Březen 2012

Pomsta za pohodu

29. března 2012 v 14:11 | renuška |  Jak to vidím ...
V současné době zažívám kromě mnoha příjemných zážitků také chvíle, kdy mi je hodně hodně smutno. Nepřicházejí nijak často, vlastně o nich skoro nevím - objevily se až koncem uplynulého týdne. Tedy, ony o sobě dávaly vědět průběžně, ale nikdy to nebylo tak intenzivní jako teď a bohužel se obávám, že právě ono prožité "fiasko" bude mít veliký vliv na věci příští, které budou zasahovat do života mnoha mně blízkých lidí. Sama sobě jsem si slíbila, že se pokusím zachovat v tomto případě anonymitu a nejmenovat, ovšem je možné, že "ulítnu" a pozornému čtenáři se mezi řádky objeví příběh, který bych snad raději vygumovala ze svého života. Ačkoliv na druhou stranu právě ony negativní zkušenosti mi říkají, jak je dobře, že jsem jednala, jak jsem jednala a že nyní se mám právě díky tomu pohodově a prima.

Znala jsem jednoho člověka. Vpustila jsem si ho do svého soukromí a dovolila mu mě poznat. Myslela jsem si, že za ten čas, co jsme měli oba možnost zjistit o sobě navzájem, jací jsme, mohu tvrdit, že ho znám také. Ale mýlila jsem se, což mi potvrdily neuvěřitelně měnící se podoby jeho uvažování, názorů a myšlenek. Jako by se ten původní duch rozplynul a místo něho se do stejné fyzické schránky přestěhoval někdo úplně jiný. Někdo, pro koho minulost je zcela prostá a chudá, bez emocí a vzpomínek, bez zájmu a bez sebemenší pozitivní maličkosti, bez radosti ... zkrátka prázdná. Svět jako by se pro onu osobu začal otevírat až nyní, kdy vlivem svého nejbližšího okolí vnímá mnohé věci jinak, než jak mu bylo do té doby zvykem. Razantně popírá to, čemu od malička věřil, bojkotuje tradice, aniž by k tomu podal rozumné nebo alespoň "čitelné" vysvětlení a svým novým "nadhledem" uráží vše, co mu umožnilo "vyrůst". Nedovoluje cizím argumentům, aby došly k jeho uším a skrze ně pak jeho centru myšlení, protože v půli jejich cesty kontruje svými inovačními řečmi podloženými silnými slovy vyšší moci. V nejvypjatější chvíli jen přikládám dlaň k ústům a s nevěřícím výrazem ve tváři snadno zaměnitelným s výsměchem (který to nakonec možná i je) jen šeptám: "Panebože!"
Lituji té protivné atmosféry, která se mezi nás během dialogu vkrádá a jen stěží poslouchám námitky a kritiku své osobnosti, nepodložená nařčení a štiplavé poznámky týkající se mého soukromí, které dle mých očí nebylo za posledních pár let hezčí a harmoničtější, než je nyní. Ve snaze bránit se a poskytnout dostatečně silné ospravedlnění shodné s pravdou dostávám na talíř další várku "lichotek", které završuje poznámka, ze které mi nezbývá, než si sednou na pr*el. A pak, když po pár dalších hodinách mám volný a především čistý vzduch, dochází mi, že člověk, který by do konce života měl být se mnou určitým způsobem spjatý (nelze ignorovat, že se známe tak dlouho a najednou bychom oba měli dělat, že o sobě nevíme; to je prostě nesmysl) je tím, kdo má problém. Nejsem to já, ale on, komu se nedaří, kdo musí řešit nepříjemnosti, do kterých byl v podstatě vlastní vůlí vtažen a sám se dobrovolně rozhodl s nimi existovat. Je to on, který na první pohled působí vyrovnaně a pohodově, ale na druhý umí za své komplikace potrestat toho, kdo s nimi nemá vůbec nic společného. Jen mu umožnil dojít tam, kde teď je, ale není tím, kdo vede jeho kroky. A protože ventilovat napětí je třeba, zkouší na mně, kolik vydržím, a záměrně mi tak dává najevo, že je mu mé pohodové a klidné bytí na potíž, načež se snaží mě rozhodit a potrestat zlými narážkami a pomluvami. Nezapomene ještě nešetřit radami, jak se mám chovat a jak mám žít, jak si mám své "neuvážené" činy odpykat a sama se vyhrabat z toho dna, na které jsem spadla. A kde v reálu vůbec nejsem - to je na tom to vtipné a možná pro toho dotyčného i záviděníhodné a neuvěřitelné ...
Lituji ještě jedné věci - každý z nás jsme se narodili s holým zadkem a s takovým i půjdeme "nahoru". Stejně je na tom i výše jmenovaná osoba; není ničím výjimečnější a lepší než kdokoliv z nás, byla obyčejnou a běžnou součástí lidské populace, ale přesto nabývám dojmu, že nyní má tendenci být "jiná". Snad lepší, dobřejší, světaznalejší ... zatím to ale působí jen na první pohled, ten druhý je na úplně opačném břehu řeky a mám pocit, že je i mnohem opravdovější. Bohužel :-(. A třebaže se naše přátelství hodně pochroumalo a zdaleka k sobě již nemáme tak blízko jako dříve, mrzí mě, že se tak moc změnila. Že osobnost, kterou každý znal a v podstatě ji tak měl i rád, je rázem fuč a místo ní chodí po světě člověk, kterého díky jeho "nové tváři" opouští stále více lidí.

Kolik máme času?

20. března 2012 v 10:41 | renuška |  Jak to vidím ...
Jak hezky se zvyká na některé druhy stereotypu! Jedni ho považují za začátek nudného průběhu života, ale jsou i tací, kteří v něm nacházejí své kouzlo, resp. v určitých fázích. Jednou z těch příjemných, kterých si užívám(e), je ranní budíček ve dnech, kdy časně ráno vstáváme my dva velcí do práce a naši malí do školy.
První opouštím teplo peřiny a polštáře já, abych se v klidu osprchovala, umyla si vlasy atd. Pokud vše probíhá tak, jak má, koupelnu opouštím cca pět minut před půl sedmou společně s naší kočičkou Mášou, která už od svítání hlídá pečlivě budík na mobilu, aby nás pak ještě všechny obešla, čumáčkem oňuchala a pomohla nám se probrat. Většinou ale právě kvůli tomu, že jsem "první" na řadě, dělá společnici mně. Spolu pak také budíme oba synky a posíláme je za hygienou. Mášena je doprovází a já po dalších pár krocích zůstanu stát nad tvrdě spícím mužem. Něžně mu hladím tvář zarostlou několikadenním strništěm, prsty mu projíždím vlasy a tiše šeptám: "Miláčku, vstáváme!". Načež pan nejkrásnější traktorista podle nálady buď mrkne jedním okem a zakručí pozdrav na dobré ráno, nebo jen mlaskne a otočí se na druhý bok, abych ho probouzela ještě trochu déle či žertovně vybafne, co ho zase otravuji. To vše jen proto, aby pak odkryl část duchny a vpustil mě k sobě s pravidelně opakujícím se dotazem: "Kolik máme času?"
Většinou máme k dobru tak minutku, dvě, které se většinou protáhnou na pět; déle už si dovolit nemůžeme. Během nich si ale o to víc užíváme jeden druhého, pan T. má většinou ještě zavřené oči a nechává se konejšivě hladit, já si dopřávám jeho blízkost, teplíčko a především pak fakt, jak příjemné je začít nový den právě takovým startem. Po očku sleduji ty nepřátelské ručičky budíku, které rychlostí sprintera míří do cíle. Jsou to potvory! Ale nedá se nic dělat ... povinnosti jsou povinnosti a postel bude muset na pár hodin zůstat prázdná. A to až do večera, kdy do ní znovu ulehneme, aby se mohl ráno odehrát další z našich příjemných návyků :-).

Jak jsem pokořila vlastní strach aneb kalhotky zůstaly čisté

15. března 2012 v 14:18 | renuška |  Jak to vidím ...
Znáte to rčení o vhození neplavce do vody, aby se naučil plavat? Tak stejně tak jsem byla do jisté - pro mnohé banální, pro mě samotnou však naprosto těžké - situace vhozena já. Až dosud jsem totiž měla v tomto směru cestičku velice hezky a pohodlně vyšlapanou a pokaždé, když došlo na "oné", našel se dobrodinec, který mi svou ochotou vytrhl trn z paty a já si tak ve výše zmiňované voděnce nemusela namočit ani malíček u nohy. Sama jsem ale velice dobře věděla, že jednou přijde moment, kdy budu muset sama udělat to, co za mě dosud činili jiní. Zásadní okamžik přišel tento týden ...


Bydlím ve východních Čechách, jejichž centrem je známé město Hradec Králové. Toto je také občasným cílem mých návštěv, zpravidla když potřebuji pořídit něco pěkného do šatníku (tuto milou příležitost mám letos díky mé drahé sestřičce Janičce již za sebou - akce dopadla na výsost skvěle!) a nebo, když mě i mé dva kluky čeká pravidelná návštěva u zubaře. Nic zvláštního na slunci, nebýt mého neskonale velikého strachu z řízení auta během čilého provozu ve velkoměstě. Nebýt obav z nedostatečné pohotovosti, nebýt zbytečných myšlenek z nedůkladné znalosti terénu. Hradec je pro mě městem, které znám z pozice spolucestujícího, nikoliv však z pohledu řidiče - těmi vždy byli ti druzí - exmanžel, sestra, tchýně, kamarádka, přítel, kolega ... všichni ti, kteří byli seznámeni s mou fóbií, již nechápali a víceméně se jí i smáli. Přesto se snažili mi pokaždé vyjít vstříc a za volant sedali oni. Nyní však každý mnou oslovený zachránce měl vážné důvody k tomu nedělat mi taxikáře a mně nezbylo nic jiného, než se postavit vlastnímu strachu, v duchu si naplánovat trasu, důkladně přikurtovat sebe i děti, abychom po roce a půl znovu navštívili ambulanci stomatologa (nedodržované pravidelné prohlídky jsem si omlouvala nedostatkem času, ale pravdou byl ten bubák, kterého jsem si v sobě poctivě pěstovala).
Vyjela jsem o pár minut dříve a přesně podle plánu jsem si to mířila do cíle, míjíc složité kruhové i klasické křižovatky, spousty semaforů a až na jedno škytnutí způsobené rozjezdem na "trojku" nikoliv na "jedničku" jsem dorazila na parkoviště. Záměrně jsem si vybrala takové, ze kterého se pak snáze vrátím domů i s tím, že kus cesty budeme muset dojít pěšky. Počasí mi vyšlo vstříc když už ne slunečným dnem, pak alespoň absencí deště, tudíž jsme se docela fajn prošli a pro zbytečně velkou časovou rezervu jsme ještě měli spoustu volna na procházku náměstím a snídani v bufetu. Vyšetření zubů, kvůli kterým jsme do města jeli především, dopadlo na výbornou, jen Ondrášek měl malý zásah vrtačkou. Cestou zpět jakoby ze mě už opadl kus, vlastně spíš kusanec obav a já s docela klidnou myslí zavelela k dalšímu programu, kterým měla být návštěva KFC. Ať si myslí kdo chce, co chce, nám v tomto podniku moc chutná a jednou za čas - rozuměj za čtvrt roku například - se kuřetem z Kentucky odměníme. Čekala mě už jen jedna protivná křižovatka s ještě protivnějším dáváním přednosti vozům na dvouproudé silnici a pak traráááááááááá ... JÁ TO DOKÁZALA, JÁ TO ZVLÁDLA!!! Nechtěla jsem chválit dne před večerem, ale zbytkem úseku jsem si byla stoprocentně jistá a i kdyby měl přijít nějaký menší problém, věděla jsem, že teď už bych si s ním poradila mnohem snáz. S vysmátým obličejem jsem s dětmi poobědvala kuřecí křídla, twister i hranolky - klukům bylo chvílemi hodně divné, proč je maminka tak nadšená a každou chvíli se pochválí a zajásá nad sebou - a se stejným výrazem jsem dorazila domů. Všechny milé osoby, které jsem před výjezdem do "té hrůzy" zahltila svým strachem, jsem po návratu seznámila s úspěšným zdoláním dnes již poměrně snadného úkolu a byla jsem skutečně vděčná za to, že právě v ten den:
  • můj milý nemohl mít dovolenou, protože ji vyčerpal týden před tím kvůli výměně oken
  • má sestřička musela zůstat v práci, protože ji během měsíce března čekalo a čeká ještě několik návštěv u lékaře se sebou samou a s její rodinkou
  • má tchýně ani nevěděla, že do HK jedeme
  • má drahá kamarádka musela zůstat doma s malým nemocným synkem
Okolnosti, díky kterým jsem byla vhozena do vody, mi pomohly k uvolnění a zjištění, že nic není tak černé, jak se v počátcích jeví. Že strach má skutečně velké oči a bubáka na zeď malují jen poseroutkové! Ale hlavně - měla jsem ze sebe zase jednou pořádnou radost a to se počítá!

Co slyší a vidí zdi naší koupelny?

8. března 2012 v 9:47 | renuška
V listopadu jsem vám vyprávěla o tom, jaké zvláštní máme s mým milým koupelnové zvyky. Ona celkově naše koupelna, kdyby mohla převykládat vše, čeho, resp. jakých rozhovorů se stala svědkem, bylo by to asi na hodně zimních, ale i jarních, letních a podzimních večerů.
Není to o tom, že bychom neměli kuchyň nebo obývák, kde si lze v klidu sednout a pohovořit si o všem možném, naopak. Povídáme si moc rádi a to téměř pořád. Pravda - někdy jsme unavení a pak jsme sotva schopni doplazit se do postele, popřát si dobrou noc a usnout jako miminka. Ve většině případů si ale každý den - ať už osobně nebo telefonicky - najdeme chvílku k tomu říct si několik novinek, postřehů, informací, které jsme za uplynulý den nastřádali a potřebujeme se o ně podělit. A i když nám pohodlné křeslo nebo velká postel poskytnou možná větší komfort, nejvíce všemožná témata probíráme právě v koupelně. Rádi se společně poddáváme relaxaci v teplé vodě s voňavými bublinami a snad právě tou nahotou, tím svlečením jako bychom ze sebe sundali i zábrany a snad i stud. Jako bychom se chtěli zbavit nejen oděvu, ale i myšlenek, které se nám během bdělosti honí hlavou a jsou více či méně důležité a vhodné k tomu, aby se řešily. Zvláštní je, že se většinou nikdy nejedná o obecná témata typu politika, počasí atd. (ačkoliv i sem občas zabrouzdáme, ale to ve spojitosti s tím, o čem právě diskutujeme), ale jde spíš o srdeční záležitosti; o všechno, co se nás úzce dotýká a co nějakým způsobem burcuje naše emoce k činnosti. Počínaje rodinou, příbuznými, dětmi přes leckdy protivné probírání finanční situace (i to k životu patří a je dobře, když jsme s partnerem schopni o tom vést rozhovory v klidu a v pohodě) konče trojfází minulost/přítomnost/budoucnost. Zkrátka koupelnové zdi znají naše životy, názory, city a myšlenkové pochody skutečně velice dobře a já jsme jim vděčná za to, že nám tento azyl poskytují. Že existuje prostor, kde ze sebe opravdu vysypeme své niternosti a uleví se nám už jen tím, že se svěříme.
Ale aby to nevypadalo tak vážně, musím trochu zlehčit, poněvadž mimo čtení pohádek a příběhů, které šlo teď poněkud stranou, se ve vaně věnujeme i jiné činnosti, přejdeme-li tu, ke které je vana jako taková určena. Tuto aktivitu, dá-li se tak tomu říkat, lze provádět v podstatě kdekoliv. Zkoušeli jsme to i v autobusu, ale tam nám to ani jednomu moc nešlo - snad kvůli nepohodlí, kvůli hrkání, kdo ví? V posteli i na jídelním stole, v křesle, na gauči, na zemi, dokonce i na záchodě - tady všude "se to dá", ale v koupelně nám to chutná nejvíce. Však jsme si tam již postupně nanosili všechny propriety, které k tomu potřebujeme, neboť bez nich by jaksi nebylo možné dojít do finále. Nezaberou moc místa, takže je máme položené buď na okenním parapetě nebo v regále na naskládaných čistých ručnících. Naší pozornosti se jim dostává tak dvakrát třikrát do týdne, podle chuti a únavy, podle naší nálady. Je pravda, že po půlhodince nás to oba poměrně vyčerpá, mnohy u toho můj milý i "klimbne", ale jinak to na nás oba působí nesmírně pozitivně. Pochopitelně ... přece bychom to jinak nedělali.
Když se vrátím do vzpomínek, tak se o této - dejme tomu - zábavě zmiňoval můj milý již dávno předtím, než se mnou začal tak napůl bydlet. Povídal, že to doma taky dělá a že poté vždy usne a vzbudí se v úplně ledové vodě. Abych mu ve svém domově poskytla co největší pohodlí, umožnila jsem mu jeho návyky provozovat i tady. Ze začátku jsem ho chodívala jen kontrolovat, později jsem dostala odvahu a občas se k němu připojila, stydíce se, že "to" ještě moc dobře neumím, ale on mi pokaždé ochotně pomohl a díky své metodě mě naučil být při plnění této zábavy skoro stejně tak šikovnou, jako je on sám. V současnosti to vypadá tak, že si po uvelebení ve vaně tak, abychom si nenamočili ruce, každý vezmeme svůj
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
sešitek a propisku, najdeme si místečko, kde jsme naposledy skončili, a s nadšením a elánem se věnujeme luštění SUDOKU :-).

PS: Kdo čekal nějaké pikantnosti, tak je pěkný čuník!!!
(Což ovšem neznamená, že by v koupelně na ně nedošlo ... nedojde pouze na jejich zveřejnění :-D)

Il carnevale di Venezia

6. března 2012 v 10:11 | renuška |  Snímánky
Je to již déle než čtrnáct dní, kdy jsme se v sestavě pěti lidí sešli na autobusové zastávce, odkud nás veřejná doprava měla s přestoupením na "Florenci" dovézt až do italských Benátek. V tuto dobu tam právě probíhal tradiční karnevalový rej a my se dobrý měsíc předem těšili na nové, dosud nepoznané, zážitky. Pravdou je, že dvanáct hodin cesty, strávených na tzv. péráku čili pětce (delegátka vybrala toto VIP sezení na základě počtu účastníků, aby rodinní příslušníci či známí seděli spolu), bylo hodně úmorných a těch zpátečních snad téměř vražedných. Ovšem průběh času mezitím byl naprosto fantastický a barevný a veselý a nabitý a plný různých vůní a chutí a ... těch "a" je zkrátka tolik, že je ani nedokáži vyjmenovat. Velkou zásluhu na pohodovém průběhu mělo na svědomí počasí, protože celá sobota, kterou jsme víceméně celou strávili na Náměstí sv. Marca, byla slunečná, kabáty a bundy jsme měli přes polední čas rozepnuté a nebyl problém si tedy na občerstvení sednout venku na schodech u kašen apod. Pizzu, která nesměla samozřejmě chybět, jsme si vychutnali uvnitř jedné maličké pizzerie, ale zbytek občerstvení jsme již bez ohledu na pozdní hodiny a příchod chladnější noci museli vydržet na čerstvém vzduchu. Pravdou totiž je, že pokud jsme měli v restauraci zájem pouze o cappuccino či jiný nápoj, dovnitř nás obsluha ani nechtěla pustit, natož nás nechat dojít na WC! Nebyli jsme pro ně asi natolik lukrativní návštěvníci, abychom jim zabírali místo, které mohli využít jiní hladoví, nikoliv jen žízniví turisté. To ale nebránilo tomu, abychom v závěru dne prožili i humorné chvíle při hledání a rádoby italském dorozumívání ohledně toalet - číšník Alessandro spolupracoval naprosto senzačně a i přes jazykové bariéry jsme se dokázali relativně dobře domluvit a také se zasmát. Jak jsem si naivně myslela, že se svým ročním studiem italštiny vystačím, tak jsem poměrně rychle sahala do hluboce schovaných znalostí angličtiny, díky které jsme pak získali radu, jak se dostat do určitých prostor, které jsme hledali. Snažila jsem se, už jen kvůli sobě, v jídelníčcích i jinde číst místní řečí a možná, kdybych se nestyděla, dokázala bych ji i v reálu použít. Nakonec jsem se zmohla jen na Grazie a Quatro cappuccini, perfavore a to bylo všecho. I tak mi ale jednodení pobyt v Itálii byl více než příjemný a já pevně věřím, že až sem příště zavítám, bude to alespoň na týden vč. moře a procházek v prázdnějších romantických uličkách, bez mačkanic a nevyčištěných zubů :-).

A teď už konečně k obrázkům - máme jich nastřádáno požehnaně - já, mamka Laluš i sestřička Janička. Zde uvádím jen slabou část z toho všeho, co jsme viděli. Záměrně nevolím fotografie památek, protože jednak nemám paměť na jednotlivé názvy a za druhé si myslím, že věnuji-li článek karnevalu, pak by tomu měly odpovídat i přiložené snímánky. Tak tedy vzhůru do prohlížení :-).

V přístavu Punta Sabbioni, odkud jsme měli na lodi odplout až do samotných Benátek. Pokud nást tu něco zaujalo, pak hlavně zvláštní kůra stromů, ke které mužští z naší pětky poznamenali, že vypadá jako maskáčová.
Druhým nezapomenutelným zážitkem byly veřejné záchodky, tzv. toiky ... kdybychom nepotřebovali po dlouhé cestě autobusem vyprázdnit svoje útroby, asi bychom do nich nikdy nevlezli. Byl to kentus, fakt. Když napíšu, že byly posrané a pochcané, tak mi to věřte a nezlobte se za vulgární výrazy. Jinak se totiž ten stav toalet popsat nedá :-(.

Ačkoliv po ránu - 9.00 hod - bylo ještě poměrně chladno, rozhodli jsme se neschovat se během plavby do kajuty, ale zůstat na čerstvém vzduchu a kochat se probouzejícím se dnem, báječně modrou vodou a celkově skvělou atmosférou.
(Lalušek, já a pan nejkrásnější traktorista ♥)

A toto je kompletní sestava naší pětky těsně po vylodění - pan T., já, Lalušek, švagr Pepík a sestřička Janička.

Během dne bylo možné zakoupit suvenýry na mnohých místech, ovšem cenám v kamenných obchůdcích jsme nestačili a museli jsme se spokojit s podstatně levnějšími náhražkami, které byly k sehnání ve spoustě malých stánků a stánečků. I tak byli obdarovaní maximálně nadšení - alespoň doufám :-).

Takové a snad desítky, možná stovky dalších různých kostýmů a masek byly ten den v Benátkách k vidění. U některých je na první pohled patrné, kam patří, ale jiné jsou natolik nezvyklé, že je těžké zařadit je do nějaké oblasti. Každopádně všichni měli neopakující se oděv, ty se svou tváří si zachovaly přirozený výraz, ty ostatní zase naprostou anonymitu. Některé bylo možné sledovat během jakési mimické minihry, kterou divákům předváděli, jiní jen jakoby mimochodem prošli kolem nás a my ani nestihli vytáhnout fotoaparát z brašny.

Našli se i takoví dobří "lidé", že byli ochotni se s turisty vyfotit. Já i sestřička máme několik trofejí, toto je opět jen malá část :-).

Jak jsem v počátku článku uváděla, že zde nebudou žádné monumenty, pak přece jen vkládám jeden snímek, přímo se nevztahující ke karnevalu. Z jednoho z četných mostů bylo možné vidět i tuto ševcovskou opravnu obuvi, kdy na stejné úrovni, jen pár kroků stranou spravovali i gondoly. Byla to zvláštní podívaná a snad pro tu nečekanost mě to tolik zaujalo, že jsem si zkrátka malou řemeslnou dílničku zvěčnila.

Ani tohle tu nesmí chybět - typické dopravní prostředky pro turisty - pověstné gondoly. V provozu jich ovšem v onen únorový den bylo vidět minimum, snad jen jednu či dvě. Poplatek za hodinu jízdy je totiž pro našince s běžnými příjmy opravdu luxusní záležitostí, kterou si mnozí odpustí (na úkor předražené kávy atd.).

A na závěr jednu romantickou.
Na ticho, klid a soukromí jsme během procházek v benátských uličkách mohli zapomenout, ale na naše vzájemné štěstí a radost, že tyto chvíle můžeme trávit spolu, myslíme pořád. ♥


Chodbové extrémy

5. března 2012 v 10:08 | renuška |  Jak to vidím ...
... tohle bude asi dlouhý článek ...

Můj milý bydlí na vsi v klasické šestibytové bytovce, kterou obývají více či méně průměrně (prosím pěkně, nedržme se statistických průměrů, do nichž se zahrnují i příjmy poslanců a podobných týpků, kteří výslednou cifru značně navyšují, pohybujme se o padesát procent níže) vydělávající lidé. Celý dům patří majiteli, který pravidelně vybírá nájemné a ne každý podnájemník je schopen danou částku zaplatit - někteří si zdarma mezi čtyřmi stěnami žijí již několik let, protože zkrátka "nemají". Do jejich hospodaření nevidím, tudíž je asi nespravedlivé soudit a proto si odsuzující komentáře typu: "Když je na cigára ..." nechám pro sebe. Daleko spíš je zarážející, že ať už venku nebo uvnitř, všude je poměrně velký bordel. Neexistuje, aby se jednou za čas sešla celá "parta", společně vzali do rukou nářadí a nepoklidili společně užívané prostory, nezametli chodníky, nepohrabali nepořádek, nevyhrnuli sníh ... Každý si za sebou zavře a vnější svět jakoby pro něj přestal existovat. Není nic příjemného otevírat umatlané hlavní vchodové dveře a po překročení špínou obalených rohožek vystoupat po ještě špinavějších schodech do prvního patra, nejlépe bez doteku zábradlí, které také už asi sotva pamatuje, kdy ho kdo naposledy očistil saponátem. Stav malby na zdech raději ani nekomentuji, stejně tak nevyvětraný vzduch ... Jednou za čas, když mému milému přeteče pohár trpělivosti, stáhne chodbu s nadějí, že se ostatní spolupodnájemníci chytí za nos a budou ho týden po týdnu následovat. Omyl ... Chodba se pravidelné údržby a péče zatím nedočkala. Nyní se možná zablýská na lepší časy, neboť se po celé budově vyměnily okna a ta třeba vyprovokují některou z řad žen obyvatelek, aby je alespoň umyla ...
Protipólem k tomu je pak prostor, ve kterém žiji já. Celý dům je bývalá škola v majetku obce, kdy v přízemí je stacionář a zdravotní středisko, v poschodí pak jeden byt rodělený na půl pro dvě babičky a pak další, který slouží jako sociální zázemí na dobu určitou pro člověka v osobní tísnivé situaci. Tím člověkem jsem až do příštího října já a moji synkové. Budova je nově zrekonstruovaná, o plochu venkovní i drobné opravy uvnitř se stará obecní údržbář, za úklid je placena (nyní již bývalá) pečovatelka - paní P., která byla koncem loňského roku nahrazena mladší slečnou a nyní zastává pozici výdejčí obědů důchodcům, občasné masérky a především pak funguje jako uklízečka veřejných interiérů s tím, že o zdravotní středisko se stará jiná žena. Již krátce po nastěhování jsem byla několika zdroji varována, abych si na onu dámu dala pozor, protože mým předchůdcům vč. jejich malých dětí dokázala dělat ošklivé naschvály. Říkala jsem si, že nemám jediný důvod být v konfliktu s dámou před důchodem a budu respektovat pravidla, která se k obývání domu vztahují. Vzhledem k povinnostem obecních zaměstnanců mi přísluší v podstatě pouze to, abych jednou za čtrnáct dní - tak mi to bylo přímo paní P. řečeno - setřela chodbu, maximálně zametla venkovní schody. Bohužel již několikrát za poslední dobu se mi stalo, že ačkoliv jsem se úklidu věnovala pravidelně každý týden, vždy po mě paní P. ještě chodbu přetírala, třeba i ve stejný den a onehdy jí nebylo líno mi vytknout, kdy že naposledy jsem se této činnosti věnovala. Upozornila jsem ji, že pokud nejsem celý víkend úplně pryč (což se stává skutečně zřídkakdy), uklízím jednou týdně, včetně vyčištění rohožek atd. Plním své úkoly nad rámec toho, co bych měla, výzdobu v období vánoc či velikonoc nepočítaje. Pokud já nebo děti naděláme nepořádek, uklidíme si ho po sobě, abychom "nedráždili"; bohužel létat jsme se zatím nenaučili. Nejsme jediní, kdo tyto prostory používají a proto je mi velice nepříjemné, když mi paní P. - mmj. ublížená žena, kterou odvrhl manžel kvůli mladší milence, ač znovu vzdaná, k tomu navíc nyní zaměstnaná v "nižší" pozici než dříve - vyčítá, aby v zápětí prohlásila, že tam nikdy nebylo tak čisto jako teď. Co si o tom mám myslet?

Na jedné straně naprostý nezájem o to, jak to "venku" vypadá (viz příbytek mého milého) a na straně druhé přehnaná péče s vědomím, že nikdo to neumí tak dobře jako paní P. (viz příbytek mě samotné). Kdybych teď měla volit, co je mi příjemnější, raději budu bydlet někde, kde veřejné prostory uklidím pro svůj dobrý pocit klidně každou sobotu i s tím, že jsem jediná, než abych to dělala tam, kde bude má práce předělána někým "lepším", kdo umí asi lépe vyždímat handru a vypráskat kus starého koberce. To mě totiž ponižuje a znehodnocuje a mou práci zrovna tak.

Moc by mě zajímal váš názor na extrémní rozdíly v péči o společně užívaná místa. Budu ráda za vaše komentáře, třeba mi pomohou dívat se na onen svět jiným pohledem. Děkuji a přeji všem krásné jaro - UŽ JE KONEČNĚ TADY :-) .

Jak jsem promarnila svoji šanci :-D

1. března 2012 v 8:21 | renuška |  Jak to vidím ...
Přestupný rok je jednou za čtyři léta - to ví už školáci na prvních stupních základních škol. Letos si jako bonus tento den přidal ještě dobrou viditelnost pěti dalších planet sluneční soustavy, tuším, že Merkuru, Venuše, Marsu, Jupiteru a Saturnu. Tyto dvě informace jsem také poskytla mému milému, když se mě tázal, zda vím, co jsem jako žena právě 29. února mohla udělat, resp. čím byl pro mě tento den výjimečný. Netušila jsem ... žádné výročí ani jiná specialita, kvůli které bych se měla na poslední den v zimním měsíci soustředit, mi nebyly známy. A tak jsem jen do sluchátka - jednalo se totiž o telefonní hovor - uvedla dvě výše psané skutečnosti a tím jsem skončila. Bylo mi ale jasné, že vysvětlení se mi dostane záhy, protože je zcela zřejmé, že ptá-li se vás člověk na něco tímto způsobem, on sám odpověď zná a je připravený na to se s vámi o ni podělit.
Inu, pravda je tedy taková, že po vyslechnutí onoho "tajemství" jsem zjistila, že jsem pěkně prošvihla svou šanci, která se bude opakovat zase až za čtyři roky ... v tento zvláštní den totiž prý mají dámy možnost žádat muže o ruku. Věděli jste to? Já tedy ne. Zkusila jsem tedy dodatečně alespoň přes neviditelné spojení o ruku pana traktoristy škemrat, ale prý že bez kytky to nebere. Navrhovala jsem zaslání MMS zprávy, v mobilu mám nějaká kvítka k dispozici, ale to odmítl taktéž. Živá je živá. Takže nic ... Zůstáváme zatím nesezdaným párem a já si budu muset pečlivě pohlídat, abych příště tuhle příležitost nepromarnila :-D.