6. března 2012 v 10:11 | renuška
|
Je to již déle než čtrnáct dní, kdy jsme se v sestavě pěti lidí sešli na autobusové zastávce, odkud nás veřejná doprava měla s přestoupením na "Florenci" dovézt až do italských Benátek. V tuto dobu tam právě probíhal tradiční karnevalový rej a my se dobrý měsíc předem těšili na nové, dosud nepoznané, zážitky. Pravdou je, že dvanáct hodin cesty, strávených na tzv. péráku čili pětce (delegátka vybrala toto VIP sezení na základě počtu účastníků, aby rodinní příslušníci či známí seděli spolu), bylo hodně úmorných a těch zpátečních snad téměř vražedných. Ovšem průběh času mezitím byl naprosto fantastický a barevný a veselý a nabitý a plný různých vůní a chutí a ... těch "a" je zkrátka tolik, že je ani nedokáži vyjmenovat. Velkou zásluhu na pohodovém průběhu mělo na svědomí počasí, protože celá sobota, kterou jsme víceméně celou strávili na Náměstí sv. Marca, byla slunečná, kabáty a bundy jsme měli přes polední čas rozepnuté a nebyl problém si tedy na občerstvení sednout venku na schodech u kašen apod. Pizzu, která nesměla samozřejmě chybět, jsme si vychutnali uvnitř jedné maličké pizzerie, ale zbytek občerstvení jsme již bez ohledu na pozdní hodiny a příchod chladnější noci museli vydržet na čerstvém vzduchu. Pravdou totiž je, že pokud jsme měli v restauraci zájem pouze o cappuccino či jiný nápoj, dovnitř nás obsluha ani nechtěla pustit, natož nás nechat dojít na WC! Nebyli jsme pro ně asi natolik lukrativní návštěvníci, abychom jim zabírali místo, které mohli využít jiní hladoví, nikoliv jen žízniví turisté. To ale nebránilo tomu, abychom v závěru dne prožili i humorné chvíle při hledání a rádoby italském dorozumívání ohledně toalet - číšník Alessandro spolupracoval naprosto senzačně a i přes jazykové bariéry jsme se dokázali relativně dobře domluvit a také se zasmát. Jak jsem si naivně myslela, že se svým ročním studiem italštiny vystačím, tak jsem poměrně rychle sahala do hluboce schovaných znalostí angličtiny, díky které jsme pak získali radu, jak se dostat do určitých prostor, které jsme hledali. Snažila jsem se, už jen kvůli sobě, v jídelníčcích i jinde číst místní řečí a možná, kdybych se nestyděla, dokázala bych ji i v reálu použít. Nakonec jsem se zmohla jen na Grazie a Quatro cappuccini, perfavore a to bylo všecho. I tak mi ale jednodení pobyt v Itálii byl více než příjemný a já pevně věřím, že až sem příště zavítám, bude to alespoň na týden vč. moře a procházek v prázdnějších romantických uličkách, bez mačkanic a nevyčištěných zubů :-).
A teď už konečně k obrázkům - máme jich nastřádáno požehnaně - já, mamka Laluš i sestřička Janička. Zde uvádím jen slabou část z toho všeho, co jsme viděli. Záměrně nevolím fotografie památek, protože jednak nemám paměť na jednotlivé názvy a za druhé si myslím, že věnuji-li článek karnevalu, pak by tomu měly odpovídat i přiložené snímánky. Tak tedy vzhůru do prohlížení :-).
V přístavu Punta Sabbioni, odkud jsme měli na lodi odplout až do samotných Benátek. Pokud nást tu něco zaujalo, pak hlavně zvláštní kůra stromů, ke které mužští z naší pětky poznamenali, že vypadá jako maskáčová.
Druhým nezapomenutelným zážitkem byly veřejné záchodky, tzv. toiky ... kdybychom nepotřebovali po dlouhé cestě autobusem vyprázdnit svoje útroby, asi bychom do nich nikdy nevlezli. Byl to kentus, fakt. Když napíšu, že byly posrané a pochcané, tak mi to věřte a nezlobte se za vulgární výrazy. Jinak se totiž ten stav toalet popsat nedá :-(.
Ačkoliv po ránu - 9.00 hod - bylo ještě poměrně chladno, rozhodli jsme se neschovat se během plavby do kajuty, ale zůstat na čerstvém vzduchu a kochat se probouzejícím se dnem, báječně modrou vodou a celkově skvělou atmosférou.
(Lalušek, já a pan nejkrásnější traktorista ♥)
A toto je kompletní sestava naší pětky těsně po vylodění - pan T., já, Lalušek, švagr Pepík a sestřička Janička.
Během dne bylo možné zakoupit suvenýry na mnohých místech, ovšem cenám v kamenných obchůdcích jsme nestačili a museli jsme se spokojit s podstatně levnějšími náhražkami, které byly k sehnání ve spoustě malých stánků a stánečků. I tak byli obdarovaní maximálně nadšení - alespoň doufám :-).
Takové a snad desítky, možná stovky dalších různých kostýmů a masek byly ten den v Benátkách k vidění. U některých je na první pohled patrné, kam patří, ale jiné jsou natolik nezvyklé, že je těžké zařadit je do nějaké oblasti. Každopádně všichni měli neopakující se oděv, ty se svou tváří si zachovaly přirozený výraz, ty ostatní zase naprostou anonymitu. Některé bylo možné sledovat během jakési mimické minihry, kterou divákům předváděli, jiní jen jakoby mimochodem prošli kolem nás a my ani nestihli vytáhnout fotoaparát z brašny.
Našli se i takoví dobří "lidé", že byli ochotni se s turisty vyfotit. Já i sestřička máme několik trofejí, toto je opět jen malá část :-).
Jak jsem v počátku článku uváděla, že zde nebudou žádné monumenty, pak přece jen vkládám jeden snímek, přímo se nevztahující ke karnevalu. Z jednoho z četných mostů bylo možné vidět i tuto ševcovskou opravnu obuvi, kdy na stejné úrovni, jen pár kroků stranou spravovali i gondoly. Byla to zvláštní podívaná a snad pro tu nečekanost mě to tolik zaujalo, že jsem si zkrátka malou řemeslnou dílničku zvěčnila.
Ani tohle tu nesmí chybět - typické dopravní prostředky pro turisty - pověstné gondoly. V provozu jich ovšem v onen únorový den bylo vidět minimum, snad jen jednu či dvě. Poplatek za hodinu jízdy je totiž pro našince s běžnými příjmy opravdu luxusní záležitostí, kterou si mnozí odpustí (na úkor předražené kávy atd.).
A na závěr jednu romantickou.
Na ticho, klid a soukromí jsme během procházek v benátských uličkách mohli zapomenout, ale na naše vzájemné štěstí a radost, že tyto chvíle můžeme trávit spolu, myslíme pořád. ♥
Co já můžu komentovat, že? Všechno mám ještě v živé paměti, včetně těch hajzlíků. Ale to k takovým výletům asi patří, na parkovišti bylo kolik stovek autobusů x 50 lidí, se divím, že jsme se k takovým kadibudkám vůbec dostali. Trochu mě mrzí, teda dost mě mrzí, že nebyla pořádná možnost navštívit některé památky, ale prostě jsme jeli na karneval a taky si ho parádně užili. Přála bych vám vystoupit na věž a vidět Benátky z ptačí perspektivy. Ale jak píšeš ... příště.
P.S.: doufám, že tě Tomáš za zveřejnění fotek nezabije.