Jaký paradox!,
když hráčem v dětské hře,
jež má být očím skrytý,
cíl je zcela otevřen,
lovec ho snadno chytí
a přitom sám je tím,
kdo ani slyšet není,
jen tiše zuby cení
a těší se, až zakousne se.
Však sledovaný nelekne se.
Neb ví, že vidí víc
než hledač by jen tušil,
že zdaleka nenápadné nic
není, sic nosí více košil,
však obsah jejich neměnný
a kroků psané ozvěny
prozradí hned schovanému,
kdo ho touží tajně zřít.
Baví ho to takhle žít?
Což neutekl věkům,
kdy "baf" je velké leknutí?
Kdy i bez otisků sejmutí
pozná se, kdo je to?
Ty jeden popleto!
Ty jeden popleto!
Prý, kdo si hraje, nezlobí!
Nu, ať to tedy platí dál,
a ten, kdo tu hru rozehrál,
ať si na dny nadrobí
cestu za svým cílem,
však na setkání nemilém
ať netrvá a nelpí.
Byl by to totiž hloupý
tah dámou,
když na osobu známou
by hledaný se otočil,
strachy se z toho pomočil.
Kdepak, game is over,
buď jak buď,
ber jak ber!
A suď, až když máš na výběr,
kdo lepším hráčem na poli
stojí, sic proti svévoli,
a žije si dál i s vědomím,
že cizímu spát nedá.
O tom já něco vím ...
Reni, přiznávám se bez mučení, těmhle veršům nerozumím. Možná mi chybí zkušenost s takovou hrou.