Duben 2012

Čerešničky, čerešničky, čerešně

30. dubna 2012 v 8:25 | renuška |  Snímánky
Než se kvítka změní v plody, ještě to chvíli potrvá ... ale ta něha a krása, kterou jsou teď třešňové stromy obalené, je tak jedinečná a unikátní, že by mi snad ani nevadilo, kdyby tato biologická fáze trvala klidně půl roku.



... po této silnici občas jezdíváme do nedalekého města. Na jaře je lemovaná rozkvetlými stromy, v létě šťavnatým ovocem a na pozdim barevnořadím. V každém období má své kouzlo a v každém období za vhodného počasí ukáže, jak příroda umí čarovat i bez lexikonů a zaklínadel ...





Hustě obalené větve slibují letos bohatou úrodu peckovin. Snad nás mráz nepřekvapí a nezkazí všechnu tu práci, kterou stromy, slunce i včelky dosud vykonaly.



Na závěr dvě upravené fotečky a také mé přání, aby každý z vás bez ohledu na věk nebo pohlaví pod takovou bílou nevěstinkou zítra stál a dostal ten nejsladší hubánek na světě od člověka, kterého miluje celým svým srdcem.
Krásný prvomájový den a hodně hodně lásky všem!

Na schovávanou

27. dubna 2012 v 11:17 | renuška |  Přišla Múza
Jaký paradox!,
když hráčem v dětské hře,
jež má být očím skrytý,
cíl je zcela otevřen,
lovec ho snadno chytí
a přitom sám je tím,
kdo ani slyšet není,
jen tiše zuby cení
a těší se, až zakousne se.

Však sledovaný nelekne se.

Neb ví, že vidí víc
než hledač by jen tušil,
že zdaleka nenápadné nic
není, sic nosí více košil,
však obsah jejich neměnný
a kroků psané ozvěny
prozradí hned schovanému,
kdo ho touží tajně zřít.

Baví ho to takhle žít?

Což neutekl věkům,
kdy "baf" je velké leknutí?
Kdy i bez otisků sejmutí
pozná se, kdo je to?

Ty jeden popleto!
Ty jeden popleto!

Prý, kdo si hraje, nezlobí!
Nu, ať to tedy platí dál,
a ten, kdo tu hru rozehrál,
ať si na dny nadrobí
cestu za svým cílem,
však na setkání nemilém
ať netrvá a nelpí.
Byl by to totiž hloupý
tah dámou,
když na osobu známou
by hledaný se otočil,
strachy se z toho pomočil.

Kdepak, game is over,
buď jak buď,
ber jak ber!
A suď, až když máš na výběr,
kdo lepším hráčem na poli
stojí, sic proti svévoli,
a žije si dál i s vědomím,
že cizímu spát nedá.

O tom já něco vím ...

Čtyři + 2 = PIRTIČKI

25. dubna 2012 v 10:50 | renuška |  Jak to vidím ...
Objevila jsem je někdy v květnu minulého roku. Věděla jsem o nich z upoutávek už dříve, že jsou, ale tenkrát mě to nijak netáhlo kvůli dvěma z nich, kteří mi poslední dobou přišli trapní a jejich zábavu už jsem považovala za ne zrovna vtipnou a akční. Až pak náhodou jsem "přepla" a zkusila je. Nečekala jsem nic světaborného, ale o to víc mě překvapili právě oni i jejich neméně skvělí parťáci, kteří za půl hodiny sestříhaného pořadu snadno udělají člověku z bránice trhanec. Těmi třiceti minutami si mě dokázali získat na svou stranu a já jsem jim ochotně podlehla s pravidelností a nadšením. S tímto také dosud usedám k televizi, kterou jinak nijak výrazně nevyužívám. Jen někdy vynechám kvůli pozdnímu vysílání, neboť z ranního ptáčete sovu neuděláš. Jsem i jednou z více jak čtvrt miliónu fanoušků na fejsbůku, kteří společným zájmem dokázali probudit téměř mrtvý pořad k životu, a to řádně vitálnímu a energickému. Pravda, nejsem až tak fanatickým fandou, abych denně sjížděla jejich "příspěvky na zdi", objížděla každé vystoupení nebo posílala prázdné ofrankované obálky se zpětnou adresou a s prosbou o autogram. To zas ne. Ale epizodu nevynechám nikdy, ať už vysílanou přímo z "hdrlouživky" nebo ze záznamu dostupného na www.pirticki.cz .

Proč píšu zrovna o Partičce? Protože minulý týden ve středu jsem zažila fyziologický stav podobný infarktu nebo něčemu takovému. Volal mi kamarád a soused v jednom, aby mi oznámil, že následující týden na čtvrtek (již zítra, již zítra!) má - nejen pro mě - rezervované vstupenky na natáčecí tříhodinovku do Prahy, tak jestli pojedu nebo ne. To je otázka! Kdyby stál u mě, tak mu skočím kolem krku a vlípnu mu takovýho hubana na tvář, protože mi udělal obrovitánskou radost. Totiž - vystoupení slavné šestky mi v Hradci Králové uniklo o hodinku (o lístky je neuvěřitelný zájem, během deseti minut je představení vyprodané) a bylo mi to docela hodně líto. A najednou taková zpráva s velkým Z! K tomu jako bonus zaznělo ze sluchátka ještě to, že budeme sedět v první řadě a je docela jistě možné, že nás kamery neminou a tedy i možný střih do výběru, který bude následně odvysílán na Primě. O takovou popularitu zase až tak moc nestojím, ale co už ... hlavou se mi honily myšlenky na to, co na sebe, co si počít, budu-li vyzvána k nějaké akci, jak se tvářit ... zkrátka takové hloupé holčičí starosti. To všechno ale přebíjí skutečnost, že už za cca 30 hodin uvidím Danyho, Mariána, Suchoše, Geňu, Igora a Ondru naživo, v plné polní a nechám se pohltit nejen jejich improvizacemi a humornými okamžiky, bláznivými nápady a střelenými hláškami, ale i báječnou atmosférou, kterou tihle pánové současně s diváky určitě vytvoří. A slibuji, že se následně s vámi o všechny dojmy podělím.

Tik ihij i zítri hirí ni pirtički :-).

Cestou necestou, polem nepolem ...

23. dubna 2012 v 19:50 | renuška |  Snímánky
Přišlo jaro a s ním mnoho krásných slunečných dní, na které čekal mnohý z nás. Včetně zemědělců, kteří netrpělivě očekávali vhodnou dobu k tomu, aby mohli konečně začít obdělávat pole a louky. Pro nás (mě a kluky) z tohoto vyplývá jediné, a to, že stejně jako rok minulý, i letos si občas uděláme výlet s proviantem směrem tam, kde můj "nejkrásnější traktorista na světě, pan Tomáš" právě traktoruje. Občas bývají vyjížďky dosti dobrodružné kvůli krkolomným cestičkám, dnes se ale jelo obzvláště pohodlně, zvláště když navíc skutečně přálo počasí; sluníčko sice zdaleka nehřálo, ale rozsvítilo širokou krajinu do půvabných barev, kterým kontrastoval Massey Ferguson v čele s řidičem. Fotoaparát v kabelce se celý nedočkavý třásl, aby mohl tyto milé okamžiky zachytit a já jsem pro vás vybrala několik málo snímánků, ze kterých mám však velikánskou radost.

Hrdý pan řidič :-)

Kdyby náhodou někdo nevěděl, komu že ta půvabná silná červená mašina patří :-).



Když jsme klukům navrhli, ať si sednou na závaží, v cuku-letu stáli u čela a zkoumali, jak se naň vyšplhat. Jedinou starostí (především maminčinou) bylo, aby se nezaprasili od vazelíny. Nakonec však špinavá odcházela právě renuška ...

No comment :-)

Na závěr jedna čistě přírodní. Moc mě baví ten pravidelný přechod barev od hnědé přes zelenou až k modrobílé. Jarní příroda je opravdu neodolatelná ... a nejen ta ...

Nejlepší kamarádka

20. dubna 2012 v 15:29 | renuška |  Jak to vidím ...
Když jsem začala chodit do první třídy, byla jsem na kluka ostříhaná pihatá baculka, která nezapadala už tenkrát do šuplíku ideálních krásek. Docela samozřejmě jsem se přátelila s podobně "nedokonalými" slečnami, tedy konkrétně s jednou. Jmenovala se Gabča a kromě pih byla poctivá zrzka, takže i jí ostatní děti měly hloupý důvod se smát. S Gábinou jsme bydlely kousek od sebe a prožívaly jsme spoustu volných chvil buď v jejím nebo v mém pokojíčku, a to tradičními holčičími způsoby - šily jsme oblečky na panenky, vyměňovaly si drahocené šperky a bylo nám fajn. Totálně jsem si to ale podělala ve třetí třídě, kdy jsem nelichotivě kritizovala její malůvku v mém památníku, aniž bych tušila, že Gába stojí za mnou a slyší to. Dodnes je mi líto, že jsem ji tak zklamala a fakt mě ta nesmyslná povrchnost mrzí. Dnes se téměř nevídáme, protože na školní srazy nechodí z důvodu velké vzdálenosti a při jiných příležitostech prohodíme jen pár slůvek, ačkoliv vím, že bychom si měly co říct, jen ... není čas :-(.
Pak už se tzv. nejlepší kamarádky střídaly podle hudebního vkusu, oblečení ... no když na to teď koukám, říkám si, jak to bylo marnivé přátelství, ačkoliv tenkrát bych onomu "na život a na smrt" asi věřila. A když sedmimílovými botami pokročím do současnosti, zastavím se před novostavbou č. p. 177, ve které bydlí od loňského prosince má skutečná a opravdová přítelkyně, za kterou bych dala kdykoliv ruku do ohně a která je pro mě stejně důležitá jako má rodina. "Tričková" Katka, jak jsem o ní občas na blogu psávala, má dnes narozeniny a už jsme je spolu stihly i oslavit. Je to úžasná holka, s hodně podobným pohledem na svět, s racionálním uvažováním ohledně mnohdy ne zrovna snadných životních situací, s ohromnou dávkou empatie, s láskou ke všemu krásnému, kterého ona sama umí vykouzlit nepočítaně. Vím, že se jí mohu svěřit s naprosto vším a stejnou mincí oplácím i já. Dokáže pomoci, když dojde mouka, dokáže vyslechnout, když dojdou slzy, dokáže pobavit, když dojde smích. Dokáže obejmout i dát pusu na přivítanou. Dokáže se zaujetím vyprávět o svém životě, o lásce ke svému muži i o roli matky, která to vždy nemá jednoduché. A vůbec nezáleží na tom, kolik má pih (má-li vůbec nějaké), jakou má figuru (za poslední rok záviděníhodně zhubla a moc jí to sluší), do čeho se obléká (je mmj. textilní výtvarnicí, takže o jejím vkusu není pochyb) nebo co poslouchá (naučila mě "rozumnět" Kryštofům i Chinaski ...). Zkrátka Katku mám moc moc ráda proto, jak je bezva přítelkyní do nepohody a jsem velice vděčná tomu, že "se máme". Ostatně takhle jsem jí to napsala i do přání a tak to budu tvrdit do nekonečna. Protože velmi dobře vím, že mít v životě člověka, jakým paní Kateřina je, je opravdová vzácnost. ♥

Černá a bílá

16. dubna 2012 v 8:42 | renuška |  Jak to vidím ...
O tom, že nás tuto sobotu čekalo taneční vystoupení Honzíka, už víte z nedávno zveřejněného článku. Byla to premiéra jednak jeho, jednak ale i celého tanečního kroužku jako takového před tak širokým obecenstvem v čele s porotou, která složená z profesionálních tanečníků měla ohodnotit výkony několika desítek, možná i stovek menších i velkých dětí. Jak probíhaly přípravy ve škole, to nevím, ale podle paní vedoucí, která je srdcem i duší opravdová maminka nejen ratolestem svým, ale i těm svěřeným, nebylo nutné pochybovat o tom, že výsledek bude stát za to.
V sobotu ráno jsme se sešli před budovou, ve které se soutěž konala, a to s dostatečnou časovou rezervou, aby si mrňátka stihla ještě dvakrát zkusit to, co se naučila ... a já mohla poprvé vidět jejich společnou práci. Poprvé jsem se dívala ze stejné úrovně, ve které se děcka pohybovala, ale podruhé už jsem si vyšla pěkně na balkón, odkud byl výhled mnohem efektnější. Protože jsem věděla, jaké kostýmy čekají zatím v šatně, dokázala jsem si představit finální podobu skladby, ale ani strakatá trička, mikiny a kalhoty nedokázaly zabránit tomu, abych podlehla emočně naplněnému příběhu mezi ČERNOU A BÍLOU, jak se název sestavy jmenoval. Přiznám se bez skrupulí - bulela jsem jako malá. Nejen kvůli síle obsahu, která byla poselstvím pro všechny diváky, ale i pro dětskou nevinnost, která onu hloubku možná ani nechápe, ale předává ji dál úplně fantasticky. A když se pak ve finále spojí dvě doposud samostatně fungující jednotky do jednoho společného celku, jemuž dominuje toporné, ale přeci tak opravdové a skutečné "ploužení" Honzíka s Eliškou, měla jsem co dělat, abych fotoaparát zachycující tu nádheru neupustila na zem. I tak je generálková (a poté i finálová) nahrávka poznamenána třesoucíma se rukama, ale to je snad pochopitelné :-).

Průběh dne pokračoval dál, já s uslzeným okem levým i pravým naivně myslela, že ten počáteční šok v tom nejlepším slova smyslu odezní, a já oficiální vystoupení zvládnu. S obdivem jsem hleděla k malým soutěžícím, kteří samou únavou z čekání i z těžkého vzduchu měli stále dost energie a netrpělivě shlíželi na svou konkurenci v naději, že se jim svým umem a snahou podaří porotu a všechny lidi v sále okouzlit natolik, že si zaslouží zrovna tak velký, ne-li větší, potlesk, jako ostatní. Převlečeni do poměrně civilních svršků dvou barev zanikali mezi flitry, třpytkami, nákladnými kostými i vypracovanými dekoracemi; pro mě však čněli nad všemi. A když pak přišla konečně ta pravá chvíle a všechny dosud vyslechnuté "tuctuc" skladby plné hopsání a rychlých pohybů nahradil sametový hlas Andrea Bocelli a jeho balady, všechno se ve mně zastavilo ... Rozvíjící se kolečka dvou protichůdných barev se opatrně pouštěla do svého tanečku a opět se jim podařilo, tentokrát snad ještě více, rozvibrovat mou duši, srdce, mysl k naprostému odevzdání a úžasu, k dojetí, k radosti, která nedovolí se smát, protože musíte plakat nad tím vším; nad vší tou nádherou. Sál, jindy plný rámusu a potlesku během ostatních vystoupení, mlčel a nasával do sebe vyprávění, které se právě odehrávalo na parketě, aby ho na konci odměnil ohromným aplausem. Není slov, která by vyjádřila to, jak mi bylo - počínaje hrdostí na tu malou skupinku skromných začátečníků, konče naprostým uspokojením z toho, jak krásná je láska, kterou jsem z tanečku cítila.
Jsem vděčná za to, že jsem u takhle okouzlujícího okamžiku mohla být a pevně věřím, že stejně jako mě dostane taneční vystoupení i vás. Užijte si to, je to opravdu fascinující ... ♥

Taneční vystoupení ČERNÁ A BÍLÁ
Dubínci



Fontána pre ... nás

13. dubna 2012 v 13:03 | renuška |  Přišla Múza
Rozpustile máčet ťapky
a ke kolenům nohy vykasat
z kalhotů tunelů,
navzájem pažmi se opásat,
vnímat mokré kapky.

A kličkovat ... kličkovat
mezi smíchu sprškou,
co melodii cinká
a štěstí zdá se muškou
zlatou být a malovat

na hladinu zčeřenou
véééélikáááánská kolesa.
To tričko tolik studí ...
Díváš se mi na prsa
s dekorací sraženou.

( je tam vidět baradauka, na tý baradauce hlup a na tom hlupu veš :-) )

Prýští se slzy sladké,
nahoru. Pak dolů si poletují
až k nám,
šťastné tahy domalují
krásy, jež se krátké

zdají nám i fontáně.
My od paty k hlavě pod vodou
stulení jak tuleni
tisknem se v sobě. Ne náhodou!
Vlhneme spolu spontánně.



Velikonoce dvatisícedvanáct

11. dubna 2012 v 9:44 | renuška |  Snímánky
Jakkoliv jsem příznivcem tradic a zvyků, pak v případě jarních svátků již nějaký ten rok volím ne snad útěk před koledníky, ale spíš možnost využít volný den malinko jinak, dle mého názoru mnohem lépe a ve finále i možná daleko levněji. Začalo to před čtyřmi lety a do dnešní doby v cestování, akorát že v pozměněné sestavě, pokračujeme. Počasí nám zatím pokaždé přálo, ačkoliv minulý rok jsme na hradě Pecka přece jen trošek prochladli, ale přežít se to určitě dalo.
Letos padl los po zhodnocení všemožných variant na návštěvu nedalekého Babiččina údolí, kde shodou okolností probíhaly tzv. Staročeské velikonoce ve mlejně. K dispozici by bývalo bylo mnohem více lahůdek i kultury, ale protože akce letos začala již 5. dubna, kdy nebylo nikterak přívětivě, pořadatelé omezili program na minimum. Ve finále jediným slunečným dnem bylo skutečně až velikonoční pondělí, což jsme využili nejen my, ale i další spousta návštěvníků, která nechtěla trávit čas doma zavřená za dveřmi a v očekávání, zda se připravené chlebíčky sní a obarvená vajíčka rozdají. Tato ostatně byla k dispozici i v jednom ze stánečků, jež sousedil s plochou zakrytou poctivými domácími buchtami a metýnkami. Jinde se prodávaly grilované Proškovy klobásy nebo pečená kýta. Všem těmto lahůdkám konkurovaly bramborové placky se škvarkama, chleba se sádlem a s cibulí nebo s tvarohem a pažitkou. K zapití bašty pak mohlo posloužit i podmáslí, zkrátka všem podle chuti.

Honzík si bramborovu placku dal rovnou dvakrát, do toho stihl jednu tvarohovou buchtu, která rozhodně nebyla malá, aby pak vše završil slušnou porcí pečené kýty. Cestou domů ještě stihl jeden trdelník a nakonec byl rád, že si objednaný zmrzlinový pohár měl ještě kam schovat :-).

A aby mé vyprávění nebylo jen o jídle, přidám ještě informaci, že jsme si naši procházku od zámku až k Viktorčině splavu zpestřili různými úkoly, kdy všichni tři chlapi plnili určitá zadání, jež vznikala náhodně a improvizovaně tak, aby ve finále Ondra s Honzou svá vítězství oslavili nad zmrzlinovým pohárem. Zkrátka velikonoční výlet měl nejen fajn cíl, ale také výborné podmínky, prima náplň a moc hezký průběh, a to od začátku do konce. Jsem náramně zvědavá, kam se podíváme příště :-). Ale teď už honem na obrázky. :-)

Socha babičky, vnoučátek i Sultána a Tyrla nemůže chybět. Milé bylo, že v košíčku u babiččiných nohou byly vyskládané vejdunky, stromky byly ozdobené barevnými stužkami a široké okolí svou dekorací symbolizovalo svátky jara.

Ondra ohledně focení stávkoval, takže jsem mohla být ráda, že Honzík byl sdílnější ... A ti za námi také neprotestovali :-)


Momentky probouzející se přírody nenechají nikoho na pochybách, že jaro už je tady!

Pohled do babiččiny světničky - zpravidla se v takových prostorách nesmí fotit, ale paní byla moc milá a kromě vyprávění historie vztahující se k tomuto místu mi práci s fotoaparátem dovolila.



A na závěr reportáže obrázky z konečné na trase zámek - splav.
Viktorka by asi dnes žasla nad tím, kolik lidí má zájem vidět její oblíbené místo. Voda přitahovala sluneční paprsky i ryby, které se v ní hloučkovaly; dokonce jsme mohli sledovat honičku kačerů a kachen nad hladinou, kdy občas svými křídly zčeřili poměrně klidnou vodní plochu.
A paličatý Ondra v nestřeženém okamžiku stal se objektem mého zaznamenávání :-).

Do růžova

7. dubna 2012 v 13:32 | renuška |  Snímánky
Původně jsem myslela, že letos žádné dekorace týkající se velikonoc nebudu dělat, ale vyzbyly mi tři vejdunky, které jsem prozíravě již předem dětem připravila do školy, ale nenašly uplatnění, tak proč je nevyužít? Tedy, ono by na ně v jiných letech možná došlo, ale i učitelům je zřejmé, jak to letos s vajíčky je, a tak Ondra potřeboval tři a Honzík, tuším, jen jedno. Zbytek mi vrátili a já ho šoupla k ostaním, již zdobeným krasličkám do košíčku, kde si jen tak halabala ležely.
Dnes mi však má tvořivost dala najevo, že bych se jí měla trošku věnovat, a kupodivu nebylo ani těžké se pustit do společné práce, kdy mi asistovala nejen naše Máša, ale i můj milý, jež vyslán pro kroucené vrbové větévky ochotně vyrazil a donesl slušnou náruč použitelného materiálu. Stříhali jsme, aranžovali, vázali; využili jsme i řezaných, světle růžových růží, které si víceméně pravidelně kupuji každé úterý po hodině italštiny za odměnu :-). Právě ty daly finální podobu celému dílu, na kterém není vůbec nic světaborného, ale přesto příjemně zdobí na krátký čas volnou plochu v obýváku. Jediné, čeho se obávám, je právě nenechavá kočička, protože bimbací skořápky jsou opravdu zajímavým cílem pro její zvědavé ťapky. A tak je docela možné, že co nerozbili kluci cestou ze (do) školy, to úplně klidně může poničit právě Mášenka. Nu, uvidíme ...

Až při kopírování fotografií do PC jsem zjistila, že jsem fotila ze špatného úhlu, tudíž je za každou větvičkou i vším ostatním protivný stín ... Za to se omlouvám, vaše dojmy zkusím napravit následujícími obrázky.




Na závěr vám všem přeji krásné jarní svátky a i přes nepřízeň počasí sluníčko nejen na nebi, ale i ve tváři a hlavně v srdci.

Úspěchy

4. dubna 2012 v 9:52 | renuška |  Snímánky
Je to asi měsíc, kdy ve škole, kam kluci chodí, probíhala recitační soutěž. Ondra si měl vybrat básničku dle svého uvážení, jediným kritériem byly čtyři sloky, a já mu nabídla, ať zkusí nějakou "made by renuška". Když jsme procházeli mou první a zatím i poslední sbírku, objevili jsme jen jednu použitelnou, resp. vhodnou pro páťáka. Úspěch s ní měl, jedničku si do žákovské připsal, ale ve finále ho triumfoval Honzík, který coby druhák obsadil ve své kategorii 1. MÍSTO! Totiž, když se oba synkové učí nazpaměť cizí verše, snažím se je navést nejen k tomu, aby odříkali z hlavy slovo od slova, ale aby také kladli důraz tam, kde je třeba a hlasově ubrali na jiných pasážích, protože pak celá básnička vyzní jako malé kratičké divadlo a je to daleko příjemnější pro poslech. Honza má velikou výhodu v tom, že je větší "herec", není tak uzavřený, a přes počáteční stud zvládne přednes opravdu perfektně. Když se pak uvolní ještě víc, přidá i gesta rukou a výrazy ve tváři a to je už teprve kulturní zážitek! Takže není divu, že se oním vítězem základního kola stal.
S tímto ale přišly další povinnosti, jež odstartovala nová, delší a na zapamatování daleko složitější veršovánka, kterou se musel během týdne znovu naučit, aby mohl školu reprezentovat v okrskovém kole. Když si předlohu přinesl domů, moc se mi výběr paní učitelky nelíbil, ačkoliv tématicky byla dětská poezie naprosto trefná. Horší byly poskládané jednotlivé verše, které neměly stejný tvar po celou dobu, ale střídaly se typy ABAB, ABBA, ABCBA ... Vlastně co sloka, to jiný druh rýmování. Na hrubé přečtení to vyznělo bez ladu a skladu, ale když jsme ve spolupráci s kantorkou našly tu správnu hladinu, Honza pak snadno zvládl svůj úkol. Bohužel v případě cizí konkurence už bylo soutěžení těžší a Hanýsek neuspěl, ale přesto přese všechno jsem na něj nesmírně hrdá, že dokázal coby kluk báseň veřejně prezentovat, a to ještě tak skvěle.

(Honzík je hošíček uprostřed, vlevo od něho stojí další šikovný chlap, Sam, který je hodně hyperaktivní, ale na prkna znamenající svět se hodí naprosto úžasně. Vpravo pak stojí slečna z páté třídy, Ondrova spolužačka a také jeho milá.

Aby ale Ondra nevyšel naprázdno, i on je velice šikovný mladý muž. Již v únoru se mu podařilo při účasti v soutěži papírových modelů, pořádané časopisem ABC, umístit na velice dobrém šestém místě. O způsobu hlasování asi nemá cenu se zmiňovat, protože se mi vůbec nelíbil - posuďte sami: mohly se posílat hlasy až pětkrát za hodinu z jednoho počítače, takže ve výsledku to bylo tak, že čím víc známých, tím lepší pozice v konečném žebříčku. Spravedlnost nebyla vůbec na místě, i když si Ondy výhru zasloužil, protože výrobu papírové gorilky neodbyl a každá funkce, kterou vykreslil na bílý podklad, měla své zdůvodnění. Odměnou mu byla věcná cena, resp. Lego skládačka Hero Factory.
(Předloha pro všechny soutěžící byla stejná, ovšem tématicky a výtvarně si ji každý upravil dle svého - Ondřej tu svou gorilku nazval jménem ROBOOP).

Ondra pózuje s odměnou, zatím ještě schovanou v krabici ...

... o půl hodiny později :-).

O tom, že mého staršího syna skládání a slepování papírových modelů baví a jde mu, svědčí i stříbrná medaile za rok 2011 z Jindřichova Hradce nebo čerstvý diplom za druhé místo ve výrobě ponorky. Pravdou je, že velikou podporou jsou jemu i dalším členům zájmového kroužku jednak vedoucí učitel a pak také pověst, kterou místní základní škola ohledně těchto aktivit má. Již dlouhodobě sklízí úspěchy na tomto poli po celé České republice a já jsem skutečně hrdá maminka chlapce, který má na takových výsledcích svůj nemalý podíl.

Závěrem:
Teď v půlce dubna nás čeká další soutěžení; tentokrát se do toho obuje Honzík, a to doslova, protože mimo úboru nazuje i nějaké pohodlné topánky, aby své malé kolegyni nepošlapal nožky. S tanečním kroužkem, který už druhým rokem navštěvuje a coby jeden ze dvou chlapců je tedy plně vytížen, pojede zkusit štěstí do sousedního města.
Tak nám držte pěsti, ať se znovu zadaří tak pěkně, jako dosud :-).



Banánové pozdravení

2. dubna 2012 v 13:16 | renuška |  Jak to vidím ...
Banány máme u nás doma moc rádi, proto se snažím je kupovat nejméně jednou týdně. Poslední várku si až na jeden vzal Honzík do školy, kde z pátku na sobotu měli připravenou Noc s Andersenem a kde byl tudíž každý kousíček vitamínu navíc vítán. Ten zbylý čekal stejně jako jeho předchozí již snědené kolegy a kamarády veledůležitý úkol, ke kterému by bez onoho žlutého dlouhého nedošlo. Ono to vlastně všechno začalo náhodou ...
... ráno před odjezdem do práce a do školy posbírají kluci svačinu a stejně tak i já. Jen můj milý si balíček s překvapením brát nechce, a tak mu vnucuji alespoň banán, že mu přijde k chuti. Rozloučíme se a míříme do cíle každý ve vlastním voze, ale po stejné silnici, já jen s několikaminutovým zpožděním - klukům dávají tkaničky a Máša dost zabrat :-). Náhle si všímám, že těsně u krajnice vedle příkopu leží povědomá slupka a tipuji, komu že tam "náhodou" odletěla. Samozřejmě mám správný odhad a při odpolední rozprávce naoko hubuji, že toto by se nemělo, ač vím, že biologický odpad tohoto druhu je pro přírodu stejně snadno stravitelný jako popadaná jablka či švestky, které zůstanou na pospas svému osudu na podzim ležet pod stromy. Následně se pak dozvídám, že místo dopadu bylo zamýšlené právě do koryta podél cesty, ale slupka tam zkrátka nedokázala doletět a klesla dřív. Téma se tedy naoko uzavírá přeskočením do jiných rozhovorů a já nemám ani tušení, že by mělo v následujících dnech pokračovat ve formě, v jaké je známe já i děti a můj milý nyní.


Když totiž pán dostal "kázání", rozhodl se mě poškádlit následující ráno ještě víc, a to tak, že nikoliv omylem, jak tomu bylo v den předchozí, ale zcela bezostyšně a naschvál pohodil z jedoucího auta slupku doprostřed vozovky tak, abych si jí určitě všimla. Jeho plán dosáhl stoprocentního uspokojení, protože jsou zkrátka věci, které na určitých místech nečekáte a tím spíš, jsou-li tam, upoutají vaši pozornost. I tentokrát jsem předpokládala, že akce B. je u konce, zvláště když mise byla splněna, ale svůj omyl jsem si uvědomila s koupí dalších várek oblíbeného ovoce a následně při cestách do práce.
V současnosti máme největší potíže s malými plody - ty nejsou tak dobře vidět :-)! Nedávno se mi však podařilo koupit extrémně dlouhé "macky", které nejenže báječně chutnaly, ale jejich obal se na silnici obzvláště dobře a viditelně vyjímal a pro jejich sytost a velikost jsme předmět naší nové rodinné hry s kluky směli objevit až po mnohem delší ujeté trase, než bylo dosud obvyklé. O to napjatější a zvědavější jsme ale byli, když jsme všichni tři pozorně sledovali pravý i levý jízdní pruh, abychom pak ve finále společně jásali a uviděli konečně další z mnoha BANÁNOVÝCH POZDRAVŮ. :-)