16. ledna 2012 v 10:27 | renuška
|
Bylo již po vánocích, po Silvestru, začal nový rok. Lednice byla prázdná, účet v bance po výplatě trochu plnější - rovnice je celkem jasná stejně jako náplň jednoho lednového podvečera. Do obchodu si s sebou pravidelně nosívám seznam věcí, především pak jídla, které je více či méně nutné k přežití a se kterým pak v případě 100%-ního úspěchu odcházím. Tentokrát jsem v rozptýlení soupisku nenapsala, ale spoléhala jsem na mého milého pána s tím, že dvě hlavy víc ví. Nakupování mu naštěstí na rozdíl od mnoha dalších mužů nevadí, štěbetáme spolu po celou dobu této akce a nejinak tomu bylo i při výběru peněz z bankomatu. Rutinní záležitost - vraž tam kartu, nacvakej co chceš, vytáhni zpátky všechny papírky, adié. Ale proboha, soustřeď se a nekoukej, co kolem lítá, neřeš, za co vybrané finance utratíš a neudržuj za každou cenu dialog!!! Poněvadž ...
Prošli jsme pár nejbližších regálů, načež mě zastavila jedna paní s dotazem, zda-li jsem nevybírala před okamžikem peníze. Ano, vybírala ... 2.000,- Kč ... do pr*ele! Prý si mám zajít na informace, jsou tam uložené. Panebože na nebi! Trapas, nervy a do toho úžas nad stále vzácnější poctivostí člověka. Celá rudá ocházím k informačnímu koutku, kde jsem nucena přiznat svou hloupou nepozornost před protivnými muži v uniformě - ostraha nebo obsluha, těžko říci, každopádně jejich pohledy na blondýnu mluvily za vše. Nakonec se mě ujal jeden mladší pán z personálu, který byl velice, velice nepříjemný, vynutil si - pochopitelně - lístek z bankomatu (na kterém byl i zůstatek na účtu, což rozhodně nebyla informace, o kterou jsem se s ním chtěla dělit) a velmi neochotně mi mé dva tisíce vrátil. Na mou zlehčující poznámku, že jistě nejsem první, komu se tato příhoda stala, s kyselým obličejem plivne, že sice ne, ale jsem prý první, komu se korunky vrátily. Ano, jsem za to vděčná, ale on je opravdu tím posledním, komu bych měla děkovat.
Všemu přihlížela dáma - bez ohledu na mladý věk to opravdu byla Dáma s velkým D, přestože na první pohled úplně obyčejná milá slečna - jež byla tak dobrá a férová, že si nalezenou částku nenechala. Bývala bych jí dala čokoládu, víno, padesátku, cokoliv za to, jak se zachovala, ale ona jen skromně poznamenala, že by také byla ráda, kdyby se jí v podobném případě peníze vrátily zpátky do její peněženky.
Dnes a denně se setkáváme se zlem, které na sobě i na druhých lidé páchají; je jen málo zpráv o dobrých skutcích. Ty jakoby se omezily do trošky podávané v pohádkách a kouzelných příbězích, jež s reálným životem nemají nic do činění. O to víc chutná a hřeje, když dostaneme příležitost poznat, že to s námi, s člověčenstvem, ještě není tak zlé. Jistě, parchantů je kolem nás dost a čím dřív je odhalíme, tím lépe pro nás. Ale těch skutečných dobráků - a já tomu pevně věřím - je daleko víc, jen třeba nejsou tak vidět. Jen na sebe tolik neupozorňují. Ale existují a já jsem za to nesmírně ráda.
PS: Ony dva tisíce nakonec stejně utekly do světa ... za svět, ovšem bylo to mým vlastním rozhodnutím a určitě ne náhodou. Usoudila jsem, že to, o co jsem měla přijít, investuji do něčeho, co bych si třeba jinak odpustila s výmluvami, že je to pro mě nedostupné. V půlce února pojedeme s mým drahým, s Laluškem a sestřičkou na jednodenní výlet do italských Benátek na jejich tradiční karneval masek. Áááách.
Tak to je výborná investice Renuško! Já bych asi za takových okolností byla ráda, že se mi peníze vrátily a zas bych nakoupila jen to, co jsem měla prvotně v úmyslu...tedy žrádlo. To, že bych měla být vděčná a udělat si radost by mě nenapadlo. Doufám, že se mi to, co tobě nestane, není o co stát, ale tvůj příběh a tvůj postoj k dobrému konci příběhu mě poučuje, jak je dobrý si tu radost občas dopřát