17. května 2011 v 20:23 | renuška
|
Pochybovat o tom, že po Rikince navždy zůstane prázdno, by bylo pošetilé, ale především nemožné, protože bez zvířecího kamaráda zkrátka není rodina úplná. Chyběl nám mazlík i lump v jednom a i přes určité období, které jsem určila pro odpočinek ze ztráty černé přítelkyně, jsem si byla jista tím, že si brzy pořídíme novou uličnici, která nás bude vítat po příchodu z práce a ze školy a zároveň nám bude dělat společnost v naší domácnosti.
Slovo dalo slovo a my od soboty znovu máme vyrovnaný poměr kluků a holek. Přibyla nám Máša. Šestitýdenní britská modrá kočička, u které jsem z nepochopitelných důvodů předpokládala klidnější náturu, stihla za pouhé dva dny spolehlivě vytahat nejen očka z čalounění gauče, ale umí po sobě nechat i úžasnou památku v podobě dlouhých tenkých škrábanců, kterých mám plné paže, dekolt, i nohy. Po těch se umí vyšplhat až do klína, resp. leze tak vysoko, dokud není bolest člověčí natolik intenzivní, že se pro ni natáhneme a opatrně si ji nepřivineme k teplé láskyplné hrudi. Škodí tak totiž nejen mně, ale i klukům, kteří - zvláště pak Honzík - křičí už při prvním "nepatrném" vytasení drápků.
Vědomostí chtivá Mášenka asistuje klukům i při psaní domácích úkolů ...
... aby se po chvíli procházení po sešitech a učebnicích definitivně uvelebila Ondrovi na počtech ...
... a nevinným, ovšem rozhodným pohledem naznačila, že se nemíní hnout z místa.
I v dalších případech během dne Máša svůj pelíšek ignoruje a pokud je to jen trochu možné, usíná na gauči, který už poznal, co malá treperenda dokáže za lumpárny.
Tak sladké sny, Mášenko a ať je ti s námi co nejkrásněji!
je slaďoučká - tak ať Vám toto nové "dítko" dělá jen a jen radost
