close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Jak jsem pokořila vlastní strach aneb kalhotky zůstaly čisté

15. března 2012 v 14:18 | renuška |  Jak to vidím ...
Znáte to rčení o vhození neplavce do vody, aby se naučil plavat? Tak stejně tak jsem byla do jisté - pro mnohé banální, pro mě samotnou však naprosto těžké - situace vhozena já. Až dosud jsem totiž měla v tomto směru cestičku velice hezky a pohodlně vyšlapanou a pokaždé, když došlo na "oné", našel se dobrodinec, který mi svou ochotou vytrhl trn z paty a já si tak ve výše zmiňované voděnce nemusela namočit ani malíček u nohy. Sama jsem ale velice dobře věděla, že jednou přijde moment, kdy budu muset sama udělat to, co za mě dosud činili jiní. Zásadní okamžik přišel tento týden ...


Bydlím ve východních Čechách, jejichž centrem je známé město Hradec Králové. Toto je také občasným cílem mých návštěv, zpravidla když potřebuji pořídit něco pěkného do šatníku (tuto milou příležitost mám letos díky mé drahé sestřičce Janičce již za sebou - akce dopadla na výsost skvěle!) a nebo, když mě i mé dva kluky čeká pravidelná návštěva u zubaře. Nic zvláštního na slunci, nebýt mého neskonale velikého strachu z řízení auta během čilého provozu ve velkoměstě. Nebýt obav z nedostatečné pohotovosti, nebýt zbytečných myšlenek z nedůkladné znalosti terénu. Hradec je pro mě městem, které znám z pozice spolucestujícího, nikoliv však z pohledu řidiče - těmi vždy byli ti druzí - exmanžel, sestra, tchýně, kamarádka, přítel, kolega ... všichni ti, kteří byli seznámeni s mou fóbií, již nechápali a víceméně se jí i smáli. Přesto se snažili mi pokaždé vyjít vstříc a za volant sedali oni. Nyní však každý mnou oslovený zachránce měl vážné důvody k tomu nedělat mi taxikáře a mně nezbylo nic jiného, než se postavit vlastnímu strachu, v duchu si naplánovat trasu, důkladně přikurtovat sebe i děti, abychom po roce a půl znovu navštívili ambulanci stomatologa (nedodržované pravidelné prohlídky jsem si omlouvala nedostatkem času, ale pravdou byl ten bubák, kterého jsem si v sobě poctivě pěstovala).
Vyjela jsem o pár minut dříve a přesně podle plánu jsem si to mířila do cíle, míjíc složité kruhové i klasické křižovatky, spousty semaforů a až na jedno škytnutí způsobené rozjezdem na "trojku" nikoliv na "jedničku" jsem dorazila na parkoviště. Záměrně jsem si vybrala takové, ze kterého se pak snáze vrátím domů i s tím, že kus cesty budeme muset dojít pěšky. Počasí mi vyšlo vstříc když už ne slunečným dnem, pak alespoň absencí deště, tudíž jsme se docela fajn prošli a pro zbytečně velkou časovou rezervu jsme ještě měli spoustu volna na procházku náměstím a snídani v bufetu. Vyšetření zubů, kvůli kterým jsme do města jeli především, dopadlo na výbornou, jen Ondrášek měl malý zásah vrtačkou. Cestou zpět jakoby ze mě už opadl kus, vlastně spíš kusanec obav a já s docela klidnou myslí zavelela k dalšímu programu, kterým měla být návštěva KFC. Ať si myslí kdo chce, co chce, nám v tomto podniku moc chutná a jednou za čas - rozuměj za čtvrt roku například - se kuřetem z Kentucky odměníme. Čekala mě už jen jedna protivná křižovatka s ještě protivnějším dáváním přednosti vozům na dvouproudé silnici a pak traráááááááááá ... JÁ TO DOKÁZALA, JÁ TO ZVLÁDLA!!! Nechtěla jsem chválit dne před večerem, ale zbytkem úseku jsem si byla stoprocentně jistá a i kdyby měl přijít nějaký menší problém, věděla jsem, že teď už bych si s ním poradila mnohem snáz. S vysmátým obličejem jsem s dětmi poobědvala kuřecí křídla, twister i hranolky - klukům bylo chvílemi hodně divné, proč je maminka tak nadšená a každou chvíli se pochválí a zajásá nad sebou - a se stejným výrazem jsem dorazila domů. Všechny milé osoby, které jsem před výjezdem do "té hrůzy" zahltila svým strachem, jsem po návratu seznámila s úspěšným zdoláním dnes již poměrně snadného úkolu a byla jsem skutečně vděčná za to, že právě v ten den:
  • můj milý nemohl mít dovolenou, protože ji vyčerpal týden před tím kvůli výměně oken
  • má sestřička musela zůstat v práci, protože ji během měsíce března čekalo a čeká ještě několik návštěv u lékaře se sebou samou a s její rodinkou
  • má tchýně ani nevěděla, že do HK jedeme
  • má drahá kamarádka musela zůstat doma s malým nemocným synkem
Okolnosti, díky kterým jsem byla vhozena do vody, mi pomohly k uvolnění a zjištění, že nic není tak černé, jak se v počátcích jeví. Že strach má skutečně velké oči a bubáka na zeď malují jen poseroutkové! Ale hlavně - měla jsem ze sebe zase jednou pořádnou radost a to se počítá!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | 15. března 2012 v 22:46 | Reagovat

Jojo, strach je třeba pokořovat. Jenže komu by se do toho chtělo? :-D Tohle znám i když v jiné podobě. Blbé je, že jsem se přistihla jak sama sobě lžu a vymýšlím spoustu důvodů, proč se tomu bubákovi vyhnout. A úplně nejhorší je, když ten důvod najdu a tu lež sama sobě zbaštím. Bubákovi se vyhnu, ale o chvilku později bych si nejradši nafackovala. :-x  :D

2 MirekČ MirekČ | Web | 16. března 2012 v 6:54 | Reagovat

Hradec Králové je přece geniálně vyřešen. Má vnitřní a vnější silniční okruh, takže  ho můžeš několikrát objet do kola, a mezitím se rozmyslet. ;-)

3 Lada Lada | 16. března 2012 v 7:33 | Reagovat

Reni, v řízení auta platí: jezdit, jezdit, jezdit...ale je dobře, že máš respekt.... frajeři na silnici nepatří. :-)

4 Marie Marie | 17. března 2012 v 20:07 | Reagovat

Tak to já jsem ten poseroutka.Z řízení mám panickou hrůzu!!!!!Fandím ti, jen tak dále.

5 Werri Werri | E-mail | Web | 18. března 2012 v 22:33 | Reagovat

Milá Renuško moc tě zdravím. Já řídím už dlouho a ráda, ale i tak ti rozumím. Jsem moc ráda, že jsi vše zvládla a umím si představit, jak si na sebe byla pyšná.  Gratuluji ti a přeji krásný nový týden.

6 Anett"ka" Anett"ka" | E-mail | Web | 28. března 2012 v 11:24 | Reagovat

no tak vidiš, ted už to bude cajk... mam podobný problém... ani když jsem měla autoškolu, tak mě nevzali do HK na semafory, jela jsem tam jen několikrat s tatkou a nikdy sama, tak jsem na to zvedavá, až se někam vydám... když jsem schopna sjet do příkopa i v lukavci :)

7 Lenka Lenka | 28. března 2012 v 14:31 | Reagovat

A že se už, Reni, příště nebudeš obávat do Hradce vyrazit? Respekt z takového provozu, jaký ve velkých městech je, je zcela přirozený, ale když ty prvotní obavy překonáš (a ne je v sobě léta pěstuješ! :D), tak najednou vidíš, že se to dá zvládnout... a ta radost ze sebe samé je skvělou odměnou! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama