Leden 2012

Ve středu mě čekejte, přivezu vám dalšího fotbalistu

31. ledna 2012 v 9:58 | renuška |  Jak to vidím ...
Takhle se jmenovala knížka, kterou jsem jako malá dostala od rodičů k "nevímčemu". Velký formát, velká písmenka, krásné barevné obrázky, ve kterých bylo znázorněno celé povídání o tom, jak malý hošíček s radostí a především pak netrpělivě čeká na maminku, která se má vrátit z porodnice s malým bráškou. Naivně předpokládá, že nový sourozenec bude už od narození umět běhat a honit se spolu se starším bráchou za míčem. Ovšem jaké je jeho zklamání, když v postýlce leží maličké cosi, co dokáže akorát tak brečet a natáčet se za hlasem, nejlépe pak rodičů ... Z protivné nálady se ale hoch postupně dostane a probudí se v něm opatrovatelská láska k miminku, ze kterého se po roce už pomaličku začne stávat fotbalista, přesně takový, jakého si starší klučina vysnil.

Převedeno do života:

Staršího Ondru nějaký fotbal vůbec nezajímá stejně jako ostatní sporty s výjimkou bruslení, cyklistiky, plavání a s donucením pak lyžování. Daleko radši tvoří a vymýšlí, zkrátka namáhá se jinak než fyzicky. Má-li si jít hrát, pak jedině s vojáčky, kdy vždy vítězí "ten růžovej, co klečí - ten je můj nejoblíbenější, mami", ale popadnout míč a jít si zakopat, to nee. Proto má svému mladšímu bratrovi - Honzíkovi - za zlé, že s ním jeho válčení nesdílí a tíhne spíš k běhání za balonem. Jeník není nikterak vášnivý čutálista, ale když se mu na začátku letošního školního roku naskytla příležitost chodit na tréninky mladší přípravky, projevil zájem a této nabídky využil. Pohodové dvouhodinové lítačky dvakrát v týdnu po hřišti jsou pro zimní období pasé; mladí sportovci se scházejí pro toto období každou středu na cca hodinu a půl, aby nezlenivěli a protáhli si ztuhlá tělíčka.
Jak se říká - "Dokud nejde o život, jde o ho*no." Tak Honza k fotbalu přistupoval, než přišla třetí lednová středa a s ní nečekaná informace, díky které se Jeníček dozvěděl, že je nominován do soutěžního týmu pro sobotní utkání mladších přípravek. Na rozdýchání měl pár hodin, během kterých zkoušel přemlouvat mě i tatínka k tomu, ať ho omluvíme, protože se na zápas ještě necítí ... Neměl dost sebevědomí a prvotní obavy přičítal především tomu, že na něj bude koukat tribuna plná lidí, jež budou tleskat, pískat, hučet ... zkrátka reagovat tak, jak to občas nejspíš vídal v televizních přenosech z fotbalových megamačů světových hvězd. Když jsme mu rozumně vysvětlili, že to zdaleka nebude tak zmedializované, že v sedačkách budou sedět především rodiče hráčů, kteří budou stejně vytrémovaní jako jejich děti, že celý průběh sobotního dne bude vlastně jen legrace a o nic výrazného nepůjde, uklidnil se a ve finále byl snad i rád, že si zahraje.

Na základě dohody s Honzíkem jeho první opravdový fotbalový zápas prožil tatínek, který také na vlastní oči viděl, jak "naši" byli několikrát pokořeni, ale přece se snažili do posledních sil, za což se jim dostalo prvního maličkého poháru náležícímu týmu umístěnému na osmé příčce. Poměr gólů, jež dostali a dali, je tak vysoký, že se nedivím, že malé kluky zamrzel, ale protože ještě nebyli dost sehraní, mají naději, že příště dopadnou lépe. Podstatné je, aby jim první neúspěch nevzal vítr z plachet a naopak je povzbudil do lepší spolupráce, akčnosti a průbojnosti. Kdy své poznatky zhodnotí, to se zatím neví, ale co se ví určitě, je to, že to Hanýskovi v dresu náramně sluší :-D.



Bože, tam je krásně ...

27. ledna 2012 v 10:57 | renuška |  Jak to vidím ...
Tam venku, abych byla přesná. Celé vánoční prázdniny jsme doma společně za okny čekali na to, až se začne sypat z nebe ten křehoučký a lehoučký zimní poprašek a pokryje srázy a kopce vhodné k lyžování nebo alespoň umrzne natolik, abychom si vyšli na procházku. Dočkali jsme se všehovšudy jednoho jediného dne, kdy se relativně dobře dalo dojít k nedalekým rybníkům, a přece jsme měli boty obalené bahnem. A teď, když už musíme celé dny trávit v práci nebo ve škole, tak se na nás sluníčko usmívá a provokuje, abychom vylezli ze svých zděných ulit a nechali se hladit jeho paprsky, které mají do teplých hodně daleko. Cestou je mráz ochladí natolik, že zazebou na holých tvářích a vymalují červená líčka, a odpoledne, kdy celí natěšení konečně můžeme nasát tu příjemnou zimní atmosféru, už je po všem. Tak si alespoň dopřáváme občasné návštěvy nedaleké upravené sjezdovky, kde se za pár "kaček" dá v týdnu "nočně" docela příjemně povozit na lyžích. Tak tomu bylo i včera. A zítra bude zas. Akorát tentokrát už si na sluníčko a to přenádherné počasí posvítíme a vyrazíme před polednem.

Nejsem kdovíjak senzační lyžařka; mám pocit, že jsem to tu onehdy i psala. Na lyžích jsem sice prvně stála někdy ve dvanácti, ale průprava byla téměř nulová; lyžák na základní škole jsme díky nepříznivým podmínkam spíš prochodili a na střední jsem se trápila s lyžemi, kde se mi vázání stále vypínalo z bot a nebylo za boha možné je seřídit tak, aby fungovaly. A běžky? Ty pro mě značí smrt už jen tím termínem, co pak teprve ten pohyb! Nechápu princip střídání levé a pravé nohy; nechápu, jak mám zvedat kolena a "dělat, jako že běžím", přičemž mám v tomto stresujícím a vyčerpávajícím stavu ještě používat hůlky! Tento sport mi asi zůstane do konce života odepřený a na rovinu - vůbec se kvůli tomu netrápím.
Samotnému lyžování jsem přišla na chuť až v osmnácti, kdy se mě dobrovolně ujal můj tehdejší přítel, později exmanžel, a vysvětlil mi, co a jak. Trpělivost jsme museli mít oba a já zpětně musím s vděkem poznamenat, že nebýt jeho přístupu a dozoru s maličko větší špetkou přísnosti, dnes bych si z kopce troufla tak akorát sjet na bobu, a i to se staženými půlkami. V současnosti je to tak, že přes počáteční obavy a jakousi "vysranost" z pádů a zledovatělých ploch pokořím celkem pohodově mírné kopce, kdy z poctivých širokých kliček přecházím do úzkého pásu, kde dělám jen fí - fí - fí ze strany na stranu. Prudší srázy jsou - pokud je to možné - pro mě tabu, z vleku vystupuji v místech, na která si troufám a vím, že je zvládnu. Fakt, že moji synkové vystupují kus nade mnou a místo, aby způsobně zatáčeli, pouští se dolů k základně šusem, nu ... asi si více připouštím pud sebezáchovy a jsem až přespříliš opatrná. Oni si věří a potvrzují mi to tím, když mě míjí a já vidím jen šmouhu, od které vychází křik "Huhůůůůůůů", jenž se pravidelně opakuje při nasedání na pomu a výjezd zpátky nahoru. Při tom všem si Ondra a Honza ještě mezi sebou soutěží v tom, kdo nasbírá nejvíce bodů - jak to teď nejlépe popsat? - v pomách? Zkrátka - každá tato vlečka má buď zelenou, žlutou nebo černou hadici, na které visí disk, který se dává mezi nohy. Kluci si hadice podle barev očíslovali různými hodnotami, které od začátku do konce pobytu na sjezdovce nasčítávají a triumfují se tak výjezd od výjezdu. Zde se potvrzuje pravidlo "Škola hrou", protože - aniž by si to oba dva uvědomovali - trénují si tak matematiku a ačkoliv je to třeba jednoduché, nutí své mozkové závity osvěžené čerstvým vzduchem pracovat a je jim to jen a pouze k dobru.
A my starší? My si vystačíme s kocháním z jízdy a v případě denního lyžování doprovázeného báječným počasím i s prohlížením kouzelné krajiny, kdy nám v myšlenkách běží jen jediné: Bože, tady je krásně ...

Nejsme malí ...

25. ledna 2012 v 14:37 | renuška |  Jak to vidím ...
... a tím spíš bychom se měli k sobě navzájem chovat slušně a uváženě, netahat triumfy z rukávů a neplivat po sobě sliny plné hnusu a špíny, které leckdy mají s pravdou pramálo společného. Mají za úkol jen zranit sebevědomí "protihráče" a srazit ho na dno, aby se mu těžko hledaly argumenty na obhájení svého názoru.
Chápu, že jsme oba plní emocí a i vlivem nejbližšího okolí máme o tom druhém určité mínění, které se od dob, kdy jsme spolu uměli a museli fungovat jako oficiální partneři, značně změnilo. Změnili jsme se my - ať už kvůli nárokům, jež na nás nový život klade, tak kvůli těm, s nimiž večer uléháme do postele. Chceme od života něco jiného, naše priority už nejsou jednostranné, ale rozdílné právě kvůli jiným potřebám a vlastně i výhledu do budoucnosti, a přesto by se ze všech těch klikatých cest do různých směrů měly vždy v jednom bodě sejít. Tím bodem jsou společné děti, pro které bychom oba dva měli chtít to nejlepší. Naším fyzickým rozdělením se odpojila i společná výchova a pohled na to, co je pro naše potomky vhodné a co ne, jak by se měli chovat, jak by měli trávit volný čas, jak by měli fungovat coby právoplatní členové našich domácností. To, jak žijí v jednom z domovů, se odlišuje značně od toho, jak žijí v tom druhém. V každém z nich se po klucích chce něco jiného (a přece totožného), v každém z nich je klukům dávána odlišná dávka pozornosti s tím, že oba trváme na tom, že vychováváme na 100 %, ale především bezchybně a tak, aby v dospělosti byli chlapci soběstační, šikovní a uměli se postarat o sebe i ostatní. Stejný cíl, ale jiné metody přivádějí nás i kluky do rozporu s tím, co je pro ně i pro nás výhodnější a co ne. Každá povinnost člověku kroutí krkem, ale zároveň ho naučí tomu, že nic není zadarmo a že - a to bez debat - "s úsměvem jde všechno líp". Možná proto se jejich dojmy ze soužití s každým z rodičů odlišují, protože jim je každý dávkujeme po svém.
K našemu úžasu nám kluci rostou před očima a stávají se z nich pořádní chlapi, které už zdaleka není snadné opít rohlíkem a mnohdy jsem překvapená tím, jak skvělý mají postřeh ohledně toho, jak si oba hospodaříme na svých písečcích. Dokáží docela přesně okomentovat situace, a to bez okolků, na rozdíl od nás, kteří kolem potíží kolikrát chodíme jako kolem hrnku horké kaše, abychom náhodou nepodráždili toho druhého výtkou nebo kritikou vůči určité věci. Ale bez rozumné komunikace se z nás za chvíli stanou nebožtíci, co se v té kaši utopili. Není snad jednodušší zkusit hladinu emocí udržet na provázku a rozumně vysvětlit své jednání, podat svůj návrh, učinit nabídku tak, aby vyhovovala nám všem a abychom ze všeho vyšli spokojení a v klidu vůči sobě navzájem? Nejsem naivní, abych si myslela, že budeš souhlasit s průběhem mého života a se způsobem, jak existuji, ale to samé platí o mně vůči tobě. Vidíme na sobě víc chyb, vidíme víc nedostatků, ale neměli bychom zapomínat, že jsme stále a pořád rodiči našich dětí, v jejichž očích bychom měli být, když už ne ideály, tak alespoň prima parťáky, které mají z celého srdce rádi.
Na to, abychom se s někým přestali okamžitě kamarádit, jsme přece jen už dost velcí a víme, že každý člověk, ke kterému nás pojí určitá vazba, je pro nás v jisté míře důležitý a není možné ho od sebe úplně odříznout. Jsou osoby, které ke svému životu nepotřebujeme, ale v tomto případě by bylo nanejvýš hloupé chovat se arogantně a ješitně jen proto, že si nevidíme do svých talířů a pouze tipujeme, co na nich ten druhý má. Není nutné slyšet se ob den, ale je velice důležité umět se domluvit a nebát se zavolat si, když od sebe budeme navzájem cokoliv ohledně dětí potřebovat. A určitě bychom neměli zapomínat také na to, že "nikdo není dokonalý" a své chyby si možná uvědomovat tím spíš, čím víc je na tom druhém hledáme a viníme ho z nich.

Jak jsem se stala babičkou

24. ledna 2012 v 8:16 | renuška |  Jak to vidím ...
V červenci mi bude třicetpět let. Mamince jsem se narodila v jejích devatenácti a já ani má sestra jsme ji nepředčily a první porod si odbyly až po třiadvacítce. Z toho vyplývá logické vyústění, že oba mí synové jsou jaksi ještě neschopní plodit děti, poněvadž sami jsou stále relativně malými chlapci. I za těchto podmínek ale plním právoplatnou funkci babičky ...
Změna partnera pro mě neznamenala jen tolik vytoužené osobní štěstí, ale také fakt, že od té doby nebudu jen matkou vlastním dětem, ale také macechou těm jeho. Musím ale přiznat, že si všichni výborně rozumíme, snažíme se (ne)pravidelně stýkat, společně podnikat jednou za čas různé výlety, třebaže jen za jídlem ... zkrátka fungujeme tak, jak správná rodina fungovat má. Počínaje vztahy mezi sebou, konče těmi, jež se rozšiřují za hranici nejuzšího rodinného kruhu. Velkým přínosem je bezesporu věk dětí mého muže. Všechny již přeskočily dva křížky, nejstarší syn se blíží k třicítce, nejmladší dcera je ve věku, kdy já jsem se připravovala na příchod prvního potomka. A ten prostřední, ten je už dokonce rodičem téměř tříleté holčičky Terezky, a tedy ... mé "vnučky". Osobně si tuto "hodnost" nepřipouštím, je to spíš taková legrace, pro děvčátko jsem buď teta nebo Renča (tuto variantu mám radši, protože by mohlo být pro Terku složité chápat rozdíl v tom, proč dědovi říká dědo a babičce teto, takže raději zůstanu u jména), ale půjdu-li do detailu ... jsem skutečně babička. Svou vnučku vídám většinou při návštěvách, jež s dědou podnikáme, a mnohdy s námi jezdí i mé vlastní ratolesti, čili strýčkové. Ti se momentálně mohou chlubit tím, že mají šest nevlastních sourozenců - počet rozšiřují díky nové ženě svého otce, jež do svazku vstoupila s třemi dcerami. Vrátím-li se však ke své nové rodince, pak jsem ještě opomněla zmínit fakt, že jsem nejen macechou a babičkou, ale také téměřtchýní jedné moc prima snaše a jednomu vysokému zeťákovi. A tomu říkám solidní výčet, což? Stručně řečeno ... taková normální rodinka :-).
A právě s takovou normální rodinkou plánuji v létě oslavu mých půlkulatin a moc moc doufám, že tam budou: Tomáš, Ondra, Honza, Laluš, tatuš, Janina, Pepik, Dája, Lůca, Mára, Monča, Terinka, Domča a Vojta. Už teď se modlím, aby tuhle velikou "základní skupinu" nenapadlo pořídit mi třeba důchodky, předplatné křížovek a meltu, ale aby uvážili, že na svůj věk jsem velice pružná a akční ženština, která ocení daleko "mladší" dárečky. A ještě víc budu ráda, když se všichni sejdeme a parádně si užijeme nejen dny k tomu určené, ale i v ty, jež se díky improvizaci a neočekávání stanou možná těmi, na něž budem s láskou do konce života vzpomínat.

Vaše bábuška rénuška :-*


Obrázek z prvního říjnového dne, kdy jsme vyrazili na Veselý kopec do skanzenu.
Skvadra však není úplná, neboť chybí sestřička s rodinou a renuška,
jež stála v tu chvíli za fotoaparátem a zvěčňovala :-).

Fotomodelka

21. ledna 2012 v 9:39 | renuška |  Snímánky
O Máše už od loňského května víte. Díky mé nečinnosti ohledně blogové aktivity jsem vás ale ochudila o její dospívání a vyrůstání. Už dávno to není malininké roztomilé kotě, které se teprve rozhlíží po novém domově a učí se důvěřovat neznámým páníčkům. Teď už je to dáma s velkým Dé, vznešená, sebevědomá a pyšná, plná energie, toužící se prát a řádit - nejlépe pak na lidských rukách, které dodrápe do krve (když jí to dovolíme, ale častokrát nestihneme včas utéct jejímu pevnému sevření silných ťapek). A i když si na klín pro pomazlení neskočí a pro pohlazení si dojde zřídkakdy, každý náš návrat domů je z její strany vítán rozvaleným tělem do všech stran - jakoby nás chtěla najednou všechny obejmout, aniž by se zvedla ze země. Tenhle klid jí vydrží pár minut, zbývající čas musíme být stále ve střehu, obzvláště v době, kdy uléháme ke spánku, neboť Máša velice ráda loví naše prsty na nohou schované pod peřinou bez ohledu na to, jsme-li soustředěni na ni nebo na cokoliv jiného, co se v pelíšku může odehrávat :-).
Tady je pár obrázků z tohoto týdne, kdy se naše madam rozhodla úplnou náhodou pózovat objektivu a zůstat přitom ležet bez mrknutí oka a kroutění ocasem:





Dva velcí kamarádi - Ondrášek a Mášenka
Jejich přátelství je potvrzeno několika jizvami na Ondrově levé paži, kterou mu Máša kdysi v zápalu boje podrápala, nejspíš jako důkaz spojenectví na život a na smrt.

Puntíkaté jaro

20. ledna 2012 v 9:14 | renuška |  Snímánky
Když přijde nápad, k realizaci pak stačí málo. Jen někdy jsem nedočkavá a nedostatečně vybavená ... tehdy přichází na pomoc sestřička nebo kamarádka, u nichž se vždy najde nějaký ten šikovný kousek látky na dotvoření, jen je kvůli svému nadšení častokrát moc popoháním. Modrobílým puntíkem jsem určitě neskončila, mám v úmyslu ještě jiné barevné variace - červenobílou a zelenou :-). Zatím alespoň něco málo na ochutnání:



Klišé?

17. ledna 2012 v 7:00 | renuška |  Jak to vidím ...
Je to už delší dobu, kdy se mě jeden "známý" přes mail zeptal, jak se mi daří. Shodou okolností to bylo v době, kdy jsem o "svém jiném stavu" psala na blogu, resp. o tom, že jsem spokojená a šťastná atd. Skutečně jsem se tak cítila a stále cítím, rozhodně nemám potřebu svoji pohodu před kýmkoliv obhajovat jen proto, že k vyjádření používám "okoukaná a opotřebovaná" slova. Považovala jsem tedy tuto informaci za dostačující a doufala, že mi dotyčný popřeje vše dobré a bude za mou zprávu rád. Ovšem velice mě překvapilo, jak chladně mou odpověď přijal a jízlivě podotkl, že jsou to všechno jen klišé, kterým nevěří a je přesvědčen, že lžu. Že je jen otázkou času, kdy mě "to" přestane bavit. Na závěr mi opravdu popřál vše dobré, ale tentokrát jsem nevěřila já jemu, protože - a na tom si trvám - skutečný přítel a kamarád je za štěstí toho druhého rád a těší ho jeho úspěchy ve všech směrech života. Počínaje profesní sférou a konče osobním klidem, jež máme každý z nás spojený s něčím jiným.
Netvrdím, že mám maximálně širokou slovní zásobu, ale snažím se ve všech psaných textech používat stejná slova minimálně už jen proto, že je to gramaticky správně. Bohužel ... vlastně na štěstí, v některých případech se opakovat musím. Je snadné vypsat se z bolesti, dramatických výrazů podtrhujících smutný stav duše je spousta. Je-li mi ale až téměř euforicky, nadšeně a božsky, zmůžu se akorát na "jsem skutečně moc šťastná, miluji, žiji si svůj vytoužený sen a blablabla". Komerční vyjádření vhodná pro červenou knihovnu, jejíž obsahy se navzájem tolik podobají, ale přitom se tak těžko popisují právě proto, že pro ně neexistuje dostatek slovíček. Ráda si hraji s češtinou, ale zároveň jsem zastáncem toho, že méně znamená mnohdy více. Takže pokud ve finále opravdu uteču k onomu "klišé", pak je to jen proto, že bych při hledání neokoukaných vazeb a slovních spojení strávila nezdravě mnoho času, který si mnohem spíš užiji se svou láskou, svou pohodou, svým duševním klidem, svým nalezeným štěstím, svým splněným snem. Se svým bohatstvím, které neznamená nic jiného než společnost v posteli při večerním usínání i ranním probouzení, pánské pantofle v předsíni, další bílomodrý kartáček na zuby, pěnu na holení, kupičku trik, džínů a mikin, boxerek a ponožek, oběd prostřený pro čtyři lidi, dovádění a vzájemné pošťuchování se tří mých milovaných chlapů, i ty zatracené cigarety schované za mikrovlnkou ... Miluji žít svá klišé ♥.

Dobrá duše

16. ledna 2012 v 10:27 | renuška |  Jak to vidím ...
Bylo již po vánocích, po Silvestru, začal nový rok. Lednice byla prázdná, účet v bance po výplatě trochu plnější - rovnice je celkem jasná stejně jako náplň jednoho lednového podvečera. Do obchodu si s sebou pravidelně nosívám seznam věcí, především pak jídla, které je více či méně nutné k přežití a se kterým pak v případě 100%-ního úspěchu odcházím. Tentokrát jsem v rozptýlení soupisku nenapsala, ale spoléhala jsem na mého milého pána s tím, že dvě hlavy víc ví. Nakupování mu naštěstí na rozdíl od mnoha dalších mužů nevadí, štěbetáme spolu po celou dobu této akce a nejinak tomu bylo i při výběru peněz z bankomatu. Rutinní záležitost - vraž tam kartu, nacvakej co chceš, vytáhni zpátky všechny papírky, adié. Ale proboha, soustřeď se a nekoukej, co kolem lítá, neřeš, za co vybrané finance utratíš a neudržuj za každou cenu dialog!!! Poněvadž ...
Prošli jsme pár nejbližších regálů, načež mě zastavila jedna paní s dotazem, zda-li jsem nevybírala před okamžikem peníze. Ano, vybírala ... 2.000,- Kč ... do pr*ele! Prý si mám zajít na informace, jsou tam uložené. Panebože na nebi! Trapas, nervy a do toho úžas nad stále vzácnější poctivostí člověka. Celá rudá ocházím k informačnímu koutku, kde jsem nucena přiznat svou hloupou nepozornost před protivnými muži v uniformě - ostraha nebo obsluha, těžko říci, každopádně jejich pohledy na blondýnu mluvily za vše. Nakonec se mě ujal jeden mladší pán z personálu, který byl velice, velice nepříjemný, vynutil si - pochopitelně - lístek z bankomatu (na kterém byl i zůstatek na účtu, což rozhodně nebyla informace, o kterou jsem se s ním chtěla dělit) a velmi neochotně mi mé dva tisíce vrátil. Na mou zlehčující poznámku, že jistě nejsem první, komu se tato příhoda stala, s kyselým obličejem plivne, že sice ne, ale jsem prý první, komu se korunky vrátily. Ano, jsem za to vděčná, ale on je opravdu tím posledním, komu bych měla děkovat.
Všemu přihlížela dáma - bez ohledu na mladý věk to opravdu byla Dáma s velkým D, přestože na první pohled úplně obyčejná milá slečna - jež byla tak dobrá a férová, že si nalezenou částku nenechala. Bývala bych jí dala čokoládu, víno, padesátku, cokoliv za to, jak se zachovala, ale ona jen skromně poznamenala, že by také byla ráda, kdyby se jí v podobném případě peníze vrátily zpátky do její peněženky.

Dnes a denně se setkáváme se zlem, které na sobě i na druhých lidé páchají; je jen málo zpráv o dobrých skutcích. Ty jakoby se omezily do trošky podávané v pohádkách a kouzelných příbězích, jež s reálným životem nemají nic do činění. O to víc chutná a hřeje, když dostaneme příležitost poznat, že to s námi, s člověčenstvem, ještě není tak zlé. Jistě, parchantů je kolem nás dost a čím dřív je odhalíme, tím lépe pro nás. Ale těch skutečných dobráků - a já tomu pevně věřím - je daleko víc, jen třeba nejsou tak vidět. Jen na sebe tolik neupozorňují. Ale existují a já jsem za to nesmírně ráda.

PS: Ony dva tisíce nakonec stejně utekly do světa ... za svět, ovšem bylo to mým vlastním rozhodnutím a určitě ne náhodou. Usoudila jsem, že to, o co jsem měla přijít, investuji do něčeho, co bych si třeba jinak odpustila s výmluvami, že je to pro mě nedostupné. V půlce února pojedeme s mým drahým, s Laluškem a sestřičkou na jednodenní výlet do italských Benátek na jejich tradiční karneval masek. Áááách.


Dodatečně

16. ledna 2012 v 9:57 | renuška |  Snímánky