Květen 2011

Příběh jednoho kamene

28. května 2011 v 19:08 | renuška |  Snímánky
Není tajemstvím, že existuje nejkrásnější traktorista na světě. Není též tajemstvím, že má platonická láska k němu přerostla do lásky opravdové. Žel tajemstvím zůstává budoucnost ...Proto se vrátím do minulosti, která mi přinesla jeden příběh, o který se chci a smím s vámi podělit.
Když pan T. byl pověřen společně s dalšími kolegy procházet holá pole a sbírat kamení, než se zazelenají plochy zemědělskými plodinami, poprosila jsem ho, ať mi nějaký kamínek přinese do sbírky. Mám tyhle přírodní poklady moc ráda :-). Říkal, že neví, jaký by byl pro mě ten pravý, protože jich tam leží spousty, ale já jsem byla přesvědčena o tom, že jistě takový najde. Že ho uhodí do očí, protože tam na něj (potažmo na mě) bude čekat. A taky čekal. S ním pak ještě další, různobarevné a něčím zajímavé, o kterých pan T. usoudil, že by se mi mohly líbit. Všechny je omyl a kartáčkem vyčistil, postupně vyskládal přede mě, ale ten závěrečný skvost si nechal až nakonec a k němu i jednu historku:

"Tenhle kámen, Rendo, jsem našel a hned jsem věděl, že je to právě on. Upoutal mě svou formou natolik, že jsem ho neváhal zaslat na uhlíkový rozbor, odkud mi sdělili, že se jedná skutečně o unikát - jak jsem předpokládal - velké historické hodnoty. Není to totiž jen tak obyčejný kámen! Jak si jistě všimnete jeho tvaru, mohlo by se jednat o zkamenělinu jistého údu lidského těla, k čemuž právě ona podoba vybízí. Také jsem si to tak původně myslel, ale bylo mi řečeno, že se jedná o prototyp jedné z prvních erotických pomůcek, dnešních vibrátorů. Na délku i průměr je to dle mého mínění "tak akorát", hladké stěny i jeden z konců svědčí o šetrnosti vůči partiím, ve kterých měl své využití. Jen mě mrzí, že při rozboru jakýmsi nedopatřením poškodili jeho horní část, proto už není možné vidět, jak důkladně byl vypracován celý úd. Tak co, líbí?"

Aby se nelíbilo - kámen samotný i práce s fantazií, která dala život báječné pohádce včetně předmětu doličného. Navíc jí ještě nezazvonil konec, protože prý pan T. našel k již vlastněnému kousku ještě nezbytné pokračování, které "dílo završí". Dosud jsem však nový kamenný přírůstek neviděla, což mě přivádí k myšlence připomenout se, abych sbírku měla kompletní. Než se jej ale dočkám, posílám alespoň tu první, větší půlku:


Existují odpovědi?

27. května 2011 v 10:41 | renuška |  Jak to vidím ...
O tom, že muži i ženy pocházejí z odlišných planet, tudíž mají jiné názory, postřehy a další "malichernosti", není třeba debatovat. Víme to a pokud se nám tento fakt podaří nějakým sobě vlastním způsobem přijmout, máme v podstatě vyhráno, protože se nad mnohé můžeme povznést právě s odkazem, že ONY a ONI jsou jiní. Asi jsem do fáze vnitřní vyrovnanosti v tomto směru ještě nedozrála, protože se občas přistihnu, jak řeším nevyřešitelné ...
Jestli je něco opravdu přínosného, pak je to možnost diskutovat o našich "onakostech" s druhým pohlavím, které nám poodhalí svůj způsob uvažování, zvláště pak v případě debaty o konkrétní záležitosti, která mnohdy potřebuje k dobrému výsledku inteligentní a rozumnou komunikaci. Nevím, jestli se dá hovořit o štěstí, ale v mém životě se v blízkém okolí pohybuje dost mužů a já mám tedy k dispozici docela solidní množství argumentů a názorů, které mi pomáhají nacházet odpovědi na mé otázky. S ledasčím jsem již srozumněna, tedy vím, že je pak lepší se kdejakými problémy vůbec nezabývat, ale dosud se mi nepodařilo objevit tajemství toho,

proč jsou muži zbabělí?

Nerada bych tzv. házela všechny do stejného pytle, ale asi mám "kliku" právě na ty zbabělce, kteří na venek působí neuvěřitelně jistě a sebevědomě, přičemž v jádru jsou strachy bez sebe, protože se zkrátka bojí. Bojí se změn, bojí se novot, které by mohly poměrně hodně ovlivnit jejich dosavadní život, na který si časem zvykli. Uvědomují si, že udělat tlustou čáru za něčím, co bylo, je velice rázným gestem, které si jen velmi mizerně umí představit, natož ho pak zrealizovat. Obávají se myšlenky, která se jim logicky vnucuje a zní: "Co bych z toho měl, kdybych to změnil?" "Neměl bych se pak hůř než před tím?" "Není lepší smrdět si ve svém klídku než provětrat svůj život riskem?" "Nejsou pro mě výhodnější staré zrezivělé zajeté koleje než zbrusu nové cyklotrasy?" "Ať mění ti, kteří mě do té situace dostali, já nechci mít máslo na hlavě." Atd., atd.
Zdá se mi to a třeba se i mýlím, ale oni si předem kazí dojem z nového jen proto, že jsou přesvědčeni o správnosti starého, ačkoliv si zároveň přesně uvědomují toho červíka, co nahlodává jejich mysl a našeptává jim: "Zkus to, zkus to! Ochutnej to a pak suď!" Námitkou může být tvrzení, že MU je tak, jak nyní žije, skutečně skvěle a jestliže z NĚHO ta spokojenost i vyzařuje a není jen hranou etudou nekonečné divadelní show, pak je všechno oukej. Přiznejme si ale, že červíci zpravidla začnou pracovat ve chvílích, kdy všechno oukej není a pak přichází na řadu síla jeho osobnosti, jeho ducha, jež prozradí, jak na tom doopravdy je. Je totiž klidně možné, že se muži bojí zodpovědnosti, kterou by jakoukoliv změnou dosud (ne)fungujícího režimu museli přijmout a nést na svých bedrech a právě pro tu jejich lásku k bezproblémové existenci raději stáhnou prdel a pokračují tam, kde se dosud pohybovali, seč možná neuspokojeni, ale stále ve známém prostředí, ve známé atmosféře.
Mrzelo by mě, kdyby můj článek vyzněl feministicky - já se rozhodně za ženubijku nepokládám a k mužům mám úctu i obdiv (zaslouží-li si jej; nemám sebemenší problém jejich slabé stránky z očí do očí zkritizovat, třebaže pak bude "po ptákách"), ale tohle je mi na nich ukrutně líto. Jsou považováni za silnější půlku lidstva, ale mnozí z nich jsou jen slabým odvarem svých ještě slabších kolegů a pak výsledný obrázek díky zbabělcům a srabíkům nepůsobí zdaleka tak mužně, jak by mohl a správně i měl. Budu moc vděčná za vaše reakce, za komentáře, za protichůdné názory, které mě třeba dokáží, že se pletu. A věřte mi, že v tomto případě bych se mýlila tuze moc ráda.

Já do Tebe ...

26. května 2011 v 10:33 | renuška |  Ze života J.A.R.
Ten Jarouš je opravdu unikát. Výstavní kousek, který patří za vitrínu kuriozit, jejichž shlédnutí by každého zvědavce stálo nemalý peníz. Ačkoliv ... samotný pohled by byl o ničem; daleko lepší a následně prokazatelnější důkazy k tomu vnímat J. jako zvláštní exponát či živočišný druh by byly nepatrně náročnější pro samotného uživatele. Resp. dopřát si J. "live". Poněvadž to, co z něho někdy vypadne - mám na mysli rozumy a více či méně náročné úvahy, nikoliv hovínko; i když ... :-) - by zasloužilo když ne zarámovat do zlata, tak alespoň roztrousit do široké veřejnosti.

Pro příklad uvádím dnešní úryvek konverzace:

Jára obecně nemá rád, když do něho šťouchám, dloubu, škrabu mu krček, vlastně žádné doteky. Čím víc hubuje, tím víc mám tendence ho škádlit. Pochopitelně. Dnes jsem opět měla náladu trochu ho pozlobit - zasluhoval si to ostatně už delší dobu - a tak jsem ho v nestřežené chvíli, kdy stál dostatečně blízko mně, prstem ďobla do boku. Určitě víte, jak protivný pocit to je, když podobný atak nečekáte. Auvajs. Takhle málo stačí, aby mu ztuhl úsměv na rtu a on se zamračil tak hrozivě, až bych se začala třást strachy. Nechala jsem ho se odreagovat něčím, co se podobalo vyhubování, a vrátila se ke své práci. Po malé chvíli se však pan J. přiřítil s náručí různých dílenských pomůcek, přičemž mi jednou z nich začal dloubat do paže. Využila jsem jeho odporu k "šťouchancům" a podotkla, že když nesmím do něj píchat já, pak nesmí do mě píchat ani on. Přičemž se mi - ano, fanfáry, prosím, přichází zlatý hřeb dopoledne!!! - dostalo naprosto logické odpovědi, která zněla, že:
"Já do tebe nepíchám, já do tebe upozorňuju!" , kdy by tímto způsobem upozorňoval tak dlouho, dokud bych na něj nestočila hlavu. Z toho je pak velice snadné přes tzv. oslí můstky dojít k závěru, který se stáčí k velice intimní oblasti. Protože někdy bych byla ráda upozorňovaná klidně sedm dní v týdnu a hlavu bych neotočila pro mě za mě ani jednou :-D.


Znovu ve čtyřech :-)

17. května 2011 v 20:23 | renuška |  Snímánky
Pochybovat o tom, že po Rikince navždy zůstane prázdno, by bylo pošetilé, ale především nemožné, protože bez zvířecího kamaráda zkrátka není rodina úplná. Chyběl nám mazlík i lump v jednom a i přes určité období, které jsem určila pro odpočinek ze ztráty černé přítelkyně, jsem si byla jista tím, že si brzy pořídíme novou uličnici, která nás bude vítat po příchodu z práce a ze školy a zároveň nám bude dělat společnost v naší domácnosti.
Slovo dalo slovo a my od soboty znovu máme vyrovnaný poměr kluků a holek. Přibyla nám Máša. Šestitýdenní britská modrá kočička, u které jsem z nepochopitelných důvodů předpokládala klidnější náturu, stihla za pouhé dva dny spolehlivě vytahat nejen očka z čalounění gauče, ale umí po sobě nechat i úžasnou památku v podobě dlouhých tenkých škrábanců, kterých mám plné paže, dekolt, i nohy. Po těch se umí vyšplhat až do klína, resp. leze tak vysoko, dokud není bolest člověčí natolik intenzivní, že se pro ni natáhneme a opatrně si ji nepřivineme k teplé láskyplné hrudi. Škodí tak totiž nejen mně, ale i klukům, kteří - zvláště pak Honzík - křičí už při prvním "nepatrném" vytasení drápků.

Vědomostí chtivá Mášenka asistuje klukům i při psaní domácích úkolů ...

... aby se po chvíli procházení po sešitech a učebnicích definitivně uvelebila Ondrovi na počtech ...

... a nevinným, ovšem rozhodným pohledem naznačila, že se nemíní hnout z místa.

I v dalších případech během dne Máša svůj pelíšek ignoruje a pokud je to jen trochu možné, usíná na gauči, který už poznal, co malá treperenda dokáže za lumpárny.

Tak sladké sny, Mášenko a ať je ti s námi co nejkrásněji!


Nenasytná

12. května 2011 v 11:40 | renuška |  Přišla Múza
Podej mi špetku naděje
a já si vezmu celou hrst,
v pěsti ji schovám
a utéct ji nenechám,
i kdyby z těla mi ji rvali,
do hlubin bezedných zakopali.

Nic, nic jim nevrátím,
ani hrsti, ani špetky,
ani drobty té neviditelnosti,
jíž´s mě pohostil
a nakrmil, až mi duše pukala
tím množstvím bez mála.

Říkáš, že plané chuti,
bez koření a aromat
a tajných přísad alchymistů,
přec lahodná a ...
nemám slov té libosti,
té opatrné křehkosti.

Podej mi dlaňku naděje
a já si vezmu celou náruč,
obejmu a přitisknu
ji k sobě na bezmezeří,
ani doušek neprovane
do vzácnosti nastřádané.

Když jsi se mnou

10. května 2011 v 9:20 | renuška |  Přišla Múza
Špičkami klapu do prázdna
a za sebou nechávám koberce tulipánů růžových,
vyzobu oříšky z čokolády,
pochválím ptáky za jejich árie bez partů notových,
zavřu oči v trávě,
aby mi z nich slunce tvůj obraz laserem nevypálilo,
z vůně si šálu upletu,
hltavě pustím se do vzduchu s chutí sladce mazlivou,
do puntíku posledního
nechám všechny vteřiny dopadat na dno mých pórů,
v dutinách zazní
šustění křídel něžně melodických motýlích sborů ...

... když jsi se mnou ...



Erotika za vlastní hranicí

4. května 2011 v 9:50 | renuška |  Jak to vidím ...
Mnozí z vás vědí, že nemám téměř vůbec problém nahlas a bez studu či jakéhosi puritánství hovořit (či psát) o sexu, o intimitách, o "lásce". Pokud je na životě něco opravdu báječného, tak právě erotiku bych řadila na jeden z hlavních pilířů mého soukromého žebříčku, poněvadž - a o tom jsem skálopevně přesvědčena - bez ní bychom se měli daleko prázdněji a chudčeji.
V podstatě už na střední škole jsem byla jednou z těch, kteří se nebránili podobným choulostivým rozhovorům - pravda; možná se ze mně už tenkrát chtěla dostat ven určitá touha po extravaganci, po vybočování, po provokaci. Přičemž z praxe jsem sice čerpat mohla, ale hodně omezeně, protože tenkrát jsem znala minimum, které mi dnes připadá směšně obyčejné a nijaké. S přibývajícím věkem jsem začala objevovat tajemství, dalo by se mluvit i o postupech a "manuálech", které mě naváděly k tomu, jak si intimní hrátky užít tak, aby z toho měl potěšení nejen partner, ale také já. Učila jsem se uvolňovat, vytěsňovat komplexy z nedokonalosti mé postavy (což mě během manželství doprovázelo téměř od počátku vztahu až do jeho úplného konce), které mi bránily v tom poddat se všemu úžasnému, co sex přináší. Okrádala jsem se hloupými myšlenkami a zapomínala na tu vášeň a radost z ní, kterou by v ideálním případě mělo pokaždé milostné splynutí přinést. Daleko spíš jsem to považovala jako jeden z bodů, abych byla alespoň jednou ze skupiny podprůměrných "stykařů", přičemž jsem tiše záviděla všem neznámým, kteří si užívali vícekrát týdně, natož pak denně!
Zlomový okamžik přišel až v posledních několika málo letech, měsících, kdy jsem se kromě nalézání opravdových požitků naučila mít ráda sama sebe. Kdy jsem dostávala příležitosti uvědomovat si svou ženskost, být na sebe hrdá i přes větší objemnost mého obalu, kdy jsem nemusela bojovat o pozornost mužů, ale naopak jsem si ji bez vlastní prvoplánové snahy doslova a dopísmene užívala. A to jen proto, že mi pánové dali najevo, že jsem prostě ŽENA. Stačil pohled, nenápadná poznámka, pár dvojsmyslných narážek, které mě neurazily, ale naopak povzbudily k tomu, abych se na sebe začala dívat jinak. Smyslně? Provokativně? Sebevědomě?
Díky tomu jsem také začala hledět jinak na erotiku, což byl start k tomu, abych si z těch vzácných promilovaných chvilek pro sebe brala maximum. Vím, že mám ještě před sebou kus cesty k dosažení naprosté dokonalosti, ale především vím, že za sebou zanechávám hloupé předsudky a nesmyslné úvahy, které mi bránily v požitcích a rozkoši. S čímž bezpochyby souvisí i to, že ignoruji nepsané zásady a dovoluji hranicím tzv. slušnosti, aby se otevíraly tím víc dokořán, čím víc se budu chtít za ně podívat a vyzkoušet to, co se běžně "nedělá". Dopřát si adrenalin z nepoznaného a lákavého rádoby zakázaného ovoce, které ve výsledku může být daleko šťavnatější než běžně dostupné plody ze zahrad všedních dní. Stačí mi zavřít oči, zhluboka se nadechnout a jen si představit ... Do úplnosti nového světa zbývá jediné - mít jej s kým žít, resp. mít někoho naladěného na stejnou frekvenci, protože pak už skutečně není pochyb o tom, že dokonalé milování není jen mýtus a mlhavý nesplnitelný sen, ale že opravdu existuje.

I coury mají srdce

2. května 2011 v 14:11 | renuška |  Jak to vidím ...
Drsný nadpis, který bohužel odpovídá drsné realitě. Potřeba vyvolat trochu rozruchu, aby se pročistil vzduch a objekty dosud schované před růžovými brýlemi získaly své přirozené barvy, jež dosud zůstávaly skryty nebo se objevily pouze v hodně vypjatých situacích. Snížit se k sprostotám a plivání hrubých slov umí jen zoufalec, který si sám se sebou neví rady a ze svých neúspěchů viní ostatní. Kdybych měla psát konkrétně, tak mohu pouze poznamenat - promarněná šance, kterou dvakrát dotyčná osoba dostala, aby se k danému problému postavila jinak, zůstala bez odezvy ležet ladem. Šance, která mohla změnit životy více lidem, ale na místo toho veškerá energie zůstala umořená a změny se počaly odehrávat ve stereotypním ničem znovu a úplně stejně.
Ano - problém člověka, který mě ve své podstatě vůbec nezajímá, přičemž ale předmět zájmu je pro mě tímtéž jen s tím rozdílem, že já se hozených rukavic jen tak vzdávat nechci. Sice je na zimní ošacení už pozdě, ale tohle speciální si ještě na chvíli nechám s tím, že než proběhne striptýz, zkusím se nad vším zamyslet a protřídit si šatník - resp. sama sebe. Co mi vyjde? Obhajovat svou upřímnost a lásku před špínou lze jednak dost těžko, ale je to také nesmírně pokořující. Jen já vím nejlépe, proč se jak chovám, proč říkám to, co druzí slyší, proč píšu to, co jiní čtou. Stojím si za svým a jsem skálopevně přesvědčená o tom, že je to to jediné správné, protože to tak prostě cítím. Nemám zapotřebí se přetvařovat nebo hrát tyjatýrko a na jeviště vstupuji možná prudčeji, ale vždy s jasnou vizí a sebevědomím. A hlavně pak s láskou. Slabosti si nechávám do soukromí. Jednám sama za sebe, s vědomím rizik i následků, s vidinou dobrých konců, které mě posílí, a to bez debaty.
Takže pokud budu trnem v oku, pak je to pravděpodobně něčím odůvodněné. Pokud budu třískou v patě, pak je to nejspíš výsledek něčeho, co se porouchalo. Specializované servisy nefungují a levné montáže a náhradní díly jsou jen dočasným řešením, kdy ve finále do hustého vzduchu zařvané: "Jste prostě coura!" sice umlčí nečekaným šokem, ale zároveň sundá ony výše zmiňované růžové brýle z očí tomu, který si je násilím přidržoval na otlačeném nose.
Dost možná, že coura jsem. Problém je to těch, kteří ji ve mně vidí, ne můj. Já jsem jen a pouze žena, která miluje. Což je tak silný cit, který - ano, přiznávám - mohou hanlivá slova včas střelená hodně pošramotit, ovšem nikdy, NIKDY jej nezničí, pokud já sama o tom nebudu skálopevně přesvědčena.

PS: Slyšet z úst rádobymilujícího, který o svém protějšku mluví jako o věci, kterou někomu na pár chvil nechal, je všeříkajícím důkazem skutečné lásky, lépeřečeno mrtvého srdce.