Ten Jarouš je opravdu unikát. Výstavní kousek, který patří za vitrínu kuriozit, jejichž shlédnutí by každého zvědavce stálo nemalý peníz. Ačkoliv ... samotný pohled by byl o ničem; daleko lepší a následně prokazatelnější důkazy k tomu vnímat J. jako zvláštní exponát či živočišný druh by byly nepatrně náročnější pro samotného uživatele. Resp. dopřát si J. "live". Poněvadž to, co z něho někdy vypadne - mám na mysli rozumy a více či méně náročné úvahy, nikoliv hovínko; i když ... :-) - by zasloužilo když ne zarámovat do zlata, tak alespoň roztrousit do široké veřejnosti.
Pro příklad uvádím dnešní úryvek konverzace:
Jára obecně nemá rád, když do něho šťouchám, dloubu, škrabu mu krček, vlastně žádné doteky. Čím víc hubuje, tím víc mám tendence ho škádlit. Pochopitelně. Dnes jsem opět měla náladu trochu ho pozlobit - zasluhoval si to ostatně už delší dobu - a tak jsem ho v nestřežené chvíli, kdy stál dostatečně blízko mně, prstem ďobla do boku. Určitě víte, jak protivný pocit to je, když podobný atak nečekáte. Auvajs. Takhle málo stačí, aby mu ztuhl úsměv na rtu a on se zamračil tak hrozivě, až bych se začala třást strachy. Nechala jsem ho se odreagovat něčím, co se podobalo vyhubování, a vrátila se ke své práci. Po malé chvíli se však pan J. přiřítil s náručí různých dílenských pomůcek, přičemž mi jednou z nich začal dloubat do paže. Využila jsem jeho odporu k "šťouchancům" a podotkla, že když nesmím do něj píchat já, pak nesmí do mě píchat ani on. Přičemž se mi - ano, fanfáry, prosím, přichází zlatý hřeb dopoledne!!! - dostalo naprosto logické odpovědi, která zněla, že:
"Já do tebe nepíchám, já do tebe upozorňuju!" , kdy by tímto způsobem upozorňoval tak dlouho, dokud bych na něj nestočila hlavu. Z toho je pak velice snadné přes tzv. oslí můstky dojít k závěru, který se stáčí k velice intimní oblasti. Protože někdy bych byla ráda upozorňovaná klidně sedm dní v týdnu a hlavu bych neotočila pro mě za mě ani jednou :-D.
Dá se tedy říct, že by jsi držela.
