... a tím spíš bychom se měli k sobě navzájem chovat slušně a uváženě, netahat triumfy z rukávů a neplivat po sobě sliny plné hnusu a špíny, které leckdy mají s pravdou pramálo společného. Mají za úkol jen zranit sebevědomí "protihráče" a srazit ho na dno, aby se mu těžko hledaly argumenty na obhájení svého názoru.
Chápu, že jsme oba plní emocí a i vlivem nejbližšího okolí máme o tom druhém určité mínění, které se od dob, kdy jsme spolu uměli a museli fungovat jako oficiální partneři, značně změnilo. Změnili jsme se my - ať už kvůli nárokům, jež na nás nový život klade, tak kvůli těm, s nimiž večer uléháme do postele. Chceme od života něco jiného, naše priority už nejsou jednostranné, ale rozdílné právě kvůli jiným potřebám a vlastně i výhledu do budoucnosti, a přesto by se ze všech těch klikatých cest do různých směrů měly vždy v jednom bodě sejít. Tím bodem jsou společné děti, pro které bychom oba dva měli chtít to nejlepší. Naším fyzickým rozdělením se odpojila i společná výchova a pohled na to, co je pro naše potomky vhodné a co ne, jak by se měli chovat, jak by měli trávit volný čas, jak by měli fungovat coby právoplatní členové našich domácností. To, jak žijí v jednom z domovů, se odlišuje značně od toho, jak žijí v tom druhém. V každém z nich se po klucích chce něco jiného (a přece totožného), v každém z nich je klukům dávána odlišná dávka pozornosti s tím, že oba trváme na tom, že vychováváme na 100 %, ale především bezchybně a tak, aby v dospělosti byli chlapci soběstační, šikovní a uměli se postarat o sebe i ostatní. Stejný cíl, ale jiné metody přivádějí nás i kluky do rozporu s tím, co je pro ně i pro nás výhodnější a co ne. Každá povinnost člověku kroutí krkem, ale zároveň ho naučí tomu, že nic není zadarmo a že - a to bez debat - "s úsměvem jde všechno líp". Možná proto se jejich dojmy ze soužití s každým z rodičů odlišují, protože jim je každý dávkujeme po svém.
K našemu úžasu nám kluci rostou před očima a stávají se z nich pořádní chlapi, které už zdaleka není snadné opít rohlíkem a mnohdy jsem překvapená tím, jak skvělý mají postřeh ohledně toho, jak si oba hospodaříme na svých písečcích. Dokáží docela přesně okomentovat situace, a to bez okolků, na rozdíl od nás, kteří kolem potíží kolikrát chodíme jako kolem hrnku horké kaše, abychom náhodou nepodráždili toho druhého výtkou nebo kritikou vůči určité věci. Ale bez rozumné komunikace se z nás za chvíli stanou nebožtíci, co se v té kaši utopili. Není snad jednodušší zkusit hladinu emocí udržet na provázku a rozumně vysvětlit své jednání, podat svůj návrh, učinit nabídku tak, aby vyhovovala nám všem a abychom ze všeho vyšli spokojení a v klidu vůči sobě navzájem? Nejsem naivní, abych si myslela, že budeš souhlasit s průběhem mého života a se způsobem, jak existuji, ale to samé platí o mně vůči tobě. Vidíme na sobě víc chyb, vidíme víc nedostatků, ale neměli bychom zapomínat, že jsme stále a pořád rodiči našich dětí, v jejichž očích bychom měli být, když už ne ideály, tak alespoň prima parťáky, které mají z celého srdce rádi.
Na to, abychom se s někým přestali okamžitě kamarádit, jsme přece jen už dost velcí a víme, že každý člověk, ke kterému nás pojí určitá vazba, je pro nás v jisté míře důležitý a není možné ho od sebe úplně odříznout. Jsou osoby, které ke svému životu nepotřebujeme, ale v tomto případě by bylo nanejvýš hloupé chovat se arogantně a ješitně jen proto, že si nevidíme do svých talířů a pouze tipujeme, co na nich ten druhý má. Není nutné slyšet se ob den, ale je velice důležité umět se domluvit a nebát se zavolat si, když od sebe budeme navzájem cokoliv ohledně dětí potřebovat. A určitě bychom neměli zapomínat také na to, že "nikdo není dokonalý" a své chyby si možná uvědomovat tím spíš, čím víc je na tom druhém hledáme a viníme ho z nich.
Reni, společné děti jsou velkým závazkem pro oba a určitě není jednoduché vše zařídit tak, aby to fungovalo bez zádrhelů. Ale děti to potřebují a oba rodiče by měli z toho vycházet. Držím palečky, ať se to daří.