23. srpna 2011 v 10:58 | renuška
|
Po dvou měsících zpátky, jen na skok, na pár slov, na kafe. Bez slibů, kdy se vrátím, ale s radostí, že jsem přišla na návštěvu, píšu tyhle řádky a jsem ... šťastná. Ne proto, že klapu na písmenka a vidím před sebou se zvyšujícím se úderem prstů stále více černých znaků, které vám sdělí, jak se mám. Jsem šťastná, protože jsem prostě šťastná.
Učitelka češtiny na střední škole byla nejen kantorkou, a to výtečnou, ale především nadšenkyní a milovnicí našeho národního jazyka a kladla nám - svým žákům - na srdce, abychom v žádném slohu nepoužívali konkrétní slovo více jak dvakrát, neboť je to tak nesprávně. Musím se jí teď v duchu - stejně jako vám - omluvit, protože nadpis titulku tu bude figurovat častěji, než je zdrávo a já neznám žádný jiný ekvivalent mimo "mušky jenom zlaté", který by se dal použít. Maximálně mohu ušetřit místo a shrnout ono osobní štěstí do jednoho "eška" tedy Š, což mi přijde poněkud ošizené a především pak k obsahu slova samotného neuctivé, snad i nevděčné.
Teď někdy to byly tři roky, co jsem začala blogovat a současně s tím si myslela, že své emoce dokáži vždy vyjádřit psanou formou. Ať už nadšená a rozjásaná nebo naopak uplakaná a v chmurném rozpoložení jsem své pocity skutečně pouštěla ven, ale teď najednou ... nepotřebuji. Nechce se mi, jsem líná, pohodlná, ovšem ne žít, jen psát. Minimálně jsem se přistihla při tom, že mi to chybí, že Múza potřebuje provětrat šaty, že foťák vyžaduje navýšení snímánků na své maličké paměťovce. V kostce - mám něco, co naplňuje můj život po okraj, co bylo mým snem; mám své štěstí. Mám lásku, jejíž chuť je ta nejlahodnější, jakou si vůbec člověk umí představit. Připadám si jako nejbohatší z nejbohatších proto, že se mám každý den na co těšit a každý den dostávám ten největší a nejvzácnější dárek nevyčíslitelné hodnoty. Denně mohu slyšet, vidět, hladit ... milovat. Jak těžko se mi hledají slova, která by alespoň z části dokázala vyjádřit to, co se ve mně rozpíná. Tak proto, proto jsem šťastná. A vděčná. Za své rozhodnutí, kdy jsem dala přednost lásce před svobodou, určitým závazkům před volným polem působnosti. Kdy jsem i přes dobře míněné rady zůstala věrná právě svým snům a svému přesvědčení, že to, co dělám, je to jediné správné.
Netvrdím, že existují pouze rovné a upravené cestičky za štěstím. Louže a klacky pod nohami se objevují v nepravidelných intevalech každému, který se za ním vydá. Jen se nesmí bát, že když zakopne a natluče si koleno, tak do cíle nedojde. Naopak! Posílení díky nesnázím je tím nejúčinnějším prostředkem k tomu uvědomit si, že konáme od srdce a ne na povel okolí. A hlavně - kráčí-li se ve dvou, kaluže zázračně vysychají a z klacíků se stávají piliny, které vítr stihne odfoukat dřív, než se na ně vkročí. Není z čeho mít strach, stačí věřit! :-)
Tak zase někdy nashledanou! Vaše renuška :-*
Mám radost Reni a přeji ať štěstí a láska vydrží a nadále tě naplňuje - je krásně číst tyto řádky :-*