I oni zatoužili po podobné atmosféře jako my a snad právě proto byly na místě milé úsměvy i pozdravení, třebaže jsme se dosud nikdy neviděli. Jsem si jistá, že se tato akce letos nekonala poprvé a zároveň naposledy a až přijde ten správný moment, vyrazíme zase. Sedět doma u stolu můžeme dnes a denně, a přece i přes onu samozřejmost je to vzácnost. Ale užít si piknik bez toho, aby nás tlačil čas a okolnosti, to je taková bonusová záležitost, kterou by si občas měl dopřát skutečně každý z nás. Možná kvůli tomu výletu ze stereotypu, možná kvůli té změně, ale hlavně proto zkusit si, jak je to milé. Milé a laskavé vůči naší duši, vůči naší lásce a radosti.

PS: Mimo jiných věcí byl piknikový košík také vybaven fotoaparátem, ale pro samé dění nebylo na snímánkování moc času. Přesto se podařilo udělat tento snímek, ze kterého mám obrovskou radost :-).