Listopad 2011

Z šlechtičny tabletkou

9. listopadu 2011 v 12:46 | renuška |  Jak to vidím ...
Můj milý mi moc rád "komolí" jméno. Jednou z nejoblíbenějších variant se stala "Rendoslava", zkráceně Rendata. Poněvadž prý "Renčo, Renuško, Renatko atd." mi říká každý, ale RENDOSLAVA je něco víc. Povznáší mě to do vyšší sociální vrstvy a tedy jakéhosi pomyslného šlechtického stavu, ovšem pro jistotu zůstávám stále při zemi a nos moc k nebi nekřivím. I jako dáma se umím postarat o plné a především pak spokojené bříško pana traktoristy, který nepohdrá ničím, co mu připravím k snědku. Jednou jsou to obyčejné bramboráčky, které zbožňuje, podruhé pak chlupaté knedlíky, kterých je schopen přejíst se tak, že poté sotva vstane od stolu. Vývarové polévky v poslední době vařím v takovém množství a tak krátkém časovém rozpětí, že se vyrovnávám snad i poctivé kuchyni mé babičky, jež se o dědu starala ještě pečlivěji. Ačkoliv - mezi námi - nabývám dojmu, že brzy o polévkách nebudu mluvit jako o hovězí/vepřové/kuřecí s knedlíčky (rozuměj - noky), nýbrž o knedlíčcích s "polévkovou zálivkou", protože pan T. zkrátka tyto tvrdé hrudky z mouky a vajec miluje nade vše.
Ale zpět k mému jménu - jak jsem již v úvodu poznamenala, mohu často očekávat pozměněné formy při oslovení mým drahým. Nejinak tomu bylo i při dnešním telefonátu, kdy mi řekl: "Renie." Tak, jak to čtete, i vyslovujte, zkrátka r-e-n-i-e. Načež mi vysvětlil logiku nově narozeného "patvaru", kdy mu v podstatě pouze posloužila farmaceutická pomůcka pro člověka trpícího bolestí žaludku či tzv. pálením žáhy. Známé pastilky Renie tišící potíže zažívacího traktu. Právě zde přichází ke slovu oblíbený "oslí můstek", aneb v tomto okamžiku se měním ze šlechtičny na tabletku. Ovšem pozor! V obou svých podobách, ať už jako urozená madam či bílý tuhý léčivý bonbonek, se umím postarat o uživatelovo bříško tak, aby mu bylo hezky a příjemně a tuze fajn :-). Navíc se tímto prokazuje také známé povídání o tom, že nezáleží na jméně jako takovém, ale na tom, jak se řekne. A říká-li se s láskou, pak v mém případě je to určitě ta, jež prochází žaludkem :-D.

Vaše r. :-*

Soukromá rituálna

5. listopadu 2011 v 14:13 | renuška |  Jak to vidím ...
Ani přesně nevím, kdy to začalo, ale přišlo mi tenkráte moc hezké, když mi můj milý řekl, že při práci každou neděli od jedné poslouchá na Českém rozhlase Dvojce pohádku. Matně si vybavuji, že ještě v dětství jsem právě na tyhle vyprávěnky chodívala k prababičce - pěkně po obědě jsme se sestrou přeběhly dvorek a utíkaly za naší nejmilejší "babičkou starou", která rádio poslouchala velice ráda. Spolu s ní jsme pak pravidelně vnímaly konejšivý hlas z reproduktoru a nechávaly se unášet na vlnách fantazie a snění.
Sama bych si asi vůbec nevzpoměla rozhlasový přijímač zapnout a relaxovat podobným způsobem, ale právě snad tím spíš na mě zapůsobilo ono přiznání, že pan traktorista má tyhle pohádky tolik rád. A poněvadž jsem o ně tuze stála, ale časově bych je nestíhala, požádala jsem jednou o jejich převyprávění. Na tom by nebylo asi nic až zas tak závratně zvláštního, kdyby se tenkrát nepočaly tyto reprodukce odehrávat při společné koupeli. Naše soukromá rituálna čím dál víc získávala podobu vany plné horké vody se spoustou voňavých bublinek, dvou hrnků kafe, popelníku a "zdavotní" cigaretky (nikoliv zlozvyk můj, nýbrž pana protějška) a neustálého popojíždění nahých těl po stranách kluzké "nádrže". Až se toto stalo tradicí. Koupelna dostala hodnost tichého svědka našich vážných rozmluv, ale především pak pohádkových chvilek, kdy jsme si na oplátku věnovali po jedné, někdy i po více. Pan Tomáš vždy cituje ty nedělní a já si přinesla silnou velkou knihu "Zlatý věnec", ve které je tolik popsaných listů, že se jen těžko vybírá takový, jemuž v daný den dáme slovo.
A tak si říkáme - existuje snad na světě pár lidí, kteří by na pračce místo prášku na praní a aviváže měli knihu pohádek? Extistují tací, kteří společné chvíle tráví podobným způsobem? Jako by nestačilo to, že pro většinu společnosti jsme stále těmi exoty, co si vykají ... a do toho se teď ještě tak krásně vracíme do dětských let. Že ty návraty jsou nesmírně hezoučké, to je snad zbytečné konstatovat. A že jsem za tyhle okamžiky tolik ráda, to je snad zbytečné konstatovat ještě víc. Je to totiž něco opravdu úžasného, ta naše SOUKROMÁ RITUÁLNA.

Není všechno zlato, co se třpytí

4. listopadu 2011 v 8:26 | renuška |  Jak to vidím ...
Znáte to jistě všichni. O něčem si přemýšlíte, jste přesvědčeni, že ona vysněná forma je skutečně tím, co doopravdy chcete a jakmile se tím ujistíte, že je to to jediné nejlepší nejkrásnější a já nevím, co ještě, jdete si za tím. A ono to, kupodivu, časem opravdu přijde. Časem se vám dostane opravdu toho, oč jste žádali. Ovšem otázkou zůstává, zda to ukojí vaši potřebu či nikoliv. Zda to bude předčit vaše očekávání nebo vás to nesmírně zklame.
V počátcích se mohou sebelíbeznější sny právě zrealizované zdát opravdu zázrakem, jemuž sami nebudete schopni uvěřit, že se stal. Budete kolem toho chodit opatrně, po špičkách, abyste tím svým nadšením a hrrrrrrrr... chováním o to nepřišli. Budete si to své nové hýčkat, mazlit, ba přímo rozmazlovat, protože - "Jupííí, já to mám, já to mám a já jsem teď nejšťastnější, protože se mi splnil můj největší sen!". Hodně podobně to asi funguje při zamilování, kdy endorfiny ruku v ruce se srdeční (a leckdy i fyzickou) extází omámí zbytek našeho těla a zdravého rozumu natolik, že nevidíme, neslyšíme nic jiného, jen tu novou lásku. Která ... prostě časem zevšední. A to je asi ten největší průšvih. Boty se onosí, obraz okouká, dům obydlí, dovolená uteče, auto ojezdí, božský(á) milovaný(á) se stane obyčejným smrtelníkem.
Relativně běžným, přesto však ne zcela vítaným vpádem stereotypu ono splněné přání přijde o svůj lesk, o svou zář, o pomyslné přirovnání k nejvzácnějšímu pokladu světa a stane se pro nás jakousi běžnou součástí našeho života. Nelze mu upřít, že nás změnilo, že nám obrátilo naši existenci alespoň částečně naruby, poněvadž během té cesty dosažení cíle jsme museli něco obětovat, ale zároveň současně s tím jsme získávali a to vše nás svým způsobem obohatilo. Přinejmenším nás to mělo naučit vděčnosti, na kterou bychom i při onom zevšdnění neměli zapomínat. To, bohužel, ale neznamená, že budeme neustále nadšení a spokojení s tím, co již určitou dobu má svůj tvar a podobu a my si to jen nemusíme přehrávat v hlavě těsně před usnutím. Po probuzení, během dne, mezi obědem a večeří ... Získáním splněného snu přicházíme o kus našich představ a útěků z reality a doufáme, že stejně tak, jak jsme si o tom smýšleli, pak budeme v souladu s tím novým žít. A když to nefunguje ...

... boty začnou tlačit, obraz se nebude hodit do celkové kompozice prostoru, v domě bude chybět pracovna, dovolená proprší, auto se porouchá, božský(á) milovaný(á) sundá masku božské(ho). A co teď s tím? Jestli mají lidé proti hmotným věcem výhodu, pak je to v tom, že mohou komunikovat, takže asi nejvíc záleží na tom, zda jsme schopni o onom stereotypu mluvit či nikoliv. Zda jsme schopni přijmout člověka, potažmo věc takovou, jaká zkrátka je a jakou má vlastně plnit roli v našem životě. A to včetně jeho chyb. Protože ačkoliv ty fialové lodičky na vysokém podpatku s tygrovanou špičkou vypadaly za sklem ve výloze tak báječně a my si v nich v duchu vykračovali(y?) po starobylých uličkách, nakonec jsou to boty k ničemu, protože tlačí, nemáme je s čím kombinovat a ve finále nám zdobí tak akorát skříň s obnošenou obuví.
Asi je tedy lepší vždy spíše s rozumem v hrsti než se srdcem kdesi v oblacích zvažovat, zda to, co pro sebe chceme a považujeme za to nejlepší, je vážně "to pravé ořechové" a ne jen pozlátko, na které nalétne kdejaká straka.