Není všechno zlato, co se třpytí
4. listopadu 2011 v 8:26 | renuška | Jak to vidím ...Znáte to jistě všichni. O něčem si přemýšlíte, jste přesvědčeni, že ona vysněná forma je skutečně tím, co doopravdy chcete a jakmile se tím ujistíte, že je to to jediné nejlepší nejkrásnější a já nevím, co ještě, jdete si za tím. A ono to, kupodivu, časem opravdu přijde. Časem se vám dostane opravdu toho, oč jste žádali. Ovšem otázkou zůstává, zda to ukojí vaši potřebu či nikoliv. Zda to bude předčit vaše očekávání nebo vás to nesmírně zklame.
V počátcích se mohou sebelíbeznější sny právě zrealizované zdát opravdu zázrakem, jemuž sami nebudete schopni uvěřit, že se stal. Budete kolem toho chodit opatrně, po špičkách, abyste tím svým nadšením a hrrrrrrrr... chováním o to nepřišli. Budete si to své nové hýčkat, mazlit, ba přímo rozmazlovat, protože - "Jupííí, já to mám, já to mám a já jsem teď nejšťastnější, protože se mi splnil můj největší sen!". Hodně podobně to asi funguje při zamilování, kdy endorfiny ruku v ruce se srdeční (a leckdy i fyzickou) extází omámí zbytek našeho těla a zdravého rozumu natolik, že nevidíme, neslyšíme nic jiného, jen tu novou lásku. Která ... prostě časem zevšední. A to je asi ten největší průšvih. Boty se onosí, obraz okouká, dům obydlí, dovolená uteče, auto ojezdí, božský(á) milovaný(á) se stane obyčejným smrtelníkem.
Relativně běžným, přesto však ne zcela vítaným vpádem stereotypu ono splněné přání přijde o svůj lesk, o svou zář, o pomyslné přirovnání k nejvzácnějšímu pokladu světa a stane se pro nás jakousi běžnou součástí našeho života. Nelze mu upřít, že nás změnilo, že nám obrátilo naši existenci alespoň částečně naruby, poněvadž během té cesty dosažení cíle jsme museli něco obětovat, ale zároveň současně s tím jsme získávali a to vše nás svým způsobem obohatilo. Přinejmenším nás to mělo naučit vděčnosti, na kterou bychom i při onom zevšdnění neměli zapomínat. To, bohužel, ale neznamená, že budeme neustále nadšení a spokojení s tím, co již určitou dobu má svůj tvar a podobu a my si to jen nemusíme přehrávat v hlavě těsně před usnutím. Po probuzení, během dne, mezi obědem a večeří ... Získáním splněného snu přicházíme o kus našich představ a útěků z reality a doufáme, že stejně tak, jak jsme si o tom smýšleli, pak budeme v souladu s tím novým žít. A když to nefunguje ...
... boty začnou tlačit, obraz se nebude hodit do celkové kompozice prostoru, v domě bude chybět pracovna, dovolená proprší, auto se porouchá, božský(á) milovaný(á) sundá masku božské(ho). A co teď s tím? Jestli mají lidé proti hmotným věcem výhodu, pak je to v tom, že mohou komunikovat, takže asi nejvíc záleží na tom, zda jsme schopni o onom stereotypu mluvit či nikoliv. Zda jsme schopni přijmout člověka, potažmo věc takovou, jaká zkrátka je a jakou má vlastně plnit roli v našem životě. A to včetně jeho chyb. Protože ačkoliv ty fialové lodičky na vysokém podpatku s tygrovanou špičkou vypadaly za sklem ve výloze tak báječně a my si v nich v duchu vykračovali(y?) po starobylých uličkách, nakonec jsou to boty k ničemu, protože tlačí, nemáme je s čím kombinovat a ve finále nám zdobí tak akorát skříň s obnošenou obuví.
Asi je tedy lepší vždy spíše s rozumem v hrsti než se srdcem kdesi v oblacích zvažovat, zda to, co pro sebe chceme a považujeme za to nejlepší, je vážně "to pravé ořechové" a ne jen pozlátko, na které nalétne kdejaká straka.
Komentáře
Pokud je ale zlato ryzí, dá se vyleštit a leskne se dál. Reni, doufám, že tohle není o Tvém současném vztahu?!
[2]: Mil, mohu Tě uklidnit, je to o mnohem více věcech v mém životě ...
tenhle článek se mi moc nelíbí... :( bohužel tohle se stává asi v každém vztahu...