O tom, že nás tuto sobotu čekalo taneční vystoupení Honzíka, už víte z nedávno zveřejněného článku. Byla to premiéra jednak jeho, jednak ale i celého tanečního kroužku jako takového před tak širokým obecenstvem v čele s porotou, která složená z profesionálních tanečníků měla ohodnotit výkony několika desítek, možná i stovek menších i velkých dětí. Jak probíhaly přípravy ve škole, to nevím, ale podle paní vedoucí, která je srdcem i duší opravdová maminka nejen ratolestem svým, ale i těm svěřeným, nebylo nutné pochybovat o tom, že výsledek bude stát za to.
V sobotu ráno jsme se sešli před budovou, ve které se soutěž konala, a to s dostatečnou časovou rezervou, aby si mrňátka stihla ještě dvakrát zkusit to, co se naučila ... a já mohla poprvé vidět jejich společnou práci. Poprvé jsem se dívala ze stejné úrovně, ve které se děcka pohybovala, ale podruhé už jsem si vyšla pěkně na balkón, odkud byl výhled mnohem efektnější. Protože jsem věděla, jaké kostýmy čekají zatím v šatně, dokázala jsem si představit finální podobu skladby, ale ani strakatá trička, mikiny a kalhoty nedokázaly zabránit tomu, abych podlehla emočně naplněnému příběhu mezi ČERNOU A BÍLOU, jak se název sestavy jmenoval. Přiznám se bez skrupulí - bulela jsem jako malá. Nejen kvůli síle obsahu, která byla poselstvím pro všechny diváky, ale i pro dětskou nevinnost, která onu hloubku možná ani nechápe, ale předává ji dál úplně fantasticky. A když se pak ve finále spojí dvě doposud samostatně fungující jednotky do jednoho společného celku, jemuž dominuje toporné, ale přeci tak opravdové a skutečné "ploužení" Honzíka s Eliškou, měla jsem co dělat, abych fotoaparát zachycující tu nádheru neupustila na zem. I tak je generálková (a poté i finálová) nahrávka poznamenána třesoucíma se rukama, ale to je snad pochopitelné :-).
Průběh dne pokračoval dál, já s uslzeným okem levým i pravým naivně myslela, že ten počáteční šok v tom nejlepším slova smyslu odezní, a já oficiální vystoupení zvládnu. S obdivem jsem hleděla k malým soutěžícím, kteří samou únavou z čekání i z těžkého vzduchu měli stále dost energie a netrpělivě shlíželi na svou konkurenci v naději, že se jim svým umem a snahou podaří porotu a všechny lidi v sále okouzlit natolik, že si zaslouží zrovna tak velký, ne-li větší, potlesk, jako ostatní. Převlečeni do poměrně civilních svršků dvou barev zanikali mezi flitry, třpytkami, nákladnými kostými i vypracovanými dekoracemi; pro mě však čněli nad všemi. A když pak přišla konečně ta pravá chvíle a všechny dosud vyslechnuté "tuctuc" skladby plné hopsání a rychlých pohybů nahradil sametový hlas Andrea Bocelli a jeho balady, všechno se ve mně zastavilo ... Rozvíjící se kolečka dvou protichůdných barev se opatrně pouštěla do svého tanečku a opět se jim podařilo, tentokrát snad ještě více, rozvibrovat mou duši, srdce, mysl k naprostému odevzdání a úžasu, k dojetí, k radosti, která nedovolí se smát, protože musíte plakat nad tím vším; nad vší tou nádherou. Sál, jindy plný rámusu a potlesku během ostatních vystoupení, mlčel a nasával do sebe vyprávění, které se právě odehrávalo na parketě, aby ho na konci odměnil ohromným aplausem. Není slov, která by vyjádřila to, jak mi bylo - počínaje hrdostí na tu malou skupinku skromných začátečníků, konče naprostým uspokojením z toho, jak krásná je láska, kterou jsem z tanečku cítila.
Jsem vděčná za to, že jsem u takhle okouzlujícího okamžiku mohla být a pevně věřím, že stejně jako mě dostane taneční vystoupení i vás. Užijte si to, je to opravdu fascinující ... ♥
zkoukla jsem i některá jiná vystoupení z toho dne a je pravda, že to dubínci měli úplně odlišné, ale o to působivější a o to víc vynikali nad jinými tými... moc se jim to povedlo, odvedli kus dobré práce. příště budou ještě a ještě lepší a s každým vystoupením se budou zlepšovat.bylo to vážně silné vystoupení ;)
Jsou to šikulové, včetně paní vychovatelky. Taky jsem slzela, myslím, že i děda zamáčkl do oka "cosi".
Pro doplnění blogovým kamarádům: kdo by náhodou Hanýska nepoznal, tak je v černém jako jediný mužský element. A nezapoměl mě upozornit, že si mu Éliška dává při ploužáčku hlavu na rameno. Tyhle dětský hlášky jsou kouzelný, škoda, že nám ty děti a vnoučata tak rychle rostou.
Pro jednoho nudná paní z vesnice, pro druhého aktivní maminka. Mám ráda společnost, ale často toužím po naprosté samotě. Mám ráda živo, ale často toužím po klidu. Mám ráda všechno, ale často toužím po ničem. Co ale miluji ze všeho nejvíc, jsou moji dva synové a můj milý. Za ty bych dýchala. ♥
Reni, úplná srdeční záležitost.