Únor 2012

Ukazuji se :-)

27. února 2012 v 16:20 | renuška |  Snímánky
Tak jo, říkám si, když zjišťuji, že na blog.cz probíhá soutěž na téma "Ukažte světu svůj blog a vyhrajte" - čiliže tutaj:
http://blog.blog.cz/1202/ukazte-svetu-svuj-blog-a-vyhrajte .
Přes noc nechávám odpočinout mozkovnu, ale ona usnout nemíní do té doby, dokud mi ještě před úplným vypnutím nevnutí myšlenku na způsob provedení záznamu. Realizace probíhá poměrně v pohodě, vstříc vychází i v tu dobu docela proměnlivé počasí a výsledek na sebe nenechá dlouho čekat.


Teď už budu čekat já a doufat, že si mě porota v davu soutěživých blogerů všimne ...

Mají pod beranicí :-D

22. února 2012 v 13:47 | renuška |  Snímánky
Nikdy by mě nenapadlo, že Honzík bude vyžadovat zrovna takovou pokrývku hlavy, ale když jsme na ni ve výprodeji v Tescu narazili, zamiloval se do ní na první pohled. Odolejte mu :-D. Beranice putovala z věšáku do koše, z koše na hlavu a tam je až na přestávky stále. Na rozdíl od ostatních čepic ji nikde dosud nezapomněl a zdá se, že dokud nevykoukne to opravdové jarní teplé sluníčko, bude se pod ní hřát. O tom, že mu sluší, není pochyb ...


Vypůjčili jsme si ji a nasadili ji Ondrovi. Jemu už byla kapánek menší a jakmile ho něco škrtí, tlačí, mačká, je nepříčetný a protivný. O to víc si vážím toho, že se na fotce usmívá a vypadá relativně spokojeně, ačkoliv byl docela rozzlobený a s ohromnou chutí Honzovi beranici po povinném pózování vrátil :-D.


Když pohár přeteče

20. února 2012 v 12:39 | renuška |  Ze života J.A.R.
Místo toho, abych se tu rozepisovala o nádherném zážitku, jež nám o víkendu nabídly italské Benátky a především pak kouzelný karnevalový rej, musím se tu rozohňovat a zlobit. Někdy mi stačí být maličko "nakřáplá" a pak stačí jen zlehka škrtnout a já vzplanu jako poctivě "ponaftovaná" vatra, která se pravidelně pálí o čarodějnicích. Jako třeba dnes ...
... snad ještě únavou z cesty, snad možná kvůli PMS, snad kvůli tisíci jiných maličkostí jsem dnes po ránu neměla nikterak příjemnou náladu, melancholie se ve mě míchala se vztekem, který jako by se těšil, až vyskočí a rozchrlí své prskavice kolem sebe. Tušil, že příležitost dostane, a to hodně brzy. Jak jsem dříve čekala na okamžiky, ve kterých přicházely záchvaty smíchu z Jaroušových hlášek, teď se bojím každého slova, které směrem ke mně vypustí. Jakým tónem, podtextem a způsobem mi podá jakoukoliv informaci, počínaje ranním pozdravením, ve kterém by se vřelost jen těžko dala nalézt a konče např. pokynem k další práci (nechce-li něco soukromého, to se pak mazlavostí táhne jako med a sladkého z něj ukapává jako vody z naplno otevřeného kohoutku).
Koncem minulého roku si nás jeho tatínek - náš společný kolega a nadřízený - vzal k sobě a požádal nás o podání rukou a uzavření smíru. Ani jeden z nás tehdy nebyl ochoten udělat první krok s tím, že Jaroslav se ani nevyjádřil k tomu, proč je teď situace taková, jaká je a jakou já ji pořád nechápu. Oba jsme přivítali vánoční volno a nechali čas pracovat s tím, že po svátcích se uvidí. Neuvidělo se ale vůbec nic. Přibylo slušnosti, alespoň z mé strany se snažím o maximální ochotu, která ale není nekonečná stejně jako onen pohár trpělivosti. Tudíž není možné nereagovat neustále na nenápadné poznámky urážející mou osobu, ať už se jedná o přímou řeč nebo zprostředkovanou skrz další lidi, kteří se na pracovišti nacházejí. Nemám v povaze po někom šlapat, buzerovat ho, připomínat mu jeho nedostatky. Nemám za potřebí se po někom vozit, ale může mě naprosto odrovnat, když se kdokoliv chová nespravedlivě a přes namachrované řeči si nevidí na vlastní nos. A přestože je do očíbijící mnohé, mlčím ... nestojí mi za to, abych mu způsobovala nepříjemnosti a vše nechávám na druhých jen proto, že nemám zájem o to, aby se mi to vrátilo s daleko tvrdším úderem. Chci-li cokoliv, požádám v rámci slušného vychování, vysvětlím, zeptám se tak, aby nebylo patrné z gest ani tónů hlasu, že se v Jardově přítomnosti cítím velice nepříjemně. Proto jeho společnost vyhledávám jen v momentech nejnutnějších, jinak se snažím poradit si sama.
Dnes mi ale Jarda dal opět důvod k tomu se na něj zlobit - ošklivě a jedovatě mě okomentoval u kolegy, jež se mi kvůli vybitému telefonu nemohl dovolat - pochopitelně. Prý je k podivu, že si ještě nezvykl, že zásadně nezvedám telefony! Jak si tohle může ten syčák dovolit? Nezná okolnosti a pomlouvá, navíc ještě tak, aby se to doneslo k mým uším? Špiní mé jméno, mé chování, mě samotnou! Takto to vypadá jako hloupost, což vlastně tak v reálu i je. Mám mnoho kolegů, žádný z nich není stoprocentní a už několikrát se mi stalo, že mi zákazníci volají, protože jim ten a ten tzv. nebere mobil nebo je nedostupný. A právě od toho jsme spolupracovníci, abychom si navzájem vypomohli a v případě potřeby zastali jeden druhého, což se o J. říci nedá - alespoň ve vztahu ke mně. Už jsem neměla sil opět udusit své pocity a dělat, "jako že nic". Už jsem ze sebe musela vypustit páru a Jaroslava sprdnout za to, co si to vůbec dovoluje. Jak je neférový a zlý, jak je nespravedlivý a že hodnotí, aniž by znal pravdu! Jak kritizuje, přičemž chybuje stejně jako kdokoliv jiný. Už jsem nevydržela ten tlak na mou osobu, tu negaci, jež ke mně chrlí v hodně solidních dávkách. A tak jsem vybouchla ...

Než jsem nastoupila po mateřské do práce, mé místo zastávala jedna slečna, o které se Jarda vždycky vyjadřoval jako o krávě a nenašel na ní kousek dobrého. Její jméno sloužilo jako ostrašující příklad i jako symbol k omylům různě velkých formátů. Asi nebyla jednou z nejšikovnějších, ale když mi Milda (torzo z těch, které mám v práci opravdu, opravdu ráda a věřím jim) položil otázku: "A myslíš, že ta Michala byla opravdu tak strašná?", došlo mi to, že chyba není na mém přijímači. Porouchal se vysílač a vůbec by nebylo nemístné si teď pohrát s českým jazykem a místo písmenka "s" použít "r". Napadá mě jediné: Nevíte o nějakém servise, kde by se z vysírače stal zase normální člověk?



Ančička

15. února 2012 v 12:01 | renuška |  Jak to vidím ...
Dneska by babička oslavila narozeniny, bylo by jí přesně osmdesátšest. Já mám teď před sebou jen hrnek s čistou vodou, ale i tak jí připíjím na zdraví a posílám nahoru do nebe přání, ať se jí tam líbí a ať si užívá té "lehkosti", které se po návratu na zem tak rychle smrtelník zbaví, aniž by třeba sám chtěl. Je tam už pomalu půl roku ...
Babička Ančička nikdy nebyla asi tou úplně pravou "pohádkovou babičkou", byla spíš ráznější a přísná, zpětně si myslím, že si držela větší odstup od citů, což mělo nepochybně svůj důvod, jež mi ale víceméně zůstal neznámý. Tři čtvrtě roku poté, co jsem se narodila, musela moje maminka nastoupit do práce a právě babi se o mě starala. Není v mých silách dostat se ve vzpomínkách do miminkovského období, jsem schopná poskládat jen útržky, do kterých se vejdou lehce připálené voňavé vdolky s jablečným pyré a kysanou smetanou - ty byly bezkonkurenční a nikdy později jsem nic tomu podobného nejedla. A štrůdl se zkaramelizovanou křupavou krustou jakbysmet! Jsou tam taky schované dlouhé, nenalámané špagety s rajskou, které jsme se sestřičkou srkavě vtahovaly do úst, aby v závěru "mrskly" o naše tváře a nechaly nám na nich čmáranice po kečupu. Vidím holubce, které jsem asi ani neochutnala, ale prý byly vynikající stejně jako ruský boržč nebo sirop z cukrové řepy. V jednom ze šuplíků je bílá a růžová vlna, ze které mi babička upletla frajerskou vestu, když jsem se začala zajímat o parádu, a taky je tam vyžehlená bohatá růžovo-květovaná sukně se širokým páskem, jež mi babi ušila. Vejdou se tam i poctivé pletené zimní ponožky a háčkované dečky, vyplétané obrazy na zdi a typické muškáty na oknech, které nikdy nikomu nekvetly tak jako jí. Německy psaná "červená knihovna" i nikdy nesplněný cíl naučit se díky ní dobře ovládat právě onen cizí jazyk. Slyším její "Rendliku", jak mě oslovovala jedině ona. Sem tam si kličkuje šedivý fiátek s růžovým zvonečkem zavěšeným na zpětném zrcátku, často mířící do lázní do Poděbrad, kam jsme za naší pacientkou jezdívali na návštěvy s velkými očekáváními. Pravidelně nás brávala na jahodovou zmrzlinu a nikdy nezapomněla koupit něco pěkného na sebe. Babička vůbec dbala o to, aby to "jejím" ženám slušelo - vč. jí samotné, jež svou kyprou postavu v genech poslala dál a já se jí teď "pyšním". Teprve ke konci svého života už neměla sil snažit se kombinovat elegantní svetříky, saka a sukně s šátky a kabáty, ale vystačila si s několika košilemi a teplými kamašemi. A s berlemi.

Nikdy jsem neměla odvahu zeptat se babičky na její život, protože se nerada svěřovala. Z pár slov, které někomu z blízkých sdělila, je mi známo, že to neměla jednoduché a zažila si asi plno nehezkého a snad tím víc měla touhu po opravdové lásce, kterou hledala možná snad až do smrti. Když jsem ji viděla k závěru života, bylo mi líto té silné ženy, která nezájmem o všechno chřadla a jediné, co ji dokázalo skutečně povzbudit, tak byl zřízenec LDNky, jehož sledovala s obdivuhodným zájmem. Další návštěva už se obešla bez tohoto zpestření, musel mi stačit stisk ruky, když jsme se držely a snažily se se sestrou upoutat pozornost a dostat babiččiny oči do zorného pole, ve kterém jsme se nacházely. Povedlo se nám to jen na chvilku, která byla tak krátká a tak smutná. Už nikdy se jí nesplnil sen vrátit se ještě na chvíli domů, vidět rozkvetlou zahrádku a kočky, seznámit se s novým hlídačem Adarem ... věděli jsme, že fyzicky by to zvládla, ale když člověk uvnitř sebe opravdu nechce ...

Vím, že to s ní asi nebylo jednoduché vyjít, ať už při plné vitalitě nebo později, kdy už byla odkázána na pomoc ostatních. Vím, že bylo složité se jí snažit pomáhat, když měla svou paličatou hlavu a nemínila ustoupit a zabojovat. Vím, že dokázala někdy lézt na nervy svým chováním, což ve finále psychicky odrovnávaly především ty, kteří se o ni starali. A taky vím, že svou smrtí se jí splnilo její přání dostat se zpátky ke svým láskám, do těla, které nic nebolí, do duše, kterou nic netrápí. Přišla neskonalá úleva pro ni i pro ty, které tu zanechala, a právě snad proto je dobré na to špatné zapomenout a vzpomínat jen a jen v dobrém na tisíce dalších věcí, které k ní od nepaměti patřily.

Tak babi, ať se Ti daří a ať jsi konečně šťastná!

Zpestření

9. února 2012 v 9:58 | renuška |  Jak to vidím ...
Dny se ve většině případů až na maličké rozdíly podobají sobě navzájem jako vejce vejci. Ale jsou to právě ty maličkosti, které je kolikrát dělají výjimečnými a nezapomenutelnými. Jednu takovou krásnou vzpomínku si připíšu k dnešku ...
Bylo devět hodin ráno, sedím si za počítačem a pracuji, když se mi rozhraje telefon tím nejoblíbenějším tónem, jež nepatří nikomu jinému, než mému milému. Na tom by nebylo ještě nic tak závratně úžasného - ačkoliv slyšet jeho hlas je pro mě stále tak příjemné, jako z počátku vztahu; srdce mi pokaždé začne rychleji tlouci a úsměv si sedne na tvář jako motýl na slunečnici. Najednou jde všechno samo ... Inu, pozdravíme se, pohovoříme, ale jen chvilečku, neboť mi pan T. říká, že pokud opustím svou "kukaň" a vylezu na mráz, uvidím ho padesát metrů od sebe, jak tam s traktorem skládá slámu. A tak vybíhám, jen tak nalehko, do té třeskuté zimy, abych si ověřila, že to je skutečně tak - A JE! Pár slov ještě prohodíme skrze neviditelné spojení, načež oba opatrně chvátáme (námraza je námraza) k plotu z pletiva, který nás dělí. Pro to nejjemnější pohlazení, pro ten nejsladší polibek, pro ten všeříkající pohled ... Vteřinky rychle ubíhají a chlad námi prostupuje i přes lásku příliš rychle, proto se brzy loučíme, naše vzdálenost se zvětšuje, poslední mávnutí a "nashledanou odpoledne".
Bez třešinky na dortu by to ale nebylo ono, proto - jakmile zaslechnu známý zvuk vracejícího se Zetoru (pro tentokrát můj pan traktorista vyměnil stroj a Masseye nechal odpočívat), vybíhám znovu spěšně ven a mířím směrem k silnici, abych ještě alespoň zamávala a stejným gestem byla zároveň obdařena. ♥

Nemusela jsem dostat zlatý šperk ani žádný jiný hodnotný dar, ale přece jsem zase o kousek bohatší. Bohatší o lásku, o štěstí, o nečekané milé překvapení, které mě hřeje mnohem víc než norkový kožich. Pro jednoho by to mohlo být obyčejné nic, ale pro mě je to nesmírná vzácnost, které si vážím a vážím si i člověka, který mi takové poklady dává. A také právě (nejen) proto mého "nejkrásnějšího traktoristu na světě, pana Tomáše" miluji. Umí totiž udělat radost pouhou drobností ♥♥♥.