Bože, tam je krásně ...
27. ledna 2012 v 10:57 | renuška | Jak to vidím ...Tam venku, abych byla přesná. Celé vánoční prázdniny jsme doma společně za okny čekali na to, až se začne sypat z nebe ten křehoučký a lehoučký zimní poprašek a pokryje srázy a kopce vhodné k lyžování nebo alespoň umrzne natolik, abychom si vyšli na procházku. Dočkali jsme se všehovšudy jednoho jediného dne, kdy se relativně dobře dalo dojít k nedalekým rybníkům, a přece jsme měli boty obalené bahnem. A teď, když už musíme celé dny trávit v práci nebo ve škole, tak se na nás sluníčko usmívá a provokuje, abychom vylezli ze svých zděných ulit a nechali se hladit jeho paprsky, které mají do teplých hodně daleko. Cestou je mráz ochladí natolik, že zazebou na holých tvářích a vymalují červená líčka, a odpoledne, kdy celí natěšení konečně můžeme nasát tu příjemnou zimní atmosféru, už je po všem. Tak si alespoň dopřáváme občasné návštěvy nedaleké upravené sjezdovky, kde se za pár "kaček" dá v týdnu "nočně" docela příjemně povozit na lyžích. Tak tomu bylo i včera. A zítra bude zas. Akorát tentokrát už si na sluníčko a to přenádherné počasí posvítíme a vyrazíme před polednem.
Nejsem kdovíjak senzační lyžařka; mám pocit, že jsem to tu onehdy i psala. Na lyžích jsem sice prvně stála někdy ve dvanácti, ale průprava byla téměř nulová; lyžák na základní škole jsme díky nepříznivým podmínkam spíš prochodili a na střední jsem se trápila s lyžemi, kde se mi vázání stále vypínalo z bot a nebylo za boha možné je seřídit tak, aby fungovaly. A běžky? Ty pro mě značí smrt už jen tím termínem, co pak teprve ten pohyb! Nechápu princip střídání levé a pravé nohy; nechápu, jak mám zvedat kolena a "dělat, jako že běžím", přičemž mám v tomto stresujícím a vyčerpávajícím stavu ještě používat hůlky! Tento sport mi asi zůstane do konce života odepřený a na rovinu - vůbec se kvůli tomu netrápím.
Samotnému lyžování jsem přišla na chuť až v osmnácti, kdy se mě dobrovolně ujal můj tehdejší přítel, později exmanžel, a vysvětlil mi, co a jak. Trpělivost jsme museli mít oba a já zpětně musím s vděkem poznamenat, že nebýt jeho přístupu a dozoru s maličko větší špetkou přísnosti, dnes bych si z kopce troufla tak akorát sjet na bobu, a i to se staženými půlkami. V současnosti je to tak, že přes počáteční obavy a jakousi "vysranost" z pádů a zledovatělých ploch pokořím celkem pohodově mírné kopce, kdy z poctivých širokých kliček přecházím do úzkého pásu, kde dělám jen fí - fí - fí ze strany na stranu. Prudší srázy jsou - pokud je to možné - pro mě tabu, z vleku vystupuji v místech, na která si troufám a vím, že je zvládnu. Fakt, že moji synkové vystupují kus nade mnou a místo, aby způsobně zatáčeli, pouští se dolů k základně šusem, nu ... asi si více připouštím pud sebezáchovy a jsem až přespříliš opatrná. Oni si věří a potvrzují mi to tím, když mě míjí a já vidím jen šmouhu, od které vychází křik "Huhůůůůůůů", jenž se pravidelně opakuje při nasedání na pomu a výjezd zpátky nahoru. Při tom všem si Ondra a Honza ještě mezi sebou soutěží v tom, kdo nasbírá nejvíce bodů - jak to teď nejlépe popsat? - v pomách? Zkrátka - každá tato vlečka má buď zelenou, žlutou nebo černou hadici, na které visí disk, který se dává mezi nohy. Kluci si hadice podle barev očíslovali různými hodnotami, které od začátku do konce pobytu na sjezdovce nasčítávají a triumfují se tak výjezd od výjezdu. Zde se potvrzuje pravidlo "Škola hrou", protože - aniž by si to oba dva uvědomovali - trénují si tak matematiku a ačkoliv je to třeba jednoduché, nutí své mozkové závity osvěžené čerstvým vzduchem pracovat a je jim to jen a pouze k dobru.
A my starší? My si vystačíme s kocháním z jízdy a v případě denního lyžování doprovázeného báječným počasím i s prohlížením kouzelné krajiny, kdy nám v myšlenkách běží jen jediné: Bože, tady je krásně ...
Komentáře
A my ještě starší sice na hory rády jedem, ale když musíme opatrovat vnoučátka, vůbec nám to nevadí.Nebo je učit lyžovat na opravdu mírné loučce, to je balada. Pud sebezáchovy totiž roste s věkem. My starší nesmíme spadnout, neb bychom se sami nezvedli. ![]()
Krásně jsi to napsala. Taky mě sluníčko tahne ven, přes okno hřeje, jenže než budu moct jít ven, tak už bude jeho síla slaboulinká, spíš žádná. Třeba to vyjde zítra, aspoň na chvilku. A vy na sebe dávejte pozor a užijte si společnou lyžovačku!