Říjen 2011

Příběh "palestiny"

24. října 2011 v 14:31 | renuška |  Jak to vidím ...
Miluji šátky. Ne ty zavazovací pod bradou, co nosívaly naše prababičky, ani potištěné droboučkými kvítky, kterými nám maminky halily vlásky v dobách, kdy jsme chodily do školky a nasazovací hučky byly spíš pro kluky. Daleko spíš mám na mysli ty, které jsou v poslední době téměř nezbytnou součástí každého - nejen - dámského šatníku. Strakaté, jednobarevné, decentní i výrazně křiklavé, se střapci, s korálky, háčkované, sešívané, pletené ... zkrátka všelijaké různé, které každý outfit rozsvítí a probudí k životu. Mám jich doma dobrých deset, možná i více, ale stejně se hodně vracím k několika nejoblíbenějším. Jedním z nich je i velikánský černobilý, častým nošením nikoliv opotřebovaný, ale provoněný od parfémů, které si denně aplikuji mmj. na krk. Je velice podobný šátkům zvaným "palestina", svou barevnou kombinací dává příležitost nosit ho téměř k čemukoliv.

Minulý týden měl mladší Honzík utrápené mandle a potřeboval mít krk v teple. Kromě této potíže mu bylo fajn, proto jsem mu navrhla, aby si jej ve škole i doma chránil výše zmiňovaným módním doplňkem, který zastával rovněž funkci léčebnou. Honza neprotestoval, naopak byl za tuto inovaci docela rád, protože podobné šátky vídá u svých starších kamarádů. Nechal se mnou tedy vyparádit a vydal se vstříc studiu. Když se pak ze školy vrátil, přišel za mnou a povídá:
"Víš mami, že jsem rád, že jsem ten šátek měl dneska na sobě?"
"Jo? To je fajn," odpovídám a vzápětí se ptám: "A proč jsi byl tak rád?"
"Protože vždycky, když jsem si k němu čuchnul, tak jsem z něj cejtil tebe. Za to jsem byl tak rád."

♥♥♥


Listobraní

20. října 2011 v 8:47 | renuška |  Snímánky
Bylo báječné slunečné odpoledne, půlka října za námi a mně se ještě nechtělo schovávat za okna bytu. Místo odbočky k domovu jsme se s kluky vydali o kousek dál, do lesa, kam sluneční paprsky pronikaly skrz mírně opadávající stromy, ale i tak tam ještě bylo překrásně. Cíl byl jasný - pořídit několik málo snímánků s mými chlapáky, využít jejich dobré nálady a chuti se předvádět a současně s tím si užít společný pobyt v přírodě. Trofeje z příjemně strávených chvil jsou tu :-) :


"Kluci, schovejte se za listem a dělejte, aby vás měli ostatní hledat!", naváděla jsem je.
Honzík mě pochopil perfektně :-D.



Jak mi ti moji mazlíci rychle rostou ...



Mám z nich obrovskou radost, hra slunce s barevným listím zachycená v ten správný okamžik umí vyčarovat opravdu pěkné obrázky. Sice podstatě focení fůbec nerozumím, důležitější je pro mě výsledek než nějaké složité postupy, úkroky stranou a zaměřování objektivu, ale i tak jsem se snažila vytvořit snímky, které by nebyly jen tak obyčejné ...


Energické odpoutání

19. října 2011 v 8:49 | renuška |  Ze života J.A.R.
Moji milí.
Byla jsem tázána, proč už nepíšu blog. To jsem ostatně zodpověděla v jednom z předchozích článků, a vzhledem k tomu, že jich je za poslední dobu opravdu jako šafránu, nebude snadné si mé důvody znovu přečíst. Zároveň jsem ale byla oslovena ohledně toho, jak se "daří" vztahu mezi mnou a Jaroušem (andělem). Bohužel již z počátku musím podotknout, že pokračování nebude mít zdaleka ten lehký a veselý ráz plný rošťáren a uvolnění, nýbrž půjde o poměrně štiplavé a ve finále i hodně smutné čtení, protože ...
Můj osobní život nabral na obrátkách a v podstatě jsem veškerou svou energii začala věnovat tam, kde jí je nejvíc potřeba. Do vztahu. Zdá se mi to tak naprosto přirozené. Současně s tím jsem ale značně omezila sílu pozornosti vůči Jardovi, který byl do té doby zvyklý na to, že jsem z něj tzv. na větvi a byl si jistý tím, že bude stále zahrnován hmotnými i nehmotnými přízněmi z mé strany, aniž by se v podstatě o to sám nějak zasloužil nebo mi to třeba v podobném duchu vracel. Když se vrátím v čase - každé vánoce, každý svátek, každé narozeniny ode mě dostal dáreček - ano z mé vlastní vůle, on o to nestál - ale znovu musím podotknout, že můj vztah k němu byl hodně silný a byla jsem přesvědčena, že je to pro mě jeden z nejbližších lidí z mého okolí. Že mu můžu cokoliv říct, že s ním zvládnu i nápor stresu proto, že mě odbourá svými vtípky atd. Tenkrát to asi byla pravda, ačkoliv už v té době jsem vnímala jeho "jednodušší" pohled na svět a skoro až sobecké vidění budoucnosti. Sem tam mi vadily primitivní názory, které s dospělostí nemají nic do činění. Tyto detaily jsem ale nepovažovala za nic tak důležitého, co by mohlo narušit náš pozoruhodně kamarádsky krásný vztah muž/žena.
Omyl! Jakmile do mého života zcela vážně vstoupil můj současný partner (fakt, že jsem byla vdaná a v manželství hodně nespokojená, Jarda znal a nikdy nedokázal pochopit, proč se lidé rozvádí, když už se jednou vezmou ... těžko se mu vysvětlovalo, že některá nedorozumění se jinak nevyřeší) Jardovi dobře známý, nastalo peklo. Pravé opravdové peklo. Z počátku ještě mnohé štiplavé poznámky byly spíš směšné, ale postupně se z nich stávalo protivné rýpadlo, které vyvrcholilo Jardovou hodně aktivní snahou, o jejíž výsledek se se mnou podělil. Dal si tu práci a vyhledal si na webových stránkách videoklip útočící na povolání mého přítele, který urážel a zesměšňoval, poukazoval na "hloupost" atd. Jindy bych se podobné bláznivině zasmála, ale v tomto případě mi to velice vadilo nejen kvůli mě, ale hlavně pak kvůli muži, kterého jsem milovala a nedovolila jsem, aby o něm někdo takto hanlivě mluvil apod. Úplně nejprotivnější byl ale fakt, že Jarouš stál celou dobu nade mnou a čekal mou reakci, s jedovatým úšklebkem se houpal v kolenou a tiše mě pozoroval. A tím vším si to posral, což si následně uvědomil, ale k omluvě z jeho strany nikdy nedošlo.
Napětí se začalo stupňovat a atmosféra houstnout; odstup přišel hodně rychle a bylo to něco jako říznutí ostrého nože - téměř bezbolestné, ale hodně hluboké zranění jdoucí ruku v ruce s uvědoměním, jak jsem jen mohla kdy k takovému zlému člověku něco cítit. Trvá to už bezmála půl roku a já ani on k sobě neumíme najít cestu. Já se snažím v rámci slušného chování jednat s ním co nejlépe, i když to jde těžko, ale on ... tříská dveřmi, zdraví mě buď na "půl huby" nebo sterilním "Dobrý den". Doklady mi hází hůř než psovi jídlo, neinformuje mě o změnách stavu zboží, což dosud bylo jeho povinností, nedělá to, co dosud bylo tady běžné. Hovořím tu o tom, že má v zaměstnání mnoho úkolů, které musí dělat právě on a od oné doby toto ignoruje a pak jen s alibistickým "To já ne!" vyčkává, než dostanu přes prsty za jeho nezájem. Nestojím o jeho pozornosti a vyprávění historek, jak se o víkendu opil a celý ho propařil se stejně vypitými kamarády. Potřebuji ho jen jako kolegu, aby v práci vše fungovalo tak, jako dosud. Bohužel díky této situaci je výpadků stále více a já už přestávám být nad věcí. Stěžovat si mohu, ale není to nic platné - naopak! V nestřežený okamžik mohu očekávat kudlu v zádech mířenou jeho rukou, protože on je v jádru hodně arogantní a především pak rozcapený hošánek, co má v životě tak krásně vyšlapanou cestičku, že by snad ani zabloudit nemohl.
Kdyby se mě někdo zeptal, zda-li něčeho ve svém životě lituji, tak asi tohle by byla právě ta záležitost - kdy jsem několik let vyčerpávala svou energii někam, kde byla zcela samozřejmě a s poklidem přijímána, kde si na ni zvykli a kde náhlý odstup znamená obrat povahy o 180 stupňů. Tenkrát jsem za Jardu byla vděčná, ale dnes? Vím, že takového člověka je dobré si držet kus od sebe, protože nikdy nevíte, kdy vám podrazí nohy. Bohužel :-(.

PS: Léčitelka mě již před dvěma lety varovala, nebylo to poprvé ani naposledy. Já si tenkrát "anděla" hájila, protože jsem byla přesvědčená o tom, že je to opravdový přítel na život a na smrt. Ona jen zvedala prst a říkala "Pozor, jemu se nedá věřit!". Měla jsem víc poslouchat ...

PS2: Není nic jednoduššího za Jardou přijít a zeptat se ho, jestli se mnou má nějaký problém. Říká, že nemá, ale do očí se mi nepodívá a chvátá pryč. Jeho gesta hovoří za něj, třebaže zůstávají nevyslovená. Má tedy, co chtěl.