31. ledna 2012 v 9:58 | renuška
|
Takhle se jmenovala knížka, kterou jsem jako malá dostala od rodičů k "nevímčemu". Velký formát, velká písmenka, krásné barevné obrázky, ve kterých bylo znázorněno celé povídání o tom, jak malý hošíček s radostí a především pak netrpělivě čeká na maminku, která se má vrátit z porodnice s malým bráškou. Naivně předpokládá, že nový sourozenec bude už od narození umět běhat a honit se spolu se starším bráchou za míčem. Ovšem jaké je jeho zklamání, když v postýlce leží maličké cosi, co dokáže akorát tak brečet a natáčet se za hlasem, nejlépe pak rodičů ... Z protivné nálady se ale hoch postupně dostane a probudí se v něm opatrovatelská láska k miminku, ze kterého se po roce už pomaličku začne stávat fotbalista, přesně takový, jakého si starší klučina vysnil.
Převedeno do života:
Staršího Ondru nějaký fotbal vůbec nezajímá stejně jako ostatní sporty s výjimkou bruslení, cyklistiky, plavání a s donucením pak lyžování. Daleko radši tvoří a vymýšlí, zkrátka namáhá se jinak než fyzicky. Má-li si jít hrát, pak jedině s vojáčky, kdy vždy vítězí "ten růžovej, co klečí - ten je můj nejoblíbenější, mami", ale popadnout míč a jít si zakopat, to nee. Proto má svému mladšímu bratrovi - Honzíkovi - za zlé, že s ním jeho válčení nesdílí a tíhne spíš k běhání za balonem. Jeník není nikterak vášnivý čutálista, ale když se mu na začátku letošního školního roku naskytla příležitost chodit na tréninky mladší přípravky, projevil zájem a této nabídky využil. Pohodové dvouhodinové lítačky dvakrát v týdnu po hřišti jsou pro zimní období pasé; mladí sportovci se scházejí pro toto období každou středu na cca hodinu a půl, aby nezlenivěli a protáhli si ztuhlá tělíčka.
Jak se říká - "Dokud nejde o život, jde o ho*no." Tak Honza k fotbalu přistupoval, než přišla třetí lednová středa a s ní nečekaná informace, díky které se Jeníček dozvěděl, že je nominován do soutěžního týmu pro sobotní utkání mladších přípravek. Na rozdýchání měl pár hodin, během kterých zkoušel přemlouvat mě i tatínka k tomu, ať ho omluvíme, protože se na zápas ještě necítí ... Neměl dost sebevědomí a prvotní obavy přičítal především tomu, že na něj bude koukat tribuna plná lidí, jež budou tleskat, pískat, hučet ... zkrátka reagovat tak, jak to občas nejspíš vídal v televizních přenosech z fotbalových megamačů světových hvězd. Když jsme mu rozumně vysvětlili, že to zdaleka nebude tak zmedializované, že v sedačkách budou sedět především rodiče hráčů, kteří budou stejně vytrémovaní jako jejich děti, že celý průběh sobotního dne bude vlastně jen legrace a o nic výrazného nepůjde, uklidnil se a ve finále byl snad i rád, že si zahraje.

Na základě dohody s Honzíkem jeho první opravdový fotbalový zápas prožil tatínek, který také na vlastní oči viděl, jak "naši" byli několikrát pokořeni, ale přece se snažili do posledních sil, za což se jim dostalo prvního maličkého poháru náležícímu týmu umístěnému na osmé příčce. Poměr gólů, jež dostali a dali, je tak vysoký, že se nedivím, že malé kluky zamrzel, ale protože ještě nebyli dost sehraní, mají naději, že příště dopadnou lépe. Podstatné je, aby jim první neúspěch nevzal vítr z plachet a naopak je povzbudil do lepší spolupráce, akčnosti a průbojnosti. Kdy své poznatky zhodnotí, to se zatím neví, ale co se ví určitě, je to, že to Hanýskovi v dresu náramně sluší :-D.
Sluší mu to, to rozhodně.
Tak ať mu nadšení vydrží. 