15. února 2012 v 12:01 | renuška
|
Dneska by babička oslavila narozeniny, bylo by jí přesně osmdesátšest. Já mám teď před sebou jen hrnek s čistou vodou, ale i tak jí připíjím na zdraví a posílám nahoru do nebe přání, ať se jí tam líbí a ať si užívá té "lehkosti", které se po návratu na zem tak rychle smrtelník zbaví, aniž by třeba sám chtěl. Je tam už pomalu půl roku ...
Babička Ančička nikdy nebyla asi tou úplně pravou "pohádkovou babičkou", byla spíš ráznější a přísná, zpětně si myslím, že si držela větší odstup od citů, což mělo nepochybně svůj důvod, jež mi ale víceméně zůstal neznámý. Tři čtvrtě roku poté, co jsem se narodila, musela moje maminka nastoupit do práce a právě babi se o mě starala. Není v mých silách dostat se ve vzpomínkách do miminkovského období, jsem schopná poskládat jen útržky, do kterých se vejdou lehce připálené voňavé vdolky s jablečným pyré a kysanou smetanou - ty byly bezkonkurenční a nikdy později jsem nic tomu podobného nejedla. A štrůdl se zkaramelizovanou křupavou krustou jakbysmet! Jsou tam taky schované dlouhé, nenalámané špagety s rajskou, které jsme se sestřičkou srkavě vtahovaly do úst, aby v závěru "mrskly" o naše tváře a nechaly nám na nich čmáranice po kečupu. Vidím holubce, které jsem asi ani neochutnala, ale prý byly vynikající stejně jako ruský boržč nebo sirop z cukrové řepy. V jednom ze šuplíků je bílá a růžová vlna, ze které mi babička upletla frajerskou vestu, když jsem se začala zajímat o parádu, a taky je tam vyžehlená bohatá růžovo-květovaná sukně se širokým páskem, jež mi babi ušila. Vejdou se tam i poctivé pletené zimní ponožky a háčkované dečky, vyplétané obrazy na zdi a typické muškáty na oknech, které nikdy nikomu nekvetly tak jako jí. Německy psaná "červená knihovna" i nikdy nesplněný cíl naučit se díky ní dobře ovládat právě onen cizí jazyk. Slyším její "Rendliku", jak mě oslovovala jedině ona. Sem tam si kličkuje šedivý fiátek s růžovým zvonečkem zavěšeným na zpětném zrcátku, často mířící do lázní do Poděbrad, kam jsme za naší pacientkou jezdívali na návštěvy s velkými očekáváními. Pravidelně nás brávala na jahodovou zmrzlinu a nikdy nezapomněla koupit něco pěkného na sebe. Babička vůbec dbala o to, aby to "jejím" ženám slušelo - vč. jí samotné, jež svou kyprou postavu v genech poslala dál a já se jí teď "pyšním". Teprve ke konci svého života už neměla sil snažit se kombinovat elegantní svetříky, saka a sukně s šátky a kabáty, ale vystačila si s několika košilemi a teplými kamašemi. A s berlemi.
Nikdy jsem neměla odvahu zeptat se babičky na její život, protože se nerada svěřovala. Z pár slov, které někomu z blízkých sdělila, je mi známo, že to neměla jednoduché a zažila si asi plno nehezkého a snad tím víc měla touhu po opravdové lásce, kterou hledala možná snad až do smrti. Když jsem ji viděla k závěru života, bylo mi líto té silné ženy, která nezájmem o všechno chřadla a jediné, co ji dokázalo skutečně povzbudit, tak byl zřízenec LDNky, jehož sledovala s obdivuhodným zájmem. Další návštěva už se obešla bez tohoto zpestření, musel mi stačit stisk ruky, když jsme se držely a snažily se se sestrou upoutat pozornost a dostat babiččiny oči do zorného pole, ve kterém jsme se nacházely. Povedlo se nám to jen na chvilku, která byla tak krátká a tak smutná. Už nikdy se jí nesplnil sen vrátit se ještě na chvíli domů, vidět rozkvetlou zahrádku a kočky, seznámit se s novým hlídačem Adarem ... věděli jsme, že fyzicky by to zvládla, ale když člověk uvnitř sebe opravdu nechce ...
Vím, že to s ní asi nebylo jednoduché vyjít, ať už při plné vitalitě nebo později, kdy už byla odkázána na pomoc ostatních. Vím, že bylo složité se jí snažit pomáhat, když měla svou paličatou hlavu a nemínila ustoupit a zabojovat. Vím, že dokázala někdy lézt na nervy svým chováním, což ve finále psychicky odrovnávaly především ty, kteří se o ni starali. A taky vím, že svou smrtí se jí splnilo její přání dostat se zpátky ke svým láskám, do těla, které nic nebolí, do duše, kterou nic netrápí. Přišla neskonalá úleva pro ni i pro ty, které tu zanechala, a právě snad proto je dobré na to špatné zapomenout a vzpomínat jen a jen v dobrém na tisíce dalších věcí, které k ní od nepaměti patřily.
Tak babi, ať se Ti daří a ať jsi konečně šťastná!
Achjo, měla bych tenhle článek komentovat, teď tady bulím vlastně víc a upřímněji než v den jejího odchodu i pohřbu. Tehdy ve mě bylo ještě tolik únavy z jejího ošetřování a starostí, i když nebyla poslední čas u nás doma, tak to bylo pořád náročné. Hlavně ta bezmoc jí jakkoli pomoct, když sama život odmítala. Posledních pět let s ní mě hodně vyčerpávalo a sílu a schopnost to vydržet (i když jsem na to nebyla docela sama) mě dávalo přesvědčení, že nikdy a nikdo nevíme, jací ve stáří budeme. Taky mě mrzí, že ačkoliv jsem s ní byla pořád v kontaktu, nikdy jsem se nedozvěděla o její duši, sama si svoje tajemství nesla sebou a teď se s ním svěřuje někde "tam" a "někomu". A ... nic ji nebolí a netrápí.