18. dubna 2011 v 19:57 | renuška
|
Jsem neponaučitelná. Už poněkolikáté se pokouším vstoupit do téže řeky, která už od počátků, aniž bych si toho všimla, proudí v protisměru a brání mi v chůzi na místo toho, aby mě s sebou unášela a já se nechala chladit hladkými vlnkami a tichým šuměním. Proti tomu se dostávám do peřejí, klopýtám přes skryté kluzké balvany schované pod hladinou a do vzduchu vytahuji ruce pro dva záchranné kruhy, které se pokaždé přiblíží těsně před naprostým vyčerpáním. Na jednom

je výrazně napsáno Ondra a na druhém Honza. Nebýt nich, možná bych obalena v slizké řase ležela někde pod jezem a odevzdaně čekala, až se ryby nasytí. Možná bych stejně jako Malá mořská víla zdobila povrch lesklé vodní plochy křehkými pěnovými lekníny, které by každého kolemjdoucího lákaly ke zdržení a pokochání nad jejich něžnými jemně růžovými okvětními lístky položenými na plochých zelených listových talířích. Možná bych se během boje s divokou vodou dostala až pod samý okraj vodopádu, kde se prudký proud dělí na tisíce miniaturních třpytivých kapiček připomínajících krajku, jež žádná lidská ruka nevytvoří. Vím, že tak daleko ale nedojdu, protože ta dvě červenobílá kola pokaždé přiletí včas.
Není mi fajn a jsem si velice dobře vědoma toho, proč. Obávám se, že přes veškerou podporu okolí si v onom konkrétním případě všichni, kterým na mě záleží a kteří jsou blízce seznámeni se situací, klepou na čelo. Bezradně krčí rameny, protože i kdyby mi dnes a denně opakovali, ať se na všechno vykašlu, stejně je neposlechnu. Pokaždé začnu s různou výmluvou, proč zrovna teď bych už mohla být konečně šťastná ... neboť tomu skutečně věřím. Věřím? Spíš doufám. Spoléhám se na změny, kterých se dostává mým úvahám a vnitřním dialogům, obhajuji se sama před sebou a nedám si říct, jako strážci v pohádce O statečném kováři, kteří pokaždé dostali přes prsty, resp. přes halapartny.
Přestože znám svou hodnotu, svou jedinečnost (tak jako je jedinečný každý každičký člověk), přesto se prodávám pod cenou a v závěru ještě zjišťuji, že mám na sobě cenovku se slevou a s upozorněním: "Náhražka." Něco jako instatní jížka nebo hovězí vývar v kostce. I tak mi to stojí za to, ačkoliv to neumím vysvětlit. Stačí jen prostě říct ... hmm ... láska? Ovšem položím-li si otázku směrem ke mně, má-li láska právo posílat nás pod vodopád a nechat nás utonout, musím si pravdivě odpovědět, že pokud to tak cítíme, pak asi ano. Pak asi může ničit, protože jí to sami dovolíme. Místo radosti a štěstí, které by s ní automaticky měly přicházet, se z ní stává boj o holý život.
Mé náladové propady jsou příšerné. Poslední dobou mají na svědomí především to, že se mi nic nechce. Nic mě nebaví. Resp. neláká mě psaní, čtení - činnosti, které mě naplňovaly. Zbožňuji jaro; ty krásné sluneční dny, které teď přicházejí poměrně často, bych uměla strávit určitě daleko lépe, než tomu je v tomto momentě. A nejvíc ze všeho mě mrzí, že svou mrzutostí otravuji život i ostatním. A třeba snad právě proto, přijde-li důvod k smíchu, si ho užívám, až mě bolí břicho. Oddávám se tomu prudkému natřásání bránice a nic mě neumí utlumit, zastavit. Jsem vděčná za historky, které mě odvedou podobně jako ony záchranné kruhy pryč z nebezpečí. Omlouvám se tímto všem, které zásobuji poměrně sytě svými starostmi a slibuji, že se snad už brzy konečně naučím pořádně prsa, aby se o mě nemuseli bát a mohli mě volně pustit "k vodě".
Zdroj obrázku:
http://browse.deviantart.com/?q=lifebuoy&order=9&offset=168#/dfjya1
Chtělo by se říct "jsem ráda, že v tom plácání se na hladině nejsem sama", ale to by nebylo hezké.....Dokud ale neztrácíme víru a naději v lepší zítřky, pak snad jednou budeme za toto úsilí po zásluze odměněny a spolu s námi i ti, kteří nás drží nad vodou jako ony záchranné kruhy a nedovolí nám klesnout na dno
