19. dubna 2011 v 9:47 | renuška
|
Ženy jistě znají ten zvláštní pocit "nutnosti", kdy zkrátka potřebují něco nového na sebe a přesně vědí, co by to mělo být. Období před velikonocemi tomu i nahrává svým známým rčením: "Aby nás beránek nepokakal." Pravděpodobně budu jednou z mnoha, které slaví svátky jara vícekrát do roka a ze strachu přek kálícím samečkem od ovce utíkají do obchodů s oděvy s cílem ukořistit něco, co povznese jejich krásu ještě do větších výšek, než tomu bylo dosud.
Z tohoto důvodu zakoupila jsem sobě letos mmj. lehké růžové tričko, jehož přední část zdobí náčrt dívčího obličeje a nějaké popisky. Nic extravagantního, jedná se prakticky o oživení převážně černo-šedého obsahu visícího na ramínkách v mém soukromém šatníčku. Tyto osvědčené barvy sice nikdy nezklamou, ovšem moc mě zaujala jedna věta z úst muže, kterou jsem onehdy zaslechla v televizi: "Když je ti smutno, vezmi si na sebe barevný outfit." Následovala jsem tedy jeho rady a musím uznat, že je to opravdu velice příjemné nepůsobit sklesle na okolí, ač vám třeba v duši je úplně jinak. Ale zpátky k tričku. Jak říkám - žádný hit sezóny, ale ani oblíbený kousek usedlé matrony - zkrátka pohoda jazz. Vychytané doplňky pomohou skrýt nedostatky mého fyzična, kdy v závěru při pohledu do zrcadla poměrně spokojená odcházím do práce.
Pokud bych osm a půl hodiny denně trávila v kolektivu žen, myslím si, že svým laserovým zrakem by i bez vyzvání našly všechny "náhodně" přiznané faldy, které tričko prozradí a bunda s šátkem nezakryjí. Fakt, že mi s vrškem ladí i obutí, by sotva obstál. Ovšem! Já nepracuji se ženami, nýbrž s muži. A tady dochází k úplně jinému sledu událostí. Jejich (zaměřme se - viz. rubrika - na nejdražšího Jarouše) postoj k vnímání ženy a toho, co má na sobě, začíná pohledem ne na to, co se snažím zakrýt, ale na to, co zůstává "veřejnosti přístupné". Od upnutého svršku se logicky dá očekávat, že poctivě obkreslí i prsní obliny, kdy shodou náhod rty vykreslené dámy na triku leží na ňadru a okatě se špulí na všechny, jež si jich všimli. Pak se není čemu divit, že když zapózuji před nebohým Jardou a nadhodím, že jsem dnes obzvláště krásná, on jen odvětí:
"No, a máš pusu na kozičce!", načež zjistí, že ve varné konvici , kterou drží v ruce, není ani kapička vody, a nemůže mě tedy potřísnit. Nezůstávám mu nic dlužna a prohodím, že pokud by mi svlažil mé poprsí chladnou tekutinou, postavila by se mi bradavka a co potom? ... Tehdy zcela očekávaně rozpačitý Jaroslav otočí své kroky jiným směrem a odchází ode mně pryč, protože se prostě a jednoduše stydí a nemá na to co říct. V ten moment mi připomíná psa, který štěká, ale nekouše a já musím říct, že Jarin je bafík vskutku uňafaný, ovšem jinak naprosto neškodný, neboť mu zuby buďto ještě nenarostly nebo o ně už dávno přišel :-).
O tom psovi to sedí!!!A že barvy hodně podpoří náladu je pravda.Je super být barevně sladěná.Černá nebo šedá je ponurá a smutná-nenosit.