Červen 2011

Příběh druhého kamene

7. června 2011 v 21:56 | renuška |  Snímánky
Není tajemstvím, že existuje nejkrásnější traktorista na světě. Není též tajemstvím, že má platonická láska k němu přerostla do lásky opravdové. Žel tajemstvím zůstává budoucnost ...Proto se vrátím do minulosti, která mi přinesla jeden příběh, o který se chci a smím s vámi podělit. ... oou, to už tu jednou bylo :-). A současně s tím také přišel slib, že jakmile do mých ruk přistane nový kamenný přírůstek, automaticky s ním budete seznámeni stejně tak jako s historkou, která se k němu váže. Mrzí mě jediné - a to, že jsem nezaznamenala celou prupovídku na diktafon, protože i při sebevětším namáhání pravděpodobně zapomenu na mnoho detailů a pikantních informací, které se k onomu úlovku vztahují.

"Tak to bylo tak, Rendo. Tenhle kámen, který jsem vám teď přivezl, jsem našel nedaleko toho, který už máte. Společnému nalezišti jsem nepřikládal kdovíjak velkou důležitost, opět mě zaujal především tvar, který mě přivedl k myšlence, že by se mohlo jednat o dělostřeleckou kouli. Protože mi ale začala vrtat hlavou skutečnost, že ony koule se nevyráběly z pískovce (což je - jak vidíte - na první pohled patrné), nýbrž z křemene nebo žuly, navíc teprve od 17. století, čemuž stáří "mé koule" určitě neodpovídá, rozhodl jsem se opět oslovit svého známého z Karlovy Univerzity, aby stejně jako první exemplář podrobil průzkumu i ten druhý.
Jeho verdikt mohl znít úplně obyčejně - prostě kamenná koule - nebýt náhody, kdy se tento předmět skutálel pod rentgenový přístroj, jež odhalil nečekané! Uvnitř byla objevena ještě jedna menší kulička, věkem zcela zalisovaná do svého obalu, a tedy stabilně zajištěná, což původně tak nebylo. Známý se mě dotazoval, zda jsem na místě nálezu neviděl ještě jednu nebo dvě totožené věci - musel jsem ho však zklamat. Zvědavost mě ale přemohla a já se ho zeptal, co ho k jeho otázce vede. Načež se mi dostalo vskutku neuvěřitelné odpovědi - bylo mi řečeno, že se jedná o unikátní záležitost, jež má neméně výraznou historickou hodnotu jako můj první dárek pro vás. Doba původu je po využití stejné uhlíkové metody stanovena až do doby kamenné, což je vskutku fůra let.
Teď už je mi jasné, že smýšlet o našich dávných předchůdcích jako o puritánech je díky tomuto důkazu naprosto mylné, protože víme, že konkrétně ženy si uměly svou sexualitu a lásku k erotice opravdu užít, a to i bez svého partnera, jež v době své nepřítomnosti pravděpodobně lovil mamuty, aniž by se musel bát, že ho nahradí jiný soukmenovec. Nejedná se totiž o nic menšího, než ... VENUŠINU KULIČKU! Jak známo, tyto se uplatní nejlépe ve dvou, aby jejich funkčnost plnila účel, vám ale, Reni, musí stačit jen tahle jedna. Však sama posuďte, zda-li si na ni troufnete! Obávám se ale, že dámy byly dříve poněkud ... "větší" :-)!"

Krásná, do hladka obroušená pískovcová Venušina kulička, kterou sotva zabalíte do ženské dlaně.
Kompletní sbírka historických erotických šididel :-)
Porovnávací snímánek - cherry rajčátko vs. Venušina kulička vs. vibrátor.

Co říci na závěr? Chceme-li zůstat slušnými lidmi vyjadřujícími se na určité úrovni, mohli bychom prohlásit, že vyspělost intimních pomůcek z doby dávno minulé se od současnosti výrazně neliší. Jen kámen jsme vyměnili za silikon, nehybnost za baterie a zručnost za techniku. Ovšem pokud bychom ze sebe zcela upřímně měli na základě dvou historek pana Tomáše vysypat naše první dojmy, asi bychom ztěžka hekli, že: "Ty baby měly ale velkou pí ...p!"

Starej dobrej kombajn Vlasta

1. června 2011 v 21:02 | renuška |  Jak to vidím ...
Kdo neviděl verzi F.R.Čecha "Dívčí válka", ať se laskavě přihlásí, protože tomu je nutné vysvětlit, že Vlasta v podání Báry Štěpánové takto o sobě hovořila ve vztahu k Přemyslu Oráčovi. Snažila se mu vlichotit coby příhodná nástupkyně zesnulé Libuše, Přemyslovy chotě a zároveň přítelkyně již jmenované Vlasty. A ačkoliv o tělesné půvaby vyvinuté rodinné kamarádky nebyla nouze, nehledě na to, že si jich sama V. byla velice dobře patrna, P. odolával a raději stále držel smutek nad ztrátou milované ženy. Temperament slečny V. byl totiž na něho příliš. Mám ale podezření, že k nějakým "techlům - mechtlům" dojít kdysi v historii mezi těmito dvěma hrdiny muselo, poněvadž právě Vlasta pak po dalším z mnoha Přémových odmítnutí naříká, že:
"A starej dobrej kombajn Vlasta ti už není dost dobrej, co!!!???"

Ráda bych humorně pokračovala, ale ... nejde mi to. Nejde mi ignorovat myšlenku, že jsem se stala kombajnem. Je sporné tvrdit, že bych si tak připadala neustále, ale chvilkami nabývám právě tohoto dojmu. Zpravidla do jednoho, dvou dní se mnohé vysvětlí, tzv. blbé pocity odezní a já zase funguji v příjemném rozpoložení, které mnou jemně vibruje a pomáhá mi snášet všechna příkoří, která si dovolí mě obtěžovat. Průser je, když se mi nespravedlnosti dějí v období "Vlasty". To potom padám, padám, padám a ač je kolem mě spousta vrb i vrbiček, kterým se můžu vyzpovídat, nepomáhá nic. Čekám na rána, co slibují, že jsou moudřejší večera; čekám na návrat sladkého mámení, cukrové vaty a zralých melounů.
Určitě jsem na blogu již zmiňovala jednu z citovaných vět, jež mi kdysi přednášel můj největší nejlepší klučičí kamarád, pan MRD. Říkal, že co se vleče, neuteče. Je to snad z nějaké pohádky, matně tuším, že z Krkonošské - mé znalosti jsou v této oblasti skutečně mizerné. Ostatně, když se vrátím k citaci, něco na tom bude, protože nic nemůže skončit dřív, než je předem určeno. Každičká potíž se vysvětlí, každý uzlík rozmotá, každá trampota vyjasní ... až bude čas zrání. Do té doby můžeme uvažovat o důvodech, proč se některé věci dějí jinak, než bychom si představovali. Můžeme donekonečna pokládat otázky, ale je nám to houby platné, když konec je ovlivněn někým jiným. Stačí mít trpělivost. A pak ... náhle začne svítat a po hloupých nocích přicházejí chytrá rána, Vlasta procitá z méněcenných charakteristik sebe samé a znovu se cítí jako na koni. Hrdá, sebevědomá, ale také láskyplná a milující, aby si zase začala říkat renuška.